Krev zmizelého je rozsáhlé vyprávění tragického životního příběhu česko-německé ženy Helgy Skládalové, jejíž trápení pramení z národnostní nenávisti. K Čechům i Němcům, díky Čechům, Němcům i Rusům. Přátelí se s židovským lékařem a má dítě s fašistou...
Celý příběh začíná na konci třicátých lete kdesi v Jeseníkách. Helga (Vilma Cibulková) pracuje jako pomocnice v místním lazaretu, kde se léčí převážně němečtí vojáci. Zde se také seznamuje se svou životní láskou a zároveň životním neštěstím, Arnem (Václav Jiráček). Aby byl příběh patřičně zamotaný, tak mladý Arno není „pouhý“ Němec, ale poměrně majetný šlechtic kdesi z Pobaltí, který bojoval proti Sovětskému svazu. Po Arnově sebevraždě se Helze narodí jejich dcera Dorli (Ester Geislerová). Po skončení války „echt“ Češi nemohou Helze odpustit, že má dítě s přívržencem Němců.
Se změnou politických poměrů se začínají projevovat pravé lidské charaktery. Jedni se snaží prostě jen přežít, jiní se v jakékoli nastalé situaci snaží dostat k moci a mstí se. Najdou se i tací, kteří ač sami v problémech, snaží se druhým pomáhat. Jak čas plyne, Helga a její dcera jsou vydávány na pospas toku nelítostných dějinných událostí, v nichž na každém kroku narazí na zvrhlého „bratra velitele“ Čevoru (Igor Bareš), který se vyžívá v násilí a pomstě. Nebýt jeho, mohly obě ženy vcelku bez povšimnutí problematickou dobu přežít.
Jak Helga, tak křehká Dorli se ve svých snech často setkávají s Arnem. U Helgy je to ještě pochopitelné, vrací se ke své krátké ale zřejmě jediné lásce a světlému období svého života. Představy Dorli, v nichž se setkává s krásným mladým otcem v zářivě bílé košili, mi však připadá, řekněmě, divná. Spíš to vypadá, že vzpomíná na svého milence než na otce, kterého nikdy nepoznala...
Po všech dějových a dějinných peripetiích, v nichž se člověk místy ztrácí, se postupně z Čech a Pobaltí dostáváme přes Rakousko až do Konga. Tam na začátku 60. let odjíždí osiřelá Dorli „spasit svět“.
V jedné z posledních scén se podle mého názoru poněkud zbytečně také mihne Marek Vašut s jeho typickými, trochu přehnanými projevy. Myslím, že závěrečnou scénu již nebylo nutno podtrhovat někým natolik „výrazným“.
Nejnovější komentáře