Krev zmizelého - další milostný příběh v době 2. světové války

KrevZmizeleho

Krev zmi­ze­lé­ho je roz­sáh­lé vyprá­vě­ní tra­gic­ké­ho život­ní­ho pří­bě­hu česko-německé ženy Helgy Skládalové, jejíž trá­pe­ní pra­me­ní z národ­nost­ní nená­vis­ti. K Čechům i Němcům, díky Čechům, Němcům i Rusům. Přátelí se s židov­ským léka­řem a má dítě s fašis­tou...

Celý pří­běh začí­ná na kon­ci tři­cá­tých lete kde­si v Jeseníkách. Helga (Vilma Cibulková) pra­cu­je jako pomoc­ni­ce v míst­ním laza­re­tu, kde se léčí pře­váž­ně němeč­tí vojá­ci. Zde se také sezna­mu­je se svou život­ní lás­kou a záro­veň život­ním neštěs­tím, Arnem (Václav Jiráček). Aby byl pří­běh pat­řič­ně zamo­ta­ný, tak mla­dý Arno není „pou­hý“ Němec, ale poměr­ně majet­ný šlech­tic kde­si z Pobaltí, kte­rý bojo­val pro­ti Sovětskému sva­zu. Po Arnově sebe­vraž­dě se Helze naro­dí jejich dce­ra Dorli (Ester Geislerová). Po skon­če­ní vál­ky „echt“ Češi nemo­hou Helze odpus­tit, že má dítě s pří­vr­žen­cem Němců.

Se změ­nou poli­tic­kých pomě­rů se začí­na­jí pro­je­vo­vat pra­vé lid­ské cha­rak­te­ry. Jedni se sna­ží pros­tě jen pře­žít, jiní se v jaké­ko­li nasta­lé situ­a­ci sna­ží dostat k moci a mstí se. Najdou se i tací, kte­ří ač sami v pro­blé­mech, sna­ží se dru­hým pomá­hat. Jak čas ply­ne, Helga a její dce­ra jsou vydá­vá­ny na pospas toku nelí­tost­ných dějin­ných udá­los­tí, v nichž na kaž­dém kro­ku nara­zí na zvrhlé­ho „bra­t­ra veli­te­le“ Čevoru (Igor Bareš), kte­rý se vyží­vá v nási­lí a pomstě. Nebýt jeho, moh­ly obě ženy vcel­ku bez povšim­nu­tí pro­ble­ma­tic­kou dobu pře­žít.

Jak Helga, tak křeh­ká Dorli se ve svých snech čas­to setká­va­jí s Arnem. U Helgy je to ješ­tě pocho­pi­tel­né, vra­cí se ke své krát­ké ale zřej­mě jedi­né lás­ce a svět­lé­mu obdo­bí své­ho živo­ta. Představy Dorli, v nichž se setká­vá s krás­ným mla­dým otcem v záři­vě bílé koši­li, mi však při­pa­dá, řek­němě, div­ná. Spíš to vypa­dá, že vzpo­mí­ná na své­ho milen­ce než na otce, kte­ré­ho nikdy nepo­zna­la...

Po všech dějo­vých a dějin­ných peri­pe­ti­ích, v nichž se člo­věk mís­ty ztrá­cí, se postup­ně z Čech a Pobaltí dostá­vá­me přes Rakousko až do Konga. Tam na začát­ku 60. let odjíž­dí osi­ře­lá Dorli „spa­sit svět“.
V jed­né z posled­ních scén se pod­le mého názo­ru poně­kud zby­teč­ně také mih­ne Marek Vašut s jeho typic­ký­mi, tro­chu pře­hna­ný­mi pro­je­vy. Myslím, že závě­reč­nou scé­nu již neby­lo nut­no pod­tr­ho­vat někým nato­lik „výraz­ným“.



Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,14834 s | počet dotazů: 201 | paměť: 43147 KB. | 03.12.2020 - 20:23:32