Kritiky.cz > Recenze knih > Krev teče vždycky červená aneb Když plakátky nekecají

Krev teče vždycky červená aneb Když plakátky nekecají

„Tvá krev bude vřít…“

The Countess, Diablo II

Hanina Veselá není v tuzem­ských fan­ta­sy vodách novým zje­vem. Najdete od ní samo­stat­né svaz­ky i krat­ší tex­ty ve sbor­ní­cích. Cyklus psi­o­nič­ky Magnolie začal v roce 2012 svaz­kem Magnolie a démon. Krev teče vždyc­ky čer­ve­ná je pod­le DK pátým dílem, při­tom se jed­ná o samo­stat­né kous­ky, tedy uza­vře­né pří­běhy. Takže jak nám ta drzá kočka obstá­la ten­to­krát?

Na pev­ni­ně i vodách, v palá­cích i kaju­tách

Reklama na Krev sli­bo­va­la něco pro fan­dy Hry o trů­ny a Pirátů z Karibiku a s potě­še­ním můžu kon­sta­to­vat, že v tomhle roz­hod­ně neke­ca­la. Intrik je tu dosta­tek, intri­ku­jí­cích postav taky. Kromě pla­ven­ské­ho císař­ské­ho palá­ce se podí­vá­me do džun­gle, strá­ví­me poměr­ně dost času na lodi či lodích, bude nás trá­pit pus­tý sopeč­ný ost­rov a džun­gle i pod­zem­ní kob­ky a jes­ky­ně.
Universum Asterionu je dlou­há léta exis­tu­jí­cím svě­tem pro asi nej­zná­měj­ší tuzem­ské RPG, Dračí dou­pě. Díky tomu lze vyu­ží­vat i boha­tou fau­nu, flo­ru, reá­lie a zapo­jit růz­no­ro­dou magii od nekro­man­tů, mágů živlů a tem­ných dru­i­dů až po psi­o­ni­ky. Pardon, pod­le Zvina vlast­ně psi­o­ni­ka není magie. Příběh tohle všech­no vyu­ží­vá do mrtě a pro­stře­dí díky tomu oprav­du žije.

Od Martina ješ­tě tro­chu dál

O kni­hách série Hry o Trůny – tedy par­don, Písně ledu a ohně – je zná­mo, že kapi­to­ly mají jmé­no posta­vy, z její­hož pohle­du je děj vyprá­věn. Hanina v tomhle šla ješ­tě tro­chu dál, a i když per­spek­ti­va pohle­du zůstá­vá, mění se jmé­no na úvo­du kapi­to­ly pod­le aktu­ál­ní­ho vývo­je posta­vy. Pravda, ze začát­ku to může čte­ná­ře lehce zmást, ale je to pod­le mě vel­mi oži­vu­jí­cí prvek, kte­rý při­ro­ze­ně vplé­tá do svaz­ku změ­nu cha­rak­te­ru jed­not­li­vých akté­rů.

Násilí, sex, kur­vo­vá­ní a cynic­ký humor

Víte, mám s tuzem­skou fan­tas­ti­kou v kni­hách i povíd­kách jeden drob­ný, ale vlek­lý pro­blém. Nevěřím totiž posta­vám, kte­ré v afek­tu mlu­ví pří­liš spi­sov­ně. A obec­ně tu u vyja­d­řo­vá­ní vlád­ne urči­tá kon­zer­va­tiv­nost, někdy až snad škro­be­nost a vyhý­bá­ní se pří­mos­ti.
Naštěstí Krev není ten pří­pad. Vulgarismů v pro­mluvách hla­si­tých i dušev­ních se tu najde dost, aniž by půso­bi­ly samo­ú­čel­ně a text sklouzá­val do pri­mi­tiv­nos­ti. Kurvuje, prde­lu­je a hov­nu­je se dosta­teč­ně tref­ně na to, aby si čte­nář dia­lo­gy užil. Krom toho má Hanina výbor­ný sklon roze­smát čte­ná­ře v momen­tech nási­lí. Naposledy jsem tako­vý­hle záchvat měl u Goodkindova Meče prav­dy a tady jsem jich také něko­lik chyt­nul. Ve spo­je­ní s jazy­ko­vou strán­kou je to výbor­ná kom­bi­na­ce.

Protáhlé finá­le, zápo­rák s leh­kým syn­dro­mem Red Johna a pár klišé na závěr

Někde kolem pěsis­té strán­ky začí­ná pří­bě­hu tro­chu dochá­zet dech. Pospojované linie jed­not­li­vých postav se na chví­li set­ka­jí a vzá­pě­tí opět roz­pad­nou v růz­ných mode­lech honu na hlav­ní­ho padou­cha, kte­rý leží v žalud­ku více oso­bám. Ten bohu­žel začí­ná trpět syn­dro­mem Red Johna a ame­ric­kých kri­mi­se­ri­á­lu – když si mys­lí­te, že už je s ním konec, zase vám odně­kud vykoukne/zdrhne a dělá pro­blémy. Tohle je chví­li v poho­dě, jen­že od urči­té­ho momen­tu už si řek­ně­te mís­to „Jó, super!“ spíš „Hmm, aha, dob­rý…“
Samotné finá­le mi evo­ko­va­lo pří­pa­dy Hercula Poirota se shro­máž­dě­ný­mi akté­ry a jeho vysvět­lu­jí­cí­mi mono­lo­gy, ale půso­bi­lo pate­tič­tě­ji. Shrnovací epi­log to pří­liš nevy­lep­šil a úpl­ně na kon­ci jsem si říkal: „Jak fakt?“

Shrnutí:

Krev teče vždyc­ky čer­ve­ná je napsa­ná výbor­ným sty­lem, samo­stat­ně uvá­dí do fun­gu­jí­cí­ho a lety pro­pra­co­va­né­ho svě­ta, s posta­va­mi se sži­je­te bez pro­blé­mů. Vzpomínky na minu­lost napo­ví­da­jí mož­nos­ti dal­ší­ho, někdy až detek­tiv­ní­ho vývo­je, a humor (s nímž míva­jí čeští auto­ři pro­blém) tu fun­gu­je na výbor­nou. Dodatky a sezna­my na kon­ci ji při­bli­žu­jí ang­lo­a­me­ric­ké­mu for­má­tu z obdob­ných svě­tů, což je dal­ší plus.
Škoda jen ono­ho finá­le, kte­ré se moh­lo vyhnout někte­rým situ­a­cím a prv­kům. Po dočte­ní tak zůstá­vá leh­ká pachuť, jako když ve výbor­ném dezer­tu skousne­te s posled­ní­mi sous­ty mís­to chut­né­ho oříš­ku kou­sek jeho sko­řáp­ky.

Note: There is a rating embed­ded within this post, ple­a­se visit this post to rate it.


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...