Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Filmové premiéry > Král Artuš

Král Artuš

Historikové si po sta­le­tí mys­le­li, že je král Artuš pou­ze mýtem, avšak tato legen­da byla zalo­že­na na sku­teč­ném hrdi­no­vi, jehož život byl roz­vrá­cen vnitř­ním bojem mezi osob­ní­mi ambi­ce­mi a smys­lem pro zod­po­věd­nost.

Artuš (Clive Owen) si pře­je opus­tit Británii a vrá­tit se do poklid­né­ho Říma. Ještě před­tím však musí pod­stou­pit posled­ní nebez­peč­ný úkol, kte­rý jej spo­lu s jeho rytí­ři Kulatého sto­lu – Lancelotem, Galahadem, Borsem, Tristanem a Gawainem – při­vá­dí ke zjiš­tě­ní, že po náh­lém odcho­du Římanů z Británie bude země potře­bo­vat vůd­ce, kte­rý by vypl­nil meze­ru – něko­ho, kdo by nejen doká­zal ochrá­nit Británii před momen­tál­ní hroz­bou úto­ku Sasů, ale také při­ve­dl ost­rov do nové epo­chy. Pod vede­ním býva­lé­ho nepří­te­le Merlina a s krás­nou a odváž­nou Guinevere (Keira Knightley) po svém boku musí Artuš najít sílu k tomu, aby doká­zal změ­nit vývoj dějin.

O FILMU

 

„Film Král Artuš je pří­bě­hem bojov­ní­ka, kte­rý sta­nul v čele Britů v boji pro­ti Sasům. Je to pří­běh muže, kte­rý se stal legen­dou,“ říká pro­du­cent Jerry Bruckheimer. „Tento sní­mek nabí­zí úpl­ně nový pohled na legen­du, o kte­ré jsme si mys­le­li, že ji dob­ře zná­me. Pravda je však tako­vá, že král Artuš žil již v Době tem­na, tedy mno­hem dří­ve, než jak je ve vět­ši­ně fil­mů zob­ra­zo­vá­no. David Franzoni vytvo­řil pří­běh, kte­rý k tomu­to téma­tu při­stu­pu­je úpl­ně novým způ­so­bem a mno­hem více se při­bli­žu­je sku­teč­ným his­to­ric­kým sou­vis­los­tem.“

„V his­to­rii je oka­mžik, kte­ré­ho se může­me chy­tit,“ říká autor námě­tu a scé­ná­ře David Franzoni. „Je tu jmé­no a bitva. To jmé­no je Lucius Artorius Castus a bitva pro­běh­la na Mount Badon. Tento kon­flikt změ­nil tvář celé Británie a vytvo­řil legen­du, kte­rá pře­ži­la mno­ho gene­ra­cí a dočka­la se mno­ha růz­ných obměn. Myslím si, že to byla skvě­lá pří­le­ži­tost vrá­tit se zpět, poku­sit se zjis­tit, jací tito lidé byli, a odvy­prá­vět jejich pří­běh s co nej­vět­ší rea­lis­tič­nos­tí.“

Bruckheimer potře­bo­val najít pro film reži­sé­ra, kte­rý by doká­zal zachy­tit drs­nou a nelí­tost­nou pod­sta­tu pří­bě­hu. Nejvhodnějším kan­di­dá­tem se uká­zal být Antoine Fuqua, reži­sér fil­mu Training Day, jež s chlad­nou rea­lis­tič­nos­tí zob­ra­zu­je dra­ma­tic­kou prá­ci poli­cie v uli­cích Los Angeles. „Na vel­ko­le­pých his­to­ric­kých fil­mech, jako je Král Artuš, jsem vyros­tl,“ říká Fuqua. „V prů­bě­hu let jsem se věno­val stu­diu myto­lo­gie a sou­vi­se­jí­cích témat, zejmé­na pak pří­bě­hů o krá­li Artušovi. Jako dítě jsem si čas­to s ostat­ní­mi hrá­val na rytí­ře a když jsem se pak stal fil­ma­řem, chtěl jsem nato­čit film jako je ten­to. Potom jsem dostal pří­le­ži­tost od Jerryho Bruckheimera a nevá­hal jsem ani minu­tu.“

„Jerry si zřej­mě mys­lel, že jsem pro ten­to film vhod­ným reži­sé­rem, pro­to­že je to vel­mi drs­ný a rea­lis­tic­ký sní­mek – je z něj pří­mo cítit chuť a pach nási­lí a smr­ti,“ pokra­ču­je Fuqua. „Je z něj cítit chlad a bez­na­děj. Je hod­ně apo­ka­lyp­tic­ký. Tehdejší doba lidem nena­bí­ze­la pří­liš nadě­je – ztě­les­ně­ním nadě­je je Artuš.“

„Tento pří­běh je zalo­žen mno­hem více na rea­li­tě než na mýtech,“ říká Fuqua. „Přitahoval mě zejmé­na fakt, že zob­ra­zu­je legen­du o Artušovi tak, jak jsme ji dosud nemě­li mož­nost vidět. Také se mi líbi­lo, že má sku­teč­né koře­ny. Vzniku scé­ná­ře před­chá­zel his­to­ric­ký výzkum, během něhož vyplu­la na povrch různá fak­ta, kte­rá jsme do té doby nevě­dě­li. Je vzru­šu­jí­cí zjis­tit, že ten hrdi­na, kte­ré­ho jste ve svých dět­ských letech zbož­ňo­va­li, sku­teč­ně exis­to­val.“

„Artuš vní­má pocit nespra­ve­dl­nos­ti a záro­veň cítí urči­tou odpo­věd­nost zasáh­nout a uči­nit ze svě­ta lep­ší mís­to k žití. Rytíři – přes­to­že jsou mu oddá­ni – při­po­mí­na­jí spí­še váleč­nic­ké stro­je. Zkrátka chtě­jí odvést svůj kus prá­ce a jít dál,“ vysvět­lu­je před­sta­vi­tel hlav­ní­ho hrdi­ny Clive Owen. „Ale prá­vě pro­to je Artuš vůd­cem – všich­ni vědí, že se od nich něčím liší, a nemo­hou si pomo­ci, aby jej nená­sle­do­va­li. Artuš ve fil­mu říká: ‘Konáte hrdin­ské činy. Ale hrdin­ské činy jsou bez­cen­né, pokud neslou­ží vyš­ší­mu úče­lu.’ A to je přes­ně to, co ovliv­ňu­je Artušovo jed­ná­ní: všech­no, co dělá, má něja­ký vyš­ší účel.“

Příběh toho­to fil­mu začal již před mno­ha lety, kdy se scé­náris­ta David Franzoni popr­vé dosle­chl o řím­ském voje­vůd­ci jmé­nem Lucius Artorius Castus. „Bylo to ješ­tě před­tím, než jsem se stal pro­fe­si­o­nál­ním scé­náris­tou,“ říká Franzoni. „Tehdy jsem čas­to vyse­dá­val v knihov­ně a jed­nou jsem tam nara­zil na prá­ci něja­ké­ho stu­den­ta, kte­rý zmi­ňo­val toho­to voje­vůd­ce v sou­vis­los­ti se vzni­kem legen­dy o Artušovi. Tato myš­len­ka mě veli­ce zau­ja­la.“

Základ pří­bě­hu Franzoni vysta­věl na his­to­ric­kých fak­tech: v čás­ti východ­ní Evropy, kte­rá se poz­dě­ji sta­la Ruskem, exis­to­val váleč­nic­ký národ Sarmatů, obá­va­ných nepřá­tel Římanů. Pohybovali se u hra­nic Římského impé­ria, avšak v roce 175 n.l. pro­hrá­li klí­čo­vou bitvu s Marcusem Aureliem, kte­rá se ode­hrá­la v mís­tech, kde se v sou­čas­né době nachá­zí Vídeň. Marcus Aurelius dal pře­ži­vším bojov­ní­kům na výběr: buď budou bojo­vat za Řím nebo zemřou. Sarmati se roz­hod­li pro prv­ní mož­nost a byli začle­ně­ni do řím­ské armá­dy. Část z nich byla násled­ně poslá­na do Egypta a část do Británie.

Okolo 5. sto­le­tí n.l. zača­la slá­va Říma zvol­na upa­dat. Na hra­ni­ce obrov­ské­ho impé­ria úto­či­ly hor­dy bar­ba­rů. V Británii se při­pra­vo­va­li Sasové na útok ze sever­ní a východ­ní stra­ny.

Vojenská jed­not­ka Sarmatů pod vede­ním Lucia Artoria Casta dosta­la za úkol chrá­nit Británii před nájezdy bar­bar­ských Sasů, kte­ří začí­na­li pod­ni­kat své invaz­ní vpá­dy zpo­za vel­ké­ho Hadriánova valu. Lidé z Castovy jed­not­ky, k níž pat­ři­li také Lancelot, Gawain, Galahad, Bors, Tristan a Dagonet, byli tvr­dý­mi a nemi­lo­srd­ný­mi bojov­ní­ky, kte­ří vzbu­zo­va­li strach a nená­vist ze stra­ny domo­ro­dých váleč­ní­ků pod vede­ním tajem­né­ho šama­na a voje­vůd­ce Merlina.

Do toho­to obdo­bí Franzoni zasa­dil pří­běh posled­ní­ho smr­tel­ně nebez­peč­né­ho úko­lu, kte­rý Artuše a jeho dru­ži­nu čeká před­tím, než se budou moci vrá­tit do bez­pe­čí Říma. Artuš se spo­leč­ně se svou jed­not­kou vydá­vá na sever, hlu­bo­ko do cen­t­ra nepřá­tel­ské­ho úze­mí. Jeho úko­lem je zachrá­nit řím­ské­ho šlech­ti­ce Mariuse a jeho rodi­nu dří­ve, než se k nim dosta­nou rych­le postu­pu­jí­cí Sasové. Poté, co se jim poda­ří celou sku­pi­nu lidí, k níž pat­ří také Guinevere a mno­ho brit­ských žen a dětí, osvo­bo­dit, se celý lid­ský kon­voj kvap­ně vra­cí zpět k Hadriánovu valu, kte­rý je hra­ni­cí Římského impé­ria, to vše pou­ze jeden krok před vytr­va­lý­mi Sasy, vede­ný­mi nemi­lo­srd­ným veli­te­lem Cerdicem. Po ces­tě Guinevere Artuše pře­svěd­čí, že on a jeho rytí­ři jsou tím jedi­ným, co může Sasům zabrá­nit v masa­k­ru tisí­ců nevin­ných lidí.

Artuš a jeho rytí­ři nako­nec sta­nou v klí­čo­vé bitvě, na níž závi­sí budou­cí osud Británie. Bitva na Mount Badon byla kru­tým a krva­vým stře­tem mezi hor­da­mi Sasů, prou­dí­cích ze seve­ru, a sdru­že­ním brit­ských a sar­mat­ských sil pod vede­ním Artuše. Výsledek této bitvy se uká­zal být klí­čo­vým pro budouc­nost celé země. Byl to také oka­mžik, kdy si Artuš uvě­do­mil, jaké je jeho sku­teč­né poslá­ní, a zro­di­la se nová legen­da.

Franzoni se vel­mi anga­žo­val při natá­če­ní fil­mu – kaž­dý den byl pří­to­men na pla­ce a ochot­ně zod­po­ví­dal všech­ny dota­zy her­ců, kte­ří potře­bo­va­li zjis­tit něja­ký detail o své posta­vě, či výtvar­ní­ků, jež si chtě­li ově­řit, zda jejich návrhy nevy­bo­ču­jí z dobo­vé rea­li­ty.

Jerry Bruckheimer a Antoine Fuqua měli už od začát­ku v úmys­lu sesta­vit mezi­ná­rod­ní herec­ké obsa­ze­ní, kte­ré by fil­mu doda­lo na věr­nos­ti. „Cítil jsem, že vzhle­dem k pova­ze toho­to fil­mu bylo důle­ži­té poku­sit se dodat co nej­ví­ce auten­tič­nos­ti všem jeho prv­kům,“ říká Bruckheimer. „A herec­ké­mu obsa­ze­ní jsme moh­li dodat na rea­lis­tič­nos­ti prá­vě obsa­ze­ním her­ců z růz­ných zemí.“

Sestavením herec­ké­ho obsa­ze­ní byla pově­ře­na zku­še­ná Ronna Kress, kte­rá se podí­le­la na fil­mech jako Piráti z Karibiku: Prokletí Černé per­ly nebo Vzpomínka na Titány.

Roli Artuše zís­kal ang­lic­ký herec Clive Owen. „Tento film uka­zu­je, jaký­mi změ­na­mi Artuš pro­chá­zí, jak se postup­ně stá­vá vůd­cem své­ho lidu,“ říká herec. „Jinými slo­vy, Artuš pozná­vá, kým vlast­ně ve sku­teč­nos­ti je. Vždycky mi při­pa­da­lo, že ten­to film uza­ví­rá epo­chu, po kte­ré zača­ly vzni­kat všech­ny mýty. V jeho závě­ru je obrov­ská bitva, během níž se Artuš stá­vá sku­teč­ným vůd­cem, a prá­vě v tom­to mís­tě začí­na­jí všech­ny zná­mé pří­běhy.“

Do role tvr­dé a neú­stup­né Guinevere Bruckheimer ihned navrh­nul hereč­ku Keiru Knightley. „Není to žád­ná žena v nesná­zích,“ říká Knightley. „Jediná Guinevere, kte­rou jsme zatím měli mož­nost vidět, byla dív­ka, kte­rá kolo­va­la mezi muži a nemě­la žád­né vět­ší ambi­ce na této situ­a­ci něco měnit. Naše Guinevere je mno­hem více samo­stat­ná a rázná. Je to bojov­ni­ce a doká­že se bez pro­blé­mů vyrov­nat svým muž­ským pro­tějškům – a má za co bojo­vat. I to je zalo­že­no na his­to­ric­kých pra­me­nech – ženy měly v boji stej­nou pozi­ci jako muži. Tuto sku­teč­nost však člo­věk ve fil­mech také pří­liš čas­to neví­dá.“

Pro Bruckheimera, Fuquu i Franzoniho bylo vel­mi důle­ži­té, aby všech­ny fil­mo­vé detai­ly odpo­ví­da­ly době a mís­tu, ve kte­rých se děj ode­hrá­vá. Proto se při hle­dá­ní vhod­ných míst pro natá­če­ní zamě­ři­li na Irsko a hrab­ství Kildare a Wicklow. Detaily hoto­vých scén byly upra­ve­ny tak, aby odpo­ví­da­ly pro­stře­dí Británie v 5. sto­le­tí.

Jedním ze zákla­dů výtvar­né strán­ky fil­mu byl Hadriánův val – masiv­ní, člo­vě­kem vytvo­ře­ná dělí­cí čára mezi řím­skou Británií a bar­bar­ským seve­rem, kte­rá se táh­ne 73 mil napříč zemí.

V rám­ci pří­prav na výstav­bu odces­to­va­li Fuqua a hlav­ní výtvar­ník Dan Weil na ser­ver Anglie, aby se sezná­mi­li se sku­teč­nou před­lo­hou jejich stav­by. Od začát­ku měli v úmys­lu pou­žít co nejmé­ně počí­ta­čo­vé gra­fi­ky. Jejich Hadriánův val, kte­rý je na plát­ně více než polo­vi­nu fil­mu, musel být sku­teč­ný. „V dneš­ní době se kaž­dý spo­lé­há na počí­ta­čo­vé tri­ky. Chtěli jsme udě­lat všech­no pro to, aby her­ci v oka­mži­ku, kdy vstou­pí na scé­nu, cíti­li, že jsou v reál­ném pro­stře­dí. Chtěl jsem, aby se na zeď dalo nor­mál­ně vylézt, a abychom tam moh­li umís­tit kame­ru.“

Model Hadriánova valu byl zkon­stru­o­ván ve měs­tě Ballymore Eustace v hrab­ství Kildare, a to v život­ní veli­kos­ti – jeho dél­ka dosa­ho­va­la 950 met­rů a na nej­vyš­ších mís­tech se tyčil do dese­ti­me­t­ro­vé výše. Bylo jej mož­né natá­čet z obou stran a jeho hor­ní část lemo­va­la tří­me­t­ro­vá ces­ta pro hlíd­ku­jí­cí bojov­ní­ky. Součástí stav­by byly také pozo­ro­va­cí věže a vel­ká vojen­ská pev­nost, ve kte­ré se shro­maž­ďo­va­li římští legi­o­ná­ři i Britové. Její obrov­ská hlav­ní brá­na byla širo­ká 6 a vyso­ká 5 met­rů. Během hlav­ní čás­ti pra­cí se počet řeme­sl­ní­ků vyšpl­hal na 300. V polo­vi­ně čer­ven­ce 2003 byla stav­ba valu i pev­nos­ti dokon­če­na a na mís­to natá­če­ní zamí­ři­ly kame­ry.

Kromě Hadriánova valu byly zkon­stru­o­vá­ny také dvě celé ves­ni­ce, kte­ré fil­ma­ři posta­vi­li ve měs­tě Glenmalure v hrab­ství Wicklow – jed­na sto­jí na vrchol­ku hory a dru­há v údo­lí. Při výstav­bě cha­tr­čí výtvar­ní­ci pou­ži­ti sku­teč­né doš­ky a jako sta­veb­ní mate­ri­ál při kon­struk­ci sed­lác­kých obyd­lí poslou­žil sku­teč­ný kámen. „Kdykoliv jsme měli mož­nost pou­žít mate­ri­ál, kte­rý exis­to­val v teh­dej­ší době, uči­ni­li jsme tak,“ říká Dan Weil.

Nedílnou sou­čás­tí výtvar­né strán­ky fil­mu byl také legen­dár­ní kula­tý stůl: sym­bol rov­nos­ti. V prů­mě­ru měl 8,5 met­ru a v jeho stře­du byl malý otvor pro koš na oheň. Povrch sto­lu, oko­lo něhož je roze­sta­vě­no 40 židlí, pokrý­vá liso­va­ná měď s pro­pra­co­va­ným ozdob­ným vyře­zá­vá­ním.

Film se pocho­pi­tel­ně neo­be­šel ani bez důklad­né­ho vyzbro­je­ní všech vál­čí­cích stran – v pra­xi to zna­me­na­lo vyba­vit arze­ná­lem přes 400 Sasů, 150 řím­ských vojá­ků a 175 Piktů. Do bojů se zapo­ju­jí dokon­ce i ves­ni­ča­né, kte­ří pou­ží­va­jí jako zbra­ně své země­děl­ské nářa­dí. Každá z těch­to sku­pin boju­je urči­tým cha­rak­te­ris­tic­kým způ­so­bem a s vel­mi roz­lič­ným arze­ná­lem. „V Králi Artušovi není jedi­ný člo­věk, kte­rý by nene­sl v ruce zbraň,“ říká zbro­jíř Tommy Dunne. „Dokonce i Guinevere je po zuby ozbro­je­ná.“

Zbraně Římanů jsou dob­ře zná­my z his­to­ric­kých knih i sou­čas­né kul­tu­ry. „Víme, jak vypa­da­jí řím­ské ští­ty, kopí a meče, a jakým způ­so­bem je Římané nosi­li,“ vysvět­lu­je Dunne. „Je to pros­tě výzbroj kla­sic­ké vojen­ské jed­not­ky.“

Ze všech mužů dis­po­nu­jí nej­vět­ším arze­ná­lem Sarmatští rytí­ři, z nichž někte­ří pou­ží­va­jí až šede­sát zbra­ní. Každý rytíř má navíc svou vlast­ní, jedi­neč­nou výzbroj. „Rozhodli jsme se, že kaž­dý rytíř bude mít svůj dlou­hý a krát­ký meč, malé a vel­ké seke­ry, dýky, ští­ty a kopí. Charakter výzbro­je odrá­ží její kom­pli­ko­va­ný vývoj – je ovliv­ně­na řím­ský­mi zbra­ně­mi, ale nese východ­ní prv­ky a kelt­ské moti­vy. Ve fil­mu má kaž­dý rytíř k dis­po­zi­ci arze­nál, číta­jí­cí asi šede­sát zbra­ní,“ říká Dunne.

Mezi ně pat­ří i báj­ný Excalibur – nej­slav­něj­ší meč v his­to­rii. Na jeho desig­nu pra­co­val Dunne s výrob­ci zbra­ní, Fuquou a exper­tem na legen­dy o Artušovi Johnem Matthewsem něko­lik týd­nů. „Artušův meč Excalibur byl vyro­ben pod­le kre­seb s kelt­ský­mi moti­vy. Na jeho čepe­li je nápis ve sta­ro­vě­kém kelt­ském pís­mu Ogham, kte­rý zna­me­ná ‚Ochránce země.‘ Je to meč mečů,“ říká Dunne.

Harry Humphries , odbor­ník na mezi­ná­rod­ní bez­peč­nost a tré­nink tak­tic­kých jed­no­tek, zastal u fil­mu roli vojen­ské­ho porad­ce. „Způsob vál­če­ní se od té doby v pod­sta­tě nezmě­nil,“ říká Humphries, kte­rý se v minu­los­ti podí­lel na fil­mech Černý jes­třáb sestře­len a Slzy slun­ce. „Koncept je i dnes stá­le stej­ný jako ten­krát. Všichni pou­ží­va­li růz­né podo­by kon­venč­ních metod vede­ní vál­ky, popří­pa­dě nekon­venč­ní, par­ty­zán­ské způ­so­by. Tím jedi­ným, čím se dneš­ní vál­ky liší od teh­dej­ších, jsou zbra­ně. Taktika je v jádru stá­le stej­ná.“

Humphries byl sou­čás­tí týmu, kte­rý se zabý­val kon­krét­ní­mi aspek­ty bojo­vých tak­tik jed­not­li­vých vál­čí­cích náro­dů. „Sasové byli vel­mi dis­ci­pli­no­va­ní, vel­mi ger­mán­ští,“ říká. „Pochodovali v poměr­ně uspo­řá­da­né for­ma­ci. Ne tak doko­na­lé jako řím­ská voj­ska, ale byli sesku­pe­ni do plu­ků a pou­ží­va­li váleč­né tak­ti­ky. Často bojo­va­li zpo­za obran­né zdi ze ští­tů a sna­ži­li se nalá­kat nepří­te­le, aby při­šel k nim. Po dobu, kdy doká­za­li stě­nu ze ští­tů udr­žet, moh­li úto­čí­cí nepřá­te­le bez pro­blé­mů deci­mo­vat.“

Válečný styl Sarmatů byl do jis­té míry hyb­ri­dem dvou růz­ných dru­hů boje – po pří­cho­du do Británie se při­způ­so­bi­li řím­ské­mu sty­lu, avšak v jejich cho­vá­ní se zacho­va­ly urči­té východ­ní prv­ky. „Rytíři jsou urči­tou ‚divo­kou‘ inter­pre­ta­cí způ­so­bu, jakým byla řím­ská voj­ska v bitvách vede­na,“ pokra­ču­je Humphries. „Římané nebo­jo­va­li v malých roz­trou­še­ných jed­not­kách jako Piktové, měli nao­pak pro­pra­co­va­nou tak­ti­ku. Rytíře vedl řím­ský vůd­ce, kte­rý měl svůj vlast­ní oso­bi­tý styl, avšak ve způ­so­bu boje jed­not­li­vých rytí­řů byly také urči­té indi­vi­du­ál­ní prv­ky.“

Zjednodušeně se dá říci, že boju­jí podob­ně jako dneš­ní spe­ci­ál­ní jed­not­ky. „Snažíme se navo­dit dojem, že jejich men­ta­li­ta a styl boje se nese spí­še v tom­to duchu – nejsou to žád­ní pře­hna­ně ode­vzda­ní nebo hrdin­ští bojov­ní­ci, kte­ří by nezišt­ně obě­to­vá­va­li své vlast­ní živo­ty ve pro­spěch ostat­ních,“ dodá­vá Humphries.

V rám­ci pří­prav na film strá­vi­li her­ci něja­kou dobu v Anglii, kde se uči­li jez­dit na koni, nacvi­čo­va­li cho­re­o­gra­fii boje a osvo­jo­va­li si zachá­ze­ní s růz­ný­mi zbra­ně­mi. Natáčení pak bez­pro­střed­ně před­chá­zel dvou­tý­den­ní pobyt v irském vojen­ském výcvi­ko­vém tábo­ře.

Na výcvik her­ců dohlí­žel koor­di­ná­tor kaska­dér­ských scén Steve Dent. „Rychle jsme zjis­ti­li, jak se kte­rý herec cítí v sed­le a pod­le toho jsme jim při­řa­di­li růz­né koně,“ vysvět­lu­je Dent. „S dosta­teč­ným tré­nin­kem doká­že jez­dit na koni kaž­dý. Někteří her­ci samo­zřej­mě potře­bo­va­li důklad­něj­ší prů­pra­vu než ostat­ní.“

Jedním z nich byl i před­sta­vi­tel Artuše Clive Owen, kte­rý musel začít od píky. „Neuměl jsem jez­dit ani tro­chu,“ říká herec. „V něko­li­ka fil­mech jsem na koni seděl, ale to byly pou­ze něko­li­ka­den­ní zále­ži­tos­ti. Když se zeptá­te her­ce, jest­li umí jez­dit na koni, řek­nou vám všich­ni do jed­no­ho, že ano. Jakmile jsem tu roli dostal, začal jsem se ihned učit – pět dní v týd­nu po nece­lé dva měsí­ce. Artuš je dob­rým jezd­cem, pro­to tato role spo­čí­va­la z vel­ké čás­ti v umě­ní půso­bit v sed­le při­ro­ze­ně.“

Keira Knightley strá­vi­la během pří­prav hod­ně času v Rickmansworthu, kde se kro­mě jež­dě­ní na koni uči­la také lukostřel­bě, šer­mo­vá­ní a boxu. „Všechny sou­bo­je ve fil­mu jsem zahrá­la sama,“ pro­hla­šu­je hereč­ka. „Samozřejmě mám své­ho kaska­dé­ra, ale pokud natá­čí­te akč­ní film a ve všech nároč­něj­ších scé­nách vás někdo zastu­pu­je, je to doce­la nuda. Ve všech těch bit­kách jsem to oprav­du já.“

Přestože si zahrál titul­ní roli v dob­ro­druž­ném cyk­lu Horatio Hornblower, neměl Ioan Gruffudd dosud mož­nost poznat, jak inten­ziv­ní je pří­pra­va na natá­če­ní nato­lik vel­ko­le­pé­ho fil­mu, jakým je Král Artuš. „Každé ráno jsme něko­lik hodin jez­di­li na koních, pak jsme se tro­chu najed­li a pokra­čo­va­li jsme lukostřel­bou, tré­no­vá­ním sou­bo­jů a posi­lo­vá­ním.“

„Tento film má urči­té prv­ky, kte­ré činí jeho natá­če­ní nároč­něj­ším, než je obvyk­lé,“ říká kame­ra­man Slawomir Idziak (Černý jes­třáb sestře­len). „Je to akč­ní sní­mek, ale záro­veň také his­to­ric­ký film s vel­kým důra­zem na kos­týmy. Akce je však jeho hna­cí silou a Antoine měl vel­mi spe­ci­fic­ké před­sta­vy, jak ji ve fil­mu zachy­tit. Byla to zají­ma­vá zku­še­nost.“

Žádná scé­na nevy­ža­do­va­la tak doko­na­lou sou­hru reži­sé­ra a kame­ra­ma­na jako vel­ko­le­pé vyvr­cho­le­ní fil­mu v podo­bě bitvy u Mount Badon. Tato bitva byla posled­ním a nej­vět­ším z Artušových 12 vítěz­ství nad Sasy. Drtivá poráž­ka útoč­ní­ky roze­hna­la a na něko­lik násle­du­jí­cích let roz­lo­ži­la jejich armá­du. Aby Fuqua co nej­věr­ně­ji zachy­til zuři­vost toho­to kru­té­ho a krva­vé­ho stře­tu, kte­rý se stal jed­nou z nej­bru­tál­něj­ších bitev, jaká kdy byla zob­ra­ze­na ve fil­mu, strá­vil jeho natá­če­ním pět týd­nů.

V někte­rých chví­lích bylo dění na bitev­ním poli natá­če­no až 19 kame­ra­mi najed­nou. Někteří pomoc­ní kame­ra­ma­ni se oblék­li jako kom­par­zis­té a natá­če­li pří­mo upro­střed bitev­ní vřa­vy. „Měli jsme kame­ry úpl­ně všu­de,“ říká Fuqua. „Byly při­pev­ně­ny na ští­tech, na mečích a dokon­ce i na koních. Chtěl jsem, aby bylo pub­li­kum vta­že­no co nej­hlou­bě­ji do bitvy, a to při­ro­ze­ným způ­so­bem, bez pou­ži­tí spe­ci­ál­ních efek­tů. Snažili jsme vymys­let, jak tuto bitvu zná­zor­nit uni­kát­ním, zají­ma­vým a zábav­ným způ­so­bem. Proto jsme vyu­ži­li nápa­du s více kame­ra­mi. Bylo to veli­ce zábav­né, ale také pekel­ně těž­ké.“

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,55719 s | počet dotazů: 239 | paměť: 53427 KB. | 27.09.2021 - 05:05:05