Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Král a já / The King and I

Král a já / The King and I

the king and i 3

Král: „Ty jsi vel­mi kom­pli­ko­va­ná žena!“
Anna: „Asi ano, Vaše Veličenstvo.“

Angličanka Anna Leonowens, při­jíž­dí po smr­ti man­že­la do Siamu na pozvá­ní krá­le, aby vyu­čo­va­la jeho děti. Musí zde čelit cizím tra­di­cím a zvy­kům, kte­ré se jí ne vždy líbí. Na roz­díl od posluš­ných pod­da­ných se však nebo­jí říci krá­li, co si doo­prav­dy mys­lí. Nicméně i přes jis­tá nedo­ro­zu­mě­ní začnou postup­ně jeden dru­hé­ho respek­to­vat a jejich spo­lu­prá­ce obě­ma změ­ní život. Děj je zalo­žen na kni­ze Margaret Landon „Anna a král Siamu“, sku­teč­ném pří­bě­hu Angličanky, kte­rá byla v letech 1862–1867 vycho­va­tel­kou dětí siam­ské­ho krá­le Mongkuta.

Muzikál Král a já byl ve své době obrov­ským hitem na prk­nech newy­or­ské Broadwaye a part siam­ské­ho krá­le život­ní rolí Yula Brynnera. Filmové zpra­co­vá­ní zís­ka­lo zla­tou soš­ku Oscara hned v pěti kate­go­ri­ích: Herec v hlav­ní roli (Yul Brynner), Výprava, Kostýmy, Hudba a Zvuk. Další čty­ři nomi­na­ce, včet­ně té za Nejlepší film, Herečku v hlav­ní roli, et cete­ra, et cete­ra :-), zůsta­ly nepro­mě­ně­ny.

Jsem moc ráda, že se diva­del­ní hra Král a já sta­la i fil­mem (resp. vel­ko­fil­mem), pro­to­že jinak bychom my, poz­dě­ji naro­ze­ní, byli odká­zá­ni na rema­ky, kte­ré ve srov­ná­ní s ori­gi­ná­lem vypa­da­jí jako nedo­chůd­ča­ta. Anna a král z roku 1999 s Jodie Foster a Yun-Fat Chow je sice holly­wo­od­sky gran­di­óz­ní, vel­ko­le­pá – a sáhodlou­há – podí­va­ná (ver­ze z roku 1956 trvá 133 minut, tato ji před­či­la o čtvrt­ho­di­nu), bohu­žel ale také poplat­ná době vzni­ku, tedy seš­ně­ro­va­ná poli­tic­kou korekt­nos­tí stej­ně jako Jodie šně­ro­vač­kou. Písně a taneč­ní čís­la nahra­di­la pyro­tech­ni­ka a Yun-Fat Chow má sice jis­té cha­risma, ale o che­mii mezi ním a odmě­ře­nou Foster nemů­že být ani řeč. O ani­má­ku z téhož roku se pak už vůbec nemá cenu roze­pi­so­vat. Ha!

Anna: „Ale to je lež!“
Král: „Je to NEPRAVDIVÁ lež!“

Ale zpět ke Králi. Anna, kul­ti­vo­va­ná ang­lic­ká lady, při­jíž­dí do Bangkoku, aby na krá­lov­ském dvo­ře vyu­čo­va­la krá­lo­vy děti. První roz­ča­ro­vá­ní při­jde ješ­tě před vylo­dě­ním, kdy je jí stro­ze ozná­me­no, že namís­to slí­be­né­ho sou­kro­mé­ho uby­to­vá­ní, bude žít v krá­lov­ském palá­ci. Po pří­jez­du do palá­ce zjiš­ťu­je, že král je vel­mi své­ráz­ný muž pev­ných zásad a želez­né nelo­gi­ky s počet­ným haré­mem i potom­stvem. „Kolik dětí máte?“ „Jenom 106. Nejsem žena­tý moc dlou­ho.“ Scéna před­sta­vo­vá­ní jed­not­li­vých dětí (ved­le scé­ny mod­lit­by v chrá­mě) ostat­ně pat­ří k nej­lep­ším oka­mži­kům celé­ho pří­bě­hu.

Kromě dětí dosta­ne Anna za úkol vyu­čo­vat i krá­lo­vy man­žel­ky. Sympatická uči­tel­ka si brzy zami­lu­je nejen své žáky, ale začne mít i nema­lý vliv na samot­né­ho krá­le. Tento vliv se pak sna­ží vyu­ží­vat k jeho dob­ru tak, aby si to sám neu­vě­do­mo­val, a zůstal ve svých očích oním svr­cho­va­ným vlád­cem, jemuž žena nemá co radit.

Anna: „Jak mi tedy vysvět­lí­te, Vaše Veličenstvo, že je tolik mužů věr­ných jed­né ženě?“
Král: „Jsou nemoc­ní.“

V prv­ních scé­nách král půso­bí jako typic­ký ori­en­tál­ní dik­tá­tor, brzy se však uká­že, že i přes své „bar­bar­ství“ (= nee­v­rop­ský původ) je to muž, kte­rý nejen pře­mýš­lí, ale i tak tro­chu filo­zo­fu­je, nejen vlád­ne, ale sna­ží se být dob­rým vlád­cem. Vyžaduje, aby se mu jeho ženy a děti kla­ně­ly až k zemi a byly mu napros­to pod­dá­ny, ale záro­veň by byl rád dob­rým man­že­lem i otcem všem z nich (kro­mě těch, co jsou v nemi­los­ti, pocho­pi­tel­ně). Obdivuhodné na výko­nu Yula Brynnera je sku­teč­nost, že ať je král zrov­na zábav­ný, pano­vač­ný, ško­do­li­bý nebo kru­tý, kaž­dou polo­hu mu sto­pro­cent­ně věří­te.

Mezi ním a Deborah Kerr – stej­ně jako např. v poz­děj­ším fil­mu The Journey – fun­gu­je bez­chyb­ná che­mie, nej­lep­ší ze všech jsou pro­to scé­ny jejich slov­ních výměn. Zvlášť zábav­ný je krá­lův výlet do teo­lo­gie, pře­de­vším v kon­tex­tu s Yulovou násle­du­jí­cí rolí fara­o­na v Desateru při­ká­zá­ní (do kte­ré si jej Cecil B. DeMille vybral po zhléd­nu­tí před­sta­ve­ní Král a já). Kultovní scé­na Shall we dan­ce, kdy Anna učí krá­le pol­ku, je pak nabi­ta tako­vou mírou sta­tic­ké elektři­ny, že se v ang­lic­kých pra­me­nech ozna­ču­je jako „eye-sex“. Z této pasá­že je nej­ví­ce patr­né, že mezi krá­lem a uči­tel­kou vznik­lo cosi sil­né­ho, s čím si ani jeden neví pří­liš rady.

Král: „Vyhrává pan Lincoln v té vál­ce, kte­rou prá­vě vede?“
Anna: „Těžko říci.“
Král: „A má dost slo­nů na pře­pra­vu?“
Anna: „Nemyslím si, že by v Americe byli slo­ni, Vaše Veličenstvo.“
Král: „Žádní slo­ni? Není divu, že pro­hrá­vá!“

Zajímavé je, že ač Yul Brynner hrál krá­le Mongkuta ve všech 1246 reprí­zách před­sta­ve­ní, o hlav­ní roli ve fil­mo­vém zpra­co­vá­ní nestál. Ucházel se o jeho režii, a do par­tu krá­le si přál obsa­dit Marlona Branda. Nakonec ale vše dopadlo jinak, na režij­ní sto­lič­ku use­dl Walter Lang a šes­ti­mě­síč­ní natá­če­ní bylo pozna­me­ná­no čas­tý­mi spo­ry mezi ním a hlav­ním pro­ta­go­nis­tou. Roli Anny měla původ­ně hrát Maureen O’Hara, Yul ale pro­sa­dil Deborah Kerr, kte­rou před­tím viděl ve hře Tea And Sympathy. Deborah ale neu­mě­la pří­liš dob­ře zpí­vat, její pís­nič­ky tedy pří­mo na pla­ce dabo­va­la Marni Nixon. Při prá­ci na scé­ná­ři tvůr­ci zva­žo­va­li i vari­an­tu, ve kte­ré by král byl raněn bílým slo­nem, mís­to aby v závě­ru one­moc­něl. Narazili však na tvr­dý odpor Yula Brynnera, kte­rý trval na tom, aby se fil­mo­vé zpra­co­vá­ní drže­lo diva­del­ní před­lo­hy.

Oscary za výpra­vu a kos­týmy jsou nemé­ně zaslou­že­né, pro­to­že i mé oči, uvyk­lé všem těm Moulin Rouge et cete­ra, et cete­ra, et cete­ra, doslo­va pře­chá­ze­ly. Také se mi už dlou­ho nesta­lo, aby se mi muž­ské kos­týmy líbi­ly víc než ty žen­ské.

Král: „Když člo­věk neví, co říct, je nača­se být zti­cha.“

Snímek sla­vil v Americe mimo­řád­ný úspěch, v Siamu (tedy Thajsku) byl ale zaká­zán. Thajcům totiž při­pa­da­lo, že krá­le Mongkuta, kte­ré­ho pova­žu­jí za otce vlas­ti, film zob­ra­zu­je jako pano­vač­né­ho bar­ba­ra, kte­ré­ho muse­la před­sta­vi­tel­ka západ­ní kul­tu­ry při­jet zci­vi­li­zo­vat…

Anna: „Je mi to líto, Vaše Veličenstvo, ale–,“
Král: „Dobře, omlou­váš se.“
Anna: „To sem neřek­la.“
Král: „Přijímám.“

—-

Muzikál/Komedie

USA 1956

Režie: Walter Lang

Hudba: Alfred Newman, Richard Rodgers

Hrají: Deborah Kerr, Yul Brynner, Rita Moreno, Martin Benson, Terry Saunders, Rex Thompson, Charles Irwin

the-king-and-i_1

the-king-and-i_2

the-king-and-i_3

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,11740 s | počet dotazů: 212 | paměť: 50134 KB. | 12.04.2021 - 22:52:35