Korczak

Nemám důstoj­nost, mám 200 dětí… Jak bych mohl v hodi­ně neštěs­tí opus­tit 200 dětí? Hodně půso­bi­vý pří­běh pol­ské­ho židov­ské­ho dok­to­ra, auto­ra lite­ra­tu­ry pro děti, pedi­at­ra, peda­go­ga a pub­li­cis­ty Janusza Korczaka. Těžko věřit, kde se v daných těž­kých, téměř bez­vý­chod­ných pod­mín­kách, našlo v dotyč­ném starém, nemoc­ném muži tolik vnitř­ní síly a tolik víry v dob­ro mezi lid­mi a v lep­ší svět. Jeho odhod­lá­ní být až do kraj­nos­ti se „svý­mi“ dět­mi je bez­po­chy­by hod­no té nej­vět­ší úcty a obdi­vu. Obdiv si zaslou­ží i Andrzej Wajda, kte­ré­mu se ten­to skvě­lý Korczakův cha­rak­ter poda­ři­lo vykres­lit tak, že divák mnoh­dy ani nedý­chá. Zaujaly mě jis­tě i scé­ny z kaž­do­den­ní­ho živo­ta dět­ských sirot­ků včet­ně té při nácvi­ku dět­ské­ho diva­dla, kte­rým chce Koczak pomo­ci dětem, aby si „zvykly na smrt a při­ja­ly ji jako něco las­ka­vé­ho.“ Ale nej­víc mě mra­zi­lo, když dotyč­ný pro­ná­šel své růz­né huma­nis­tic­ké myš­len­ky, včet­ně asi té nej­zná­měj­ší: „Nemohu Vám dát Boha, toho­to musí­te hle­dat sami, ve vlast­ní duši. Nemohu Vám dát vlast, pro­to­že tu musí­te najít sami vlast­ní pra­cí Vašich srd­cí a myš­le­nek. Nemohu Vám dát lás­ku, nebo není lás­ky bez odpuš­tě­ní. A je to dři­na, kte­ré se kaž­dý musí ujmout sám. Co Vám mohu dát? Touhu po lep­ším živo­tě. A mož­ná ta tou­ha vás dove­de k Bohu, lás­ce a vlas­ti.“