Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Klik - život na dálkové ovládání - Tak trochu jiný Božský Bruce.

Klik - život na dálkové ovládání - Tak trochu jiný Božský Bruce.

V dneš­ní době je doce­la obtíž­né vypra­vit se do kina na kome­dii a navra­cet se domů s pat­řič­ně pro­ma­sí­ro­va­nou brá­ni­cí. Vlastně si už ani nepa­ma­tu­ji, kdy mě něja­ká taš­ka­ři­ce tak­to obslou­ži­la. Mé vzpo­mín­ky mohou být sebe­še­di­věj­ší a zvrás­ně­něj­ší, ale posled­ní hod­not­něj­ší zářez evi­du­ji někdy v roce 2003 a to ješ­tě záslu­hou ne až tak vychy­ta­né kome­die Božský Bruce.Nebudu cho­dit oko­lo bubla­jí­cí­ho jeze­ra a  pohy­bo­vat se v bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti kop­ce, kte­rý vyka­zu­je jis­tou sopeč­nou akti­vi­tu. Nebylo by to pří­liš bez­peč­né a navíc – čím déle se této úchyl­né prá­ci věnu­ji, tím méně mě baví scho­vá­vat si výsled­ný (a tolik zásad­ní) ortel až na závě­reč­né řád­ky.

Námět Kliku a cel­ko­vé pro­por­ce odra­zo­vé­ho můst­ku (pruž­nost prk­na, jeho mate­ri­ál…) sli­bo­va­ly již v  době před-produkce ambi­ci­óz­ní výsle­dek. Hlavní hrdi­na (=wor­kho­lik kaž­dým cou­lem) prak­tic­ky nestí­há, v  prá­ci se sna­ží, seč mu síly dovo­lu­jí, aby dosá­hl kýže­né­ho pový­še­ní, a na samot­nou rodi­nu (tolik strá­da­jí­cí) hází (i když nevě­dom­ky) vel­ko­roz­měr­né­ho boba­na (a dost už těch závo­rek!). Nezaujatému pozo­ro­va­te­li je ihned jas­né, že tak­to roz­vr­že­ná situ­a­ce má jedi­ný vyvo­di­tel­ný důsle­dek – roz­pad hrdi­no­va záze­mí a jeho postup­né psy­chic­ké zples­ni­vě­ní. Naštěstí (či naneštěs­tí) žije­me v době, kdy nás tech­ni­ka pozvol­na pře­růs­tá, a tak i ten­to neváb­ně zapácha­jí­cí scé­nář lze odpál­ko­vat pomo­cí malé­ho výdo­byt­ku moder­ní tech­no­lo­gie.

Ano – řeše­ní je snaz­ší než roz­li­še­ní pra­vé a levé ponož­ky. Stačí se vypra­vit do vel­ko­ob­cho­du s domá­cím zaří­ze­ním, troš­ku jej pro­cou­rat, podi­vit se nad veli­kos­tí toho či ono­ho regá­lu a  pak nená­pad­ně zmi­zet za dveř­mi s nápi­sem „Beyond“. Následně se již nemu­sí­te o nic sta­rat, neboť upad­ne­te do lás­ky­pl­né péče roz­cu­cha­né­ho vědá­to­ra, kte­rý vás po  sne­si­tel­né slov­ní exkur­zi a polo­že­ní nezbyt­né otáz­ky „Přejete si?“ zave­de tam, kde slo­vo „pro­blém“ nee­xis­tu­je. A tedy do neko­neč­né­ho skla­diš­tě… přes­ně­ji k jed­no­mu obrov­ské­mu kon­tej­ne­ru, v jehož útro­bách se nalé­zá spe­ci­ál­ní dál­ko­vý ovla­dač. Ovladač, pomo­cí kte­ré­ho lze pře­tá­čet, pau­zo­vat, sto­po­vat, vra­cet se zpát­ky do minu­los­ti, měnit jazy­ko­vé nasta­ve­ní, roz­li­še­ní obra­zu, kon­trast…

A to vše v rám­ci běž­né­ho živo­ta!

Základní sché­ma Kliku je vskut­ku slib­né a při­tom jed­no­du­ché. Tak jed­no­du­ché, že je až zará­že­jí­cí, že se ten­to nápad nere­a­li­zo­val již mno­hem dřív. Přitom když se na danou lát­ku podí­vá­me z hle­dis­ka samot­né per­spek­ti­vy, jen stě­ží si lze před­sta­vit jinou podob­ně roz­měr­nou plo­chu, na níž by se dalo roze­hrát tolik výbu­chem zavá­ně­jí­cích humor­ných situ­a­cí. Samozřejmě… pokud bychom neza­mýš­le­li nato­čit film, v němž by tele­viz­ní repor­tér zís­kal načas schop­nos­ti boha, popř. sní­mek, ve kte­rém by se zapšk­lý mode­rá­tor poča­sí pro­bou­zel stá­le v jeden a ten samý den.

Tvůrci si výše načrt­nu­tým zákla­dem ukous­li pořád­ně hut­né sous­to (o tom žád­ná) a zřej­mě bychom nepo­hle­da­li divá­ka, kte­rý by si po  obe­zná­me­ní s dějem netrousil pod nos: „A tohle může být setsa­kra­ment­sky dob­rý!“

Tímto pozvol­na vysta­vě­ným úvo­dem nechci nazna­čit, že je Klik od zákla­du zra­lý na recyk­la­ci. Bohužel – to samé se týká i licho­ti­vé­ho opa­ku. Přespříliš tlus­tý kra­jíc chle­ba se stal fil­ma­řům osud­ný. Ačkoliv měl Klik na to, aby poko­řil mety nej­vyš­ší a  při­blí­žil se ale­spoň na dohled výbor­ným Hromnicím, zůsta­lo spíš u nena­pl­ně­ných oče­ká­vá­ní, než­li u „na doraz“ vydo­lo­va­né­ho námě­tu. Komedie Franka Coraciho se tak při vší úctě neza­čle­ní mezi poči­ny, kte­ré bychom pohle­da­li za půl metr tlus­tý­mi oce­lo­vý­mi dveř­mi s  nepře­hléd­nu­tel­ným nápi­sem „Pozor - vyso­ce výbuš­ný mate­ri­ál!“.

Kdybychom pídi­li po pří­či­ně všech pří­čin, zřej­mě bychom shle­da­li cosi shni­lé­ho již v základ­ním roz­vr­že­ní. Hrdina, kte­rý se poma­lu nestí­há ani vymo­čit, zís­ká pří­stroj, po němž by jen málo­kdo z nás neza­tou­žil, a mís­to toho, aby jej napl­no vyu­žil a uspo­ko­jil dehyd­ro­va­né­ho divá­ka, vydá se na ces­tu rče­ní: „Lehce nabyl, lehce pozbyl.“ A tak aniž by se Sandler bláz­nov­sky odvá­zal a roz­prou­dil pořád­ný vítr ve svém oko­lí, neo­do­lá­vá láka­vé­mu poku­še­ní a s  vidi­nou brz­ké­ho pový­še­ní mač­ká tla­čít­ko „Přetočit“. Tímto však vybíd­ne k reak­ci odvrá­ce­nou stra­nu a mís­to před­po­klá­da­né­ho pří­va­lu šíle­ných scén při­chá­zí na řadu neo­če­ká­va­ně oče­ká­va­né zváž­ně­ní a  pod­ří­ze­ní se závě­reč­né myš­len­ce (jak jinak než morál­ně zalo­že­né).

Přitom všem… abych se při­znal… výše polo­že­ný odsta­vec by dost mož­ná ani nevzni­kl, kdy­bych se oko­lo pade­sá­té minu­ty uhlí­dal a  poslé­ze nevy­buchl smí­chy. Do té doby jsem byl jak­si smí­řen s tím, že se ve fil­mu nevy­sky­tu­je nic z toho, co by mě moh­lo roz­tr­hat, ale pak… hned poté, co se Sandler vypr­děl své­mu šéfo­vi pří­mo pod nos (ano, jsem pri­mi­tiv­ní)… se všech­no zvrt­lo a  já se začal až nezdra­vě těšit na dal­ší nechtě­ně vyprsk­nu­tý pop­corn. Avšak mar­ně.

Klik totiž sestá­vá ze dvou dia­me­t­rál­ně odliš­ných rovin. Zatímco ta prv­ní je obstoj­ně zahuš­tě­na vtíp­ky (výji­meč­ně vul­gár­ní­mi) a  kate­go­ric­ké pod­mín­ky spl­ňu­je víc než spo­leh­li­vě, někdy v šede­sá­té minu­tě nastá­vá zmí­ně­né zváž­ně­ní (pří­mo­ča­ře nalaj­no­va­né, osvěd­če­ným smě­rem zací­le­né, leč fun­gu­jí­cí a  ve výsled­ku dojem­né), kte­ré setr­vá­vá až do závě­reč­ných titul­ků. Tedy sko­ro. Pět minut před kon­cem nastá­vá „neo­če­ká­va­ný“ zvrat, během kte­ré­ho vyjde naje­vo, že se vlast­ně nic nesta­lo a že to všech­no byl jen… Zkrátka a dob­ře – scé­náris­té to nou­zo­vě sto­čí na odboč­ku vstříc totál­ní­mu „hepá­či“.

A těž­ko říci, zda­li je to dob­ře. Kdyby se konec nesl ve stej­ném duchu jako před­cho­zí minu­ty a hrdi­no­vo zmoudře­ní oko­ře­nil tím nej­tvrd­ším mož­ným dopa­dem, byl by divák neje­nom opa­ře­ný, ale dost mož­ná i spo­ko­je­něj­ší (byť by to ke kome­dii „nepa­so­va­lo”).

Ať tak, či onak – byl bych vel­mi nerad, kdy­bys­te naby­li dojmu, že tahle (ne)komedie za to nesto­jí. Klik se sice nemů­že pyš­nit totál­ně vybrou­še­ným scé­ná­řem a  vyso­kým výsky­tem „explo­ziv­ních fór­ků“, ale jakož­to pra­zvlášt­ně sla­dě­ný hyb­rid fun­gu­je vcel­ku schop­ně (v prv­ní půli vese­le nala­dí, kdež­to ve dru­hé i pod­mí­neč­ně roz­plá­če). Navíc… i kdy­by to všech­no stá­lo za sta­rou belu a Sandler vás svým sna­že­ním spí­še trá­pil, stá­le je tu sta­rý dob­rý „Míč Bjůkenen“ v roli úchyl­né­ho šéfa a pak (což už bylo proprá­no v  člán­ku na Underworld: Evolution) sexy Kate Beckinsale!

A i ten­to­krát to mys­lím bez prde­le.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,75912 s | počet dotazů: 206 | paměť: 50098 KB. | 11.04.2021 - 02:30:57