Kritiky.cz > Speciály > Kleopatra

Kleopatra

Kleo
Kleo
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Kleopatra je ame­ric­ký výprav­ný his­to­ric­ký film z roku 1963 v režii Josepha L. Mankiewicze, jehož scé­nář adap­to­va­li Mankiewicz, Ranald MacDougall a Sidney Buchman pod­le kni­hy Život a doba Kleopatry od Carla Marii Franzera z roku 1957 a pod­le dějin Plútarcha, Suetonia a Appiána. Ve fil­mu se v titul­ní roli obje­vi­la Elizabeth Taylorová. Ve ved­lej­ších rolích se před­sta­ví Richard Burton, Rex Harrison, Roddy McDowall a Martin Landau. Film je kro­ni­kou boje mla­dé egypt­ské krá­lov­ny Kleopatry pro­ti císař­ským ambi­cím Říma.

Walter Wanger dlou­ho uva­žo­val o nato­če­ní živo­to­pis­né­ho fil­mu o Kleopatře. V roce 1958 se jeho pro­dukč­ní spo­leč­nost spo­ji­la se spo­leč­nos­tí Twentieth Century Fox, aby film pro­du­ko­va­la. Po roz­sáh­lém hle­dá­ní her­ců pode­psa­la smlou­vu na ztvár­ně­ní titul­ní role Elizabeth Taylorová za rekord­ní plat 1 mili­on dola­rů. Jako reži­sér byl najat Rouben Mamoulian a scé­nář pro­šel čet­ný­mi úpra­va­mi od Nigela Balchina, Dalea Wassermana, Lawrence Durrella a Nunnally Johnsonové. Hlavní natá­če­ní zača­lo v Pinewood Studios 28. září 1960, ale Taylorové zdra­vot­ní pro­blémy dal­ší natá­če­ní oddá­li­ly. V lis­to­pa­du byla pro­duk­ce poza­sta­ve­na poté, co pře­kro­či­la roz­po­čet a měla pou­ze deset minut pou­ži­tel­né­ho mate­ri­á­lu.

Mamoulian rezig­no­val na funk­ci reži­sé­ra a násled­ně ho nahra­dil Joseph L. Mankiewicz, kte­rý před­tím Taylora reží­ro­val ve fil­mu Náhle, minu­lé léto (1959). Produkce byla pře­su­nu­ta do Cinecittà, kde natá­če­ní pokra­čo­va­lo 25. září 1961 bez hoto­vé­ho scé­ná­ře. Během natá­če­ní se na titul­ní strán­ky svě­to­vých novin dostal osob­ní skan­dál, když se obje­vi­la zprá­va, že spo­lu­hrá­či Taylorová a Richard Burton měli cizo­lož­ný poměr. Natáčení skon­či­lo 28. čer­ven­ce 1962 a dal­ší dotáč­ky pro­bí­ha­ly od úno­ra do břez­na 1963. S odha­do­va­ný­mi nákla­dy na výro­bu ve výši 31 mili­o­nů dola­rů se film stal nej­draž­ším fil­mem, kte­rý byl do té doby nato­čen, a téměř při­ve­dl stu­dio k ban­kro­tu.

Kleopatra měla pre­mi­é­ru v diva­dle Rivoli v New Yorku 12. červ­na 1963. Film se setkal s obec­ně pří­z­ni­vým ohla­sem fil­mo­vých kri­ti­ků a stal se nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1963, když v poklad­nách kin ve Spojených stá­tech a Kanadě vydě­lal 57,7 mili­o­nu dola­rů a na celo­svě­to­vé úrov­ni pat­řil k nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mům dese­ti­le­tí. Film však zpo­čát­ku pro­dě­lá­val, pro­to­že nákla­dy na jeho výro­bu a mar­ke­ting čini­ly 44 mili­o­nů dola­rů. Na 36. roč­ní­ku Oscarů zís­kal devět nomi­na­cí, včet­ně té za nej­lep­ší film, a čty­ři zís­kal:

Děj

Po bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. se Julius Caesar vydá­vá do Egypta pod zámin­kou, že je jme­no­ván vyko­na­va­te­lem závě­ti otce mla­dé­ho fara­o­na Ptolemaia XIII. a jeho sest­ry Kleopatry.

Kleopatra pře­svěd­čí Caesara, aby jí vrá­til trůn po jejím mlad­ším bra­t­ro­vi. Caesar, kte­rý fak­tic­ky ovlá­dá krá­lov­ství, odsou­dí Pothina k smr­ti za pří­pra­vu aten­tá­tu na Kleopatru a vyže­ne Ptolemaia do východ­ní pouš­tě, kde by ho i jeho pře­si­lu čeka­la jis­tá smrt v boji s Mithridatem. Kleopatra je koru­no­vá­na egypt­skou krá­lov­nou a začí­ná snít mega­lo­man­ské sny o vlá­dě nad svě­tem s Caesarem, kte­rý se zase tou­ží stát řím­ským krá­lem. Vezmou se, a když se jim naro­dí syn Caesarion, Caesar ho veřej­ně při­jme, o čemž se začne mlu­vit v Římě i v sená­tu.

Poté, co se sta­ne doži­vot­ním dik­tá­to­rem, posí­lá Caesar pro Kleopatru. Ta při­jíž­dí do Říma v honos­ném prů­vo­du a zís­ká­vá si obdiv řím­ské­ho lidu. Senát je stá­le nespo­ko­je­něj­ší upro­střed zvěs­tí, že se Caesar chce stát krá­lem, což je pro Římany pro­ti­mluv. Na břez­no­vé idy roku 44 př. n. l. sku­pi­na spik­len­ců Caesara zavraž­dí a uprch­ne z měs­ta, čímž zahá­jí povstá­ní. Spojenectví Octaviana (Caesarova ado­p­tiv­ní­ho syna), Marka Antonia (Caesarovy pra­vé ruky a gene­rá­la) a Marka Ameilia Lepida povstá­ní potla­čí a roz­dě­lí repub­li­ku. Kleopatra je rozzlo­be­ná poté, co Caesarova závěť uzná za jeho ofi­ci­ál­ní­ho dědi­ce Octaviana, niko­li Caesariona, a vra­cí se do Egypta.

Při plá­no­vá­ní taže­ní pro­ti Parthii na výcho­dě si Antonius uvě­do­mí, že potře­bu­je pení­ze a záso­by, kte­ré mu může dosta­teč­ně poskyt­nout pou­ze Egypt. Poté, co něko­li­krát odmít­ne opus­tit Egypt, Kleopatra svo­lí a setká se s ním na krá­lov­ské bár­ce v Tarsu. Oba spo­lu navá­žou milost­ný vztah a Kleopatra Antonia ujis­tí, že je mno­hem víc než jen ble­dým odra­zem Caesara. Octavianovo odstra­ně­ní Lepida donu­tí Antonia vrá­tit se do Říma, kde se ože­ní s Octavianovou sestrou Octavií, aby zabrá­nil poli­tic­ké­mu kon­flik­tu. To Kleopatru roz­ru­ší a roz­zu­ří. Antonius a Kleopatra se usmí­ří a vez­mou, při­čemž Antonius se s Octavií roz­ve­de. Rozzuřený Octavianus pře­čte řím­ské­mu sená­tu Antoniovu závěť, z níž vyplý­vá, že si Antonius pře­je být pohřben v Egyptě. Řím se obrá­tí pro­ti Antoniovi a Octaviánova výzva k vál­ce pro­ti Egyptu se setká­vá s nad­še­ným ohla­sem. Válka je roz­hod­nu­ta v námoř­ní bitvě u Accia 2. září 31 př. n. l., kde Octaviánova flo­ti­la pod vele­ním Agrippy porá­ží před­ní lodě Antoniovy egypt­ské flo­ti­ly. Kleopatra se domní­vá, že Antonius je mrtev, a naři­zu­je egypt­ským silám vrá­tit se domů. Antonius ji násle­du­je a zane­chá­vá zby­tek své flo­ti­ly bez veli­te­le a brzy je pora­žen.

O něko­lik měsí­ců poz­dě­ji se Kleopatře poda­ří Antonia pře­svěd­čit, aby se zno­vu ujal vele­ní svých vojsk a bojo­val pro­ti postu­pu­jí­cí Octavianově armá­dě. Antoniovi vojá­ci ho však v noci opus­tí. Rufio, posled­ní muž věr­ný Antoniovi, se zabi­je. Antonius se pokou­ší Octaviana vyhe­co­vat k boji v jed­not­liv­ci, ale nako­nec je nucen uprch­nout do měs­ta. Když se Antonius vrá­tí do palá­ce, Apollodorus, kte­rý nevě­ří, že je Antonius hoden své krá­lov­ny, mu ozná­mí, že je mrt­vá, a Antonius pad­ne na vlast­ní meč. Apollodorus se pak při­zná, že Antonia okla­mal, a pomů­že mu do hrob­ky, kam se uchý­li­la Kleopatra se dvě­ma slu­žeb­ní­ky. Antonius umí­rá v Kleopatřině náru­čí.

Oktavián a jeho voj­sko vpo­cho­du­jí do Alexandrie s Caesarovým mrt­vým tělem na voze. Objeví mrt­vé tělo Apollodora, kte­rý se otrá­vil. Oktavián dosta­ne zprá­vu, že Antonius je mrtev a Kleopatra je ukry­ta v hrob­ce. Tam jí nabíd­ne, že jí umož­ní vlád­nout Egyptu jako řím­ské pro­vin­cii, pokud ho dopro­vo­dí do Říma. Kleopatra s vědo­mím, že její syn je mrt­vý, sou­hla­sí s Octavianovými pod­mín­ka­mi, včet­ně prázd­né­ho sli­bu na život své­ho syna, že si neu­blí­ží. Poté, co Octavianus odje­de, naří­dí svým slu­žeb­ní­kům kódo­va­ným jazy­kem, aby jí pomoh­li se sebe­vraž­dou. Octavián zjis­tí, že se hod­lá zabít, a spo­lu se svý­mi strá­že­mi vtrh­ne do Kleopatřiny kom­na­ty a najde ji mrt­vou, odě­nou ve zla­tě, spo­lu s její­mi slu­žeb­ní­ky a bole­nem, kte­rý ji zabil.

Produkce

Walter Wanger dlou­ho tou­žil nato­čit živo­to­pis­ný film o Kleopatře. Jako stu­dent Dartmouth College nej­pr­ve četl fan­task­ní román Théophila Gautiera Jedna z Kleopatřiných nocí a jiné fan­tas­tic­ké roman­ce a poté ang­lic­ký pře­klad Plútarchova Života od Thomase Northa z roku 1579 a hru Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra. Wanger si Kleopatru před­sta­vo­val jako „kvin­te­sen­ci mla­dist­vé žen­skosti, žen­skosti a síly“, ale ide­ál­ní kan­di­dát­ku na tuto roli našel až při sle­do­vá­ní Elizabeth Taylorové ve fil­mu Místo na slun­ci (1951). V té době Wanger pro­střed­nic­tvím sou­kro­mé­ho detek­ti­va zjis­til, že jeho žena Joan Bennettová má mimo­man­žel­ský poměr se svým talen­to­vým agen­tem Jenningsem Langem. Odpoledne 13. pro­sin­ce 1951 Wanger Langa dva­krát zastře­lil poté, co ho spat­řil s Bennettovou na par­ko­viš­ti poblíž MCA. Lang pře­žil a Wanger se odvo­lá­val na nepří­čet­nost a odse­děl si čty­ři měsí­ce ve věze­ní na Castaic Honor Farm sever­ně od Los Angeles.

Po pro­puš­tě­ní se Wangerovi poda­řil kari­ér­ní come­back - pro­du­ko­val fil­my Invaze lupi­čů těl (1956) a Chci žít! (1958), v němž Susan Haywardová zís­ka­la Oscara za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon. Brzy se vrá­til ke své­mu vysně­né­mu pro­jek­tu živo­to­pis­né­ho fil­mu o Kleopatře.

Vývoj

Wanger před­lo­žil nápad růz­ným fil­mo­vým stu­di­ím, včet­ně Monogramu a RKO Pictures. Oslovil také Taylorovou a její­ho man­že­la Michaela Todda, aby pro­jekt pro­du­ko­va­li spo­leč­ně s United Artists. Taylor pro­je­vi­la o pro­jekt zájem, ale roz­hod­nu­tí dele­go­va­la na Todda. Mezitím se spo­leč­nost Twentieth Century Fox ocit­la ve finanč­ních pro­blé­mech po těž­kých kasov­ních ztrátách fil­mů Barbar a gej­ša, Jistý úsměv a Kořeny nebe, kte­ré byly uve­de­ny v roce 1958. Aby pre­zi­dent stu­dia Spyros Skouras zvrá­til nepří­z­ni­vý vývoj, požá­dal výkon­né­ho ředi­te­le stu­dia Davida Browna, aby našel živo­ta­schop­ný pro­jekt, kte­rý by byl „vel­kým fil­mem“. Brown násled­ně navr­hl rema­ke fil­mu Kleopatra (1917), v němž hrá­la Theda Bara.

Na pod­zim 1958 uza­vře­la Wangerova pro­dukč­ní spo­leč­nost kopro­dukč­ní smlou­vu s Twentieth Century Fox. Wanger nabí­dl vede­ní spo­leč­nos­ti čty­ři fil­my - Kleopatra, Justine, The Dud Avocado a The Fall. Ti vybra­li prv­ní tři a Kleopatra byla prv­ní, kte­rá se dosta­la do výro­by. Dne 15. září Wanger zakou­pil prá­va na zfil­mo­vá­ní živo­to­pis­né kni­hy Carla Maria Franzera The Life and Times of Cleopatra. Dne 30. září se Skouras popr­vé sešel s Wangerem a požá­dal jeho sekre­tář­ku, aby mu při­nes­la scé­nář ke Kleopatře z roku 1917. Skouras trval na svém: „Stačí to jen tro­chu pře­psat. Jen mi to dej­te zno­vu a vydě­lá­me spous­tu peněz.“ Wangas se roz­ho­dl, že to pře­pí­še. Protože původ­ní scé­nář byl napsán pro němý film, obsa­ho­val hlav­ně poky­ny pro nasta­ve­ní kame­ry.

Na schůz­ce o měsíc poz­dě­ji šéf pro­duk­ce Buddy Adler upřed­nost­nil rela­tiv­ně lev­nou pro­duk­ci za 2 mili­o­ny dola­rů, při­čemž v hlav­ní roli by se měla obje­vit někte­rá ze smluv­ních here­ček spo­leč­nos­ti Fox, napří­klad Joan Collinsová (kte­rá roli inten­ziv­ně tes­to­va­la), Joanne Woodwardová nebo Suzy Parkerová. Wanger pro­tes­to­val a před­sta­vo­val si mno­hem opu­lent­něj­ší výprav­ný film se smy­sl­nou hereč­kou v roli Kleopatry. Wanger navr­hl Susan Haywardovou, uva­žo­va­lo se také o Audrey Hepburnové, Sophii Lorenové a Gině Lollobrigidě. V pro­sin­ci 1958 byla naja­ta spi­so­va­tel­ka a býva­lá hereč­ka Ludi Claire, aby napsa­la hrubý návrh scé­ná­ře. Tentýž měsíc byl najat umě­lec­ký ředi­tel John DeCuir, aby vytvo­řil kon­cepč­ní výtvar­né dílo, kte­ré mělo ilu­stro­vat vizu­ál­ní roz­sah pro­jek­tu.

V břez­nu 1959 byl najat ang­lic­ký spi­so­va­tel Nigel Balchin, aby napsal dal­ší návrh scé­ná­ře. Mezitím Wanger oslo­vil Alfreda Hitchcocka, aby film reží­ro­val, pro­to­že s ním spo­lu­pra­co­val na fil­mu Zahraniční kore­spon­dent (1940), ale Hitchcock odmí­tl. Skouras pak vybral jako reži­sé­ra Roubena Mamouliana, kte­rý s Wangerem spo­lu­pra­co­val na fil­mu Applause (1929). S Mamoulianem jako reži­sé­rem se Balchinův scé­nář nelí­bil ani jemu, ani Taylorovi, kte­rý měl pocit, že prv­ní děj­ství je nuce­né a že Kleopatra nemá dosta­teč­ně vykres­le­ný cha­rak­ter. Na zákla­dě jeho nedáv­no odvy­sí­la­né epi­zo­dy Já, Don Quijote v anto­lo­gic­kém seri­á­lu CBS DuPont Show of the Month byl vybrán Dale Wasserman, aby dokon­čil koneč­nou ver­zi. Wanger mu naří­dil, aby veš­ke­rou pozor­nost sou­stře­dil na Kleopatru jako ústřed­ní roli. Wasserman vyprá­věl, že se s Taylorovou nikdy nese­tkal, a tak sle­do­val její dří­věj­ší fil­my, aby se lépe sezná­mil s jejím herec­kým sty­lem. Na jaře 1960 byl najat ang­lic­ký spi­so­va­tel Lawrence Durrell, aby pře­psal scé­nář.

Osazení

Mamoulian nabí­dl titul­ní roli Dorothy Dandridgeové během schůz­ky u obě­da v restau­ra­ci Romanoff’s v Beverly Hills. V září 1959 Wanger zno­vu kon­tak­to­val Taylorovou při natá­če­ní fil­mu Náhle, minu­lé léto (1959) a Taylorová požá­da­la o rekord­ní smlou­vu na 1 mili­on dola­rů plus deset pro­cent z kasov­ní­ho zis­ku. Dne 15. říj­na byla v Adlerově kan­ce­lá­ři uspo­řá­dá­na akce k pod­pi­su smlou­vy, kde Taylor pode­psal prázd­né papí­ry, pro­to­že sku­teč­ná smlou­va měla být hoto­vá až za něko­lik měsí­ců. Wanger zva­žo­val Laurence Oliviera a Rexe Harrisona pro roli Julia Caesara a Richarda Burtona pro roli Marka Antonia. Studia však Harrisona a Burtona odmít­la schvá­lit. Dne 28. čer­ven­ce 1960 Taylor pode­psal sku­teč­nou smlou­vu. Bylo v ní také sta­no­ve­no, že film se bude natá­čet v Evropě a ve for­má­tu Todd-AO, kte­rý vyvi­nul Taylorův zesnu­lý man­žel Michael Todd, což Taylorovi zajis­ti­lo doda­teč­né hono­rá­ře.

V led­nu 1960 Wanger oslo­vil Stephena Boyda, aby se ujal role Marka Antonia, ale cítil, že je pro tuto roli pří­liš mla­dý. V srpnu 1960 byl Boyd obsa­zen do role Marka Antonia, Peter Finch do role Julia Caesara a Keith Baxter do role Octaviana. Mamoulian také obsa­dil Elisabeth Welchovou do role jed­né z Kleopatřiných slu­žeb­ných.

Natáčení

Produkce pod vedením Roubena Mamouliana

S Mamoulianem jako reži­sé­rem již pro­bí­ha­la stav­ba ale­xan­drij­ských exte­ri­é­rů na pozem­cích stu­dia. Londýn byl také pova­žo­ván za reál­nou vol­bu pro hos­to­vá­ní pro­duk­ce. Eady Levy nabí­zel ame­ric­kým fil­mo­vým stu­di­ím finanč­ní pobíd­ky, pokud bude urči­té pro­cen­to hlav­ních her­ců a čle­nů výrob­ní­ho štá­bu tvo­řit Angličan. Na pro­duk­ci by zde dohlí­žel Robert Goldstein, zahra­nič­ní šéf pro­duk­ce stu­dia. Pro exte­ri­é­ry se zva­žo­va­la řada dal­ších zemí, včet­ně Turecka a Egypta.

V roce 1960 uza­vřel Adler kopro­dukč­ní smlou­vu s ital­ským pro­du­cen­tem Lionellem Santi, kte­rý nedáv­no dokon­čil cizo­ja­zyč­nou ver­zi Kleopatry, kte­rou stu­dio kou­pi­lo, aby se vyhnu­lo ame­ric­ké­mu trhu. Mamoulian odces­to­val do Itálie na prů­zkum loka­cí a infor­mo­val o potí­žích při tam­ním natá­če­ní. Navíc hro­zi­lo, že blí­ží­cí se let­ní olym­pij­ské hry v Římě zkom­pli­ku­jí uby­to­vá­ní při natá­če­ní. Dne 20. dub­na 1960 vydal Santi celo­strán­ko­vý inze­rát v časo­pi­se Variety, v němž ozna­mo­val chys­ta­nou pro­duk­ci Kleopatry, aniž by zmí­nil účast spo­leč­nos­ti Twentieth Century Fox. Adler se rozzlo­bil a pře­su­nul celou pro­duk­ci do Pinewood Studios. Dne 11. čer­ven­ce Adler zemřel na rako­vi­nu a na jeho mís­to nastou­pil Goldstein. Skouras požá­dal Wangera, aby pře­vzal Goldsteinovu býva­lou pozi­ci, ale nahra­dil ho Sid Rogell. Mezitím Wanger ve zprá­vě z 15. čer­ven­ce varo­val před natá­če­ním v Anglii s tím, že pově­tr­nost­ní pod­mín­ky by moh­ly ohro­zit Taylorové zdra­ví a že pra­cov­ní síla je nedo­sta­teč­ná. Vedení spo­leč­nos­ti Fox však jeho roz­hod­nu­tí zru­ši­lo.

Primární natá­če­ní zača­lo ve stu­di­ích Pinewood 28. září 1960. Téhož dne pohro­zi­la brit­ská odbo­ro­vá orga­ni­za­ce kadeř­ní­ků odcho­dem z natá­če­ní, pro­to­že Taylorová při­ved­la ame­ric­ké­ho kadeř­ní­ka Sydneyho Guilaroffa. Došlo k doho­dě, že Guilaroff bude smět Taylorové upra­vo­vat vla­sy, ale pou­ze v jejím apart­má v Dorchesteru. Taylor natá­če­la scé­nu ve čty­ři­ce­tistup­ňo­vém poča­sí a one­moc­ně­la boles­tí v krku, tak­že dva týd­ny nemoh­la pra­co­vat. Mamoulian byl poté nucen pokra­čo­vat v natá­če­ní bez Taylorové a mís­to toho nato­čil scé­ny s Finchem a Boydem. Taylorové nachla­ze­ní brzy pře­rost­lo v dlou­ho­tr­va­jí­cí horeč­ku a něko­lik násle­du­jí­cích týd­nů ji léči­lo něko­lik léka­řů, včet­ně lor­da Evanse, léka­ře krá­lov­ny Alžběty II. Dne 13. lis­to­pa­du dosáh­la Taylorové horeč­ka 39 stup­ňů a byla jí dia­gnos­ti­ko­vá­na menin­gi­ti­da. Do 19. lis­to­pa­du Wanger natá­če­ní odlo­žil na neu­r­či­to a dal zaměst­nan­cům stu­dia dvou­tý­den­ní výpo­věd­ní lhů­tu, dokud se Taylorové zdra­vot­ní stav neu­zdra­ví. Taylorová zůsta­la týden hospi­ta­li­zo­vá­na a poté odle­tě­la s Eddiem Fisherem do Palm Springs na Floridě, aby se zota­vi­la. Pojišťovna Lloyd’s of London zapla­ti­la 2 mili­o­ny dola­rů na pokry­tí Taylorových léčeb­ných výloh.

Během pau­zy v natá­če­ní byla naja­ta Nunnally Johnsonová, aby napsa­la nový scé­nář. Johnson napsal 75stránkovou před­lo­hu pro prv­ní polo­vi­nu fil­mu, kte­rá se týka­la pře­de­vším Kleopatry a Julia Caesara a kte­rá se svým tónem podo­ba­la fil­mům Cecila B. DeMilla Kleopatra (1934) a Caesar a Kleopatra (1945). Natáčení pokra­čo­va­lo 3. led­na 1961, ale Mamoulian nebyl s Johnsonovým scé­ná­řem spo­ko­jen. Taylor, kte­rý vyjá­d­ři­la podob­nou nespo­ko­je­nost, poté ape­lo­val na Paddyho Chayefskyho, aby napsal nový scé­nář. Chayefsky odmí­tl s tím, že pře­psá­ní by trva­lo šest měsí­ců. Po šest­nác­ti týd­nech natá­če­ní a nákla­dech ve výši 7 mili­o­nů dola­rů nato­čil štáb pou­hých deset minut fil­mu. Skouras obvi­nil Mamouliana, že pro­duk­ce pře­kro­či­la roz­po­čet. Dne 18. led­na 1961 Mamoulian z funk­ce reži­sé­ra odstou­pil, režie se ujal Mankiewicz

„Markus Antonius žil vždy v Caesarově stí­nu... JLM vidí Antonia jako špat­nou kopii Caesara, kte­rá jde zou­fa­le v jeho sto­pách, ale vol­ně chras­tí na bitev­ním poli, v sená­tu i v Caesarově poste­li. V této neschop­nos­ti vyrov­nat se Caesarovi vidí pří­či­nu Antoniova nad­měr­né­ho pití a výstřed­ní­ho cho­vá­ní. Antoniovo doby­tí Kleopatry je jeho jedi­ným tri­um­fem nad Caesarem. Pak si uvě­do­mí, že neví­tě­zil, ale byl dobyt - a to vede k jeho koneč­né­mu sebez­ni­če­ní.“

-Wanger o Mankiewiczově „moder­ním, psy­chi­at­ric­ky zako­ře­ně­ném poje­tí“ Kleopatry

Na mís­to Mamouliana Taylorová ozná­mi­la, že schvá­lí buď George Stevense, kte­rý ji reží­ro­val ve fil­mu Místo na slun­ci, nebo Josepha L. Mankiewicze, kte­rý ji reží­ro­val ve fil­mu Náhle loň­ské­ho léta (1959). Mankiewicz v té době při­pra­vo­val fil­mo­vou adap­ta­ci romá­nu Justine, kte­rá byla rov­něž Wangerovou pro­duk­cí. Původně nabíd­ku odmí­tl, ale po setká­ní se Skourasem a jeho agen­tem Charlesem Feldmanem v restau­ra­ci Colony sou­hla­sil s tím, že pro­jekt napí­še a zre­ží­ru­je.

Jako dal­ší pobíd­ku Skouras zís­kal za 3 mili­o­ny dola­rů Mankiewiczovu nezá­vis­lou pro­dukč­ní spo­leč­nost Figaro, Inc. Kromě pla­tu sce­náris­ty a reži­sé­ra zís­kal Mankiewicz z kou­pě 1,5 mili­o­nu dola­rů, dru­hou polo­vi­nu obdr­žel jeho part­ner, spo­leč­nost NBC. Po režii fil­mu Julius Caesar (1953) vyjá­d­řil Mankiewicz nespo­ko­je­nost se scé­ná­řem k natá­če­ní a pro­hlá­sil, že je „neči­tel­ný a nena­to­či­tel­ný“. Mankiewicz také popsal ztvár­ně­ní Kleopatry jako „podiv­nou, frustru­jí­cí směs ame­ric­ké tele­no­ve­lo­vé pan­ny a hys­te­ric­ké slo­van­ské vamp, jakou hrá­la Nazimovová“. Kvůli tomu požá­dal o pře­psá­ní scé­ná­ře od zákla­du a stu­dio mu na to poskyt­lo dva měsí­ce.

V úno­ru 1961 Mankiewicz vymys­lel „moder­ní, psy­chi­at­ric­ky zakot­ve­nou kon­cep­ci fil­mu“, v níž si před­sta­vo­val sebe­de­struk­ci Marca Antonia kvů­li jeho „neschop­nos­ti vyrov­nat se [Juliovi] Caesarovi“. Během jed­no­ho měsí­ce byli ke spo­lu­prá­ci s Mankiewiczem na novém scé­ná­ři při­zvá­ni Lawrence Durrell a Sidney Buchman. Se vše­mi tře­mi sce­náris­ty se kona­ly pora­dy o pří­bě­hu a Durrell s Buchmanem pak samo­stat­ně psa­li osno­vy „pří­bě­ho­vých kro­ků“. Mankiewicz měl jejich náčr­ty roz­vést do nové­ho scé­ná­ře. Mankiewicz kon­zul­to­val pří­sluš­né pra­me­ny a adap­to­val his­to­ric­kou lite­ra­tu­ru napsa­nou Plútarchem a Petroniem. Koncem dub­na se Mankiewiczovi Durrellova prá­ce pře­sta­la líbit, zatím­co Buchman dostal pokyn dokon­čit osno­vu fil­mu. Do té doby Buchmanova osno­va pokrý­va­la pou­ze prv­ní čtvr­ti­nu fil­mu. Mankiewicz požá­dal o pomoc s dokon­če­ním scé­ná­ře dra­ma­ti­ky Lillian Hellmanovou nebo Paula Osborna, ale Wanger najal sce­náris­tu Ranalda MacDougalla.

Natáčení mělo pokra­čo­vat 4. dub­na 1961. Avšak 4. břez­na byla Taylorová zno­vu hospi­ta­li­zo­vá­na kvů­li zápa­lu plic a jed­na tis­ko­vá agen­tu­ra myl­ně uved­la, že zemře­la. Uzdravila se poté, co jí byla pro­ve­de­na tra­che­o­to­mie krku. Dne 14. břez­na spo­leč­nost Twentieth Century Fox poza­sta­vi­la výro­bu ve stu­di­ích Pinewood. Kulisy byly demon­to­vá­ny za 600 000 dola­rů. Skouras se poté roz­ho­dl pře­su­nout pro­duk­ci do záze­mí stu­dia v Kalifornii. Mankiewicz mezi­tím dočas­ně opus­til své sce­náris­tic­ké povin­nos­ti a hle­dal vhod­né loka­ce pro natá­če­ní v Římě a Egyptě. V červ­nu se Mankiewicz vrá­til do stu­dia, aby podal zprá­vu o někte­rých nale­ze­ných ital­ských loka­cích, ale do natá­če­ní v Egyptě se mu nechtě­lo. Dne 30. červ­na Skouras změ­nil své roz­hod­nu­tí a sou­hla­sil, že Mankiewicz bude moci natá­čet v řím­ském Cinecittu, kde byly zvu­ko­vé scé­ny obsa­ze­ny pro tele­viz­ní seri­ál stu­dia a film George Stevense Největší pří­běh všech dob (1965).

Osazení a personální změny

V mezi­do­bí Finch a Boyd opus­ti­li pro­duk­ci kvů­li jiným závaz­kům a kaž­dé­mu z nich byl vypla­cen zbý­va­jí­cí plat. Laurence Olivier a Trevor Howard odmít­li roli Julia Caesara. Poté byl obsa­zen Rex Harrison, kte­rý byl čtvr­tou vol­bou stu­dia. Mankiewicz poté navr­hl Marlona Branda do role Marka Antonia, ale roli zís­kal Richard Burton poté, co ho Taylor viděl jako krá­le Artuše v broadwa­yském muzi­ká­lu Camelot. Twentieth Century Fox zapla­ti­lo Burtonovi 250 000 dola­rů plus 50 000 dola­rů za vykou­pe­ní jeho smlou­vy. Do role Octaviana byl obsa­zen Roddy McDowall, kte­rý rov­něž účin­ko­val v Kamelotu. Mankiewicz také trval na obsa­ze­ní Johna Valvy, McDowallova blíz­ké­ho pří­te­le, a vytvo­řil tak ori­gi­nál­ní posta­vu jmé­nem Valvus. Do polo­vi­ny září 1961 bylo do ved­lej­ších rolí obsa­ze­no něko­lik ame­ric­kých her­ců, včet­ně Humea Cronyna, Martina Landaua a Carrolla O’Connora, a něko­lik ang­lic­kých her­ců, napří­klad Kenneth Haigh, Robert Stephens a Michael Hordern.

Jack Hildyard odstou­pil z funk­ce kame­ra­ma­na, když Mamoulian sou­hla­sil s odstou­pe­ním z funk­ce reži­sé­ra. Nahradil ho Leon Shamroy. V led­nu 1962 byl na pozi­ci reži­sé­ra dru­hé­ho štá­bu anga­žo­ván Andrew Marton, kte­rý nahra­dil Raye Kellogga. Marton před­tím pra­co­val na prv­ním úvod­ním natá­če­ní. John DeCuir byl nadá­le pone­chán jako scé­no­graf.

Natáčení pokračuje v Římě

Dne 25. září 1961 zača­lo hlav­ní natá­če­ní obno­ve­né pro­duk­ce Kleopatry. Mankiewicz vyjá­d­řil svůj záměr reží­ro­vat dvou­díl­ný epos: „Měl jsem na mys­li dva oddě­le­né, ale úzce pro­po­je­né fil­my s Elizabeth Taylorovou - Caesar a Kleopatra a Antonius a Kleopatra - kaž­dý z nich by měl mít tři hodi­ny a oba seg­men­ty by byly uve­de­ny sou­čas­ně. Navíc jsem se cítil nucen ujmout se psa­ní obou čás­tí sám, což bylo měřít­kem mé napros­té nespo­ko­je­nos­ti s dosa­vad­ním mate­ri­á­lem.“

V té době měl hoto­vých 132 stran scé­ná­ře k natá­če­ní a dal­ších 195 stran zbý­va­lo dopsat, tak­že Mankiewicz natá­čel film postup­ně a nechal něko­lik her­ců čekat na neu­r­či­to, než budou jejich scé­ny při­pra­ve­ny k natá­če­ní. Prvních něko­lik měsí­ců natá­če­ní natá­čel scé­ny ve dne a scé­nář psal v noci, při­čemž se uchy­lo­val k amfe­ta­mi­no­vým injek­cím a nosil ochran­né ruka­vi­ce, pro­to­že dostal der­ma­ti­ti­du do obou rukou. Přetížený Mankiewicz v úno­ru 1962 zno­vu najal MacDougalla, aby napsal scé­nář k něko­li­ka bitev­ním scé­nám (zejmé­na scé­nám v Moongate a Actium) a k posled­ním 50 zbý­va­jí­cím stra­nám dru­hé polo­vi­ny fil­mu.

22. led­na 1962 nato­či­li Taylor a Burton prv­ní spo­leč­nou scé­nu. Wanger si do své­ho dení­ku pozna­me­nal: „Během natá­če­ní fil­mu nasta­ne chví­le, kdy se her­ci sta­nou posta­va­mi, kte­ré hra­jí... Bylo to tiché a mezi Liz a Burtonem byla téměř cítit elektři­na.“ V úno­ru se zprá­va o milost­ném pomě­ru dosta­la na titul­ní strán­ky novin po celém svě­tě; pro­to­že oba byli žena­tí s jiný­mi, při­nes­la tato zprá­va špat­nou pub­li­ci­tu již tak pro­ble­ma­tic­ké pro­duk­ci.

Koncem květ­na byla vět­ši­na palá­co­vých scén hoto­vá, ale zbý­va­jí­cí sek­ven­ce, včet­ně těch z bitvy u Farsu a Akcia, pří­jez­du Kleopatry do Tarsu a Antoniovy kon­fron­ta­ce s Octavianovými legi­e­mi, ješ­tě neby­ly nato­če­ny. Některé z těch­to sek­ven­cí se měly natá­čet v Egyptě. V Kalifornii spo­leč­nost Fox vyká­za­la za fiskál­ní rok 1961 roč­ní ztrá­tu, při­čemž na vině byly hro­zí­cí nákla­dy na výro­bu Kleopatry. V důsled­ku toho Skouras ujis­til akci­o­ná­ře, že se chys­tá při­jmout „dras­tic­ká opat­ře­ní“ ke sní­že­ní výda­jů, po nichž násle­do­va­lo zru­še­ní fil­mu s Marilyn Monroe Something’s Got to Give.

Od 1. do 5. červ­na se na plac dosta­vi­li vedou­cí pra­cov­ní­ci spo­leč­nos­ti Fox Peter Levathes, Otto Koegel a Joseph Moskowitz, kte­ré Wanger žer­tem nazval „Tři mudr­ci“, aby zru­ši­li plá­no­va­né natá­če­ní bitvy u Farsalu. Výbor infor­ma­tiv­ně pro­pus­til Wangera tím, že mu pře­ru­šil výpla­tu a účet na výda­je, poža­do­val, aby byl 9. červ­na ukon­čen Taylorův plat a aby bylo k 30. červ­nu zasta­ve­no veš­ke­ré natá­če­ní. Mankiewicz se odmí­tl zavá­zat k novým pod­mín­kám a poslal teh­dej­ší­mu před­se­do­vi stu­dia Samuelu Rosenmanovi memo­ran­dum s žádos­tí o Taylorovu dostup­nost. Rosenman v odpo­vě­di povo­lil Taylorovi pra­co­vat do 23. červ­na. Dne 12. červ­na o Wangerově „vyha­zo­vu“ popr­vé infor­mo­val pub­li­cis­ta Earl Wilson. Mankiewicz si Wilsonův slou­pek pře­če­tl a požá­dal Lewise „Doca“ Mermana, aby pře­vzal Wangerovo mís­to a obno­vil tak natá­če­ní něko­li­ka vystři­že­ných sek­ven­cí. Taylor a Burton, rozzlo­be­ní Wangerovým pro­puš­tě­ním, plá­no­va­li pro­tes­to­vat, pokud nebu­de Wanger zno­vu při­jat. Po návra­tu do Los Angeles se Merman pora­dil s Levathesem a oba se dohod­li, že Wanger zůsta­ne pro­du­cen­tem.

Ve spě­chu se natá­če­cí jed­not­ka pře­mís­ti­la na ost­rov Ischia u ital­ské­ho pobře­ží, kde se natá­če­la bitva u Akcia. Scéna Kleopatřina pří­jez­du na palu­bu její bár­ky v Tarsu byla dokon­če­na 23. červ­na, což byl Taylorův posled­ní den na pla­ce. Dne 26. červ­na 1962 ozná­mil Skouras svou rezig­na­ci na funk­ci pre­zi­den­ta stu­dia s plat­nos­tí od 30. září. Dne 25. čer­ven­ce byl novým pre­zi­den­tem spo­leč­nos­ti Fox zvo­len Darryl F. Zanuck, zatím­co Skouras zůstal před­se­dou před­sta­ven­stva. Zanuck poté pro­pus­til Levathese a nahra­dil ho svým synem Richardem D. Zanuckem. Hlavní natá­če­ní skon­či­lo 28. čer­ven­ce, při­čemž posled­ní scé­ny se natá­če­ly v Egyptě.

Postprodukce

Postprodukční prá­ce na Kleopatře zane­cha­ly stři­hač­ské­mu týmu 120 mil (630 000 stop) expo­no­va­ných zábě­rů. V Los Angeles Mankiewicz se stři­hač­kou Dorothy Spencerovou při­pra­vi­li hrubý sestřih, kte­rý trval pět hodin a 20 minut. V říj­nu 1962 uspo­řá­dal Mankiewicz pro Zanucka v Paříži sou­kro­mé pro­mí­tá­ní hrubé­ho sestři­hu fil­mu. Zanuck odmí­tl Mankiewiczovu prosbu, aby Kleopatru dis­tri­bu­o­val ve dvou samo­stat­ných čás­tech, pro­to­že se domní­val, že divá­ci, kte­ré zají­má afé­ra Taylor-Burton, by na prv­ní část nepři­šli. Mankiewicz 20. říj­na poslal Zanuckovi dopis, v němž ho žádal o „upřím­né a jed­no­znač­né vyjá­d­ře­ní, jak se ke Kleopatře sta­vím“. O den poz­dě­ji vydal Zanuck pro­hlá­še­ní: „Po dokon­če­ní dabin­gu budou vaše ofi­ci­ál­ní služ­by ukon­če­ny... Pokud bude­te k dis­po­zi­ci a ocho­ten, vyzvu vás k pro­mí­tá­ní nově sestří­ha­né ver­ze fil­mu“. Mankiewicz se smí­řil s nevy­hnu­tel­ným a řekl Newsweeku: „První střih jsem udě­lal já, ale pak už je to maje­tek stu­dia. Mohou si to roz­stří­hat na ban­jo trsát­ka, když budou chtít.“

Zanuck poté najal reži­sé­ra Elma Williamse, aby dohlé­dl na dokon­če­ní a koneč­ný střih fil­mu. Williams pra­co­val tři po sobě jdou­cí šest­nác­ti­ho­di­no­vé dny v newy­or­ské fil­mo­vé labo­ra­to­ři spo­leč­nos­ti Fox a z původ­ní­ho čtyř­ho­di­no­vé­ho sestři­hu vystři­hl cel­kem tři­a­tři­cet minut. Williams vysvět­lil: „Když [Mankiewicz] popr­vé uvi­děl mou ver­zi, začal mlu­vit a bláz­nit a pokra­čo­vat. Nakonec se vzdal myš­len­ky vydat sní­mek jako dva samo­stat­né fil­my, ale nepo­čí­tal s tím, že vyda­ná ver­ze bude zkrá­ce­ná.“ 7. pro­sin­ce The New York Times ozná­mi­ly, že Mankiewicz se k pro­duk­ci vrá­tí poté, co se Zanuckem absol­vo­val „mimo­řád­ně kon­struk­tiv­ní“ pora­du v jeho apart­má v newy­or­ském hote­lu St. Regis. Zanuck mu vysvět­lil, že „umě­lec­ky se při­klo­ní k tomu, abych nemu­sel uplat­nit [svá pre­zi­dent­ská prá­va], pokud to nebu­de napros­to nezbyt­né. Joe to při­jal, vzal scé­ny, kte­ré jsem měl hrubě a nahru­bo zablo­ko­va­né, dal se s nimi do prá­ce a napsal je.“

Když byl Mankiewicz zno­vu jme­no­ván reži­sé­rem, čás­teč­ně obno­vil něko­lik vyma­za­ných sek­ven­cí, včet­ně scén, kdy Sosigenes vyu­ču­je Kleopatru. V úno­ru 1963 bylo něko­lik čle­nů štá­bu spo­lu s 1 500 kom­par­zis­ty povo­lá­no zpět k opě­tov­né­mu natá­če­ní bitvy u Farsalu ve špa­něl­ské Almerii. Mankiewicz se poté vrá­til na osm dní po sobě do Londýna, aby s Burtonem zno­vu nato­čil nové scé­ny. Dne 5. břez­na 1963 bylo natá­če­ní koneč­ně dokon­če­no.


  • Photo © 20th Century Fox
  • Zdroj: Anglická Wikipedie

Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Komisař Clouseau na stopě9. srpna 2021 Komisař Clouseau na stopě Komisař Clouseau na stopě aneb Výstřel v temnotě (A Shot in the Dark) je britsko-americká barevná komedie z roku 1964, kterou v Panavisionu natočil Blake Edwards. Jedná se o druhý díl […] Posted in Speciály
  • Capucine: Cesta od francouzské modelky k Hollywoodské filmové hvězdě7. ledna 2024 Capucine: Cesta od francouzské modelky k Hollywoodské filmové hvězdě Germaine Lefebvre si během svého působení v modelingu zvolila umělecké jméno Capucine. Toto jméno - vyslovované jako "Kap-oo-seen" - je francouzský název pro květinu Nasturtium. Její […] Posted in Zajímavosti
  • V tento den roku 1965 byl ve Velké Británii uveden film "Thunderball"29. prosince 2023 V tento den roku 1965 byl ve Velké Británii uveden film "Thunderball" Film "Thunderball", původně zamýšlený jako první film o Jamesi Bondovi, byl středem právních sporů, které začaly v roce 1961 a trvaly až do roku 2006. Bývalí spolupracovníci Iana Fleminga […] Posted in Zajímavosti
  • Maryam d'Abo: Cesta od odmítnutí v "Vyhlídce na vraždu" k ikoně Bond girl ve "Dechu života28. prosince 2023 Maryam d'Abo: Cesta od odmítnutí v "Vyhlídce na vraždu" k ikoně Bond girl ve "Dechu života Maryam d'Abo byla odmítnuta pro roli Polky Ivanovové ve filmu "Vyhlídka na vraždu" (1985), protože vypadala příliš mladě. Získala ji Fiona Fullertonová. Ta nakonec porazila Virginii […] Posted in Zajímavosti
  • Jak vznikal nevzniklý snímek Románek Růžového pantera?14. února 2023 Jak vznikal nevzniklý snímek Románek Růžového pantera? Mnozí z vás jistě znají původní sérii osmi filmů o Inspektorovi Clouseauovi, onom břídilovi, který neustále hledá bájný diamant nesoucí název Růžový panter. Věděli jste ale, že poslední […] Posted in Zajímavosti
  • Predátor 216. března 2022 Predátor 2 Predátor 2 je americký akční sci-fi horor z roku 1990, jehož scénář napsali bratři Jim a John Thomasovi, režíroval ho Stephen Hopkins a v hlavních rolích se představili Danny Glover, Ruben […] Posted in Speciály
  • Nejlepší hráčské scény s Jamesem Bondem2. března 2022 Nejlepší hráčské scény s Jamesem Bondem Martini... protřepané, nemíchané. Když uslyšíte tuto hlášku, pravděpodobně se díváte na bondovku, kde anglický gentleman v obleku zachraňuje svět. Víte, které jsou nejlepší kasino scény s […] Posted in Zajímavosti
  • Tenkrát na Západě16. prosince 2021 Tenkrát na Západě Tenkrát na Západě (italsky: C'era una volta il West, "Byl jednou jeden západ") je výpravný spaghetti western z roku 1968, který natočil Sergio Leone společně se Sergiem Donatim podle […] Posted in Speciály
  • Duna (1984)19. října 2021 Duna (1984) Tak tedy, abych byl spravedlivý, Dunu mám rád. Četl jsem knihu od Franka Herberta, hrál několik počítačových her s touto tematiku, ale tento film mi pořád tak nějak unikal...., což je […] Posted in Retro filmové recenze
  • Kapsy plné dynamitu4. října 2021 Kapsy plné dynamitu Kapsy plné dynamitu (Giù la testa) je film režiséra Sergia Leoneho z roku 1971 s Rodem Steigerem, Jamesem Coburnem a Romolem Vallim v hlavních rolích. Jedná se o druhý film takzvané časové […] Posted in Speciály
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,99899 s | počet dotazů: 262 | paměť: 72247 KB. | 29.03.2024 - 07:16:57