Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog| Rick a Morty| Rozčarování
Kritiky.cz > Speciály > Kleopatra

Kleopatra

Kleo

Kleopatra je ame­ric­ký výprav­ný his­to­ric­ký film z roku 1963 v režii Josepha L. Mankiewicze, jehož scé­nář adap­to­va­li Mankiewicz, Ranald MacDougall a Sidney Buchman pod­le kni­hy Život a doba Kleopatry od Carla Marii Franzera z roku 1957 a pod­le dějin Plútarcha, Suetonia a Appiána. Ve fil­mu se v titul­ní roli obje­vi­la Elizabeth Taylorová. Ve ved­lej­ších rolích se před­sta­ví Richard Burton, Rex Harrison, Roddy McDowall a Martin Landau. Film je kro­ni­kou boje mla­dé egypt­ské krá­lov­ny Kleopatry pro­ti císař­ským ambi­cím Říma.

Walter Wanger dlou­ho uva­žo­val o nato­če­ní živo­to­pis­né­ho fil­mu o Kleopatře. V roce 1958 se jeho pro­dukč­ní spo­leč­nost spo­ji­la se spo­leč­nos­tí Twentieth Century Fox, aby film pro­du­ko­va­la. Po roz­sáh­lém hle­dá­ní her­ců pode­psa­la smlou­vu na ztvár­ně­ní titul­ní role Elizabeth Taylorová za rekord­ní plat 1 mili­on dola­rů. Jako reži­sér byl najat Rouben Mamoulian a scé­nář pro­šel čet­ný­mi úpra­va­mi od Nigela Balchina, Dalea Wassermana, Lawrence Durrella a Nunnally Johnsonové. Hlavní natá­če­ní zača­lo v Pinewood Studios 28. září 1960, ale Taylorové zdra­vot­ní pro­blémy dal­ší natá­če­ní oddá­li­ly. V lis­to­pa­du byla pro­duk­ce poza­sta­ve­na poté, co pře­kro­či­la roz­po­čet a měla pou­ze deset minut pou­ži­tel­né­ho mate­ri­á­lu.

Mamoulian rezig­no­val na funk­ci reži­sé­ra a násled­ně ho nahra­dil Joseph L. Mankiewicz, kte­rý před­tím Taylora reží­ro­val ve fil­mu Náhle, minu­lé léto (1959). Produkce byla pře­su­nu­ta do Cinecittà, kde natá­če­ní pokra­čo­va­lo 25. září 1961 bez hoto­vé­ho scé­ná­ře. Během natá­če­ní se na titul­ní strán­ky svě­to­vých novin dostal osob­ní skan­dál, když se obje­vi­la zprá­va, že spo­lu­hrá­či Taylorová a Richard Burton měli cizo­lož­ný poměr. Natáčení skon­či­lo 28. čer­ven­ce 1962 a dal­ší dotáč­ky pro­bí­ha­ly od úno­ra do břez­na 1963. S odha­do­va­ný­mi nákla­dy na výro­bu ve výši 31 mili­o­nů dola­rů se film stal nej­draž­ším fil­mem, kte­rý byl do té doby nato­čen, a téměř při­ve­dl stu­dio k ban­kro­tu.

Kleopatra měla pre­mi­é­ru v diva­dle Rivoli v New Yorku 12. červ­na 1963. Film se setkal s obec­ně pří­z­ni­vým ohla­sem fil­mo­vých kri­ti­ků a stal se nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1963, když v poklad­nách kin ve Spojených stá­tech a Kanadě vydě­lal 57,7 mili­o­nu dola­rů a na celo­svě­to­vé úrov­ni pat­řil k nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mům dese­ti­le­tí. Film však zpo­čát­ku pro­dě­lá­val, pro­to­že nákla­dy na jeho výro­bu a mar­ke­ting čini­ly 44 mili­o­nů dola­rů. Na 36. roč­ní­ku Oscarů zís­kal devět nomi­na­cí, včet­ně té za nej­lep­ší film, a čty­ři zís­kal:

Děj

Po bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. se Julius Caesar vydá­vá do Egypta pod zámin­kou, že je jme­no­ván vyko­na­va­te­lem závě­ti otce mla­dé­ho fara­o­na Ptolemaia XIII. a jeho sest­ry Kleopatry.

Kleopatra pře­svěd­čí Caesara, aby jí vrá­til trůn po jejím mlad­ším bra­t­ro­vi. Caesar, kte­rý fak­tic­ky ovlá­dá krá­lov­ství, odsou­dí Pothina k smr­ti za pří­pra­vu aten­tá­tu na Kleopatru a vyže­ne Ptolemaia do východ­ní pouš­tě, kde by ho i jeho pře­si­lu čeka­la jis­tá smrt v boji s Mithridatem. Kleopatra je koru­no­vá­na egypt­skou krá­lov­nou a začí­ná snít mega­lo­man­ské sny o vlá­dě nad svě­tem s Caesarem, kte­rý se zase tou­ží stát řím­ským krá­lem. Vezmou se, a když se jim naro­dí syn Caesarion, Caesar ho veřej­ně při­jme, o čemž se začne mlu­vit v Římě i v sená­tu.

Poté, co se sta­ne doži­vot­ním dik­tá­to­rem, posí­lá Caesar pro Kleopatru. Ta při­jíž­dí do Říma v honos­ném prů­vo­du a zís­ká­vá si obdiv řím­ské­ho lidu. Senát je stá­le nespo­ko­je­něj­ší upro­střed zvěs­tí, že se Caesar chce stát krá­lem, což je pro Římany pro­ti­mluv. Na břez­no­vé idy roku 44 př. n. l. sku­pi­na spik­len­ců Caesara zavraž­dí a uprch­ne z měs­ta, čímž zahá­jí povstá­ní. Spojenectví Octaviana (Caesarova ado­p­tiv­ní­ho syna), Marka Antonia (Caesarovy pra­vé ruky a gene­rá­la) a Marka Ameilia Lepida povstá­ní potla­čí a roz­dě­lí repub­li­ku. Kleopatra je rozzlo­be­ná poté, co Caesarova závěť uzná za jeho ofi­ci­ál­ní­ho dědi­ce Octaviana, niko­li Caesariona, a vra­cí se do Egypta.

Při plá­no­vá­ní taže­ní pro­ti Parthii na výcho­dě si Antonius uvě­do­mí, že potře­bu­je pení­ze a záso­by, kte­ré mu může dosta­teč­ně poskyt­nout pou­ze Egypt. Poté, co něko­li­krát odmít­ne opus­tit Egypt, Kleopatra svo­lí a setká se s ním na krá­lov­ské bár­ce v Tarsu. Oba spo­lu navá­žou milost­ný vztah a Kleopatra Antonia ujis­tí, že je mno­hem víc než jen ble­dým odra­zem Caesara. Octavianovo odstra­ně­ní Lepida donu­tí Antonia vrá­tit se do Říma, kde se ože­ní s Octavianovou sestrou Octavií, aby zabrá­nil poli­tic­ké­mu kon­flik­tu. To Kleopatru roz­ru­ší a roz­zu­ří. Antonius a Kleopatra se usmí­ří a vez­mou, při­čemž Antonius se s Octavií roz­ve­de. Rozzuřený Octavianus pře­čte řím­ské­mu sená­tu Antoniovu závěť, z níž vyplý­vá, že si Antonius pře­je být pohřben v Egyptě. Řím se obrá­tí pro­ti Antoniovi a Octaviánova výzva k vál­ce pro­ti Egyptu se setká­vá s nad­še­ným ohla­sem. Válka je roz­hod­nu­ta v námoř­ní bitvě u Accia 2. září 31 př. n. l., kde Octaviánova flo­ti­la pod vele­ním Agrippy porá­ží před­ní lodě Antoniovy egypt­ské flo­ti­ly. Kleopatra se domní­vá, že Antonius je mrtev, a naři­zu­je egypt­ským silám vrá­tit se domů. Antonius ji násle­du­je a zane­chá­vá zby­tek své flo­ti­ly bez veli­te­le a brzy je pora­žen.

O něko­lik měsí­ců poz­dě­ji se Kleopatře poda­ří Antonia pře­svěd­čit, aby se zno­vu ujal vele­ní svých vojsk a bojo­val pro­ti postu­pu­jí­cí Octavianově armá­dě. Antoniovi vojá­ci ho však v noci opus­tí. Rufio, posled­ní muž věr­ný Antoniovi, se zabi­je. Antonius se pokou­ší Octaviana vyhe­co­vat k boji v jed­not­liv­ci, ale nako­nec je nucen uprch­nout do měs­ta. Když se Antonius vrá­tí do palá­ce, Apollodorus, kte­rý nevě­ří, že je Antonius hoden své krá­lov­ny, mu ozná­mí, že je mrt­vá, a Antonius pad­ne na vlast­ní meč. Apollodorus se pak při­zná, že Antonia okla­mal, a pomů­že mu do hrob­ky, kam se uchý­li­la Kleopatra se dvě­ma slu­žeb­ní­ky. Antonius umí­rá v Kleopatřině náru­čí.

Oktavián a jeho voj­sko vpo­cho­du­jí do Alexandrie s Caesarovým mrt­vým tělem na voze. Objeví mrt­vé tělo Apollodora, kte­rý se otrá­vil. Oktavián dosta­ne zprá­vu, že Antonius je mrtev a Kleopatra je ukry­ta v hrob­ce. Tam jí nabíd­ne, že jí umož­ní vlád­nout Egyptu jako řím­ské pro­vin­cii, pokud ho dopro­vo­dí do Říma. Kleopatra s vědo­mím, že její syn je mrt­vý, sou­hla­sí s Octavianovými pod­mín­ka­mi, včet­ně prázd­né­ho sli­bu na život své­ho syna, že si neu­blí­ží. Poté, co Octavianus odje­de, naří­dí svým slu­žeb­ní­kům kódo­va­ným jazy­kem, aby jí pomoh­li se sebe­vraž­dou. Octavián zjis­tí, že se hod­lá zabít, a spo­lu se svý­mi strá­že­mi vtrh­ne do Kleopatřiny kom­na­ty a najde ji mrt­vou, odě­nou ve zla­tě, spo­lu s její­mi slu­žeb­ní­ky a bole­nem, kte­rý ji zabil.

Produkce

Walter Wanger dlou­ho tou­žil nato­čit živo­to­pis­ný film o Kleopatře. Jako stu­dent Dartmouth College nej­pr­ve četl fan­task­ní román Théophila Gautiera Jedna z Kleopatřiných nocí a jiné fan­tas­tic­ké roman­ce a poté ang­lic­ký pře­klad Plútarchova Života od Thomase Northa z roku 1579 a hru Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra. Wanger si Kleopatru před­sta­vo­val jako „kvin­te­sen­ci mla­dist­vé žen­skosti, žen­skosti a síly“, ale ide­ál­ní kan­di­dát­ku na tuto roli našel až při sle­do­vá­ní Elizabeth Taylorové ve fil­mu Místo na slun­ci (1951). V té době Wanger pro­střed­nic­tvím sou­kro­mé­ho detek­ti­va zjis­til, že jeho žena Joan Bennettová má mimo­man­žel­ský poměr se svým talen­to­vým agen­tem Jenningsem Langem. Odpoledne 13. pro­sin­ce 1951 Wanger Langa dva­krát zastře­lil poté, co ho spat­řil s Bennettovou na par­ko­viš­ti poblíž MCA. Lang pře­žil a Wanger se odvo­lá­val na nepří­čet­nost a odse­děl si čty­ři měsí­ce ve věze­ní na Castaic Honor Farm sever­ně od Los Angeles.

Po pro­puš­tě­ní se Wangerovi poda­řil kari­ér­ní come­back - pro­du­ko­val fil­my Invaze lupi­čů těl (1956) a Chci žít! (1958), v němž Susan Haywardová zís­ka­la Oscara za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon. Brzy se vrá­til ke své­mu vysně­né­mu pro­jek­tu živo­to­pis­né­ho fil­mu o Kleopatře.

Vývoj

Wanger před­lo­žil nápad růz­ným fil­mo­vým stu­di­ím, včet­ně Monogramu a RKO Pictures. Oslovil také Taylorovou a její­ho man­že­la Michaela Todda, aby pro­jekt pro­du­ko­va­li spo­leč­ně s United Artists. Taylor pro­je­vi­la o pro­jekt zájem, ale roz­hod­nu­tí dele­go­va­la na Todda. Mezitím se spo­leč­nost Twentieth Century Fox ocit­la ve finanč­ních pro­blé­mech po těž­kých kasov­ních ztrátách fil­mů Barbar a gej­ša, Jistý úsměv a Kořeny nebe, kte­ré byly uve­de­ny v roce 1958. Aby pre­zi­dent stu­dia Spyros Skouras zvrá­til nepří­z­ni­vý vývoj, požá­dal výkon­né­ho ředi­te­le stu­dia Davida Browna, aby našel živo­ta­schop­ný pro­jekt, kte­rý by byl „vel­kým fil­mem“. Brown násled­ně navr­hl rema­ke fil­mu Kleopatra (1917), v němž hrá­la Theda Bara.

Na pod­zim 1958 uza­vře­la Wangerova pro­dukč­ní spo­leč­nost kopro­dukč­ní smlou­vu s Twentieth Century Fox. Wanger nabí­dl vede­ní spo­leč­nos­ti čty­ři fil­my - Kleopatra, Justine, The Dud Avocado a The Fall. Ti vybra­li prv­ní tři a Kleopatra byla prv­ní, kte­rá se dosta­la do výro­by. Dne 15. září Wanger zakou­pil prá­va na zfil­mo­vá­ní živo­to­pis­né kni­hy Carla Maria Franzera The Life and Times of Cleopatra. Dne 30. září se Skouras popr­vé sešel s Wangerem a požá­dal jeho sekre­tář­ku, aby mu při­nes­la scé­nář ke Kleopatře z roku 1917. Skouras trval na svém: „Stačí to jen tro­chu pře­psat. Jen mi to dej­te zno­vu a vydě­lá­me spous­tu peněz.“ Wangas se roz­ho­dl, že to pře­pí­še. Protože původ­ní scé­nář byl napsán pro němý film, obsa­ho­val hlav­ně poky­ny pro nasta­ve­ní kame­ry.

Na schůz­ce o měsíc poz­dě­ji šéf pro­duk­ce Buddy Adler upřed­nost­nil rela­tiv­ně lev­nou pro­duk­ci za 2 mili­o­ny dola­rů, při­čemž v hlav­ní roli by se měla obje­vit někte­rá ze smluv­ních here­ček spo­leč­nos­ti Fox, napří­klad Joan Collinsová (kte­rá roli inten­ziv­ně tes­to­va­la), Joanne Woodwardová nebo Suzy Parkerová. Wanger pro­tes­to­val a před­sta­vo­val si mno­hem opu­lent­něj­ší výprav­ný film se smy­sl­nou hereč­kou v roli Kleopatry. Wanger navr­hl Susan Haywardovou, uva­žo­va­lo se také o Audrey Hepburnové, Sophii Lorenové a Gině Lollobrigidě. V pro­sin­ci 1958 byla naja­ta spi­so­va­tel­ka a býva­lá hereč­ka Ludi Claire, aby napsa­la hrubý návrh scé­ná­ře. Tentýž měsíc byl najat umě­lec­ký ředi­tel John DeCuir, aby vytvo­řil kon­cepč­ní výtvar­né dílo, kte­ré mělo ilu­stro­vat vizu­ál­ní roz­sah pro­jek­tu.

V břez­nu 1959 byl najat ang­lic­ký spi­so­va­tel Nigel Balchin, aby napsal dal­ší návrh scé­ná­ře. Mezitím Wanger oslo­vil Alfreda Hitchcocka, aby film reží­ro­val, pro­to­že s ním spo­lu­pra­co­val na fil­mu Zahraniční kore­spon­dent (1940), ale Hitchcock odmí­tl. Skouras pak vybral jako reži­sé­ra Roubena Mamouliana, kte­rý s Wangerem spo­lu­pra­co­val na fil­mu Applause (1929). S Mamoulianem jako reži­sé­rem se Balchinův scé­nář nelí­bil ani jemu, ani Taylorovi, kte­rý měl pocit, že prv­ní děj­ství je nuce­né a že Kleopatra nemá dosta­teč­ně vykres­le­ný cha­rak­ter. Na zákla­dě jeho nedáv­no odvy­sí­la­né epi­zo­dy Já, Don Quijote v anto­lo­gic­kém seri­á­lu CBS DuPont Show of the Month byl vybrán Dale Wasserman, aby dokon­čil koneč­nou ver­zi. Wanger mu naří­dil, aby veš­ke­rou pozor­nost sou­stře­dil na Kleopatru jako ústřed­ní roli. Wasserman vyprá­věl, že se s Taylorovou nikdy nese­tkal, a tak sle­do­val její dří­věj­ší fil­my, aby se lépe sezná­mil s jejím herec­kým sty­lem. Na jaře 1960 byl najat ang­lic­ký spi­so­va­tel Lawrence Durrell, aby pře­psal scé­nář.

Osazení

Mamoulian nabí­dl titul­ní roli Dorothy Dandridgeové během schůz­ky u obě­da v restau­ra­ci Romanoff’s v Beverly Hills. V září 1959 Wanger zno­vu kon­tak­to­val Taylorovou při natá­če­ní fil­mu Náhle, minu­lé léto (1959) a Taylorová požá­da­la o rekord­ní smlou­vu na 1 mili­on dola­rů plus deset pro­cent z kasov­ní­ho zis­ku. Dne 15. říj­na byla v Adlerově kan­ce­lá­ři uspo­řá­dá­na akce k pod­pi­su smlou­vy, kde Taylor pode­psal prázd­né papí­ry, pro­to­že sku­teč­ná smlou­va měla být hoto­vá až za něko­lik měsí­ců. Wanger zva­žo­val Laurence Oliviera a Rexe Harrisona pro roli Julia Caesara a Richarda Burtona pro roli Marka Antonia. Studia však Harrisona a Burtona odmít­la schvá­lit. Dne 28. čer­ven­ce 1960 Taylor pode­psal sku­teč­nou smlou­vu. Bylo v ní také sta­no­ve­no, že film se bude natá­čet v Evropě a ve for­má­tu Todd-AO, kte­rý vyvi­nul Taylorův zesnu­lý man­žel Michael Todd, což Taylorovi zajis­ti­lo doda­teč­né hono­rá­ře.

V led­nu 1960 Wanger oslo­vil Stephena Boyda, aby se ujal role Marka Antonia, ale cítil, že je pro tuto roli pří­liš mla­dý. V srpnu 1960 byl Boyd obsa­zen do role Marka Antonia, Peter Finch do role Julia Caesara a Keith Baxter do role Octaviana. Mamoulian také obsa­dil Elisabeth Welchovou do role jed­né z Kleopatřiných slu­žeb­ných.

Natáčení

Produkce pod vedením Roubena Mamouliana

S Mamoulianem jako reži­sé­rem již pro­bí­ha­la stav­ba ale­xan­drij­ských exte­ri­é­rů na pozem­cích stu­dia. Londýn byl také pova­žo­ván za reál­nou vol­bu pro hos­to­vá­ní pro­duk­ce. Eady Levy nabí­zel ame­ric­kým fil­mo­vým stu­di­ím finanč­ní pobíd­ky, pokud bude urči­té pro­cen­to hlav­ních her­ců a čle­nů výrob­ní­ho štá­bu tvo­řit Angličan. Na pro­duk­ci by zde dohlí­žel Robert Goldstein, zahra­nič­ní šéf pro­duk­ce stu­dia. Pro exte­ri­é­ry se zva­žo­va­la řada dal­ších zemí, včet­ně Turecka a Egypta.

V roce 1960 uza­vřel Adler kopro­dukč­ní smlou­vu s ital­ským pro­du­cen­tem Lionellem Santi, kte­rý nedáv­no dokon­čil cizo­ja­zyč­nou ver­zi Kleopatry, kte­rou stu­dio kou­pi­lo, aby se vyhnu­lo ame­ric­ké­mu trhu. Mamoulian odces­to­val do Itálie na prů­zkum loka­cí a infor­mo­val o potí­žích při tam­ním natá­če­ní. Navíc hro­zi­lo, že blí­ží­cí se let­ní olym­pij­ské hry v Římě zkom­pli­ku­jí uby­to­vá­ní při natá­če­ní. Dne 20. dub­na 1960 vydal Santi celo­strán­ko­vý inze­rát v časo­pi­se Variety, v němž ozna­mo­val chys­ta­nou pro­duk­ci Kleopatry, aniž by zmí­nil účast spo­leč­nos­ti Twentieth Century Fox. Adler se rozzlo­bil a pře­su­nul celou pro­duk­ci do Pinewood Studios. Dne 11. čer­ven­ce Adler zemřel na rako­vi­nu a na jeho mís­to nastou­pil Goldstein. Skouras požá­dal Wangera, aby pře­vzal Goldsteinovu býva­lou pozi­ci, ale nahra­dil ho Sid Rogell. Mezitím Wanger ve zprá­vě z 15. čer­ven­ce varo­val před natá­če­ním v Anglii s tím, že pově­tr­nost­ní pod­mín­ky by moh­ly ohro­zit Taylorové zdra­ví a že pra­cov­ní síla je nedo­sta­teč­ná. Vedení spo­leč­nos­ti Fox však jeho roz­hod­nu­tí zru­ši­lo.

Primární natá­če­ní zača­lo ve stu­di­ích Pinewood 28. září 1960. Téhož dne pohro­zi­la brit­ská odbo­ro­vá orga­ni­za­ce kadeř­ní­ků odcho­dem z natá­če­ní, pro­to­že Taylorová při­ved­la ame­ric­ké­ho kadeř­ní­ka Sydneyho Guilaroffa. Došlo k doho­dě, že Guilaroff bude smět Taylorové upra­vo­vat vla­sy, ale pou­ze v jejím apart­má v Dorchesteru. Taylor natá­če­la scé­nu ve čty­ři­ce­tistup­ňo­vém poča­sí a one­moc­ně­la boles­tí v krku, tak­že dva týd­ny nemoh­la pra­co­vat. Mamoulian byl poté nucen pokra­čo­vat v natá­če­ní bez Taylorové a mís­to toho nato­čil scé­ny s Finchem a Boydem. Taylorové nachla­ze­ní brzy pře­rost­lo v dlou­ho­tr­va­jí­cí horeč­ku a něko­lik násle­du­jí­cích týd­nů ji léči­lo něko­lik léka­řů, včet­ně lor­da Evanse, léka­ře krá­lov­ny Alžběty II. Dne 13. lis­to­pa­du dosáh­la Taylorové horeč­ka 39 stup­ňů a byla jí dia­gnos­ti­ko­vá­na menin­gi­ti­da. Do 19. lis­to­pa­du Wanger natá­če­ní odlo­žil na neu­r­či­to a dal zaměst­nan­cům stu­dia dvou­tý­den­ní výpo­věd­ní lhů­tu, dokud se Taylorové zdra­vot­ní stav neu­zdra­ví. Taylorová zůsta­la týden hospi­ta­li­zo­vá­na a poté odle­tě­la s Eddiem Fisherem do Palm Springs na Floridě, aby se zota­vi­la. Pojišťovna Lloyd’s of London zapla­ti­la 2 mili­o­ny dola­rů na pokry­tí Taylorových léčeb­ných výloh.

Během pau­zy v natá­če­ní byla naja­ta Nunnally Johnsonová, aby napsa­la nový scé­nář. Johnson napsal 75stránkovou před­lo­hu pro prv­ní polo­vi­nu fil­mu, kte­rá se týka­la pře­de­vším Kleopatry a Julia Caesara a kte­rá se svým tónem podo­ba­la fil­mům Cecila B. DeMilla Kleopatra (1934) a Caesar a Kleopatra (1945). Natáčení pokra­čo­va­lo 3. led­na 1961, ale Mamoulian nebyl s Johnsonovým scé­ná­řem spo­ko­jen. Taylor, kte­rý vyjá­d­ři­la podob­nou nespo­ko­je­nost, poté ape­lo­val na Paddyho Chayefskyho, aby napsal nový scé­nář. Chayefsky odmí­tl s tím, že pře­psá­ní by trva­lo šest měsí­ců. Po šest­nác­ti týd­nech natá­če­ní a nákla­dech ve výši 7 mili­o­nů dola­rů nato­čil štáb pou­hých deset minut fil­mu. Skouras obvi­nil Mamouliana, že pro­duk­ce pře­kro­či­la roz­po­čet. Dne 18. led­na 1961 Mamoulian z funk­ce reži­sé­ra odstou­pil, režie se ujal Mankiewicz

„Markus Antonius žil vždy v Caesarově stí­nu... JLM vidí Antonia jako špat­nou kopii Caesara, kte­rá jde zou­fa­le v jeho sto­pách, ale vol­ně chras­tí na bitev­ním poli, v sená­tu i v Caesarově poste­li. V této neschop­nos­ti vyrov­nat se Caesarovi vidí pří­či­nu Antoniova nad­měr­né­ho pití a výstřed­ní­ho cho­vá­ní. Antoniovo doby­tí Kleopatry je jeho jedi­ným tri­um­fem nad Caesarem. Pak si uvě­do­mí, že neví­tě­zil, ale byl dobyt - a to vede k jeho koneč­né­mu sebez­ni­če­ní.“

-Wanger o Mankiewiczově „moder­ním, psy­chi­at­ric­ky zako­ře­ně­ném poje­tí“ Kleopatry

Na mís­to Mamouliana Taylorová ozná­mi­la, že schvá­lí buď George Stevense, kte­rý ji reží­ro­val ve fil­mu Místo na slun­ci, nebo Josepha L. Mankiewicze, kte­rý ji reží­ro­val ve fil­mu Náhle loň­ské­ho léta (1959). Mankiewicz v té době při­pra­vo­val fil­mo­vou adap­ta­ci romá­nu Justine, kte­rá byla rov­něž Wangerovou pro­duk­cí. Původně nabíd­ku odmí­tl, ale po setká­ní se Skourasem a jeho agen­tem Charlesem Feldmanem v restau­ra­ci Colony sou­hla­sil s tím, že pro­jekt napí­še a zre­ží­ru­je.

Jako dal­ší pobíd­ku Skouras zís­kal za 3 mili­o­ny dola­rů Mankiewiczovu nezá­vis­lou pro­dukč­ní spo­leč­nost Figaro, Inc. Kromě pla­tu sce­náris­ty a reži­sé­ra zís­kal Mankiewicz z kou­pě 1,5 mili­o­nu dola­rů, dru­hou polo­vi­nu obdr­žel jeho part­ner, spo­leč­nost NBC. Po režii fil­mu Julius Caesar (1953) vyjá­d­řil Mankiewicz nespo­ko­je­nost se scé­ná­řem k natá­če­ní a pro­hlá­sil, že je „neči­tel­ný a nena­to­či­tel­ný“. Mankiewicz také popsal ztvár­ně­ní Kleopatry jako „podiv­nou, frustru­jí­cí směs ame­ric­ké tele­no­ve­lo­vé pan­ny a hys­te­ric­ké slo­van­ské vamp, jakou hrá­la Nazimovová“. Kvůli tomu požá­dal o pře­psá­ní scé­ná­ře od zákla­du a stu­dio mu na to poskyt­lo dva měsí­ce.

V úno­ru 1961 Mankiewicz vymys­lel „moder­ní, psy­chi­at­ric­ky zakot­ve­nou kon­cep­ci fil­mu“, v níž si před­sta­vo­val sebe­de­struk­ci Marca Antonia kvů­li jeho „neschop­nos­ti vyrov­nat se [Juliovi] Caesarovi“. Během jed­no­ho měsí­ce byli ke spo­lu­prá­ci s Mankiewiczem na novém scé­ná­ři při­zvá­ni Lawrence Durrell a Sidney Buchman. Se vše­mi tře­mi sce­náris­ty se kona­ly pora­dy o pří­bě­hu a Durrell s Buchmanem pak samo­stat­ně psa­li osno­vy „pří­bě­ho­vých kro­ků“. Mankiewicz měl jejich náčr­ty roz­vést do nové­ho scé­ná­ře. Mankiewicz kon­zul­to­val pří­sluš­né pra­me­ny a adap­to­val his­to­ric­kou lite­ra­tu­ru napsa­nou Plútarchem a Petroniem. Koncem dub­na se Mankiewiczovi Durrellova prá­ce pře­sta­la líbit, zatím­co Buchman dostal pokyn dokon­čit osno­vu fil­mu. Do té doby Buchmanova osno­va pokrý­va­la pou­ze prv­ní čtvr­ti­nu fil­mu. Mankiewicz požá­dal o pomoc s dokon­če­ním scé­ná­ře dra­ma­ti­ky Lillian Hellmanovou nebo Paula Osborna, ale Wanger najal sce­náris­tu Ranalda MacDougalla.

Natáčení mělo pokra­čo­vat 4. dub­na 1961. Avšak 4. břez­na byla Taylorová zno­vu hospi­ta­li­zo­vá­na kvů­li zápa­lu plic a jed­na tis­ko­vá agen­tu­ra myl­ně uved­la, že zemře­la. Uzdravila se poté, co jí byla pro­ve­de­na tra­che­o­to­mie krku. Dne 14. břez­na spo­leč­nost Twentieth Century Fox poza­sta­vi­la výro­bu ve stu­di­ích Pinewood. Kulisy byly demon­to­vá­ny za 600 000 dola­rů. Skouras se poté roz­ho­dl pře­su­nout pro­duk­ci do záze­mí stu­dia v Kalifornii. Mankiewicz mezi­tím dočas­ně opus­til své sce­náris­tic­ké povin­nos­ti a hle­dal vhod­né loka­ce pro natá­če­ní v Římě a Egyptě. V červ­nu se Mankiewicz vrá­til do stu­dia, aby podal zprá­vu o někte­rých nale­ze­ných ital­ských loka­cích, ale do natá­če­ní v Egyptě se mu nechtě­lo. Dne 30. červ­na Skouras změ­nil své roz­hod­nu­tí a sou­hla­sil, že Mankiewicz bude moci natá­čet v řím­ském Cinecittu, kde byly zvu­ko­vé scé­ny obsa­ze­ny pro tele­viz­ní seri­ál stu­dia a film George Stevense Největší pří­běh všech dob (1965).

Osazení a personální změny

V mezi­do­bí Finch a Boyd opus­ti­li pro­duk­ci kvů­li jiným závaz­kům a kaž­dé­mu z nich byl vypla­cen zbý­va­jí­cí plat. Laurence Olivier a Trevor Howard odmít­li roli Julia Caesara. Poté byl obsa­zen Rex Harrison, kte­rý byl čtvr­tou vol­bou stu­dia. Mankiewicz poté navr­hl Marlona Branda do role Marka Antonia, ale roli zís­kal Richard Burton poté, co ho Taylor viděl jako krá­le Artuše v broadwa­yském muzi­ká­lu Camelot. Twentieth Century Fox zapla­ti­lo Burtonovi 250 000 dola­rů plus 50 000 dola­rů za vykou­pe­ní jeho smlou­vy. Do role Octaviana byl obsa­zen Roddy McDowall, kte­rý rov­něž účin­ko­val v Kamelotu. Mankiewicz také trval na obsa­ze­ní Johna Valvy, McDowallova blíz­ké­ho pří­te­le, a vytvo­řil tak ori­gi­nál­ní posta­vu jmé­nem Valvus. Do polo­vi­ny září 1961 bylo do ved­lej­ších rolí obsa­ze­no něko­lik ame­ric­kých her­ců, včet­ně Humea Cronyna, Martina Landaua a Carrolla O’Connora, a něko­lik ang­lic­kých her­ců, napří­klad Kenneth Haigh, Robert Stephens a Michael Hordern.

Jack Hildyard odstou­pil z funk­ce kame­ra­ma­na, když Mamoulian sou­hla­sil s odstou­pe­ním z funk­ce reži­sé­ra. Nahradil ho Leon Shamroy. V led­nu 1962 byl na pozi­ci reži­sé­ra dru­hé­ho štá­bu anga­žo­ván Andrew Marton, kte­rý nahra­dil Raye Kellogga. Marton před­tím pra­co­val na prv­ním úvod­ním natá­če­ní. John DeCuir byl nadá­le pone­chán jako scé­no­graf.

Natáčení pokračuje v Římě

Dne 25. září 1961 zača­lo hlav­ní natá­če­ní obno­ve­né pro­duk­ce Kleopatry. Mankiewicz vyjá­d­řil svůj záměr reží­ro­vat dvou­díl­ný epos: „Měl jsem na mys­li dva oddě­le­né, ale úzce pro­po­je­né fil­my s Elizabeth Taylorovou - Caesar a Kleopatra a Antonius a Kleopatra - kaž­dý z nich by měl mít tři hodi­ny a oba seg­men­ty by byly uve­de­ny sou­čas­ně. Navíc jsem se cítil nucen ujmout se psa­ní obou čás­tí sám, což bylo měřít­kem mé napros­té nespo­ko­je­nos­ti s dosa­vad­ním mate­ri­á­lem.“

V té době měl hoto­vých 132 stran scé­ná­ře k natá­če­ní a dal­ších 195 stran zbý­va­lo dopsat, tak­že Mankiewicz natá­čel film postup­ně a nechal něko­lik her­ců čekat na neu­r­či­to, než budou jejich scé­ny při­pra­ve­ny k natá­če­ní. Prvních něko­lik měsí­ců natá­če­ní natá­čel scé­ny ve dne a scé­nář psal v noci, při­čemž se uchy­lo­val k amfe­ta­mi­no­vým injek­cím a nosil ochran­né ruka­vi­ce, pro­to­že dostal der­ma­ti­ti­du do obou rukou. Přetížený Mankiewicz v úno­ru 1962 zno­vu najal MacDougalla, aby napsal scé­nář k něko­li­ka bitev­ním scé­nám (zejmé­na scé­nám v Moongate a Actium) a k posled­ním 50 zbý­va­jí­cím stra­nám dru­hé polo­vi­ny fil­mu.

22. led­na 1962 nato­či­li Taylor a Burton prv­ní spo­leč­nou scé­nu. Wanger si do své­ho dení­ku pozna­me­nal: „Během natá­če­ní fil­mu nasta­ne chví­le, kdy se her­ci sta­nou posta­va­mi, kte­ré hra­jí... Bylo to tiché a mezi Liz a Burtonem byla téměř cítit elektři­na.“ V úno­ru se zprá­va o milost­ném pomě­ru dosta­la na titul­ní strán­ky novin po celém svě­tě; pro­to­že oba byli žena­tí s jiný­mi, při­nes­la tato zprá­va špat­nou pub­li­ci­tu již tak pro­ble­ma­tic­ké pro­duk­ci.

Koncem květ­na byla vět­ši­na palá­co­vých scén hoto­vá, ale zbý­va­jí­cí sek­ven­ce, včet­ně těch z bitvy u Farsu a Akcia, pří­jez­du Kleopatry do Tarsu a Antoniovy kon­fron­ta­ce s Octavianovými legi­e­mi, ješ­tě neby­ly nato­če­ny. Některé z těch­to sek­ven­cí se měly natá­čet v Egyptě. V Kalifornii spo­leč­nost Fox vyká­za­la za fiskál­ní rok 1961 roč­ní ztrá­tu, při­čemž na vině byly hro­zí­cí nákla­dy na výro­bu Kleopatry. V důsled­ku toho Skouras ujis­til akci­o­ná­ře, že se chys­tá při­jmout „dras­tic­ká opat­ře­ní“ ke sní­že­ní výda­jů, po nichž násle­do­va­lo zru­še­ní fil­mu s Marilyn Monroe Something’s Got to Give.

Od 1. do 5. červ­na se na plac dosta­vi­li vedou­cí pra­cov­ní­ci spo­leč­nos­ti Fox Peter Levathes, Otto Koegel a Joseph Moskowitz, kte­ré Wanger žer­tem nazval „Tři mudr­ci“, aby zru­ši­li plá­no­va­né natá­če­ní bitvy u Farsalu. Výbor infor­ma­tiv­ně pro­pus­til Wangera tím, že mu pře­ru­šil výpla­tu a účet na výda­je, poža­do­val, aby byl 9. červ­na ukon­čen Taylorův plat a aby bylo k 30. červ­nu zasta­ve­no veš­ke­ré natá­če­ní. Mankiewicz se odmí­tl zavá­zat k novým pod­mín­kám a poslal teh­dej­ší­mu před­se­do­vi stu­dia Samuelu Rosenmanovi memo­ran­dum s žádos­tí o Taylorovu dostup­nost. Rosenman v odpo­vě­di povo­lil Taylorovi pra­co­vat do 23. červ­na. Dne 12. červ­na o Wangerově „vyha­zo­vu“ popr­vé infor­mo­val pub­li­cis­ta Earl Wilson. Mankiewicz si Wilsonův slou­pek pře­če­tl a požá­dal Lewise „Doca“ Mermana, aby pře­vzal Wangerovo mís­to a obno­vil tak natá­če­ní něko­li­ka vystři­že­ných sek­ven­cí. Taylor a Burton, rozzlo­be­ní Wangerovým pro­puš­tě­ním, plá­no­va­li pro­tes­to­vat, pokud nebu­de Wanger zno­vu při­jat. Po návra­tu do Los Angeles se Merman pora­dil s Levathesem a oba se dohod­li, že Wanger zůsta­ne pro­du­cen­tem.

Ve spě­chu se natá­če­cí jed­not­ka pře­mís­ti­la na ost­rov Ischia u ital­ské­ho pobře­ží, kde se natá­če­la bitva u Akcia. Scéna Kleopatřina pří­jez­du na palu­bu její bár­ky v Tarsu byla dokon­če­na 23. červ­na, což byl Taylorův posled­ní den na pla­ce. Dne 26. červ­na 1962 ozná­mil Skouras svou rezig­na­ci na funk­ci pre­zi­den­ta stu­dia s plat­nos­tí od 30. září. Dne 25. čer­ven­ce byl novým pre­zi­den­tem spo­leč­nos­ti Fox zvo­len Darryl F. Zanuck, zatím­co Skouras zůstal před­se­dou před­sta­ven­stva. Zanuck poté pro­pus­til Levathese a nahra­dil ho svým synem Richardem D. Zanuckem. Hlavní natá­če­ní skon­či­lo 28. čer­ven­ce, při­čemž posled­ní scé­ny se natá­če­ly v Egyptě.

Postprodukce

Postprodukční prá­ce na Kleopatře zane­cha­ly stři­hač­ské­mu týmu 120 mil (630 000 stop) expo­no­va­ných zábě­rů. V Los Angeles Mankiewicz se stři­hač­kou Dorothy Spencerovou při­pra­vi­li hrubý sestřih, kte­rý trval pět hodin a 20 minut. V říj­nu 1962 uspo­řá­dal Mankiewicz pro Zanucka v Paříži sou­kro­mé pro­mí­tá­ní hrubé­ho sestři­hu fil­mu. Zanuck odmí­tl Mankiewiczovu prosbu, aby Kleopatru dis­tri­bu­o­val ve dvou samo­stat­ných čás­tech, pro­to­že se domní­val, že divá­ci, kte­ré zají­má afé­ra Taylor-Burton, by na prv­ní část nepři­šli. Mankiewicz 20. říj­na poslal Zanuckovi dopis, v němž ho žádal o „upřím­né a jed­no­znač­né vyjá­d­ře­ní, jak se ke Kleopatře sta­vím“. O den poz­dě­ji vydal Zanuck pro­hlá­še­ní: „Po dokon­če­ní dabin­gu budou vaše ofi­ci­ál­ní služ­by ukon­če­ny... Pokud bude­te k dis­po­zi­ci a ocho­ten, vyzvu vás k pro­mí­tá­ní nově sestří­ha­né ver­ze fil­mu“. Mankiewicz se smí­řil s nevy­hnu­tel­ným a řekl Newsweeku: „První střih jsem udě­lal já, ale pak už je to maje­tek stu­dia. Mohou si to roz­stří­hat na ban­jo trsát­ka, když budou chtít.“

Zanuck poté najal reži­sé­ra Elma Williamse, aby dohlé­dl na dokon­če­ní a koneč­ný střih fil­mu. Williams pra­co­val tři po sobě jdou­cí šest­nác­ti­ho­di­no­vé dny v newy­or­ské fil­mo­vé labo­ra­to­ři spo­leč­nos­ti Fox a z původ­ní­ho čtyř­ho­di­no­vé­ho sestři­hu vystři­hl cel­kem tři­a­tři­cet minut. Williams vysvět­lil: „Když [Mankiewicz] popr­vé uvi­děl mou ver­zi, začal mlu­vit a bláz­nit a pokra­čo­vat. Nakonec se vzdal myš­len­ky vydat sní­mek jako dva samo­stat­né fil­my, ale nepo­čí­tal s tím, že vyda­ná ver­ze bude zkrá­ce­ná.“ 7. pro­sin­ce The New York Times ozná­mi­ly, že Mankiewicz se k pro­duk­ci vrá­tí poté, co se Zanuckem absol­vo­val „mimo­řád­ně kon­struk­tiv­ní“ pora­du v jeho apart­má v newy­or­ském hote­lu St. Regis. Zanuck mu vysvět­lil, že „umě­lec­ky se při­klo­ní k tomu, abych nemu­sel uplat­nit [svá pre­zi­dent­ská prá­va], pokud to nebu­de napros­to nezbyt­né. Joe to při­jal, vzal scé­ny, kte­ré jsem měl hrubě a nahru­bo zablo­ko­va­né, dal se s nimi do prá­ce a napsal je.“

Když byl Mankiewicz zno­vu jme­no­ván reži­sé­rem, čás­teč­ně obno­vil něko­lik vyma­za­ných sek­ven­cí, včet­ně scén, kdy Sosigenes vyu­ču­je Kleopatru. V úno­ru 1963 bylo něko­lik čle­nů štá­bu spo­lu s 1 500 kom­par­zis­ty povo­lá­no zpět k opě­tov­né­mu natá­če­ní bitvy u Farsalu ve špa­něl­ské Almerii. Mankiewicz se poté vrá­til na osm dní po sobě do Londýna, aby s Burtonem zno­vu nato­čil nové scé­ny. Dne 5. břez­na 1963 bylo natá­če­ní koneč­ně dokon­če­no.


  • Photo © 20th Century Fox
  • Zdroj: Anglická Wikipedie
  • Podivné dědictví24. září 2021 Podivné dědictví E poi lo chiamarono il magnifico (Podivné dědictví)je film režiséra E. B. Cluchera z roku 1972. Název byl zvolen proto, aby se využilo úspěchu seriálu Říkali mu Trinity... a ...říkali mu […] Posted in Speciály
  • Komisař Clouseau na stopě9. srpna 2021 Komisař Clouseau na stopě Komisař Clouseau na stopě aneb Výstřel v temnotě (A Shot in the Dark) je britsko-americká barevná komedie z roku 1964, kterou v Panavisionu natočil Blake Edwards. Jedná se o druhý díl […] Posted in Speciály
  • Kdo se bojí Virginie Woolfové?11. února 2021 Kdo se bojí Virginie Woolfové? Hlavními protagonisty jsou stárnoucí manželé Martha a George v podání skutečných manželů Elizabeth Taylor a Richarda Burtona. Právě oni se také významně zasadili o vytvoření filmu. Příběh […] Posted in Filmová klasika
  • Tenkrát na Západě16. prosince 2021 Tenkrát na Západě Tenkrát na Západě (italsky: C'era una volta il West, "Byl jednou jeden západ") je výpravný spaghetti western z roku 1968, který natočil Sergio Leone společně se Sergiem Donatim podle […] Posted in Speciály
  • Soupeři - Každý významný režisér měl za sebou svůj debut.1. listopadu 2021 Soupeři - Každý významný režisér měl za sebou svůj debut. Dva důstojníci napoleonské armády jeden na druhého útočí v nelítostných soubojích. Jejich spor začal maličkostí, ale vzrostl v posedlost, která ovládla životy obou mužů na dlouhých 30 […] Posted in Retro filmové recenze
  • Duna (1984)19. října 2021 Duna (1984) Tak tedy, abych byl spravedlivý, Dunu mám rád. Četl jsem knihu od Franka Herberta, hrál několik počítačových her s touto tematiku, ale tento film mi pořád tak nějak unikal...., což je […] Posted in Retro filmové recenze
  • Kapsy plné dynamitu4. října 2021 Kapsy plné dynamitu Kapsy plné dynamitu (Giù la testa) je film režiséra Sergia Leoneho z roku 1971 s Rodem Steigerem, Jamesem Coburnem a Romolem Vallim v hlavních rolích. Jedná se o druhý film takzvané časové […] Posted in Speciály
  • Stopa Růžového pantera6. září 2021 Stopa Růžového pantera Stopa růžového pantera je komediální film režiséra Blakea Edwardse z roku 1982 s Peterem Sellersem v hlavní roli. Jedná se o sedmý film ze série Růžový panter, první film série po […] Posted in Speciály
  • Pomsta Růžového pantera29. srpna 2021 Pomsta Růžového pantera Pomsta Růžového pantera je britský komediální film z roku 1978. Jedná se o šestý film ze série komedií o Růžovém panterovi. Byl uveden v roce 1978 a je posledním představením "inspektora […] Posted in Speciály
  • Růžový panter znovu zasahuje23. srpna 2021 Růžový panter znovu zasahuje Růžový panter znovu zasahuje je komediální film z roku 1976. Jedná se o pátý film ze série Růžový panter a třetí, který ve svém názvu obsahuje slovní spojení Růžový panter, ačkoli diamant […] Posted in Speciály
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 1,63468 s | počet dotazů: 223 | paměť: 54003 KB. | 18.01.2022 - 16:22:20