Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Filmové premiéry > Kdysi dávno v Mexiku

Kdysi dávno v Mexiku

desperado003

Jestliže je minu­lý rok (ale­spoň v rám­ci České repub­li­ky) ve zna­me­ní vše­li­ja­kých seque­lů (T3, Matrix 2 a 3 atd.), neji­nak tomu bude i v roce letoš­ním. Do kin dora­zí posled­ní část Pána prs­te­nů, uza­vře se z polo­vi­ny načrt­nu­tý Kill Bill a na své si při­jdou i pří­z­niv­ci fil­mo­vé­ho Harryho Pottera. Jinými slo­vy – pokra­čo­vá­ní budou i nadá­le v módě.

Poněkud ve stí­nu výše uve­de­ných titu­lů oku­sí bělo­bu stří­br­né­ho plát­na hned z kra­je roku i v pořa­dí už tře­tí sní­mek s ost­rostřel­cem Mariachim v hlav­ní roli. Kdysi dáv­no v Mexiku je totiž vol­ným pokra­čo­vá­ním akč­ní­ho hitu Desperado z roku 1995. Přestože nepo­chy­bu­ji o fil­mo­vých zna­los­tech svých čte­ná­řů, osm let je pře­ci jen poměr­ně dlou­há doba, a tak navr­hu­ji, abychom si oba před­cho­zí sním­ky tro­chu při­po­mně­li a při té pří­le­ži­tos­ti i pár­krát nabou­ra­li fak­ta tře­tí­ho dílu.

Kořeny potul­né­ho kyta­ris­ty, jenž má pouz­dro plné střel­ných zbra­ní, saha­jí až do roku 1992. To se teh­dy nezná­mý a nepří­liš zku­še­ný reži­sér hispán­ské­ho půvo­du Robert Rodriguez roz­ho­dl spl­nit si dáv­ný sen a nato­čit akč­ně ladě­nou sto­ry o špa­něl­ském hudeb­ní­ko­vi, kte­ré­ho si po pří­jez­du do malé­ho měs­teč­ka míst­ní mafi­á­ni sple­tou s jis­tým zabi­já­kem a řád­ně mu zkom­pli­ku­jí hově­ní si pod slun­cem. Při její teh­dej­ší rea­li­za­ci se rodi­lý Texasan pro­je­vil coby napros­tý pro­fe­si­o­nál – při­svo­jil si neje­nom post reži­sé­ra a scé­náris­ty, ale také stři­ha­če a kame­ra­ma­na (hlav­ní roli pak svě­řil do rukou své­mu kama­rá­do­vi z dět­ství, ostat­ní padly na rodin­né pří­sluš­ní­ky). Film s názvem El Mariachi, nato­če­ný za hod­ně skrom­ný peníz (sedm tisíc dola­rů), se dostal i přes svou béč­ko­vou vizáž do stře­du zájmu fes­ti­va­lo­vých porot, načež netr­va­lo dlou­ho a vzá­pě­tí jej odkou­pi­la pro­zí­ra­vá spo­leč­nost Columbia Pictures. A ta… kro­mě toho, že Rodriguezův sní­mek uved­la do šir­ší dis­tri­buce, nabíd­la jeho tvůr­ci a otci v jed­né oso­bě i důle­ži­tý dvou­le­tý kon­trakt.

Ač by se moh­lo zdát, že mělo Desperado (1995) ces­tu k věhla­su více či méně vydláž­dě­nou, v reá­lu bylo vše­mu jinak. Většině divá­ků se dostal El Mariachi do pod­vě­do­mí až prá­vě díky jeho vol­né­mu pokra­čo­vá­ní. Rodriguez, snad tušíc tuto sku­teč­nost, tedy nena­to­čil film, kte­rý by byl výraz­ně­ji spjat se svým před­chůd­cem, ale prá­vě nao­pak – za výraz­ně vyš­ší­ho roz­počtu (sedm mili­ó­nů dola­rů) a lep­ších pod­mí­nek vysta­věl odleh­če­něj­ší záplet­ku napě­cho­va­nou ori­gi­nál­ní akcí, vtip­ný­mi dia­lo­gy a solid­ní­mi herec­ký­mi výko­ny. Není tedy divu, že se úspěch sním­ku dosta­vil takřka na počká­ní. Z klad­né­ho při­je­tí a poměr­ně vyso­kých tržeb pro­fi­to­val neje­nom Rodriguez, mj. vel­ký kama­rád Quentina Tarantina, ale také před­sta­vi­te­lé dvou ústřed­ních klad­ných rolí. Antonio Banderas zís­kal v Hollywoodu potřeb­né reno­mé, kte­ré mu v násle­du­jí­cích letech umož­ni­lo navlé­ci si mas­ku Zorra či zkří­žit ces­tu Sylvesteru Stalloneovi, a Salma Hayeková to dotáh­la při­nejmen­ším stej­ně dale­ko, ne-li dál (s ohle­dem na Banderasovy posled­ní sním­ky a její letoš­ní osca­ro­vou nomi­na­ci).

Navzdory potě­ši­tel­né­mu úspě­chu Desperada čekal tře­tí díl na svůj zrod předlou­hých osm let. Těžko říct, proč tak nesne­si­tel­ně dlou­ho, nicmé­ně pod­stat­né je, že jsme se nako­nec dočka­li (tako­vý Indy by mohl vyprá­vět). Za tu dobu se lec­cos změ­ni­lo. Jak bylo již jed­nou zmí­ně­no, z Banderase a Hayekové se mezi­tím sta­ly hvězdy s vel­kým „H“, kdež­to z Rodrigueze pro­fe­si­o­nál­ní reži­sér (slo­vo „reži­sér“ je jen malou vizit­kou vzhle­dem k tomu, kolik pro­fe­sí za kame­rou ten­to talen­to­va­ný tvůr­ce zvlá­dá), uzná­va­ný mili­ó­ny divá­ků po celém svě­tě.

Že je Rodriguez žánro­vě vše­stran­ný, o tom jsme se moh­li jakož­to divá­ci pře­svěd­čit při pro­jek­ci jeho posled­ních dvou sním­ků (oba díly komerč­ně úspěš­ných Spy Kids), a tak se mi nechce věřit tomu, že je Kdysi dáv­no v Mexiku jen jakým­si pokra­čo­vá­ním do počtu, resp. jis­tým tahem na bran­ku z pod­ně­tu spo­leč­nos­ti vlast­ní­cí prá­va.

Protiargumentů toho­to tvr­ze­ní je hned něko­lik. V prvé řadě je to pozi­tiv­ní při­je­tí fil­mu v zámo­ří (hod­no­ce­ní kri­ti­ků se pohy­bo­va­lo v roz­me­zí 60-80%, to divác­ké se vyšpl­ha­lo v prů­mě­ru na obstoj­ných 80%) a v té dru­hé rela­tiv­ně zku­še­ný fil­mař­ský štáb, kte­rý se na tvor­bě nové­ho Desperada podí­lel (pozn.: i ten­to­krát se Rodriguezovo jmé­no obje­ví v titul­cích v dosta­teč­ně hoj­ném počtu). Naději o neu­r­či­tém obje­mu vlé­va­jí do pro­za­tím vyschlé­ho kory­ta i dal­ší dvě potě­šu­jí­cí sku­teč­nos­ti – něko­li­ka­ná­sob­ně vyš­ší roz­po­čet (a s ním sou­vi­se­jí­cí kva­li­ta akce, jež má být údaj­ně ješ­tě efek­tiv­něj­ší než v minu­lém díle) a také herec­ký ansá­bl, kte­rý je doslo­va “megah­vězd­ný“. Mimo Banderase a Hayekové se totiž ve fil­mu obje­ví i tako­vé per­so­ny jako Johnny Depp, Willem Dafoe, Mickey Rourke, Eva Mendesová, Danny Trejo či popo­vý zpě­vák Enrique Iglesias.

To vše naho­ře se samo­zřej­mě pěk­ně čte a sli­bu­je oprav­du dob­rý výsle­dek, nicmé­ně já jsem pro, abychom se drže­li otře­pa­né­ho rče­ní „ráno moud­řej­ší veče­ra“. A těm dych­ti­vým, kte­ří již nemoh­li dospat 1. led­na, dopo­ru­ču­ji zajít si do led­ni­ce a z mra­zá­ku si vytáh­nout pět kos­tek ledu.

P.S.: Ptáte-li se na co, pak věz­te, že na zchla­ze­ní nad­še­ní.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,31198 s | počet dotazů: 233 | paměť: 54831 KB. | 29.07.2021 - 03:48:26