Katyň - Místo, o kterém se dlouho mlčelo. 

(zatím nehodnoceno)

Loading...

V  děje­pi­su,  his­to­rii,  poli­ti­ce.  Jak V Polsku,  tak i býva­lém Československu. Někdy pro­blesk­ly zprá­vy,  že tam byl masa­kr hro­mad­ných vražd, pol­ských důstoj­ní­ků v roce 1940.  A zase se mlče­lo.  Wajda,  fil­mo­vý reži­sér,  kte­rý již něko­lik gene­ra­cí obo­ha­cu­je mis­trov­ský­mi díly svých mas­ter­pie­ce, nám Katyń uve­dl na fil­mo­vé plát­no v roce 2007. Bylo mu teh­dy již 81 let.  Jako člen­ka mezi­ná­rod­ní fil­mo­vé poro­ty, když se řek­ne  MASTERPIECE,  tak to je jako u nás  mas­terštyk. Wajdův  Březový háj se nedá zapo­me­nout. Umí ucho­pit duši týra­né­ho  zra­ně­né­ho člo­vě­ka do svých rukou a umí ji pře­tvo­řit v umě­lec­ké dílo,  na kte­ré se desít­ky let neza­po­mí­ná. Uvízne vám v pod­vě­do­mí  a vypla­ve na povrch v době,  když zase bdí­me nad jiným  jeho dílem.  Rukopis Wajdův  je vždy pře­svěd­či­vý.  Andrzejovi věří­te.  Prostě mu věří­te. O Katyni mu musí­te věřit,  i jeho otec tam  zahy­nul, když mu bylo 14 let.  Andrej Wajda se naro­dil 6.3.1926  a bes­ti­ál­ní vraž­dě­ní v Katyni bylo 5.3.1940.  Dodnes rus­ký pro­ku­rá­tor nebyl scho­pen odtaj­nit spi­sy a nebo jaký­ko­liv mate­ri­ál o jeho otci.  Když točil Wajda KATYŇ , 2007,  bylo mu 81 let.  Síla sděl­nos­ti, slo­va, obra­zu,  nepo­strá­dá nic na údernostI,  dyna­mi­ce,  a věro­hod­nos­ti celé udá­los­ti. WAJDA je vystu­do­va­ný jako výtvar­ník, scé­no­graf,  má vyso­kou pol­skou fil­mo­vou ško­lu v Lodži.  To vše zde spo­jil a mis­trov­sky sjed­no­til v kom­po­zi­ci obra­zu, slo­va,  per­fekt­ní­ho scé­ná­ře.  Lidského hlu­bo­vé­ho vzta­hu man­žel­ské lás­ky,  z níž se zro­dil poto­mek, uctí­va­jí­cí své­ho otce.  A síla ženy,  kte­rá umě­la v mla­dém  věku odmí­tat part­ne­ry a uctít památ­ku své­ho muže věr­nos­tí. Historicky bylo Polsko oku­po­va­né v jeden oka­mžik jak sovět­ský­mi voj­sky,  tak i nacis­tic­ký­mi voj­sky.  My dří­ve naro­ze­ní ten­to his­to­ric­ký moment zná­me z děje­pi­su jako Molotovův pakt.  Masakr vraž­dy pol­ských důstoj­ní­ků byl na roz­kaz sovět­ské­ho vede­ní , kte­ré oku­po­va­lo a zabra­lo  Polsko.  Intervenovaní pol­ští důsto­jí­ci, kte­ří  s inte­li­gen­cí,  byli věz­ně­ni  a popra­ve­ni kul­kou do týla,  nevě­dě­li kam jedou.  Mohli se domní­vat, že pla­tí pakt o váleč­ném zajat­ci. Ale od sovět­ských veli­te­lů, kte­ří fun­go­va­li na roz­kaz Stalina  a na popra­vy bez obvi­ně­ní kul­kou do týla, na to  nebyl nikdo při­pra­ven. Wajda tyto vraž­dy pol­ských důstoj­ní­ků, sovět­skou taj­nou poli­cii

Wajda tyto vraž­dy pol­ských důstoj­ní­ků, sovět­skou taj­nou poli­cii NKVD,  kte­rá vyvraž­di­la eli­tu pol­ské­ho náro­da , demon­stru­je  v rych­lém ryt­mu, scé­na­mi poprav , kul­kou do týlu.   Demonstuje  his­to­ric­ky. Dle nale­za­ných obě­tí , a rekon­stru­je nám jak to bylo před 70 lety v osud­ný den.  Smyčka na ruce do zadu stáh­nu­tá,  oprát­ka na  krku, a prud­ké popo­táh­nu­tí, za smyč­ku u krku.   A pak rána na týlu  v bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti.  Muž po muži,  kul­ka po kul­ce. Nevidíme tvá­ře vra­hů,  vidí­me tvá­ře obě­tí. Vidíme kalu­že krve.  Vidíme  koru­ny stro­mů tem­né­ho lesa.   V posta­vě  Andreje máme zachy­cen čas  vražd z notýsku,   s kalen­dá­řem, 6.3. 1940.   Bylo to o půl šes­té pol­ské­ho času,   to je posled­ní  záznam Andreje, kte­rý notý­sek vklá­dá pod sve­tr se jmé­nem jiné­ho. Píše o  ran­ní tmě a o lese.  Pak násle­du­jí tvá­ře mužů vyve­de­ných z aut  do míst­nos­ti. Že byli důstoj­ní­ci, pocho­pi­li, kaž­dý z nich sám,  že jde o popra­vu. Někteří nemě­li asi sekun­du na vydech­nu­tí a byli zavraž­dě­ni.  Ti ostat­ní, nevo­já­ci, inte­li­gen­ce,  pohléd­li do korun stro­mů, a odří­ká­va­li Otčenáš .... Byli pak kul­kou do týlu  stří­le­ni  pří­mo před jiným náklad­ním vozem, kde se již kupi­li hro­ma­dy zavraž­dě­ných.  Šli na smrt.  Nejmladší z nich, dostal „vylep­še­nou“ smrt.  Vojenskou deku přes  hla­vu,  svá­za­né ruce,  a smyč­ku  na krk hla­vy.  Zatáhnutí za svá­za­né ruky s oprát­kou:  udu­še­ní.  V zápě­tí nato  kul­ka do týlu. Bezohledně,  bru­tál­ně , jsou vha­zo­vá­ni  mrt­vá těla,  jeden na dru­hé­ho, do pře­dem vybag­ro­va­ných  jam.  Ruce mla­dé­ho sví­ra­jí kří­žek .  A ta ruka s kříž­kem je posled­ní záběr na bez­o­hled­ný masa­kr , kte­rý neměl pojme­no­vá­ní . Má jenom jed­no jmé­no :  KATYŇ. Tento kří­žek v ruce madé­ho neklid­né­ho ducha, nevo­já­ka,  pak hra­je roli v pří­bě­hu.  Sestra zavraž­dě­né­ho, nechá vyro­bit mra­mo­ro­vou des­ku s nápi­sem,  že šlo o vraž­du  v roce 1940 sovět­ský­mi  voj­sky.  Deska je roz­bi­ta na hřbi­to­vě  ve Varšavě a sest­ra putu­je po zatče­ní do sovět­ské mučír­ny NKVD,  kte­rých bylo ve Varšavě něko­lik.   Čas ješ­tě nena­zrál,  aby se to o tom nahlas hovo­ři­lo. Wajda kon­fron­tu­je pová­leč­ný stav na něko­li­ka rodi­nách.   Manželka veli­te­le,  se dozví­dá z fil­mo­vé­ho týde­ní­ku,  jak byli odha­lo­vá­ny hro­by v Katyni,  že šlo o čist­ku sovět­skou niko­liv nacis­tic­kou. Ta je pak ta, kte­rá jako prv­ní,  lži v pová­leč­ném Polsku kři­čí nahlas ze své­ho nit­ra.   Její  výkřik je němá bolest, kte­rou dlou­ho v sobě nosi­la.  Její  služ­ka se stá­vá “ paní“  a slou­ží jako man­žel­ka kola­bo­ran­ta  oku­pan­tům. Její paní zchud­la, ona v pová­leč­né době zbo­hat­la.   Přináši svo­jí paní,  kde dří­ve slou­ži­la  z Katyně šavli  po jejím muži.

Vdova po gene­rá­lo­vi  pozná, že nyní kaž­dý pat­ří jinam  a odvra­cí se  od ní k oknu.   Stejně tak pod­ří­ze­ný Andreje.   Nemocnému Andrejovi nabí­zí tep­lý sve­tr , kde je vple­te­no jeho jmé­no. Proto Andrej není nikdy jme­no­va­ný na Katyňském sezna­mu a rodi­na si dělá nadě­ji,  že ješ­tě je na živu.   Až se pod­ří­ze­ný v uni­for­mě  kola­bo­ru­jí­cí­ho  se při­blí­ží k Anně,které nese potra­vi­ny.  Tuto záplet­ku rozuz­lí.  V  kon­fron­ta­ci s ostat­ní­mi , kte­ří neko­la­bo­ro­va­li,  se pak sám odstře­lí.  Na těch­to remi­nis­cen­cích,  lze poznat cha­rak­ter a sílu Poláků. Těch byla vět­ši­na,  a malé pro­cen­to bylo  těch co kola­bo­ro­va­li.  Polsko je věří­cí země.  Také Wajda tam ten­to prvek vkom­po­no­val. Ti,  co byli před­ur­če­ni popra­vě a bes­ti­ál­ní vraž­dě pří­mo v lese, Katyň,  tuší,  co se ode­hra­je za chví­li.  Poslední slo­va jsou mod­lit­by,  aby byli při­ja­ti Bohem.  Otče  náš, kte­rý jsi na nebe­sích, posvěť  se jmé­no tvé... To jsou jed­ny z  posled­ních zábě­rů a slov katyň­ských obě­tí. A taky zábě­rů z Katyně . Následuje   pak řada titul­ků.  Proč  je film ješ­tě víc sil­něj­ší nyní než před 3 lety.   Já ho nevi­dě­la v roce 2007 , 2008,   ale nyní na ČT v 20,10 hodin  dne 17.dubna 2010.  Kdy Česká repub­li­ka  vzda­la úctu s nový­mi obět­mi katyň­ské­ho neštěs­tí . Letadlo s 96 pol­ský­mi vyso­ký­mi hod­nos­tá­ři, kte­ří zahy­nu­li při letu na piet­ní akt,  uctě­ní památ­ky obě­tí v Katyni, po 70.letech.  Nedoletěli,  a zahy­nu­li pří­mo nad letiš­tem v Smolensku. SMOLENSK se stal i podru­hé osud­ným pol­ské eli­tě náro­da.  Ta při­šla  pod­va­krá­te o vybra­nou  eli­tu těch nevyš­ších před­sta­vi­te­lů  země, své­ho náro­da, a zase musí  začí­nat zno­vu od pýky.  Wajda,  umí ucho­pit  pol­skou duši , cit­li­vou,  pokor­nou, věří­cí,  a umí nám uká­zat cha­rak­ter  pol­ské­ho náro­da v jeho celist­vos­ti. Český národ je spí­še národ švej­ků, kte­ré­ho se ne vždy tak něco dotkne.  Umíme klič­ko­vat,  a věci nepro­ží­vat tak sil­ně emo­tiv­ně. Proto mla­dá gene­ra­ce nechá­pe  dobu ohro­že­ní  ani u nás v Československu, ani v Polsku.  Vadí jim poma­lý ryt­mus,  nema­jí zde rych­lou akci,  bru­ta­li­tu  naser­ví­ro­va­nou  do začát­ku titul­ků.  Oscaru se Wajda byl  v roce 2002, oce­něn OSCAREM  za celo­ži­vot­ní dílo.  Nyní  je mu 84 let a stá­le nemá  spi­so­vou odtaj­ně­nou doku­men­ta­ci  na své­ho otce,  kte­ré­ho  sovět­ská NKVD  popra­vi­la v Katyni.  Tedy 70 let nemá odtaj­ně­nou minu­lost. Co k tomu říci.  Perzekuce těch, kte­ří měli  své­ho pří­buz­né­ho v Katyňi byla na celém rodě.  Srovnatelné s námi , s PADESÁTÝMI LETY. Stejné  u  nás v České repub­li­ce. Popravy v pade­sá­tých letech,  se pode­sa­li na celých rodi­nách po celé gene­ra­ce.  A tak, kde poto­mek neml­čel a hlá­sil se k otci, zavře­ném v pade­sá­tých letech se prak­tic­ky ode­psal a začal být pro­ná­sle­do­vo­ván i v slo­vut­né demo­kra­cii . 

Česká repub­li­ka odtaj­ni­la spi­sy StB a dokon­ce i KGB.  Tam  kde to bylo územ­ně oku­po­va­né sovět­ský­mi jed­not­ka­mi na pod­zim 1968. Záznamy KGB jsou k dis­po­zi­ci.  Výslechy, zatče­ní, sle­do­vač­ky.  Pokud chtěl někdo spis  po táto­vi, tak byly dvě vlny, kdy se spi­sy zača­ly v České repub­li­ce odta­j­ňo­vat.  Rok 1992 (reha­bi­li­ta­ce) a rok  2005, spi­sy Ministerstva vni­t­ra, a rok 2008, spi­sy  pra­cov­ní­ků StB z Kanic. Aniž by to tušil poto­mek,  zača­lo nové neo­fi­ci­ál­ní pro­ná­sle­do­vá­ní.  Prokurátory býva­lé­ho Československa. I když jim bylo 82 let,  tak si svo­je obě­ti ohlí­da­li. Oběti byly elek­to­nic­ky vysta­ve­ní u StB do sezna­mů SEZO v roce 1990 v tak zva­ném zájmo­vém sezna­mu StB. Seznam kola­bo­ran­tů StB  a pra­cov­ní­ků StB vyda­lo Ministerstvo vni­t­ra v roce   2003. Hypoteticky moh­la býva­lá Stb  svo­je obě­ti sle­do­vat a činit jim potí­že závaž­né­ho cha­rak­te­ru plných 13 let.  Kdo  z obě­tí 50-tých let ztra­til prá­ci 1992,  tak ji již do 2003 nena­šel.   Děti  pro­ku­rá­to­rů z let pade­sá­tých se sta­li soud­ci, pro­ku­rá­to­ry. Svoje obě­ti sta­či­lo pomlu­vit,  nechat obvi­nit, aby se roky soud­li o HOVNO, nemě­li prá­ci, a zemře­li na vysí­le­ní.  Česká repub­li­ka není soli­dár­ní.  Pokud  pomlu­ve­ný ztra­tí prá­ci, ostat­ní se odtáh­nou a necha­jí ho v jeho SRAČKÁCH. Až se tam pro­bo­ří po pás,  tak řek­nou - pech­fo­gl, pták při­ná­še­jí­cí  špat­né zna­me­ní.  Až ty srač­ky spo­ly­ká ‚tak se oto­čí k němu  zády na pod­pad­ku. Nepomůže jed­not­li­vec, nepo­mů­že orga­ni­za­ce.  Nemáš prá­ci,  neje­nom v v době kri­ze, ale napříč dva­ce­ti let. Máš krát­ko­do­bé džo­by. Malé, abys neze­mřel hla­dy.   Máš těch 50 kg těles­né váhy,  jako by jsi pra­co­val v něja­kém lág­ru. Podmínky k byd­le­ní jsou kata­stro­fic­ké, pod­mín­ky ke vzdě­la­nos­ti žád­né,  a roz­ví­je­ní kul­tu­ry zamrz­lé a nedostupné.Ministerstvo vni­t­ra odtaj­ni­lo kola­bo­ran­ty Státní taj­né bez­peč­nos­ti  v býva­lém Českovensku. Vytvořil se zákon na ochra­nu osob­nos­ti a vaši uda­va­či byly najed­nou chrá­ně­ni a vy jste byl obvi­něn z pomlu­vy. Absurdnost doby pokra­čo­va­la a byla dokon­ce uzá­ko­ně­na.  Každý kdo spo­lu­pra­co­val  s Státní taj­nou bepeč­nos­tí (StB)  vstou­pil do poli­ti­ky a po něja­kou dobu se scho­val .  Taky se  sti­hl zajis­til eko­no­mic­ky. Jde o roky 1990 v naší České repub­li­ce a vol­by do Federálního shro­máž­dě­ní.  Rokem 2005 se ove­vře­ly archí­vy s per­so­nál­ní­mi  spi­sy StB v Kanicích.  Začalo nové pro­ná­sle­do­vá­ní těch, co to zača­li číst.  Prokurátory, kte­ří jsou pode­psa­ní pod roz­sud­ky, vašich otců pade­sá­tých let.  Mají něco oko­lo 82-90 let,  a jejich děti jsou také soud­ci a pro­ku­rá­to­ry. Není spra­ve­dl­nost na  svě­tě. Je  to o pro­ná­sle­do­va­te­lích a pro­ná­sle­do­va­ných.

Zaplať  Pán Bůh za věří­cí Poláky,  zaplať Pán Bůh za Wajdu  a jeho Katyń,  aby i mla­dá  gene­ra­ce  moh­la pocho­pit  dobu pro­šlou.  Být  věr­ným man­že­lem svo­jí rodi­ny, ale také i věr­ným  vojá­kem  a důstoj­ní­kem Polské armá­dy. Příběh Andreje a jeho dení­ku , kalen­dá­ře,  je nos­nou linií prav­dy, co se sta­lo v Katyni. Přímo z pera obě­ti z Katyně.  Další potvr­ze­ní his­to­ric­ké prav­dy  je mezi­ná­rod­ní komi­se a její iden­ti­fi­ka­ce data,  kdy k smr­ti došlo.  Nebyl to rok 1941 a masa­kr z rukou nacis­tů, ale  rok 1940,   a masa­kr z rukou sovět­ské taj­né poli­cie  NKVD.  Vdovy po  katyň­ských důstoj­ní­cích,  měli per­ze­ku­ci celo­ži­vot­ní.  Poláci čeka­li na svůj oka­mžik, kdy budou moci zase mlu­vit... A pro­mlu­vi­li ústy Andreje Wajdy KATYNÍ,  mezi­ná­rod­ně. ČT 1, ČESKÉ TELEVIZE, nám to při­blí­ži­la do našich domo­vů v tele­viz­ní pre­mi­é­ře  dne 17.dubna 2010.  První den smut­ku soli­da­ri­ty s Polským náro­dem. Utrpení Poláků a obě­tí z Katyni,  se stak spo­ji­lo s utr­pe­ní pro­ná­sle­do­va­ných  rodin z pade­sá­tých let.  Pro  tu bolest jsem to  cíti­la inten­ziv­ně­jí než jiní,  a také kři­čím.  My tady máme stá­le  KATYŇ . Od sou­dů a pro­ku­rá­to­rů. Berou nám naše domo­vy, pro­hrá­vá­me svo­je při, a mís­to, abychom svo­je síly daly ve pro­spěch jiných, svo­jí pro­fe­si­o­na­li­tou, tak se umo­řu­je­me nikam neve­dou­cí­mi spo­ry soud­ní­mi.  I  nás ješ­tě pro­ná­sle­du­jí, býva­lí  pro­kárá­to­ři  a soud­ci let pade­sá­tých.  Prokurátoři let pade­sá­tých  přes svo­je děti, kte­ří sou­dí  nás potom­ky, aby nás uml­če­li. Kdo  bude sou­dit jed­nou je , a kdo nám dá v našich  66 letech,  již klid na naší duši.  Proto je pro nás ,  býva­lý výchov­ní blok,  oku­po­va­ných zemí,  býva­lý­mi sovět­ský­mi jed­not­ka­mi, tak živá KATYŇ.  Naše svě­dec­tví  pade­sá­tých let,  kte­ré i my vyprá­ví­me v sou­čas­nos­ti do Oral his­to­ry, nebo diplo­mek stu­den­tům na Karlové  Universitě nebo  na Filmové aka­de­mii múzic­kých umění,FAMU  stu­den­tům . Jsme náro­dy,  kte­ří mají podob­né  nesdě­li­tel­ně pro­ži­té osu­dy.  Holokausty,  nacis­tic­ká řádě­ní,  tábo­ry nuce­ných pra­cí.  My máme LIDICE, jmé­no ves­ni­ce, kte­rá byla vypá­le­na a oby­va­te­lé postří­le­ni do jed­no­ho muže.  Každý národ má svo­je ves­ni­ce,  nebo mís­ta,  kte­rá piet­ně uctí­vá. Není  tedy roz­ho­du­jí­cí, zda to byli nacis­té nebo sovět­ské oku­pač­ní jed­not­ky. Jde o bes­ti­ál­ní vraž­dě­ní lidí, kte­ří se pro­půj­či­li a byli ochot­ni to udě­lat.  Ještě se skrý­va­jí mezi námi, a jejich msta na potom­cích obě­tí minu­lé doby, může mít i dohru  v sou­čas­ném živo­tě. Je to nekon­t­ro­lo­va­tel­né.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře