4. Řeč
Záznam některých jazyků – apačský, navažský – vyžadují speciální znaky (tonalita, neznělé l, zadopatrovka gh), a těmi tiskaři dobrodružných knih nedisponovali. Vyjma tento pochopitelný nedostatek je Karel May přesný (džonaí, kliunaí – Slunce, Měsíc – Vinnetou I. ) Zkontroloval jsem i další apačské věty, a pokud mi znalosti stačí, všechny jsou v pořádku. A některé dialogy zprostředkují i základy apačské gramatiky. Třeba výraz označující nepřítele – to-sikis-ta (Supové Mexika I) – nás poučí o tom, že podstatné jméno se vždy pojí s posesivem, přivlastňovacím zájmenem, a o tom, jak se dělá zápor. „Si nebo ši je můj, kis je pro chlapce bratr a pro dívku sestra, si/ši-kis je přítel. Zápor slova nebo věty se tvoří tak, že před slovo nebo větu se dá to- a za ně -ta , případně nářečně do- a -da. Samotné „da“ znamená „ne“. Takže „sikis“ je přítel a „to-sikis-ta“ nepřítel.
Vinnetou I str. 338 – „Nšo-či učila mne nářečí Mescalerů, Inču-čuna LLanerů a Vinnetou Navajů“. Moderně řečeno západní, východní a navajský dialekt jsou přesně ty tři dialekty, s nimiž byste se dorozuměli s každým jižním Athapaskem. Beze zbytku však nelze souhlasit s tvrzením „Jelikož jsou řeči ty příbuzny, a nemají velké bohatství výrazů, pokračoval jsme velmi rychle“. My Češi jsme pyšní na dva vidy, Apači jich mají osm, nemluvě o druhém množném čísle, tonalitě (ko – oheň, kó – voda – Llanerové, ši-lo – babička a ši-ló – dědeček navajsky, čárka označuje ne dlouhý, ale vysoký tón), dále mají různé zadopatrovky jako třeba ve slově „hathungha“ (proč ?) a tak dále a tak podobně. Jazykový génius George Wratten se naučil západní, čirikavské a mimbreňské nářečí, je ovšem pravda, že jsou si podobny, lidé bez přirozeného talentu k tomu stejně potřebovali i 30 let života mezi Indiány.
5. Struktura společenství a jeho ráz
Jestliže Old Shatterhand vypráví, že v pueblu žil Vinnetou a Inču-čuna jen s několika rodinami nejbližšími jejich srdcím, je to dobrý popis toho, co antropologové líčí jako čtyřstupňovou sociální strukturu Apačů: rodina – rozšířená rodina – tlupa – kmen.
Rodina byla matrilokální, muž se tedy stěhoval za manželkou, jedinou výjimkou byli patrilokální Mimbreňové. V pueblu by tedy žila rozšířená rodina, maximálně tlupa. Jak už jsme zmínil, Karel May vycházel ze starších knih, proto je jeho Apačerie málo protknutá pevnostmi a osadami a celkově liduprázdná, opět odpovídá době kolem roku 1800 jako Cortézův a Corderův seznam. Jediné, co lze vytknout je opomíjení Hispánců – jednoduchou španělštinou hovořil téměř každý Apač. Náčelníci měli většinou španělská jména, civilizovaní Nedniové i příjmení (Juan José Compá). Potkat španělsky mluvícího bylo pravidlem. Apačérie měla (a dodnes má) hispánský ráz. U Karla Maye je to běžné jen pokud děj probíhá v Sonoře a Chihuahuě, ale ne v Novém Mexiku a Arizoně, Texasu, tam je jen pan Cortesio exotem bydlícím v texaském La Grange, který nabízí a popíjí víno a kouří doutníky.
6. Toponyma a hydronyma
Zeměpisná jména jsou naprosto v pořádku. I dvě hory Hancock (v Yellowstonském parku v severozápadním cípu Wyomingu a v Montaně v Bears Paw Mountains, jak se o nich zmiňuje Vinnetou krátce před svou smrtí ve III. díle) lze dodnes najít, což je div, neboť v USA se často mění zeměpisná jména. V relativně malé oblasti se stejné jméno dávalo více lokacím, například v Apačerii máme 4x Bílé Hory a 2x San Carlos a 3x Rio Colorado, 2x Las Vegas, minimálně 2x Sierra Guadelupe. Příklady přesných itinerářů: seňor Cortesio dává Old Deathovi návod, jak se dostane do Chihuahuy (Vinnetou II). Celou cestu lze sledovat na mapě Arrowsmithe z roku 1841. Dalším takovým itinerářem je cesta pacifickou železnicí na západ (Vinnetou III). Jediný omyl: lotři Morganové v Novém Mexiku poblíž Sierra Guadelupe se pohybují v sousedství Sierra Rianca, Rio Suanca, Skettel a Head Pike, které nelze ztotožnit, což neznamená, že nebyly, v USA se toponyma často měnila. Vytknout lze jen, že podle textu se má Rio Pecos točit na západ při odchodu ze Sierra Rianca, ale střední Rio Pecos nikde pohoří nekřižuje a ani takové jméno pohoří není na starých mapách. Překlepem „Sierra Blanca“ se to nevysvětlí, Pecos teče opodál Sierry Blancy. Soudí se na překlepy v tiskárnách, nakladatelé také často text svévolně upravovali a Karel May se s nimi soudíval.
Pochyby budí možná způsob, jakým se Karel May obírá pouští Llano Estacado. Líčí ji opravdu děsuplně a my při pohledu na mapu na ní najdeme i velkoměsto, jako je Amarillo. Z internetu zjistíme, že půda Llana Estacada je zemědělsky využívána. Problém spíše spočíval v nedostatku orientačních bodů a řídkém a nepravidelném rozmístění vodních zdrojů, což dohromady dávalo vznikat možnosti točit se dokolečka bez vody. Poušť hostí děj v minimálně čtyřech příbězích: Supové Mexika II, Vinnetou III, Duch Llana Estacada, Old Surehand I. Sluší poznamenat, že v Llanu Estacadu žili Indiáni, najmě Komanči, na předměstí Amarilla odhalili archeologové vesnici z dřevěných chýší, podle keramiky zde žili Faraoni, jeden z kmenů, který se rozpustil v Mescalerech.
7. Morálka a náboženství
Vinnetou se ve II díle rozhorlí na adresu bílých křesťanů. Pochvalně přitom mluví o první generaci španělských misionářů. I tady má May pravdu. Situace je dobře zdokumentovaná, římskokatolická církev stála často proti politické moci dvora ve prospěch Indiánů. Kolem roku 1760 se situace mění, markýz de Rubí navrhuje genocidu Apačů, církev je v té době slabá a dění neovlivňuje.
Manitoua jako osobu Indiáni prérií neznali. To je pojem Algonkinů označující neosobní sílu. Apačské náboženství má v centru tzv. vykupitelský mýtus – Tu-ba-i-čin (Dítě vod) je prototypem bojovníka proti zlu, vykupitele, jeho matka (Išdzánnadléšé) je vzor ženství, je jakousi apačskou Marií. Bůh stvořitel je jeden, je osobní a lze se k němu modlit a má se tak činit. Zajímavé je tvrzení, že had je prokletý a ryba (-la) se nemá jíst, protože to je skorohad. Tabu zvířetem je medvěd (šaš). Kulturním hrdinou je kojot (Mbayé arch., mescalersky Tsékeščie – „Kálí na kámen“), šibal, který každého přelstí. Apači se bavili vyprávěním, hudbou a tancem. Nadaní jedinci skládali písně, většinou s náboženským obsahem. Navažská Ešdzannadlehi je oproti tomu „žena průběžně se omlazující“, tedy příroda. Byli Navajové spíše panteisté vlivem pueblanských kultů? Kulturní vliv Pueblanů na Navaje byl velmi silný i v jiných oblastech.
Hodně se diskutovalo o tom, jestli Apači vůbec uznávají nějakou morálku. Ze znalostí vnitřního fungování tlup můžeme řící, že ačkoliv byli navenek krutí, směrem dovnitř tlupy byli velmi solidární. Nejvyšší hodnotou pro ně byla rodina, pro ni byli ochotni obětovat cokoli. Staří lidé nekončili v zapomnění, sociální soudržnost byla mnohem vyšší než je tomu zvykem v dnešních společnostech. Tělesná čistota byla důležitá, místo pro vykonání potřeby bylo voleno nejméně 3 km od tábora. Pohlavní morálka ukládala v některých bodech i tvrdší omezení než judaismus a křesťanství, na rozdíl od jiných Indiánů. Apači netrpěli berdache (transvestitní homosexuál) a nepěstovali homosexualitu. Bojovník nesměl podléhat vášním, jinak byl v opovržení. Ženy byly s muži rovnoprávné, vlivné, schopné zaníceně bojovat za rodinu a tlupu. Metodisté (současní) v jedné příručce popisují apačský ideál ženské krásy. Uspořádali volbu miss a tvrdě si naběhli, proamerické postavy se Apačům nelíbily. Jejich ideálem je, aby žena měla tělo rovnoměrně válcovité, tedy žádných 90-60-90, ňadra malá a hlavu kulatou.
Karel May byl luterán po rodičích, ve vězení poznal velmi nábožensky živého katolického kaplana Johanesa Kochtu, který se zajímal o jeho vnitřní svět a osudy, Karel May se přimkl k jeho víře. Ve 20. století slavila misijní úspěchy Holandská reformovaná církev mezi nejtvrdšími Apači – Čirikavy a Mescalery, děti slavných osobností (Juha, Chihuahuy) můžeme najít na prezenčních listinách církevních výborů jako funkcionáře. Dlouholetý předák Mescalerů Wendel Chino byl ordinovaný metodistický kazatel (dnes je vrchním náčelníkem Alan Houser). Asa Datluží (Nedni) zanechal půvabné interview, kde rozumuje nad křesťanskými dogmaty a srovnává je s apačskými. Dospívá k názoru, že je to velmi podobné, jen ta láska k nepřátelům by se neměla přehánět. Z doby asi před 100 lety máme záznamy roztomilých historek: „Jak sis dovolil pozvat mne na medvědí maso? Jsem křesťan z reformované církve, ale předně jsem Apač“ (kteří medvěda nejedí).
Závěr
Možná si řeknete, že není moc co obdivovat na spisovateli, který si zjistí fakta a vtělí je do svých fabulací. Představte si ale sami sebe bez internetu, fulltextového vyhledávání, rejstříků, nápověd a rešerší, odkázáni jen sami na sebe byste museli umět prohledávat tisíce stránek knih, nebo alespoň klást ty správné otázky správným lidem, aby Vás navigovali ke zdrojům informací, které učiní Vaše dílo více přesvědčivým. Je to opravdu samozřejmostí mezi autory dobrodružné literatury? Já myslím, že ne vždy, a to ani mezi těmi nejvíce uznávanými. Mayovská faktografie je kvalitní, probouzí hlubší zájem a četba americké řady románů a povídek Karla Maye je pro pochopení antropologických, historických a zeměpisných realit jednoznačně přínosem.
Pramenné zdroje:
- MAESTAS, Enrique Gilbert-Michael, Culture and History of Native American Peoples of South Texas. Dissertation Presented to the Faculty of the Graduate School of The University of Texas at Austin.
- RUHLEN, Merritt. The origin of the Na-Dene. Program in Human Biology, Stanford University, Stanford, CA 94305, c:435Proc. Natl. Acad. Sci. USA Vol. 95, pp. 13994–13996, November 1998 Anthropology.
- HYDE, George E. Indians of the High Plains. University of Oklahoma Press. 1959. ISBN 1258167395
- BASSO, Keith H, Morris Edward OPLER a William Yewdale ADAMS. Apachean culture history and ethnology. Tucson: University of Arizona Press, 1971, 168 s. Anthropological papers of the University of Arizona, no. 21. ISBN 08-165-0295-1.
- SWEENEY, Edwin R. Mangas Coloradas, chief of the Chiricahua Apaches: the Janos Presidio, 1750-1858. 1st ed. Norman: University of Oklahoma Press, c1998, 578 s. ISBN 0806130636.
- GRIFFEN, William B. Apaches at war and peace: the Janos Presidio, 1750-1858. 1st ed. Albuquerque: University of New Mexico, c1988, 300 s. ISBN 08-263-1109-1.
- HODGE, Frederick Webb. Handbook of American Indians North of Mexico.
- ORTIZ, Alfonso. Handbook of North American Indians - Vol. 10: Southwest. Edited by William C. Sturtevant. Washington D.C.: Smithsonian Institution, c1983, 884 s. ISBN 047000003903
- Chiricahua and Mescalero Apache Texts, Harry Hoijer, principal author. Ethnological Notes by Morris Opler. Editor, M. Eleanor Culley, Anthropology Department, University of Virginia.
- ANDERSON, Gary Clayton. The Indian Southwest, 1580-1830: ethnogenesis and reinvention. pbk. ed. Norman, Okla: University of Oklahoma Press, 2009. ISBN 978-080-6140-674.
- STOCKEL, H. On the bloody road to Jesus: Christianity and the Chiricahua Apaches. 1st ed. Albuquerque: University of New Mexico Press, c2004, 314 s. ISBN 08-263-3208-0.
- Korespondence s P. Mizerou
O autorovi: Ing. Jiří Kouba (*1957) je povoláním správce databáze, ve volném čase se zabývá Indiány severního Mexika a jihozápadu Spojených států. Hlavním předmětem jeho zájmu je etnogeneze apačských skupin.
Foto: Pixabay
Části seriálu: Karel May – fakta nebo fikce?
- Karel May – fakta nebo fikce?
- Karel May – fakta nebo fikce? - 1. Datumy a místa
- Karel May – fakta nebo fikce? - 2. Osobnosti
- Karel May – fakta nebo fikce? - 3. Názvy kmenů
- Karel May – fakta nebo fikce? - 4. Řeč & 5. Struktura společenství a jeho ráz & 6. Toponyma a hydronyma & 7. Morálka a náboženství
Nejnovější komentáře