Kamila Moučková: Ani vteřinu jsem neváhala, zda vysílat 21. srpna

Jak jste vní­ma­la dobu před 21. srp­nem 1968?

Myslíte jaro 68? No, to bylo neu­vě­ři­tel­né, pro­to­že už na pře­lo­mu let 67 a 68 se zača­ly ty věci nesku­teč­ně uvol­ňo­vat. Já najed­nou do stu­dia na roz­ho­vor dosta­la zají­ma­vé osob­nos­ti, kte­ré do té doby na obra­zov­ku moc nemoh­ly. Také pře­sta­li cho­dit „háes­té­ďá­ci“, nazva­ní pod­le Hlavní sprá­vy tis­ko­vé­ho dozo­ru. To byl cen­zor, kte­rý měl razít­ko a ješ­tě ve stu­diu, těs­ně před zněl­kou Televizních novin, oštemplo­val kaž­dou zprá­vu. Proškrtal, něco vyho­dil. Bez toho razít­ka HSTD jsme nemoh­li vysí­lat. Nicméně během toho jara se děly sku­teč­ně str­hu­jí­cí věci, my jsme najed­nou byli celí nad­še­ní a cho­di­li do prá­ce s rados­tí! Bylo to báječ­né.

Proč jste vlast­ně v pade­sá­tých letech do toho­to obo­ru šla? Jste veli­ce demo­kra­tic­ky smýš­le­jí­cí oso­ba a tele­vi­ze teh­dy pře­ce jen byla nástro­jem pro­pa­gan­dy.

Zakládám si na tom, že ve svých deva­de­sá­ti letech, když se za sebe podí­vám, mám za sebou čis­to. A tohle je tako­vá skvr­na v mém živo­tě. Nerada se k tomu při­zná­vám, ale je to tak. Já jsem spíš šla po té pro­fe­si zpra­vo­daj­ce. Chtěla jsem něco sdě­lit lidem co nej­sro­zu­mi­tel­ně­ji a co nej­lé­pe. Navíc jsem si mys­le­la, že už se celá ta situ­a­ce uvol­ňu­je a bude to lep­ší. To mě na tom drže­lo.

Jak si vlast­ně pama­tu­je­te onen 21. srpen? V půl čtvr­té ráno mi volal úpl­ně roz­ho­ze­ný Jirka Dienstbier z roz­hla­su a říká: „Kamilo, vstá­vej, jsme obsa­ze­ní. Na Ruzyni jsou tan­ky, obr­ně­né vozy a pros­tě jsme obsa­ze­ní.“ Vyděsila jsem se a prv­ní, na co jsem mys­le­la, byly hol­ky. Kateřina a Bára neby­ly naštěs­tí doma, tak jsem popadla syna Ondřeje a odvez­la ho k otci, abych měla vol­né ruce, s tím, že mě bude potře­ba. A vědě­la jsem, že jsem na to sama, pro­to­že můj kole­ga Richard Honzovič jel na dovo­le­nou. Přesto jsem ani minu­tu nevá­ha­la. To je v téhle pro­fe­si povin­nost.

Co se tedy dělo po tom, co jste odvez­la syna? Když jsem se vra­ce­la ze Střešovic, kam jsem odvez­la Ondru, začal mi bli­kat ben­zín, tak jsem tan­ko­va­la. A najed­nou kou­kám, takhle pár met­rů ode mě, na rohu ÚV KSČ, čer­ve­né bare­ty a obrov­ská auta. Nevím, jest­li tank nebo obr­něn­ci či co. Tak jsem popo­je­la od té pum­py kou­sek dál a šla se podí­vat, co se tam děje. A tam jsem vidě­la prv­ní­ho mrt­vé­ho klu­ka ve věku mé nej­star­ší dce­ry. Byla jsem napros­to otře­se­ná. Pamatuji si, že se mi chtě­lo zvra­cet.

A pak už jste jela pří­mo do tele­vi­ze?

Ano, doje­la jsem do tele­vi­ze a sed­la si na vrát­ni­ci, to bylo asi kolem půl páté. Kolem teh­dy šel eko­no­mic­ký ředi­tel Kohout a říká: „To je dob­ře, že jsi tady, jakmi­le nahře­je­me Cukrák, tak vysí­lá­me.“ Tehdy se totiž mělo začít vysí­lat až v pod­ve­čer. Od prv­ní chví­le, kdy jsme zača­li vysí­lat, to už neby­ly žád­né Televizní novi­ny, to byla pomoc obča­nům, de fac­to tele­viz­ní infor­mač­ní služ­ba. Kluci ze zpra­vo­daj­ství mi do stu­dia na stůl nosi­li zprá­vy, kde se co děje, kde se stří­lí, aby lidi zacho­va­li klid a aby nevy­chá­ze­li pokud mož­no z domu. Pak mě vola­li do režie, ale já říka­la, že se od toho sto­lu nehnu. Říkali: „Volá tě Jirka Pelikán z ředi­tel­ství tele­vi­ze.“

Šla jste?

Šla a Jirka mi do tele­fo­nu říká: „Kamilo, musíš pře­stat oka­mži­tě vysí­lat.“ A já říkám: „Tebe drží pod krkem, že ano?“ A on odpo­ví­dá: „Ano.“ Tak jsem mu odvě­ti­la, že já na to kaš­lu a vysí­lám dál. „Dokud pros­tě nepři­jdou sem, jas­ný?“ A on mi poví­dá: „Jasný.“ Poté jsem se vrá­ti­la do stu­dia a Jirka Průcha, kame­ra­man, zaš­ven­ko­val kame­rou a já se najed­nou dívám přes ten moni­tor a za mnou sto­jí dva sovět­ští vojá­ci a míří mi na záda samo­pa­ly.

Co jste udě­la­la potom?

Všimla jsem si, že při­sko­čil ješ­tě někdo, ale moc jsem ho nevní­ma­la. Asi to byl něja­ký vyso­ký důstoj­ník. Byl maza­ný, když zhas­la kame­ra, tak se na mě zeza­du naklo­nil a říká: „Ukončite rabo­tu sičas.“ Já jsem si říka­la „ty si taky trh­ni nohou“ a vysí­la­la jsem samo­zřej­mě dál i s těmi samo­pa­ly, kte­ré mi míři­ly na záda. Ani nemám před­sta­vu, jak dlou­ho nato jsem ješ­tě vysí­la­la.

Vysílali jste ješ­tě asi týden…

Ano, týden. My jsme po tom 21. srpnu vlast­ně stě­ho­va­li vysí­lá­ní do Tesly, do Hloubětína. Tam jsme skon­či­li ve skle­pě. Odtud jsme impro­vi­zo­va­ně vysí­la­li až do pří­jez­du naše­ho vede­ní z Moskvy.

To vysí­lá­ní muse­lo být dob­ře zor­ga­ni­zo­va­né… Já ani nevím, jak to zaři­zo­va­li. Musím ale říct jed­nu věc, tady se pode­psa­la fan­tas­tic­kým způ­so­bem veš­ke­rá tele­viz­ní tech­ni­ka. Zvukaři, kame­ra­ma­ni, pro­duk­ce. Všichni děla­li napros­to neu­vě­ři­tel­né věci v té době. Když teh­dy Sověti vypnu­li Cukrák, při­šel za mnou šéf­re­dak­tor tele­viz­ních novin Viktor Růžička a řekl mi, že se bude­me stě­ho­vat do ile­gál­ní­ho vysí­lá­ní a že musím potom říct, jest­li jdu do toho, nebo ne. Nechtěl odpo­věď hned, chtěl, ať se roz­mys­lím, pro­to­že věděl, že to není žád­ná sran­da a navíc že mám tři děti. Já jsem však hned sou­hla­si­la a už se samo­zřej­mě neroz­mys­le­la.

Jak to tedy pro­bí­ha­lo?

Ráno 22. srp­na pro mě při­je­lo něja­ké náklad­ní auto. Viktor mi ješ­tě volal a říkal, ať si vez­mu něja­ký šátek na hla­vu a vel­ké brý­le, že mě někam pře­ve­zou. No a takhle mne pře­vez­li do té Tesly. Tam jsme vysí­la­li ve vlast­ním potu, to bylo straš­né. Nebyl tam žád­ný vzduch. A my jsme tam vysí­la­li až do chví­le, než se naše vede­ní z Moskvy vrá­ti­lo. Tehdy Dubček se Svobodou oka­mži­tě zaká­za­li toto vysí­lá­ní. A byl konec. Všichni jsme to sko­ro obre­če­li. Byl to hroz­ný pocit.

Jaký byl poté Váš osud?

Začátkem září se zača­ly vysí­lat nor­mál­ní Televizní novi­ny, zno­vu zača­li cho­dit „háes­té­ďá­ci“. Nechtěla jsem to dělat, ale výpo­věď mi nechtě­li při­jmout. Postupně se lidi odvo­lá­va­li a vra­ce­li, až to u mě došlo tak dale­ko, že byl v roce 1969 vydán vlád­ní dekret (Okamžitá opat­ře­ní v Čs. tele­vi­zi, Čs. roz­hla­se a v tis­ku ze dne 24. 1. 1969), kde stá­lo, že se s oka­mži­tou plat­nos­tí odvo­lá­vá Kamila Moučková. Dostala jsem hodi­no­vou výpo­věď. Moc se mi ule­vi­lo, ale pak nasta­lo straš­ných 21 let. Ani o tom nechci mlu­vit…

Litovala jste teh­dy svých roz­hod­nu­tí z osma­še­de­sá­té­ho?

Nelitovala jsem. Za čas jsem se pro­po­ji­la s disi­den­ty a děla­la jsem, co bylo potře­ba. Co mě mrzí, je, že mi komu­nis­ti a bol­še­vi­ci ukrad­li 21 let živo­ta. Narodila jsem se v roce 1928, když k nám při­šel Hitler, bylo mně 11 let, a to už jsem zača­la vní­mat. Narodila jsem se do tota­li­ty a zaži­la fašis­tic­kou tota­li­tu, komu­nis­tic­kou tota­li­tu a ve svo­bod­né demo­kra­tic­ké zemi jsem zača­la žít až v 61 letech. Představte si to. Jinak jsem pořád žila v něja­ké tota­li­tě. Takže já jsem, i když se kvů­li spous­tě věcí zlo­bím, šťast­ná, že od těch 61 let žiju v demo­kra­cii. Ve svo­bod­né zemi. Zaplať Pán Bůh.

---