Je režijní debut herce a kaskadéra Petra Jákla ml., inspirovaný skutečným příběhem nejpopulárnějšího českého zločince posledních let, další bulvární senzací, která má jen přitáhnout pozornost k jeho případu, nebo zároveň hlubší uměleckou výpovědí o stavu naší polistopadové společnosti?
I přes nejrůznější mediální přestřelky mezi producenty filmu Kajínek (zejména otec a syn Jáklové) a scenáristou a režisérem Ivanem Fílou o autorství předlohy (Fíla byl původně najat Jáklovými jako režisér projektu, ale po napsání své vlastní verze scénáře byl odejit z produkce), se nakonec snímek v tuzemských kinech promítá a veškeré tahanice okolo něj jenom zvyšují divácký zájem o zhlédnutí tohoto díla. Na první pohled se před publikem odehraje skutečně působivá formální podívaná, kde si slova uznání zaslouží především kameraman F.A. Brabec se svojí roztěkanou kamerou a precizní vizualitou i nedramatických sekvencí, stejně tak jako dynamický střih Matouše Outraty, nebo pompézní hudba Václava Noida Bárty, za kterou by se nemusel stydět ani lepší holywoodský thriller. Při podrobnějším ohledání se ale může dostavit nepříjemný pocit, že příliš chtěný a vypiplaný moderní design filmu, jaksi převálcuje to nejpodstatnější – emoční působivost. A tady už se dostáváme k jádru toho, proč Kajínek, ač řemeslně poctivě natočený, nefunguje už tak dobře katarzně. Schématický příběh, který nutně celou kauzu musí pro diváka zpřehlednit, si bohužel vybírá tu nejbanálnější cestu, kterou lze vyprávět osud nespravedlivě odsouzeného. Scenárista Marek Dobeš společně s Jáklem se rozhodli Kajínka exponovat jako nenápadného zlodějíčka, jehož semlela polistopadová špína, která vyplavila po prezidentské amnestii na svobodu spoustu podvratných živlů, kteří řadu takovýchto menších ryb jen zneužili ve svých vlastních hrách, jež často sahaly až do politických sfér. Ústřední postavou kriminálního snímku pak překvapivě není Kajínek, ve slušném, ale scenáristicky značně charakterově omezeném, podání ruského herce Konstantina Lavroněnka, ale jeho pozdější obhájkyně, mladá advokátka Klára Pokorová ztělesněná Tatianou Vilhelmovou. Její fascinace na doživotí odsouzeným vězněm je podepřena velmi nepravděpodobnou spřízněností s jednou z ženských obětí, kterou posléze postřílení Romové sexuálně zneužijí, coby pomstu za nezaplacený dluh, nebo kdo ví co, protože film tento kontext dál už nerozvádí. Právnička je tedy dostatečně motivovaná, aby mohla hájit najatého vraha a vynutit si obnovení procesu, k čemuž ale potřebuje nové důkazy, které se záhy začínají téměř samy od sebe vyjevovat. Těžko říct, jaká motivace vedla bývalého dozorčího šéfa západočeské policie Doležala (hraje ho dostatečně slizce Vladimír Dlouhý) k tomu, aby u sebe schovával diskreditující magnetofonovou nahrávku z auta, jehož osádka byla údajným Kajínkem vystřílena. Pochybná je rovněž postava milence advokátky Kláry, právníka představovaného polským hercem Boguslawem Lindou, který kdysi Kajínka obhajoval. Jeho role v příběhu poslouží tvůrcům pouze k odvyprávění některých informací, jež je nutné divákovi sdělit o pozadí případu. Zkorumpovaný policista v monotónní kreaci Michala Dlouhého je pak už jen zoufalým střípkem do panoptika nevýrazných figur, kterým nejen že chybí charisma, ale často i logika chování, vzhledem k načrtnuté dějové situaci. Takže jen stěží lze přistoupit na to, že advokátka Klára se nakonec některým padouchům rozhodne věřit, a aniž by si jejich výpovědi ověřovala, dělá ukvapené závěry, což jen problematizuje věrohodnost této hrdinky.
Tvůrci slibovali, že jejich Kajínek přinese „i zcela nové kontroverzní informace v případu“. Nic takového se ale člověkovi zevrubně obeznámeného s kauzou ve snímku nedostane. Spekulace, která je postavena na rozhovorech policistů právě na inkriminované magnetofonové kazetě, není bohužel nic nového, co bychom se už nedozvěděli o případu z médií dříve. Jako taková bohužel ani není explicitním svědeckým důkazem, který by jednoznačně vyvracel Kajínkovu vinu. Pokud byla snaha tvůrců demaskovat zkorumpovanost státní moci na příkladě podjaté soudkyně ztvárněné Deanou Horváthovou, je opět takovéto obvinění značně nepodložené, respektive nám chybí scény, ve kterých bychom si něco takového mohli opravdu spojit a na základě jasných indicií vyvodit. Doležalovo vydírání soudkyně je pouze dialogová hříčka, která nemá opěrný bod v žádném konkrétním obraze, který by potvrzoval korupci na nejvyšších místech, je spíše lokálním kmotrovským vztahem dvou úplatných lidí.
Posuzovat herecké party lze jen s určitou opatrností, neboť výsledné postsynchrony většině kvalitně našlápnutých výkonů odebraly poslední potenciální ambice překlenout dialogová klišé a často jednorozměrně napsané charaktery. Kromě advokátky Kláry chybí všem ostatním postavám jakýkoliv vývoj. Herci se tak nedobrovolně stali zajatci povrchních typů, které vypovídají o jejich profesi nebo statutu, ale už mnohem méně o jejich nitru. Zamrzí to pak hlavně u samotného Kajínka, kde divák zřejmě očekává asi největší účast na psychologickém profilu nejednoznačného recidivisty. Mimochodem právě symptomatická delikventská minulost této osoby je ve snímku zbagatelizovaná a odsunuta na okraj toliko do odkazu v podobě komentáře, což je vyloženě promarněná šance, jak naložit s klíčovým hrdinou díla. Jaké důvody pak vedou Kajínka vůbec k proslavenému útěku z vězení na Mírově? Snaha očistit své jméno a pověst se nabízí, ale to už si divák musí dedukovat na základě srovnání s reálným případem, ke kterému filmaři odkazují jménem hlavní postavy, ale záměrně se pak už dalším věcem vyhýbají, nebo dokonce skutečnost manipulují pro potřeby větší dramatičnosti. Celá smyšlená je tak např. třeba zrovna postava Doležala alias Vladimíra Dlouhého. Obtížně vysvětlitelná je i podvržená fotografie s fotomontáží včetně její původní nekorigované verze (odkud se najednou vzala) atd.
Kajínek tak pro mne celkově vyznívá velmi nepřesvědčivě a prohrává v logice propojování událostí i tzv. důkazů společně s často neuvěřitelným jednání většiny postav. Tvůrci jakoby se neuměli rozhodnout, jestli chtějí natočit rekonstrukci historických událostí v žánru kriminálky s politickým pozadím, nebo vlastní uměleckou vizi s obecnějším společenským přesahem v thrillerovém temporytmu. Vedle toho naopak, ale Kajínek pro mne také přinesl překvapivý herecký výkon hudebního skladatele a zpěváka Václava Noida Bárty, který na malé ploše Kajínkova spoluvězně dokázal svůj part odvést civilně a autenticky. A rovněž potvrzení, že technicky můžeme směle konkurovat americké továrně na sny. Otázka je, jestli to ale není pořád trochu málo.
Nejnovější komentáře