Judy

(zatím nehodnoceno)

Loading...

O fil­mu

Judy Garland: lon­dýn­ský klub The Talk of the Town

V roce 1969 zdo­bi­la Judy Garland jeviš­tě a stří­br­né plát­no již čty­ři­cet let. Srdce divá­ků na celém svě­tě si zís­ka­la díky své­mu vti­pu, vře­los­ti a hla­vě kvů­li svým neu­vě­ři­tel­ným hla­so­vým schop­nos­tem.

„Jsem jed­na z mili­ó­nů lidí napříč gene­ra­ce­mi, kte­rá se do ní zami­lo­va­la,“ říká Renée Zellweger o své posta­vě ve fil­mu Judy. „Je milo­va­ná a mezi­ná­rod­ně ctě­ná jako asi nej­vět­ší jevišt­ní a fil­mo­vý umě­lec, kte­rý kdy žil.“

A přes­to v roce 1969 vidí­me vel­mi odliš­nou Garland, než jakou byla jako dět­ská hvězda ve 30. letech a jako holly­wo­od­ská celebri­ta ve 40. a 50. letech. Tvrdý život z ní uči­nil nespo­leh­li­vé­ho člo­vě­ka a když postup­ně vyschly pra­cov­ní nabíd­ky, spadla do dlu­hů a při­šla o svůj domov.

Ve sna­ze vydě­lat pení­ze na péči o své malé děti, Judy při­ja­la lukra­tiv­ní nabíd­ku na pěti­tý­den­ní sérii kon­cer­tů v The Talk of the Town, mód­ním kaba­ret­ním klu­bu Bernarda Delfonta. Londýn byl pro Judy v mno­ha ohle­dech posled­ním řeše­ním, říká sce­náris­ta Tom Edge: „Londýn byl jed­ním z posled­ních míst, na kte­ré Judy ráda vzpo­mí­na­la. Pro Judy byla ta nabíd­ka pří­le­ži­tos­tí doká­zat sobě i ostat­ním, že je stá­le schop­ná vystu­po­vat, že na to pořád má.“

O Judy se během její­ho poby­tu sta­ra­la Rosalyn Wilder, zaměst­nan­ky­ně klu­bu Talk of the Town. Wilder s tvůr­ci fil­mu Judy spo­lu­pra­co­va­la a vzpo­mí­ná na obrov­skou změ­nu, kte­rou Londýn v teh­dej­ší době pro­šel. Postupem času se z něj sta­la kul­tur­ní meka: „Během šede­sá­tých let došlo v Londýně k roz­kvě­tu, lidé najed­nou měli pení­ze, chtě­li se bavit, cho­dit ven a být vidět.“

Toto obdo­bí pro­zkou­mal dra­ma­tik Peter Quilter ve své úspěš­né diva­del­ní hře „End of the Rainbow“ (Na kon­ci duhy), kte­rou viděl pro­du­cent fil­mu David Livingstone. To ho inspi­ro­va­lo k hlub­ší­mu zkou­má­ní cha­rak­te­ru této glo­bál­ní iko­ny.

Poté, co Livingstone zís­kal prá­va na Quilterovu hru, navrh­nul sce­náris­to­vi Tomovi Edgeovi, aby ji upra­vil pro vel­ké plát­no: „David Livingstone mě požá­dal, abych se na hru podí­val, pro­to­že cítil, že je v ní skvě­lý pří­běh o Judy Garland z její­ho půso­be­ní v Londýně, kte­rý by stá­lo za to vyprá­vět. O živo­tě Garland jsem toho moc nevě­děl. Ale když jsem sle­do­val její tele­viz­ní roz­ho­vo­ry z kon­ce šede­sá­tých let, viděl jsem, že byla oprav­du vře­lá, vtip­ná, poho­to­vá a sebe­vě­do­vá. Svým způ­so­bem hrá­la roli, tako­vou, jakou lidé oče­ká­va­li, že je. Psaní této posta­vy pro mě bylo vel­kou výzvou. Snažil jsem se najít svou vlast­ní ver­zi Garland.“

Edge roz­ší­řil pří­běh tak, aby zahr­no­val pohle­dy do Judyiny minu­los­ti, a pomohl tak pub­li­ku lépe pocho­pit dneš­ní Judy, kte­rou vidí. Ale byl také roz­hod­nu­tý nedo­vo­lit, aby se Judy cíti­la jako oběť své minu­los­ti – byla pře­ži­vší, nikdy se nevzda­la – a prá­vě tahle její strán­ka inspi­ro­va­la legie jejích fanouš­ků. To chtěl Edge osla­vit na kon­ci své­ho sce­ná­ře.

„David se mnou o tom­to fil­mu mlu­vil něko­lik let,“ říká Cameron McCracken, jeden z výkon­ných pro­du­cen­tů fil­mu a gene­rál­ní ředi­tel spo­leč­nos­ti Pathe (dis­tri­bu­tor fil­mu), „ale váhal jsem, pro­to­že jsem Judy Garland vní­mal jako tra­gic­kou posta­vu. Můj názor změ­nil scé­nář, kte­rý Tom napsal. Nedržel se tra­gic­ké strán­ky Judyina živo­ta, nao­pak osla­vo­val její geni­a­li­tu a nezkrot­né­ho ducha. A konec fil­mu byl úžas­ně povzná­še­jí­cí!“

Režisér Rupert Goold říká: „Scénář mě doslo­va zhyp­no­ti­zo­val již při prv­ním čte­ní. Film se mohl stát jakousi váš­ni­vou hrou o tra­gic­kém kon­ci. Ale nestal. Garland je sta­ro­mód­ní holly­wo­od­ská hvězda. Je nám vzdá­le­ná. Tak jako všech­ny vel­ké hvězdy zla­té éry Hollywoodu, ale zají­ma­lo mě zob­ra­ze­ní legen­dy s její lid­skostí a rea­li­tou, zob­ra­ze­ní mat­ky a mýtu. Při čte­ní scé­ná­ře mě nej­víc zau­ja­la Judyina potře­ba najít lás­ku, najít domov, najít nor­mál­nost.“

Odstranění obvyk­lé­ho sché­ma­tu pří­bě­hu – chro­no­lo­gic­ké­ho sprin­tu „nej­lep­ší­mi oka­mži­ky“ živo­ta člo­vě­ka – bylo také hlav­ním láka­dlem pro před­sta­vi­tel­ku hlav­ní role, Renée Zellweger: „Byla to pro mě pří­le­ži­tost pro­zkou­mat něco, co se čas­to nebe­re v úva­hu, když pře­mýš­lí­te o něja­ké vel­ké osob­nos­ti, a to je to, co dává své prá­ci a co to sto­jí. Náš film je o obdo­bí její­ho živo­ta, kdy pra­co­va­la, pro­to­že muse­la, ale fyzic­ky si nao­pak potře­bo­va­la odpo­či­nout. Její hlas byl to nej­ce­něj­ší, co měla, a přes­to ho niči­la, aby se moh­la sta­rat o své děti.

Film se zamě­řu­je na to, proč tato vystou­pe­ní Judy tolik vza­la. „Většina lidí si nasa­dí mas­ku, obe­sta­ví se zdí, kdy jsou před kame­rou nebo pub­li­kem,“ říká Zellweger, „ale mys­lím, že Judy tohle nedě­la­la.“

„Myslím, že Judy na pódiu nao­pak odha­lo­va­la celé své nit­ro,“ dodá­vá Jessie Buckley, kte­rá hra­je Rosalyn Wilder, Judyinu asi­s­tent­ku v Londýně.

Rufus Sewell, kte­rý hra­je její­ho býva­lé­ho man­že­la Sida Lufta, sou­hla­sí. „Judy do kaž­dé pís­ně inves­to­va­la tolik sebe, že při posle­chu se cítí­te jako na vrchol­ku ledov­ce.“

Její schop­nost pře­žít celý život v tak vyčer­pá­va­jí­cích výko­nech bylo něco, co chtěl Edge ve svém scé­ná­ři osla­vit. „Uvědomil jsem si, že před­sta­va o Garland, kte­rou jsem měl v hlav­ně, byla jed­no­roz­měr­ná. A nic nemoh­lo být vzdá­le­něj­ší rea­li­tě. Judy byla ve sku­teč­nos­ti neu­vě­ři­tel­ně kom­pli­ko­va­ná žena.“

Zachycení drob­ných nuan­cí v cha­rak­te­ru a smys­lu pro humor, kte­rý Judy nikdy neztrá­ce­la, bylo zásad­ní pro reži­sé­ra Ruperta Goolda: „Velmi jsem tou­žil poku­sit se zno­vu uká­zat její sexy, vtip­nou, nebez­peč­nou a emo­ci­o­nál­ně dostup­nou strán­ku.“

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře