Josef Šnejdárek - Co jsem prožil (1939)

Josef Šnejdárek - své­ho času doslo­va „celebri­ta“, dnes polo­za­po­me­nu­tý voják, napsal na samém začát­ku nej­straš­li­věj­ší­ho váleč­né­ho kon­flik­tu v ději­nách lid­stva své pou­ta­vé pamě­ti. Čtenáře tak při­vá­dí do své­ho dět­ství v Napajedlích, kde se už takřka napl­no pro­je­vo­val jeho dob­ro­druž­ný duch (tou­ha zasta­vit vlak, útěk z domo­va s cílem stát se „turec­kým pašou“), přes více­mé­ně nud­ný pobyt u C. a K. armá­dy, ke ste­žej­ní čás­ti kni­hy, což je služ­ba ve fran­couz­ské cizi­nec­ké legii. Skutečně, při­bliž­ně 2/3 pamě­tí věnu­je Šnejdárek své legij­ní kari­é­ře. Nastiňuje mno­hé pří­ho­dy, kte­ré jej jako legi­o­ná­ře potka­ly. Je zřej­mé, že Šnejdárkovi sever Afriky při­ros­tl k srd­ci, že pro­ni­kl do men­ta­li­ty tam­ních domo­rod­ců a mno­ho­krát - v roz­po­ru s přís­ný­mi pra­vi­dly - pou­ži­tím vlast­ní­ho rozu­mu nale­zl snad nej­lep­ší mož­né řeše­ní, což mu zaru­či­lo respekt ze stra­ny bedu­ín­ských kme­nů

Jistě, ne ve všech pří­pa­dech asi nut­ně Šnejdárek mlu­ví prav­du. Nechci jej pode­zí­rat ze lha­ní, nicmé­ně mini­mál­ně v pří­pa­dě jed­né fran­couz­ské spi­so­va­tel­ky gentle­mant­sky poml­čel o jejích dro­go­vých a milost­ných eska­pá­dách. Mnohé pří­běhy v podá­ní páně Šnejdárka vyzní­va­jí až pří­liš ide­a­lis­tic­ky, ale klid­ně se takhle moh­ly stát. Nevím, nechci si hrát na chyt­ré­ho a všezna­lé­ho. Čtení je to ale veli­ce pou­ta­vé a zají­ma­vé, dovo­lím si jed­nu malou ukáz­ku:

Tam, kde se kři­žu­je 31. stu­peň sever­ní šíř­ky s 6.
stup­něm východ­ní dél­ky, je v Sahaře něko­lik stud­ní.
Kolem jsou kop­ce pís­ku a nablíz­ku plo­chá ská­la, Araby
zva­ná „Gara“. Na této ská­le vysta­vě­li Francouzi pev­nůst­ku,
jejíž posád­ka měla bdí­ti nad pořád­kem u stud­ní. Jejím
veli­te­lem jsem byl já. Měl jsem. za úkol dbá­ti, aby
kara­va­ny stud­ně nezne­čis­ti­ly a aby se těm­to kara­va­nám
dosta­lo vody, ovšem v tako­vém množ­ství, v jakém to
dovo­lo­val stav stud­ní, v nichž se voda dopl­ňu­je vel­mi
poma­lu.
Tento pořá­dek u stud­ní se udr­žo­val pomo­cí klac­ků,
pokud nepo­sluš­ní byli lidé mír­ní, a pomo­cí pušek, jestli­že
to byli lidé cha­rak­te­ru vznět­li­vé­ho.
Moje posád­ka se sklá­da­la výluč­ně z Arabů, až na léka­ře,
kte­rý mi byl při­dě­len nejen pro­to, aby pečo­val o zdra­ví
posád­ky, ale také hlav­ně pro­to, aby pomá­hal hoji­ti
even­tu­ál­ní nemo­ci, kte­ré se vyskyt­nou v pro­chá­ze­jí­cích
kara­va­nách, aby roz­dá­val jodo­vou tink­tu­ru a chi­nin, a
pra­co­val tak o roz­ší­ře­ní dob­ré pověs­ti a slá­vy fran­couz­ské
civi­li­sa­ce v těch­to kra­jích žíz­ně a pís­ku.
Každý den ráno pro­hlí­žel lékař even­tu­ál­ní nemoc­né
posád­ky. Jednoho dne však při­šel ke mně pod­dů­stoj­ník,
kte­rý měl služ­bu, poně­kud roz­či­len a hlá­sil mi, že e 1 Tu
b i b (lékař) je m a b u l (zeší­lel).
Postavil si prý stan na dunu a stří­lí na kaž­dé­ho, kdo se
při­bli­žu­je.
Řekl jsem si: „Dobrá, podí­vá­me se.„
Vyjdu ven s pod­dů­stoj­ní­kem a smě­řu­je­me na dunu, kde
bylo vel­mi dob­ře vidět bílý stan léka­řův. Ihned začnou
hvíz­dat kul­ky kolem nás. Viděl jsem, že to chla­pík mys­lí
váž­ně a vrá­til jsem se do pev­nůst­ky vyhle­dat veli­ký arch
bílé­ho papí­ru.
Tento arch jsem opat­řil množ­stvím razí­tek a tím­to
tex­tem:
„Generál X., veli­tel sahar­ských oas, má čest infor­mo­va­ti
vojen­ské­ho léka­ře Y., že stu­dij­ní ces­ta do Tonkinu, o
kte­rou se uchá­zel za úče­lem stu­dií, je mu minis­ter­stvem
vál­ky povo­le­na.
Tento vojen­ský lékař má se dosta­vi­ti co nejdří­ve do
Alžíru, kde dosta­ne dal­ší roz­ka­zy.
Velitel pev­nůst­ky, do kte­ré je ten­to lékař při­dě­len, se
posta­rá, aby byl co nejdří­ve ode­slán do Alžíru.
Podpis; plu­kov­ník XX., veli­tel sahar­ských oas.„
A pak jsme se opět­ně vyda­li na ces­tu s tím­to papí­rem.
Držel jsem jej vyso­ko v ruce a mával jsem jím. Vedle
mne krá­čel můj pod­dů­stoj­ník, kte­rý byl vel­mi dob­rý
stře­lec. Také v ruce něco držel, ale arch papí­ru to nebyl.
Doufal jsem však, že nedo­jde k nej­hor­ší­mu.
Lékař nás, jak jsem dob­ře viděl, chvil­ku pozo­ro­val
dale­ko­hle­dem. Mé zuři­vé mává­ní bílým papí­rem v něm
pro­bu­di­lo zvě­da­vost, tak­že nestří­lel. Dokonce nao­pak nám
při­šel vstříc.
Dal jsem mu do ruky popsa­ný arch papí­ru a dopl­nil
jsem jeho obsah pro­hlá­še­ním; „Odjíždíte ihned, smě­rem k
Alžíru.„
Chudák se úpl­ně uklid­nil. Jeho mysl byla nyní zau­ja­ta
nový­mi plá­ny. Dostal se šťast­ně do Alžíru a ztrá­vil tam asi
6 měsí­ců. Byl pak odtam­tud pro­puš­těn úpl­ně vylé­čen.
Podobný pří­pad se v hor­kých kra­ji­nách čas­to vysky­tu­je,
ale nemá vždy stej­ně dob­rý konec
.

Velmi zají­ma­vý je ale Šnejdárek i ve chví­lích, kdy se věnu­je něče­mu jiné­mu, než je vál­če­ní a vojen­ský život (alfa a ome­ga této vzpo­mín­ko­vé kni­hy), kupří­kla­du vel­mi pozo­ru­hod­né jsou jeho postře­hy smě­rem k ženám:

Dosud tan­čit neu­mím - leda s nožem v zubech bojo­vý tanec
Senegalců. Tomu jsem se nau­čil při noč­ním tábo­ro­vém
ohni svých Střelců. Melodie bub­nů a píš­ťal strh­nou
kaž­dé­ho, i Evropana.
S tím ovšem na taneč­ní par­ket nemo­hu - ale život mě
ostat­ně do taneč­ních sálů ani mno­ho neve­dl. Přesto říkám,
že kaž­dý muž má umět tan­čit. Moc se člo­věk musí
namá­hat, aby mu to neu­mě­ní žena odpus­ti­la. Každá to
odpus­tí, když člo­vě­ka bliž pozná, ale prá­vě tan­cem se to
bliž­ší pozná­ní usnad­ni…

Nebo tře­ba zde:

Arab nemá tisí­ci­le­tý tré­ning ve sty­ku s ženou jako s člo­vě­kem. Neví, o čem by s
ní mlu­vil. Žena je pro Araba před­mět potě­še­ní - a potom
zase jdi zpát­ky do haré­mu, nebo buď pomoc­ní­kem v boji o exis­ten­ci.

Osobně se mi ale nej­ví­ce líbi­ly Šnejdárkovi pří­běhy z prv­ní svě­to­vé vál­ky a z kon­flik­tů mla­dé­ho Československa s Poláky a násled­ně i s maďar­ský­mi komu­nis­ty. Šnejdárek se mimo­řád­ně osvěd­čil u bojů u Arrasu, odkud pochá­zí i tato jeho vzpo­mín­ka:

Tu vzpo­mí­nám na jed­no­ho kama­rá­da z fran­couz­ské
armá­dy, kapi­tá­na Parise, kte­rý, byv raněn, byl ošet­řo­ván v
bre­toň­ském žen­ském kláš­te­ře na něja­kém polo­ostro­vě u
Atlantického oce­á­nu.
Protože tam bylo jep­ti­šek sedm a on jedi­ný raně­ný, a k
tomu ne pří­liš těž­ce, tak jsem mu rád věřil, že se tam cítí
úpl­ně šťas­ten a že by nic nena­mí­tal pro­ti tor­nu, kdy­by se
tam zase jed­nou vrá­til do ošet­ře­ní.
Několik dní po této roz­mluvě leže­li jsme v záko­pech
před Arrasem a čeka­li jsme na hodi­nu H, abychom vyra­zi­li
k úto­ku. Hodina H při­šla, vysko­či­li jsme ze záko­pu a hned
nato se můj pří­tel Paris sva­lil s pro­stře­le­nou hla­vou. Jeho
přá­ní, býti raněn, se spl­ni­lo až pří­liš.

Škoda jen, že vál­ce s Polskem a Maďarskem není v kni­ze věno­vá­no tro­chu více pro­sto­ru. Čtenáře jis­tě poba­ví his­tor­ka o přestro­je­ných čes­ko­slo­ven­ských vojá­cích z Vršovic za „lido­žra­vé Senegalce“, po jejímž roz­ší­ře­ní se demo­ra­li­zo­va­ná maďar­ská armá­da dáva­la hro­mad­ně na útěk a záro­veň si uvě­do­mí křeh­kost nově vznik­lé Československé repub­li­ky, kte­rá navzdo­ry pří­z­ni­vé­mu kon­ci prv­ní svě­to­vé vál­ky muse­la svo­ji samo­stat­nost v roce 1919 vojen­sky potvr­dit.

A rov­něž se čte­nář neu­brá­ní fan­task­ní­mu nápa­du, jak by to asi bylo býva­lo dopadlo, kdy­by ten­krát Šnejdárek nedo­stal roz­kaz k zasta­ve­ní vojen­ských ope­ra­cí a sku­teč­ně na tu Budapešť zaú­to­čil...

Armádní gene­rál Josef Šnejdárek zemřel něko­lik dní po kon­ci dru­hé svě­to­vé vál­ky v Casablance.

V čest­né hale fran­couz­ských legií v Sidi bel Abbés najde­te něko­lik obra­zů slav­ných legi­o­nář­ských důstoj­ní­ků, jeden z nich pat­ří i Josefu Šnejdárkovi.

Moc zou­fa­lé­ho se dnes ve svě­tě děje.
Já nezou­fám.


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky:

  • Sarah Andersenová: Dospělost je mýtus23. prosince 2016 Sarah Andersenová: Dospělost je mýtus Viděli jste někdy na Facebooku nebo Tumblru krátké černobílé komiksy s introvertní dívkou ve vytahaném svetru? Jestli ano, konečně se vám poštěstilo a komiksy vyšly v jedné knize a jsou […]
  • Mariusz Szczygiel - Udělej si ráj3. března 2020 Mariusz Szczygiel - Udělej si ráj Ano to je onen autor, který napsal slavný Gottland, knihu o Češích tak, jak je vidí Poláci a rovněž knihu, kterou jsem doposud nečetl. Četl jsem však Udělej si ráj, což je prý něco […]
  • Kdo chytá v žitě - J. D. Salinger28. ledna 2020 Kdo chytá v žitě - J. D. Salinger Tato kniha je v dnešní době v podstatě již pokládána za klasiku (jakkoli je toto slovo pochopitelně ošidné). Zároveň se jedná o nejúspěšnější (a asi i nejlepší) knihu autora Salingera, […]
  • Příroda hraje všemi barvami29. ledna 2020 Příroda hraje všemi barvami Že existuje nespočet druhů zelené, se přesvědčíme už brzy, až odtaje sněhová nadílka a příroda se probudí k životu s prvními teplými dny. Mnoha odstíny hraje i modrá. Jen si vzpomeňte […]
  • María Hesseová – Frida Kahlo – Působivý ilustrovaný životopis22. listopadu 2019 María Hesseová – Frida Kahlo – Působivý ilustrovaný životopis Bohatě ilustrovaný netradiční průvodce životem slavné mexické malířky, narozené 6. července 1907 v Coyoacánu, vás doslova pohltí. Vychází z jejích obrazů, denních záznamů i mnoha […]
  • Celý život18. května 2017 Celý život Útlá knížka, která však ve svém textu dokáže obsáhnout, jak již sám název napovídá, celý život jednoho muže. Muže, který by pro spoustu lidí asi nebyl ničím výjimečný, avšak doba, kterou […]
  • Lenka Kalinová - Konec nadějím a nová očekávání22. února 2020 Lenka Kalinová - Konec nadějím a nová očekávání Kniha Lenky Kalinové s podtitulem "K dějinám české společnosti 1969 - 1993" je ambiciozní publikací navazují na předchozí autorčin počin, který se věnoval - nepletu-li se - létům 1948 - […]
  • Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě25. ledna 2020 Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, který jej definitivně katapultoval do světové spisovatelské elity. Pojďme se mu podívat trochu "pod kapotu".Hailsham je specifická […]
  • George Simon:Vlci v rouše beránčím10. ledna 2016 George Simon:Vlci v rouše beránčím Slovem „manipulace“ se v psychologii rozumí takové jednání, které má za důsledek přímé či nepřímé ovlivnění druhých osob, aby jednali tak, jak se danému manipulátorovi zamlouvá. Přímou […]
  • Spolubydlící - "Muž a žena sdílejí postel - přitom se nikdy nepotkali"30. prosince 2019 Spolubydlící - "Muž a žena sdílejí postel - přitom se nikdy nepotkali" Ráda bych se s vámi podělila o čtenářský zážitek z knihy Spolubydlící, jejíž autorkou je Beth O´ Leary. Je to její prvotina a myslím si, že se opravdu povedla. Pojďte se společně se mnou […]