JITKA SEDLÁČKOVÁ

Jitka Sedláčková (nar. 1961 v Praze). Základy herec­tví zís­ka­la v době stu­dia na gym­ná­ziu  pod vede­ním Ivana Vyskočila, násled­ně vystu­do­va­la herec­tví na DAMU (1983). Působila v angaž­má v Činoherním stu­diu v Ústí nad Labem a v Národním diva­dle v Brně, v roce 1989 zakot­vi­la v Divadle pod Palmovkou. Pohostinsky vystu­pu­je i na dal­ších praž­ských scé­nách (Semafor, Viola, Divadle Bez zábrad­lí, Divadlo v Řeznické). V roce 2001 zalo­ži­la vlast­ní diva­del­ní agen­tu­ru, v sou­čas­né době jí může­te vidět v Divadle Kampa.  Před kame­rou dosta­la vět­ší šan­ce v tele­vi­zi, hrá­la v řadě tele­viz­ních seri­á­lů a fil­mů.

Filmografie (výběr): Fotograf (2015), Místo v živo­tě (TV seri­ál, 2006), Hop nebo trop (TV seri­ál, 2004),  Milenci a vra­zi (2004), Prsten krá­le řeky (TV film, 2004), Maryška (TV film, 2003), Nemocnice na kra­ji měs­ta po dva­ce­ti letech (TV seri­ál, 2003),  Takový sluš­ný člo­věk (TV film, 2001), Discopříběh 2 (1991), Maigretův prv­ní pří­pad (TV film, 1991), Chirurgie (TV film, 1988), U nás doma (TV seri­ál, 1988), Proutkař (TV film, 1987).

Jak jste vní­ma­la svou roli Alice, když jste si popr­vé pře­čet­la scé­nář?

 Jako pří­le­ži­tost užít si prá­ci na roli před kame­rou. Je to dob­rá role. Má vývoj.

Jakým způ­so­bem jste ji s reži­sér­kou v prů­bě­hu natá­če­ní for­mo­va­ly?

 Tak hlav­ně na pla­ce, něco málo pře­dem. Irena mi nějak věři­la a já jí, že ze mě neu­dě­lá mon­strum.

 Ve fil­mu ztvár­ni­la dvě tvá­ře jed­né ženy – tedy váš­ně skrý­va­jí­cí se pod zdán­li­vě chlad­nou slup­kou. To musí být pro hereč­ku zají­ma­vý, ale také nároč­ný  úkol…

 Jsem zvě­da­vá na reak­ce divá­ků. Je to žena ve zra­lém věku, kte­rá už zapo­mně­la na těles­né rozko­še a teď obje­vi­la v sobě vášeň. Leč my, ženy, se vět­ši­nou oka­mži­tě zami­lu­je­me a zkla­má­ní jsou boles­ti­vá.

 Jak se vám hrá­lo s Karlem Rodenem?

Karel je hvězda prv­ní veli­kos­ti, on je mág …, ani nevím, jak to tam všech­no dosta­ne. Je hod­ný, někdy jak malé dítě, jako kaž­dý muž.

Jaká atmo­sfé­ra pano­va­la na natá­če­ní Fotografa?

Poslední natá­če­cí den jsem brečela…stýskalo se mi. To je znám­ka toho, že to bylo od srd­ce, je to natá­če­ní, na kte­ré se neza­po­mí­ná.