JIŘÍ VEJDĚLEK (scenárista, režisér, producent)

Co vás napadlo jako prv­ní, když jste doče­tl scé­nář?

Že Iva ví, o čem píše. Mělo to cit a hloub­ku. Hned jsem dostal chuť k tomu žen­ské­mu pří­bě­hu při­dat i svůj muž­ský pohled, urči­tou leh­kost a úsměv. Po Ženách v poku­še­ní jsem měl v Tátově vol­ze zno­vu mož­nost podí­vat se ženám tak tro­chu „pod poklič­ku“ a něco nové­ho se o nich dozvě­dět.

Samozřejmě mě také láka­la pří­le­ži­tost obklo­pit se krás­ný­mi a talen­to­va­ný­mi dáma­mi. Byl by hřích toho nevy­u­žít.

Dost čas­to zpra­co­vá­vá­te tzv. žen­ská téma­ta. Co vás na nich láká?

Člověk by měl psát a točit o tom, co ho zají­má, k čemu ho vede srd­ce i vášeň, tak­že není vůbec pře­kva­pi­vé, že já se tolik věnu­ji ženám.

Ve fil­mu už poně­ko­li­ká­té zpra­co­vá­vá­te i téma man­žel­ství, ale při­tom jste zapří­sáhlý sta­rý mlá­de­nec. Proč?

Protože mám oba­vu, že svat­ba je nej­čas­těj­ším důvo­dem roz­vo­du. Ale zají­má mě, jak to

dlou­ho­do­bé, mnoh­dy celo­ži­vot­ní sou­ži­tí lidé zvlá­da­jí a jak si s ním pora­dí.

Musel jsem samo­zřej­mě vybu­dit veš­ke­rý svůj šarm a svůd­nic­ké umě­ní, abych je uhra­nul (smích). Výrazně mi ale pomá­hal scé­nář, kte­rý se hereč­kám i her­cům veli­ce líbil.

Po Elišce Balzerové už se mi stýska­lo a byl jsem rád, že jí zno­vu můžu nabíd­nout krás­nou roli. Vůbec jsem nepo­chy­bo­val, že v ní bude skvě­lá. Ale ješ­tě mě pře­kva­pi­la, byla totiž napros­to bri­lant­ní.

Táňu Vilhelmovou jsem chtěl již dáv­no obsa­dit, tak­že jsem byl potě­šen, že jsem koneč­ně měl roli, kte­rá je jí hod­na. Bylo to pro mě i pro ni veli­ce zají­ma­vé natá­če­ní, pro­to­že v Tátově vol­ze hra­je výraz­ně jinou pova­hu, než jaké před­vá­dě­la ve fil­mech dosud. Na roz­díl od tem­pe­ra­ment­ních, ener­gic­kých, mnoh­dy až ost­rých hrdi­nek, před­sta­vu­je v Tátově vol­ze tako­vé­ho motýl­ka

s neu­vě­ři­tel­nou vnitř­ní silou.

Obě už si spo­lu zahrá­ly mat­ku a dce­ru v Teorii tyg­ra, ovšem v Tátově vol­ze hra­jí úpl­ně jiné cha­rak­te­ry, a hlav­ně tady mají výraz­ně vět­ší pro­stor. Mohly tedy roze­hrát udi­vu­jí­cí vari­a­ce na téma vzta­hu „mat­ka – dce­ra“.

Martina Myšičku jsem oslo­vil, pro­to­že má v sobě tu správ­nou míru zod­po­věd­nos­ti a sluš­nos­ti, kte­rou role vyža­do­va­la. Je to doko­na­lý před­sta­vi­tel muže, kte­ré­ho oce­ní ženy, jež se už tak říka­jíc

„vybláz­ni­ly“ a hle­da­jí opo­ru a sta­bi­li­tu.

Bolka Polívku obsa­zu­ji opa­ko­va­ně, pro­to­že umí skvě­le zahrát jak cha­rak­ter­ně, tak kome­di­ál­ně. S paní Maciuchovou a Cibulkovou jsem se tou­žil poznat. Postavě paní Vilmy Cibulkové jsem do scé­ná­ře vepsal „nohy, z nichž se všem mužům točí hla­va“ a žen­skou slov­ní pře­střel­ku s Eliškou

Balzerovou, tak­že jsem snad ani neměl jinou vol­bu než Vilmu, pro­to­že ona má tu správ­nou ele­gan­ci jak v chůzi, tak v žen­ské pichla­vos­ti.

Paní Hana Maciuchová v Tátově vol­ze před­sta­vu­je ženu prag­ma­tic­kou, pro něko­ho mož­ná mís­ty až cynic­kou. Takže jsem potře­bo­val něko­ho s její grá­cií, aby posta­vě vdech­la lid­skost.

Emilku Vášáryovou jsem zno­vu rád vyzval po Václavovi ke spo­lu­prá­ci a opět to pro mě byla radost a úžas­ný záži­tek.

Podobně jako s Evou Holubovou, se kte­rou jsme se při natá­če­ní sešli popr­vé od Účastníků zájez­du. Zcela drze jsem ji oblé­kl do nej­ší­le­něj­ší­ho kos­tý­mu, v jakém jsem kdy hereč­ku pus­til na plac. Eva si ho ale s Ivankou Uhlířovou uži­la jako málo­kdo, a ješ­tě si k tomu navíc necha­la v mas­kér­ně udě­lat hla­vu a zni­čit neh­ty, aby vše s kos­tý­mem ladi­lo a její figu­ra půso­bi­la co nejau­ten­tič­tě­ji.

S Václavem Neužilem a Janou Plodkovou jsem fil­mo­val popr­vé a hned jsem z nich udě­lal man­žel­ský pár. Teprve potom jsem se dozvě­děl, že spo­lu oprav­du před dáv­ný­mi lety pár tvo­ři­li, tak­že jsem to obsa­ze­ní intu­i­tiv­ně tre­fil.

Autem, kte­rým ústřed­ní dvo­ji­ce ve fil­mu jez­dí, byla od začát­ku volha GAZ 21, řeče­ná Carevna? Ano, ostat­ně byla i v názvu fil­mu, tak­že jsem neměl srd­ce ji „pře­ob­sa­dit“ za jiný vůz. V prů­bě­hu natá­če­ní jsem její kva­li­ty doce­nil, pro­to­že je to auto cel­kem pro­stor­né a mohl jsem se při zábě­rech scho­vat na zad­ním seda­dle i s panem kame­ra­ma­nem. Jen chudák pan zvu­kař musel jez­dit skr­če­ný v kuf­ru. Navíc je volha foto­ge­nic­ká. Byť je to vůz z výcho­du, neza­pře, že své vzo­ry má na zápa­dě. Myslím, že kdy­by si tu fešan­du zasta­vil Jack Kerouac, jis­tě by k dámám jako sto­pař rád nastou­pil. Dostal jsem něko­lik dopo­ru­če­ní na vlast­ní­ky vete­rá­na, ale potom jsme káp­li na člo­vě­ka, kte­rý sem volhy vozí z cizi­ny, opra­vu­je je a dává jim novou fazó­nu. U toho jsme si naši volhu objed­na­li a Kolja nám ji na natá­če­ní při­pra­vil přes­ně pod­le mých přá­ní, včet­ně bar­vy karo­se­rie, kol, pol­stro­vá­ní

a typu volan­tu.

Už podru­hé spo­lu­pra­cu­je­te s Vladimírem Smutným. V čem si sedí­te?

Vladimír má bri­lant­ní oko, bys­trou mysl, boha­té zku­še­nos­ti a doká­že nasní­mat film neje­nom krás­ně, ale i tak, aby obraz pod­po­ro­val hlav­ní myš­len­ku a cel­ko­vé vyzně­ní. Navíc je vždy pří­jem­né spo­lu­pra­co­vat s někým, s kým vzru­še­nou deba­tu nad pra­cí klid­ně pře­ru­ší­me, abychom moh­li oce­nit půvab ženy, kte­rá zrov­na pro­šla kolem naše­ho sto­lu.