Je prostě báječná (She´s Funny That Way) – Recenze – 50%

Na ame­ric­ké kome­dii Je pros­tě báječ­ná je nej­za­jí­ma­věj­ší to, jak zce­la ote­vře­ně a při­zna­ně hlá­sá, že se sna­ží napo­do­bit styl kome­dií, kte­ré se v Hollywoodu natá­če­ly v jeho Zlaté éře, tedy pře­de­vším ve čty­ři­cá­tých, pade­sá­tých, potaž­mo šede­sá­tých letech. Nalézat inspi­ra­ci v desít­ky let sta­rých dílech kla­sic­ké kine­ma­to­gra­fie a tře­ba na ně i odka­zo­vat je samo­zřej­mě v pořád­ku, spous­ta kome­dií to dělá úpl­ně auto­ma­tic­ky, aniž by to vyřvá­va­ly do svě­ta. Ale tady to v pra­xi fun­gu­je tak, že když posta­va Owena Wilsona citu­je něja­kou hláš­ku z fil­mu Cluny Brownová z roku 1946, tak na kon­ci před závě­reč­ný­mi titul­ky je vám scé­na s tou­to hláš­kou z toho­to fil­mu puš­tě­na, a ješ­tě se tu obje­ví ve dva­ce­ti­sekun­do­vém cameu jis­tý slav­ný reži­sér a ve svém nesmy­sl­ném mono­lo­gu leda­by­le zmí­ní jeho název.

Děj fil­mu je tudíž vysta­věn zejmé­na na tom, co letě­lo ve čty­ři­cá­tých letech – absurd­ní náho­dy, (ne)šťastné sho­dy okol­nos­tí a trap­ná nedo­ro­zu­mě­ní. Frčely i zámě­ny, legrač­ní kos­týmy a vyostře­né slov­ní pře­střel­ky, ale těch tu zas tak moc není. Jinak se film ale ode­hrá­vá v sou­čas­nos­ti. Jeho záplet­ku však nejsem scho­pen pří­liš roze­bí­rat, je v ní totiž pří­liš mno­ho postav, kte­ré jsou pro­ple­te­né ad absur­dum, a celé je to tak zaš­mod­r­cha­né, že z toho jde hla­va kolem. Nastíním tedy ale­spoň základ­ní posta­vy a vzta­hy mezi nimi.

Divadelní reži­sér Arnold (Owen Wilson) při­jíž­dí do New Yorku, aby dohlí­žel na nazkou­še­ní nové hry. Noc před­tím (a před pří­le­tem man­žel­ky a dětí) strá­ví ve spo­leč­nos­ti pro­sti­tut­ky Isabelly (Imogen Poots), kte­rá chce nechat eskor­tu a stát se hereč­kou. Následujícího dne dív­ka dora­zí na cas­ting a zís­ká hlav­ní roli zrov­na v té hře, kte­rou Arnold reží­ru­je, a je kon­fron­to­vá­na nejen s jeho ženou (kte­rá je také hereč­ka), ale i s auto­rem hry, jenž se do ní zami­lu­je, přes­to­že ran­dí s vyši­nu­tou psy­cho­lož­kou Jane (Jennifer Aniston), k níž cho­dí na tera­pii jak Isabella, tak jaký­si senil­ní sta­řík, kte­rý je Isabellou cho­rob­ně posed­lý od té doby, co byl jejím pra­vi­del­ným kli­en­tem, a dokon­ce si na ni nají­má sou­kro­mé­ho detek­ti­va, aby ji špe­ho­val. A také se uka­zu­je, že Arnold si uží­val s leh­ký­mi dív­ka­mi už dřív a dokon­ce více­krát, a všech­ny se mu najed­nou začnou plést do ces­ty. A také je tam Rhys Ifans coby herec-svůdník, kte­rý ví o Arnoldově váš­ni­vé noci s Isabellou a má zálusk na jeho ženu. No a teď se to všech­no míchá a nará­ží do sebe v kolo­to­či neprav­dě­po­dob­ných a nepřed­po­klá­da­tel­ných situ­a­cí.

Celý ten nesmír­ně sple­ti­tý a pře­kom­bi­no­va­ný pří­běh je ješ­tě orá­mo­ván tím, že Isabella ho celý vyprá­ví na něja­kém poho­vo­ru své budou­cí zaměst­na­va­tel­ce jako vese­lou pří­ho­du ze živo­ta. Je to ale troš­ku div­né, pro­to­že ho vyprá­ví včet­ně pasá­ží, u kte­rých neby­la pří­tom­na a nemoh­la tím pádem o jejich prů­bě­hu nic vědět…

Situace, v nichž dochá­zí k neprav­dě­po­dob­ným setká­ním růz­ných lidí, kte­ří se setkat nechtě­jí, ale vli­vem osu­du a náho­dy na sebe přes­to nará­že­jí, jsou extrém­ně při­ta­že­né za vla­sy. Protože jak moc vel­ká to musí být náho­da, aby se hned čty­ři na sobě nezá­vis­lé páry sho­dou okol­nos­tí sešly v tu samou dobu ve stej­né restau­ra­ci v New Yorku? Aby k tako­vým situ­a­cím vůbec moh­lo dojít, tak si navíc scé­nář vypo­má­há řadou ber­li­ček, tak­že např. Jane musí zce­la ira­ci­o­nál­ně a nemo­ti­vo­va­ně kýv­nout na pozvá­ní na veče­ři od náhod­né­ho muže, aby vůbec moh­la být sou­čás­tí jed­no­ho z těch čtyř párů…

Tím se dostá­vá­me k závaž­něj­ším pro­blé­mům, jako je nedo­sta­tek humo­ru. Vtipné jsou totiž výhrad­ně jen ty pasá­že, v nichž dochá­zí k výše zmí­ně­ným nedo­ro­zu­mě­ním, nešťast­ným náho­dám a situ­a­cím, ze kte­rých se hrdi­no­vé ze všech sil sna­ží nějak vybrus­lit nebo vylhat. Film se k nim ale musí nej­pr­ve slo­ži­tě dopra­co­vat, nicmé­ně nemá nic, co by během té doby mohl nabíd­nout k zasmá­ní. Prvních čty­ři­cet minut fil­mu je tím pádem prak­tic­ky bez humo­ru, pro­to­že se pou­ze sezna­mu­je­me s hrdi­ny, odha­lu­je­me vzta­hy mezi nimi a sle­du­je­me, jak si film kom­pli­ko­va­ně při­pra­vu­je pod­hou­bí pro ztřeš­tě­ný děj.

Herci při­tom nejsou špat­ní a vět­ši­na jich poja­la své role vel­mi při­ro­ze­ně a sym­pa­tic­ky. Owen Wilson dokon­ce doká­zal být roz­to­mi­lý i přes­to, že jeho Arnold ve fil­mu opa­ko­va­ně pod­vá­dí svou man­žel­ku a nevá­há si s ní a se svý­mi dět­mi tele­fo­no­vat, zatím­co si ve stej­ný oka­mžik objed­ná­vá na hotel eskort. Imogen Poots je poměr­ně pře­svěd­či­vá i jako luxus­ní spo­leč­ni­ce, i jako talen­to­va­ná diva­del­ní hereč­ka z dis­funkč­ní rodi­ny, co dosta­la život­ní pří­le­ži­tost. Naopak úpl­ně straš­ná je neu­ro­tic­ká tera­pe­u­t­ka Jennifer Aniston, kte­rá asi měla být legrač­ní, ale mís­to toho půso­bí jako vrchol­ně nesym­pa­tic­ká hys­te­ric­ká krá­va. Problém není ani tolik v tea­trál­ním herec­kém výko­nu Jennifer, jako v tom, jak je její posta­va napsa­ná. Není vtip­ná ani tro­chu a mís­ty je tak otrav­ná, že ji máte chuť uškr­tit.

Tu a tam jsou ta náhod­ná setká­ní už oprav­du pří­liš pře­kom­bi­no­va­ná a pře­hna­ná a jak film ubí­há, tím je to hor­ší. Už nesta­čí říct, že jde o detail, a že kome­die pře­ce nemuse­jí dávat doko­na­lý logic­ký smy­sl, pro­to­že čeho je moc, toho je pří­liš. Ideologicky sní­mek také není zrov­na dva­krát vyve­de­ný – že tu bude pro­sti­tu­ce omlou­vá­na jako rela­tiv­ně počest­ná živ­nost, na kte­ré není nic špat­né­ho, se dalo čekat. Ale jaký má smy­sl počí­ná­ní hlav­ní­ho hrdi­ny, jenž z dob­ro­duš­nos­ti obda­ru­je kaž­dou pro­dej­nou dív­ku, s níž strá­vil noc, znač­nou finanč­ní sumou, aby dotyč­ná moh­la dopřát své­mu živo­tu restart a udě­lat ho lep­ším, když si pak jed­na z nich za daro­va­né pení­ze zaří­dí živ­nost v podo­bě vlast­ní­ho eskort ser­vi­su, a dá tím vznik­nout ješ­tě vět­ší­mu počtu pro­sti­tu­tek?