Jana Štrausová: Děti nového věku

Autorka ve své kni­ze plně zužit­ko­va­la své zku­še­nost­mi při prá­ci s dět­mi. Byla z těch, kte­ré děti zača­ly poví­dat o tom, co zaži­ly ješ­tě před­tím, než se naro­di­ly. Nebo o tom kres­li­li. Nakonec si také uvě­do­mí­te, že jen málo­kdo naslou­chá dět­ským kresbám.

Často v nich děti kres­lí věci, kte­ré jsou až děsi­vé. Jsem z těch čte­ná­řů, pro kte­ré byly tyto kni­hy v pod­sta­tě prv­ním setká­ním s téma­tem Jany Štrausové: Viděla jsem v létě jeden roz­ho­vor s ní, ale pozor­nos­tí jsem se zamě­řo­va­la spí­še obec­ně s tím, že její kni­hy by moh­ly být zají­ma­vé.

„Klárka vidě­la auru oko­lo lidí neu­stá­le. Její rodi­če to bra­li vel­mi pozi­tiv­ně. Při oslo­vo­vá­ní se čas­to zlo­bi­la, že se nejme­nu­je Klárka, ale Anna, že dří­ve žila jin­de, nosi­la dlou­hé šaty až na zem, že je jiná hol­čič­ka, a ne Klárka. Maminka potvr­di­la, že od chví­le, kdy Klárka zača­la mlu­vit ve vět­ších sou­vis­los­tech, vede si svou o dív­ce jmé­nem Anna…“

Tak prá­vě tako­vých pří­bě­hů je tato prv­ní kni­ha autor­ky plná.

Napsala ji v roce 2020 a základ­ním způ­so­bem pro­vá­dí téma­ti­kou regre­se, minu­lých živo­tů a ke své­mu bádá­ní při­dá­vá i poznatky jiných auto­rů, kte­ří se tím­to zabý­va­jí. Tak dokres­lu­je cel­ko­vý pohled a při­dá­vá i skr­ze jiné auto­ry a jejich zku­še­nos­ti šir­ší náhled. Možná i ten pak byl spouš­tě­čem celé řady reak­cí a dopi­sů, stej­ně jako její vystu­po­vá­ní v růz­ných pořa­dech, a zača­li se ozý­vat dospě­lí lidé, kte­ří toto také zaží­va­jí. Jako děti… i jako dospě­lí. A samo­zřej­mě rodi­če tak­to jiných dětí.

Abych byla přes­ná, autor­ka se zabý­vá dět­mi s poru­cha­mi cho­vá­ní, ADHD a jiný­mi kom­pli­ka­ce­mi, je jí blíz­ké téma indi­go­vých dětí a pře­kva­pi­lo ji, jak čas­to se prá­vě s těmi­to poru­cha­mi pojí prá­vě toto poví­dá­ní. I když to samo­zřej­mě není tak, že dítě, kte­ré si na něco pama­tu­je a něco vyprá­ví či kres­lí, je záro­veň něčím jiné. Můžete být napros­to oby­čej­ní, ale někdy ten stří­pek vzpo­mín­ky zůsta­ne.

A my může­me jen bádat, jest­li to je chy­ba, nebo záměr celé­ho naše­ho osu­du.

Sama za sebe musím říci, že na mne kni­ha půso­bi­la vel­mi sil­ně. Psychologicky, žas­la jsem nad trpě­li­vos­tí, s jakou k dětem bylo při­stou­pová­no a také tro­chu stra­ši­del­ně. A také jsem cíti­la, že i ve mne samot­né cosi tyto vzpo­mín­ky dolu­jí, ale to roz­hod­ně nebyl pří­jem­ný pocit.

A na kon­ci vše­ho je dob­ré říci…

„Každý je zde pro­to, aby si žil svůj život pro sebe a za sebe. Nikdo niko­mu nic nedlu­ží. Každý má zod­po­věd­nost pou­ze za sebe.  Za svo­je slo­va, myš­len­ky, činy. Za niko­ho jiné­ho. Vše, co jsme kdy uči­ni­li dru­hým dob­ré­ho či zlé­ho, se k nám vrá­tí a my si to dří­ve či poz­dě­ji bude­me muset odžít sami. Tedy my neví­me sami u sebe, natož u dru­hých, proč co mají, proč se jak cho­va­jí a co je vede k jejich slo­vům a činům…“

A hlav­ně…

„Odpuštění není o člo­vě­ku, jemuž odpouš­tí­me. Je to dárek, kte­rý dává­me sami sobě a kte­rý dovo­lu­je naše­mu srd­ci, aby se zno­vu ote­vře­lo.“

Děti jsou naši­mi prů­vod­ci. Učí nás. Je to vel­mi pouč­ná a jem­ná kni­ha s téma­tem tak neo­by­čej­ným, že se zary­je pod kůži a vzbu­dí chuť si o téma­tu hle­dat něco víc.

Nebo hle­dat dal­ší roz­ho­vo­ry s autor­kou…

Druhá kni­ha, Poselství dětí nové­ho věku, vyšla v roce 2022.

O autor­ce: Jana Štrausová půso­bi­la sedm­náct let jako uči­tel­ka praž­ské mateř­ské ško­ly; v sou­čas­né době učí na prv­ním stup­ni základ­ní ško­ly a vede vlast­ní tera­pe­u­tic­kou pra­xi pro děti i dospě­lé.  Od roku 2016 pořá­dá před­náš­ky a pra­vi­del­né medi­ta­ce pro děti od šes­ti do dva­nác­ti let. Jako prv­ní u nás při stu­diu obhá­ji­la diplo­mo­vou prá­ci na téma indi­go­vých dětí.

Vydalo nakla­da­tel­ství Eminent, 2020  https://eminent.cz/