Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > JAN SAUDEK

JAN SAUDEK

Jan Saudek (nar. 13. 5. 1935, Praha) je slav­ný čes­ký foto­graf, kte­rý svo­jí tvor­bou oslo­vil svět. Nejčastějším námě­tem jeho děl je žen­ské tělo a vztah ženy a muže. Jeho foto­gra­fic­ký ruko­pis je neza­mě­ni­tel­ný svý­mi syže­ty, pro­ve­de­ním i výbě­rem mode­lek. Ale i typic­kým poza­dím foto­gra­fií („ples­ni­vá“ zeď jeho původ­ní­ho sklep­ní­ho ate­li­é­ru) a výbě­rem pito­resk­ních rekvi­zit. Od kon­ce 70. let mno­hé své foto­gra­fie kolo­ru­je.
Díla Jana Saudka jsou vysta­vo­vá­na v těch nej­pres­tiž­něj­ších svě­to­vých gale­ri­ích. Za svou tvor­bu zís­kal řadu oce­ně­ní, mimo jiné fran­couz­ský Řád čest­né legie. Je bratrem-dvojčetem vyni­ka­jí­cí­ho výtvar­ní­ka Karla (Káji) Saudka.

Společně s Irenou jste se podí­lel na scé­ná­ři – jak jste se domlou­va­li na tom, kte­ré eta­py a kři­žo­vat­ky vaše­ho živo­ta do scé­ná­ře zahr­nout?

Irula je kom­pli­ko­va­ná bytost, inte­lek­tu­ál­ka. Já zase pri­mi­tiv – tohle jde dob­ře dohro­ma­dy. Osobně si ale mys­lím, že v mém živo­tě se nic zvlášt­ní­ho nesta­lo – ona to ale vidí jinak. Ten film je pří­běh tako­vé­ho živo­ta jed­no­ho chla­pa, jak to vidí žen­ská. Jistě, ve fil­mu je to posun tro­chu jinam. Bylo to roz­to­mi­lé se s Iren zno­vu po mno­ha letech potkat. My jsme dost spří­z­ně­ni, bohu­žel, ne fyzic­ky.

Měl jste na počát­ku něja­kou před­sta­vu, kdo by měl být ve fil­mu hrát hlav­ní­ho hrdi­nu? Jak napl­nil tuto před­sta­vu Karel Roden?

Pan Roden je vel­ký herec – mno­ho­krát jsem byl ohro­men, jak vysti­hl ty mé úzkos­ti a tápá­ní. On, v osob­ním živo­tě suve­rén, zahrál mis­tr­ně roli roze­rva­né­ho, na povrch cynic­ké­ho chla­pa, ale pla­ché­ho a fan­fa­rón­ské­ho. Vůbec nezá­le­ží, že vypa­dá nesko­na­le líp než já – on hrál duši, ne povrch. Karel mě pře­kva­pil svým náhle­dem a smýš­le­ním o roli, kte­rou hra­je.

V pří­bě­hu nechá­vá­te – i při vší autor­ské licen­ci – nahléd­nout do své­ho sou­kro­mí. Jste vel­mi ote­vře­ný…

Sen kaž­dé­ho foto­gra­fa je, že lidé budou znát jeho, niko­li pou­ze obráz­ky. V his­to­rii fil­mu se to sta­lo jen jed­nou – a Antonionově Zvětšenině. Ale to měla být paro­die na Davida Baileyho. Můj osob­ní život? Je spí­še banál­ní – ale roz­hod­ně nic neskrý­vám, pro­to­že lhát se nemá. Ale někte­ré oka­mži­ky jsem zachy­til na foto­gra­fi­ích – a teď vidím, že to stá­lo za to – tak to oprav­du bylo – a jsou zde, ty zázna­my, jed nou pro vždy. Věřím, že pří­pad­ný divák ale­spoň oce­ní, že se mu nelže.

Podstatou fil­mo­vé­ho pří­bě­hu je váš vztah k žen­ské­mu svě­tu – a to nejen coby celo­ži­vot­ní umě­lec­ké inspi­ra­ci. Už jste po všech těch život­ních eska­pá­dách něco o ženách pocho­pil?

Něco o žen­ských jsem věděl jako čtr­nác­ti­le­tý chla­pec – ovšem toli­ko teo­re­tic­ky – pra­xe dlou­ho nepři­chá­ze­la. V pade­sá­ti se mě pta­li: „Ty, Honzo, kolik si měl žen­ských.“ Ani jed­nu, pra­vím vám. Copak je mož­no mít řeku nebo jar­ní bou­ři? Slunce? Svítání? Neměl jsem žád­nou, ale někte­ré jsem směl por­tré­to­vat. Ale nic jsem stej­ně nepo­cho­pil – cítím jen bez­mez­ný obdiv, úctu – a zbož­ňo­vá­ní feno­mé­nu žen­ství. Jim vdě­čí­me kaž­dý za svůj život.


Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,28825 s | počet dotazů: 220 | paměť: 54596 KB. | 23.04.2021 - 00:59:03
X