Jan Keller - Nedomyšlená společnost

Nedomyšlená spo­leč­nost je doce­la zná­má kníž­ka, dočka­la se cel­kem čtyř vydá­ní a dob­ré­ho při­je­tí z řad čte­ná­řů. Názor na text jež je v ní obsa­žen může být samo­zřej­mě růz­ný. Pan Keller je do jis­té míry spe­ci­fic­ká osob­nost a výběr soci­o­lo­gů a jiných spo­le­čen­ských věd­ců, kte­ré si pro svo­ji kni­hu při­pra­vil asi nebu­de zrov­na v kaž­dém vyvo­lá­vat poci­ty libos­ti. To je ale u podob­ných spo­le­čen­sko­věd­ních knih cel­kem nor­mál­ní.

Základním smys­lem kni­hy je naru­šit pev­nou víru v to, že sou­čas­ná spo­leč­nost je nějak vyso­ce raci­o­nál­ní, rozum­ná, a tím­to se odli­šu­je od spo­leč­nos­tí dří­věj­ších, respek­ti­ve dneš­ních, kte­rým jsme si zvyk­li říkat spo­leč­nos­ti pri­mi­tiv­ní. Keller zde nasti­ňu­je názo­ry něko­li­ka reno­mo­va­ných soci­o­lo­gů na toto téma (jme­no­vi­tě Maxe Webera, Raymonda Boudona, atd...), sám pak při­dá­vá jen tu a tam pomy­sl­nou „třeš­nič­ku na dor­tu“.

Podle těch­to tezí se v naší spo­leč­nos­ti zhru­ba od 16. sto­le­tí vyvi­nu­ly jis­té nezpo­chyb­ni­tel­né civi­li­zač­ní návy­ky (při­jí­mat stra­vu pří­bo­rem, apod.). Tuto „civi­li­zo­va­nost“ upev­nil pro­ces teh­dej­ší mocen­ské cen­t­ra­li­za­ce, kte­rý ale záro­veň „uvedla...do pohy­by mecha­nismy, kte­ré o lidech roz­ho­du­jí zce­la bez ohle­du na stu­peň či míru zdvo­ři­los­ti jejich cho­vá­ní...“. Má to být totiž prá­vě byro­kra­tic­ký úřed­ník, kte­rý je pově­řen služ­bě veřej­nos­ti a kte­rý musí ke kaž­dé­mu člo­vě­ku při­stu­po­vat ne dle toho jaký je to jedi­nec, ale zce­la nestran­ně, dle svých lis­tin, spi­sů a pří­sluš­ných kolo­nek. Není jis­tě náho­dou, že byro­kra­cii se daří vel­mi dob­ře v demo­kra­tic­kých spo­leč­nos­tech (kdy lidé si jsou for­mál­ně rov­ni a na kaž­dé­ho lze uplat­nit stej­ný spis, for­mu­lář, práv­ní nor­mu, apod.). Keller se pak táže, „Co je vlast­ně rozum­né­ho na tom, může-li být v kaž­dém oka­mži­ku svr­že­na ato­mo­vá bom­ba na lidi, kte­ří smr­ka­jí do kapes­ní­ku a sty­dí se vzít si jíd­lo u sto­lu jako prv­ní?“

Dalším para­do­xem kte­rý je v kni­ze zmí­něn je vztah rodi­ny a stá­tu. Velmi čas­to se tvr­dí, že rodi­na je zákla­dem stá­tu, leč toto tvr­ze­ní Keller zpo­chyb­ňu­je. Současná stát­ní poli­ti­ka ve vzta­hu k rodi­nám, kdy stát je postu­pem sta­le­tí při­pra­vil o všech­na prá­va a mož­nos­ti roz­ho­do­vat uvnitř rodin­né­ho kla­nu, či domác­nos­ti, totiž vede k zne­hod­no­ce­ní for­my tra­dič­ní­ho rodin­né­ho sou­ži­tí a tedy i k sou­čas­né­mu nárůstu roz­vo­dů ve spo­leč­nos­ti.

Velmi zají­ma­vou byla pro mě kapi­to­la s názvem „Společnost, kte­rá neví co sla­ví“, kdy je vysvět­lo­ván původ svát­ků jako tako­vých a jejich význam pro sou­čas­né spo­le­čen­ské uspo­řá­dá­ní. 

V kni­ze se dospí­vá k závě­ru, že člo­věk (a tedy ani celá spo­leč­nost) se necho­vá raci­o­nál­ně, rozum­ně, ale řídí se hod­no­ta­mi z toho­to hle­dis­ka poně­kud absurd­ní­mi. I pokud se někdy člo­věk řídí raci­o­nál­ním hle­dis­kem, tak jeho jed­ná­ní čas­to poté dopro­vá­ze­jí ved­lej­ší efek­ty, jež původ­ní záměr dost zka­zí (jako pří­klad se tře­ba uvá­dí tou­ha ces­to­vat rych­le -) nákup auto­mo­bi­lu, ale s vět­ším počtem lidí, kte­ří se začnou cho­vat tak­to „rozum­ně“ vzni­ka­jí i ucpa­né ces­ty, zne­čiš­tě­né ovzdu­ší, apod.).

Kniha je to krát­ká (asi 130 stran), vel­mi čti­vá a trou­fám si tvr­dit že i zají­ma­vá. Jsem si samo­zřej­mě vědom toho, že ne kaž­dý může se závě­ry jež při­ná­ší sou­hla­sit, ale jak jsem psal výše, to už je tako­vé úska­lí podob­ných pub­li­ka­cí.