Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Já, legenda - Akivo, Akivo...

Já, legenda - Akivo, Akivo...

Letos to vypa­dá na Vánoce plné zkla­má­ní. Naslibovaly se skvě­lé tari­fy, super­vý­hod­né akce, hro­ma­da dár­ků, tlus­tá sně­ho­vá nadíl­ka… ale bohu­žel, Santa se nám pře­žral a komí­nem nepro­le­zl.Vezměme to popo­řa­dě.

Na začát­ku vše­ho byly moc pěk­né ukáz­ky. Ukázky, kte­ré byly sestří­há­ny pokaž­dé jinak, a přes­to stej­ně = doko­na­le funkč­ně. Will Smith jako jedi­ný člo­věk na svě­tě… Will Smith jako jedi­ný člo­věk na svě­tě, kte­rý vlast­ně není sám… No jo. Slunce teh­dy roz­dá­va­lo bronz po plných hrs­tech, do pre­mi­é­ry zbý­val nece­lý půlrok a jen málo­kdo si při­pouš­těl, že by nás „klu­ci vod kamer“ konej­ši­li tím nej­pod­stat­něj­ším z celé­ho fil­mu. Legenda měla být „Něčím víc“. Za vel­kou lou­ží neplá­no­va­li nato­čit jen dal­ší posta­po­ka­lyp­tic­ké sci-fi, kte­ré v pod­sta­tě obšleh­ne noto­ric­ky zná­mé regu­le „dru­hých půlí“. Vždyť ten­to pro­jekt nasá­val pati­nu uzamče­né­ho šuplí­ku celých dva­cet let. Námět poma­lu dozrá­val a čeka­lo se jen na to, až budou tech­nic­ké mož­nos­ti nále­ži­tě bez­bře­hé. Bohužel, i tak se pří­chod Legendy uspě­chal.

Opírat se v dneš­ní době o  nepří­liš objev­né sché­ma „Vstanu, žiju, jdu spát“, even­tu­ál­ně „Vstanu, sna­žím se pře­žít, jdu spát“ – to už dáv­no není potřeb­ně samo­nos­né. Ačkoliv se sní­mek dlou­hé minu­ty „drží“ (mám zkrát­ka sla­bost pro smut­ný psí oči a  vyso­kou zvěř pasou­cí se upro­střed zatrav­ně­né­ho Times Square), ces­ta ke dnu jej nako­nec nemí­jí.

Proč?

Odpověď je jed­no­du­chá. Trailery svá­dě­ly k  nebý­va­le veli­kým oče­ká­vá­ním. Celý ten hype, medi­ál­ní kam­paň… Očekával se nářez – postup­ně vygra­do­va­ný, trva­le hut­ný a pat­řič­ně tem­ný. Filmaři však pře­kva­pi­li. Kdeže kuler­vou­cí bom­ba… Navzdory všem před­po­kla­dům  dora­zi­la do cíle čis­to­krev­ná komůr­ko­vá zále­ži­tost. Otázkou zůstá­vá, zda­li se tak při­ho­di­lo z důvo­du selhá­ní tvůr­čích pro­střed­ků, ane­bo nao­pak – jest­li nedo­šlo k  pou­hé­mu omy­lu. Bylo by poměr­ně nevhod­né odsou­dit Legendu jenom pro­to, že není napě­cho­vá­na akcí v sou­la­du se sto­pa­de­sá­ti­mi­li­ó­no­vým roz­poč­tem. Totéž pla­tí o reži­sé­ro­vi, poslé­ze o samot­ném Smithovi. Když už pídit po pří­či­nách, tak o uli­ci ved­le. Ve výsled­ku neza­páchá zdán­li­vě mimóz­ní tak­ti­ka (téměř hodi­nu sle­du­je­me poklid­nou stu­dii samo­tář­ské­ho živo­ta a mož­nos­ti naský­ta­né vylid­ně­nou met­ro­po­lí), rejžo­va žid­lič­ka (schop­ně vylí­če­ná atmo­sfé­ra) a ani mik­ro­mi­li­me­t­ro­vé číro Willa Smithe s jem­ným náde­chem šedi Richarda Gerea… Jak už bývá u napja­tě vyhlí­že­ných pro­jek­tů zvy­kem - na vině je i  ten­to­krát scé­nář = nebo­li pali­vo, kte­ré mělo „Mustanga“ dovézt až do cíle.

Will Smith, byť herec­ká star nume­ro uno, to zkrát­ka celé neu­táh­ne. Zapřáhnout do jeho spře­že­ní hma­ta­tel­něj­ší pří­běh, popř. něco, co by absen­ci něja­ké­ho vývoje/postupu vyna­hra­di­lo, psa­lo by se mi snáz a nemu­sel bych prac­ně vážit slo­va, aby se má kri­ti­ka nezvrh­la v boha­pus­té pli­vá­ní. Nestalo se tak. Alespoň ne v  uspo­ko­ji­vém pomě­ru vůči veli­kos­ti zpra­co­vá­va­né lát­ky. Ach ti „věhlas­ní a cena­mi ověn­če­ní“ scé­náris­té… Nechci je pří­mo pode­zí­rat ze záměr­ně laj­dác­ké­ho pře­pi­su Mathesonovy nove­ly, nicmé­ně… být já auto­rem stej­no­jmen­né kniž­ní před­lo­hy, zapá­lím si kubán­ský dout­ník, navští­vím garáž, pohle­dám tam kanystr s ben­zí­nem a vyje­du si na jed­nu neo­hlá­še­nou (pozd­ně noč­ní) vánoč­ní návště­vu. Přestože je Legenda důstoj­ně nastar­to­va­ná, její štít odo­lá­vá nápo­ru klišé pou­hých pět­a­čty­ři­cet minut. A  tedy po dobu, kdy se vlast­ně nedě­je nic zásad­ní­ho. Hrdina má sice kvan­tum pří­le­ži­tos­tí, jak­pak vyprázd­nit plné zásob­ní­ky - přes­to se neza­pře coby zce­la nor­mál­ní, v nor­mě ustra­še­ná lid­ská bytost, kte­rá se šar­vát­kám s  noč­ní­mi tvo­ry radě­ji vyhý­bá. Není-li to samo­zřej­mě nevy­hnu­tel­né vinou vlast­ní hlouposti.

Chápete správ­ně. Šimrají-li chod­ní­ky slu­neč­ní paprsky, může si hlav­ní posta­va dovo­lit vycház­ky (ve dne bez­peč­né, v noci sebe­vra­žed­né). A jak nastí­ni­ly ukáz­ky, tak se i děje. Smith se cou­rá měs­tem, „naku­pu­je“ v  obchoďá­cích, koke­tu­je s figurí­na­mi a  občas se zakou­ká do zpět­né­ho zrcát­ka, aby divá­kům zpřístup­nil útrž­ky bola­vé minu­los­ti. Když mu dělá spo­leč­nost vlčák Sam (může­te namít­nout, že je to fena), lze nabí­ze­né shle­dat jakž­takž zábav­ným. Samotář Neville vyu­ží­vá vol­né­ho hřiš­tě: nere­spek­tu­je sil­nič­ní pra­vi­dla, loví ryby v  měst­ské fon­tá­ně a odpa­lu­je gol­fo­vé míč­ky z kří­d­la stí­ha­cí­ho letou­nu. Pak ale nasta­ne noc, ke slo­vu se při­hlá­sí „něco jako akce“ (znal­ci Lawrencova ruko­pi­su si snad­no před­sta­ví, jak tako­vá­to akce vypa­dá), při­čemž ne až tak kýže­né lomít­ko obsta­rá­vá oče­ká­va­ná ztrá­ta bliž­ní­ho. Smith se zhos­tí zřej­mě nej­ná­roč­něj­ší výra­zo­vé kre­a­ce a násled­ně… a násled­ně se jeho posta­va úpl­ně poma­te. A  mož­ná ani ne tak jeho posta­va, tím spíš pera náh­le spě­cha­jí­cích scé­náris­tů. Na tacho­me­t­ru sví­tí šede­sá­tá minu­ta, do kon­ce něja­ká ta půl­ho­di­na a tvůr­ci zave­lí k  obstře­lo­vá­ní důvěr­ně zná­mým, rádo­by neče­ka­ným a  „rozum­ně“ zauz­lo­va­ným. Čert vem plas­te­lí­no­vé noč­ní stvů­ry, až pode­zře­le při­po­mí­na­jí­cí jed­no­ho nejme­no­va­né­ho ital­ské­ho roz­hod­čí­ho… Ty jsou v danou chví­li nejmé­ně bola­vým. Záchrana mstí­cí­ho se hrdi­ny, zjiš­tě­ní, že není jedi­ný, kdo epi­de­mii ustál, a násled­ně zce­la zby­teč­ný pří­sun TOHO, čeho před­tím neby­lo, pro­to­že se pro­zí­ra­vě šet­ři­lo na lidu­prázd­ný New York a  nadý­cha­ný Smithův hono­rář... Bohužel pox-té – na podob­né mané­v­ry sní­mek nemá. Devadesát minut je málo.

Trailerů zna­lí (a jejich záslu­hou natě­še­ní, mír­ně otu­pě­lí) pro­tr­pí sní­mek hned dvoj­ná­sob. Nechtíce se smí­řit s tím, že tak­to naděj­ný pro­jekt selhá­vá v  nej­ne­vhod­něj­ší moment (a zřej­mě i  nej­ne­vhod­něj­ší­mi pro­střed­ky), nevy­ta­sí bílý pra­por dřív, než­li je k tomu pří­mo vybíd­nou závě­reč­né titul­ky. Nicméně zce­la zby­teč­ně. Adekvátní obrat nepři­chá­zí, pomy­sl­né pře­řa­ze­ní nena­stá­vá a ani výbuš­ný závěr nepře­bí­jí poně­kud nahořklou pachuť v  ústech.

Jakkoliv mám nutká­ní pro­mi­nout a  nadě­lo­vat za zda­ři­lý roz­jezd, nemo­hu jinak. Will je sice fajn (pří­jem­ný odklon od tra­dič­ní fra­jír­kov­ské pózy), polo­pra­les­ní New York tak­též, ale co naplat - scé­náris­té se zalek­li a zvo­li­li nej­běž­něj­ší úni­ko­vou ces­tu.

I pro­to slabších/silnějších šede­sát pro­cent.

[A nepo­kou­šej­te se mě zlo­mit psím pohle­dem.]

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 3,94135 s | počet dotazů: 214 | paměť: 53043 KB. | 24.06.2021 - 03:03:10