Ionesco - Nosorožec

Ano, na Nové scé­ně Národního padla hra­jí noso­rož­ce. Pozoruhodnou hru slav­né­ho dra­ma­ti­ka anti­dra­ma­tu (či absurd­ní­ho padla).

- Nosorožec!

- To se Vám něco zdá… Ach, no tohle!

V men­ším fran­couz­ském měs­tě se zne­na­dá­ní obje­ví noso­ro­žec. Pobíhá uli­ce­mi a hro­zí, že něko­ho zašláp­ne. Brzy je noso­rož­ců více. Jsou to totiž lidé, kte­ří se v ně mění (meta­mor­fu­jí). Nosorožců je stá­le více a lidí stá­le méně… Být noso­rož­cem zna­me­ná být v urči­tém stá­du, pod­leh­nout vět­ši­ně a nechat se uná­šet na jejích vlnách. Pod „noso­ro­žec­tvím“ si může­te před­sta­vit takřka coko­liv, nacis­mem počí­na­je a sou­čas­ných kon­zu­me­ris­mem kon­če. Tato padel­ní hra se mi líbi­la, byť v začát­ku je tam mož­ná něko­lik až pří­liš roz­vlek­lých a zvláš­tě „uke­ca­ných“ scén, nicmé­ně v dru­hé čás­ti je o mno­ho zají­ma­věj­ší. Svůj podíl na tom mají i skvě­lí her­ci (Prachař, Bareš, Pavelka, Žáčková, Postránecký, či tře­ba i Jan Bidas) a režie Gábora Tompa. Zvláště zají­ma­vě je vyře­še­na pro­mě­na Igora Bareše, jeho herec­ký výkon se mi konec­kon­ců líbil asi nej­ví­ce.