Inferno - Obsah/O filmu

            OBSAH

 

            Držitel Oscara Ron Howard se vra­cí, aby se ujal režie fil­mo­vé adap­ta­ce nej­no­věj­ší­ho dílu fil­mo­vé série spi­so­va­te­le Dana Browna (Šifra mis­tra Leonarda) o Robertu Langdonovi, kte­rá utr­ži­la po svě­tě přes mili­ar­du dola­rů. Ve sním­ku Inferno se zná­mý sym­bo­log (opět v podá­ní Toma Hankse) pouš­tí do pát­rá­ní po sto­pách, kte­ré sou­vi­sí se samot­ným Dantem. Když se Langdon pro­bou­zí se ztrá­tou pamě­ti v ital­ské nemoc­ni­ci, spo­jí své síly se Siennou Brooksovou (Felicity Jones), dok­tor­kou, do kte­ré Langdon vklá­dá nadě­je, že mu pomů­že ztra­ce­né vzpo­mín­ky zno­vu zís­kat. Společně se pouš­tí do závo­du s časem, kte­rý je pro­ve­de napříč celou Evropou ve sna­ze zabrá­nit smr­tí­cí­mu glo­bál­ní­mu spik­nu­tí.

           

            O FILMU

            Napjatě oče­ká­va­ný sní­mek Inferno, jenž je v pořa­dí tře­tí adap­ta­cí knih ze série Dana Browna o Robertovi Langdonovi, nava­zu­je na celo­svě­to­vý úspěch sním­ků Šifra mis­tra Leonarda (2006) a Andělé a démo­ni (2009). Román Inferno se stal nej­pro­dá­va­něj­ší kni­hou pro dospě­lé čte­ná­ře roku 2013 a doká­zal, že čte­ná­ři po celém svě­tě stá­le tou­ží po dal­ších pří­ho­dách Roberta Langdona s neu­tu­cha­jí­cím nad­še­ním.

            Při prá­ci na fil­mu zno­vu spo­ji­li své síly reži­sér Ron Howard, kte­rý před nedáv­nem reží­ro­val úspěš­ný doku­ment o sku­pi­ně Beatles Eight Days a Week: The Touring Years, a Tom Hanks, kte­rý se vra­cí v jed­né ze svých památ­ných rolí – v roli bys­tré­ho a vyna­lé­za­vé­ho Langdona. „Dan Brown si uvě­do­mil jed­nu pod­stat­nou věc,“ vysvět­lu­je Hanks pře­tr­vá­va­jí­cí obli­bu této série. „Všichni máme rádi hádan­ky a tajem­ství, zejmé­na pokud máme mož­nost vypá­t­rat jed­not­li­vé nápo­vě­dy a poté celou záha­du vyře­šit. Právě to tyhle fil­my divá­kům nabí­ze­jí – jsou takřka inter­ak­tiv­ní a jsou tako­vé už od Šifry mis­tra Leonarda.“

            Snímek Inferno, kte­rý si vypůj­čil svůj název, latin­ský výraz pro „peklo“, od Dantova mis­trov­ské­ho díla (v češ­ti­ně zná­mé­ho jako Peklo), při­chá­zí nově s prv­ky psy­cho­lo­gic­ké­ho thrille­ru. Doktor Robert Langdon se na počát­ku fil­mu pro­bou­zí, aby čelil své zatím nej­vět­ší výzvě – ztrá­tě pamě­ti. Pronásledován cho­rob­ný­mi vidi­na­mi a sil­ný­mi bolest­mi hla­vy musí při­jít na to, co se mu při­ho­di­lo a proč.

            „Pro Langdona je ve fil­mu peklo jak sta­vem mys­li, tak i veli­ce reál­ným zážit­kem, pro­to­že ho sužu­jí boles­ti hla­vy a trá­pí ho také sku­teč­nost, že nemá nejmen­ší tuše­ní, proč se mu to děje,“ vysvět­lu­je Hanks.

            „Robert Langdon si zce­la nepo­chyb­ně na začát­ku toho­to fil­mu pro­chá­zí svým vlast­ním sou­kro­mým peklem – svým osob­ním infer­nem,“ míní Dan Brown. „Probouzí se v nemoc­nič­ním poko­ji, lidé se ho sna­ží zabít a on nemá nejmen­ší tuše­ní, co je zač arte­fakt, kte­rý má u sebe. Musí se vydat po sérii stop, na jejichž kon­ci by se měla nachá­zet odpo­věď na otáz­ku, kdo se ho pokou­ší zabít a proč. Nakonec si uvě­do­mu­je, že tu jde o mno­hem více než pou­ze o jeho osob­ní zále­ži­tos­ti – ve sku­teč­nos­ti je tu v sáz­ce osud celé pla­ne­ty.“

            Inferno je zatím nej­ví­ce vizu­ál­ně sty­li­zo­va­ným fil­mem z celé série a obsa­hu­je sérii tajem­ných sno­vých vizí, kte­ré divá­ko­vi uka­zu­jí, co se Langdonovi ode­hrá­vá v hla­vě, a film tak zís­ká­vá zce­la odliš­nou atmo­sfé­ru, než jakou měly před­cho­zí sním­ky. Právě to je důvo­dem, proč reži­sé­ra Rona Howarda tato série tak při­ta­hu­je – z 23 celo­ve­čer­ních sním­ků, kte­ré v prů­bě­hu více než tří dese­ti­le­tí nato­čil, se roz­ho­dl reží­ro­vat jedi­ná dvě pokra­čo­vá­ní, a to sní­mek Andělé a démo­ni a nyní také Inferno. „Našly by se posta­vy, kte­ré mám rád tak jako Roberta Langdona, ale sna­žím se vždy zkou­šet nové věci. Je to zají­ma­věj­ší než se jen neu­stá­le opa­ko­vat,“ vysvět­lu­je Howard. „Ale na fil­mech na moti­vy knih Dana Browna je skvě­lé to, že je kaž­dý z nich tak odliš­ný a v kaž­dém pří­bě­hu se zabý­vá­me jiný­mi moti­vy. Inferno je zatím po sty­lis­tic­ké strán­ce nej­ví­ce odliš­ným dílem z celé série. Mám tak mož­nost se vrá­tit k posta­vě, kte­rou mám rád, ale sou­čas­ně si mohu vyzkou­šet něco zce­la nové­ho.“

            Ve fil­mu je Langdon nucen roz­luš­tit hádan­ky, kte­ré sou­vi­sí s Danteho epic­kou bás­ní. „Langdonova mysl, trpí­cí pře­lu­dy, je trýz­ně­na mužem, kte­rý je Dantem posed­lý,“ vysvět­lu­je Howard. „Langdon je tak nucen cho­pit se pomy­sl­ných díl­ků celé sklá­dač­ky a pocho­pit, co se mu sna­ží sdě­lit.“

            „Dante vymys­lel moder­ní kon­cep­ci pek­la,“ říká pro­du­cent Brian Grazer. „Ve svém díle Dante pozo­ru­je pozem­ské hříš­ní­ky, trpí­cí za hří­chy, kte­ré spácha­li. To je zákla­dem háda­nek, kte­ré Langdon v tom­to fil­mu musí vyře­šit. Dante peklo popsal; Boticelli ho nakres­lil; ale pou­ze sym­bo­log Robert Langdon může zabrá­nit peklu na Zemi a zasta­vit vypuš­tě­ní smr­tí­cí­ho viru.“

            Jedním z důvo­dů, proč si Brownovy kni­hy našly tolik čte­ná­řů, je jeho geni­ál­ní schop­nost pře­vést sku­teč­né záha­dy z naší minu­los­ti do podo­by napí­na­vých thrille­rů pro moder­ní­ho čte­ná­ře či divá­ka. V pří­pa­dě Inferna je zdro­jem Brownovy inspi­ra­ce Danteho Peklo. Dante, slav­ný ital­ský bás­ník ze čtr­nác­té­ho sto­le­tí, se sna­žil ve svém díle popsat pouť duše na ces­tě k Bohu, kdy prv­ním kro­kem je odvr­že­ní hříchů. Sám Dante je tu pro­vá­děn deví­ti kru­hy pek­la, kde je svěd­kem sym­bo­lic­ké­ho potres­tá­ní hříš­ní­ků: vyk­la­da­či budouc­nos­ti mají hla­vy na těla nasa­ze­ny opač­ně, tak­že vidí pou­ze za sebe, zko­rum­po­va­ní poli­ti­ci jsou namá­če­ni do vrou­cí­ho deh­tu. Nejpřísnější tres­ty jsou vyhra­ze­ny pro nej­vět­ší padou­chy a zrád­ce: ve třech Satanových tla­mách jsou navě­ky pojí­dá­ni Cassius a Brutus, kte­ří zavraž­di­li Julia Caesara, a také Jidáš Iškariotský.

            Tím nej­těž­ším pro Browna bylo pro­stu­do­vat geni­ál­ní dílo, kte­ré inspi­ru­je čte­ná­ře a uměl­ce již po 800 let, a obje­vit v něm prv­ky, jež by moh­ly být uplat­ně­ny v rám­ci thrille­ru s Robertem Langdonem. Odpovědí mu byly dva kon­cep­ty před­sta­vy novo­do­bé­ho pek­la, kte­ré se navzá­jem veli­ce dob­ře dopl­ňo­va­ly: na jed­né stra­ně pře­lid­ně­ný svět, ve kte­rém trpí hla­dy mili­ar­dy lidí, a na stra­ně dru­hé nemoc, schop­ná polo­vi­nu lid­ské popu­la­ce zahu­bit. A prá­vě na tako­vou vizi pek­la na Zemi Brown uplat­ňu­je Danteho spra­ve­dl­nost: aby padouch jeho pří­bě­hu potrestal svět za to, že se v něm lidé pře­mno­ži­li nad únos­nou míru, vypus­tí do něj vra­žed­nou nemoc, kte­rá jich mili­ar­dy zahu­bí.

            „Říkal jsem si, že by byl skvě­lý nápad před­sta­vit čte­ná­řům padou­cha, kte­rý zjis­til, že se v posled­ních osm­de­sá­ti letech množ­ství lidí na Zemi ztroj­ná­so­bi­lo, a roz­ho­dl se pro­blém vyře­šit veli­ce spe­ci­fic­kým způ­so­bem,“ říká Dan Brown. „Jako kluk jsem Danteho dílo četl, jak na střed­ní ško­le, tak i na vyso­ké, ale musel jsem si ho pře­číst mno­ho­krát opa­ko­va­ně, abych při­šel na způ­sob, jak z této epic­ké bás­ně ze tři­nác­té­ho sto­le­tí vytvo­řit napí­na­vý thriller.“

            V roli harvard­ské­ho sym­bo­lo­ga se pocho­pi­tel­ně vra­cí Tom Hanks. Howard míní, že mu tato role doko­na­le sed­ne. „Jedním z důvo­dů, proč Toma v téhle roli mají všich­ni rádi, je to, že on je Robertem Langdonem ve svém běž­ném živo­tě,“ sou­dí Howard. „Oba jsou pohá­ně­ni zvě­da­vos­tí, sdí­le­jí smy­sl pro suchý humor a jsou to lidé, kte­rým když před­ho­dí­te něja­kou hádan­ku, se do ní jako psi do kos­ti neú­stup­ně zakous­nou a nepus­tí – svět kolem nich je fas­ci­nu­je a mají pozo­ru­hod­nou mysl, kte­rá jim umož­ňu­je ho roz­šif­ro­vat. A ješ­tě k tomu se jed­ná o jed­no­ho z nej­lep­ších her­ců naší gene­ra­ce.“

            Hanks se k roli Roberta Langdona vždy vra­cí s vel­kou rados­tí, pro­to­že roz­plé­tá­ní háda­nek se niče­mu nevy­rov­ná. „Dan Brown vytvo­řil posta­vu, po kte­ré může­te sáh­nout kdy­ko­liv zno­vu,“ říká. „Vždycky tu bude něja­ká hádan­ka, kte­rou bude potře­ba vyře­šit. Tyhle fil­my jsou ohrom­ně zábav­né a něco se z nich může­te i dozvě­dět.“

            Jako obvykle se pří­běh Dana Browna ode­hrá­vá na mís­tech po celém svě­tě, což tvůr­cům fil­mu poskyt­lo mož­nost obklo­pit Hankse růz­no­ro­dou sku­pi­nou mezi­ná­rod­ních her­ců: brit­ská hereč­ka Felicity Jones před­sta­vu­je Siennu Brooksovou, fran­couz­ský herec Omar Sy Christopha Boucharda, slav­ný indic­ký herec Irrfan Khan ztvár­nil roli Harryho Simse a dán­ská hereč­ka Sidse Babett Knudsen se uja­la role dok­tor­ky Elizabeth Sinskeyové. Američan Ben Foster se pak obje­vu­je v roli bio­in­že­ný­ra Bertranda Zobrista. „Jedním ze vzru­šu­jí­cích aspek­tů pří­bě­hů Dana Browna je to, že jejich glo­bál­ní pří­běhy dáva­jí mož­nost obsa­dit do dané role toho sku­teč­ně nej­lep­ší­ho her­ce, jaký se pro ni hodí, bez ohle­du na jeho národ­nost,“ míní Brian Grazer. „Je to důle­ži­té a nezbyt­né, pro­to­že jeden ze způ­sobů, jakým Ron Langdonovy pří­běhy, ode­hrá­va­jí­cí se po celém svě­tě, vyprá­ví, je ten, že ho obklo­pí her­ci, kte­ří pochá­ze­jí z nej­růz­něj­ších kou­tů svě­ta.“

            Stejně jako v pří­pa­dě Šifry mis­tra Leonarda a Andělů a démo­nů se i v pří­pa­dě Inferna Dan Brown dotý­ká témat, kte­rá jsou v sou­čas­ném svě­tě vel­mi rele­vant­ní. Jak Tom Hanks při­po­mí­ná, „v Brownových kni­hách a ve fil­mech pod­le nich se vždy vysky­tu­jí něja­ké obec­né otáz­ky.“ V pří­pa­dě Inferna se jed­ná o pře­lid­ně­ní. „Opravdu se rodí pří­liš mno­ho lidí? Existuje způ­sob, jak bychom moh­li pro­blém pře­lid­ně­ní vyře­šit? Nebo se náš svět sta­ne novou ver­zí Danteho pek­la?“

            Tak jako před­chá­ze­jí­cí fil­my této série je i Inferno vskut­ku glo­bál­ním dob­ro­druž­stvím. „To je jed­na z pří­jem­ných výhod účin­ko­vá­ní v těch­to fil­mech,“ říká Hanks. „Vždycky jsme se dosta­li na fas­ci­nu­jí­cí a zce­la reál­ná mís­ta. V pří­pa­dě Inferna jsme se napří­klad doo­prav­dy ocit­li na stře­še bazi­li­ky sva­té­ho Marka v Benátkách a to jsou pros­tě doko­na­lé fil­mo­vé kuli­sy, jaké jen tak něco netrumf­ne!“

            „Při natá­če­ní jaké­ho­ko­liv fil­mu je vždy skvě­lé, pokud se může­te doo­prav­dy vydat na mís­ta, kde se děj ode­hrá­vá,“ sou­dí Howard. „Dnes lze posta­vit doko­na­lé deko­ra­ce, počí­ta­čo­vá gra­fi­ka je úžas­ná věc, ale nic z toho se nedo­ká­že vyrov­nat situ­a­ci, kdy se na daném mís­tě sku­teč­ně ocit­ne­te. Velmi spe­ci­fic­kým způ­so­bem to ovliv­ní všech­ny před kame­ra­mi i za nimi.“

            Přesně v duchu díla Dana Browna je divák vždy pří­to­men tomu, když Langdon roz­klí­ču­je dal­ší záha­du, čímž pro divá­ky vzni­ká oje­di­ně­lý záži­tek, kte­rý se od těch­to fil­mů nau­či­li oče­ká­vat.

            „Diváci se na Inferno prá­vem těší, pro­to­že v sobě ten­to film spo­ju­je dra­ma, akč­ní scé­ny, jed­ná se o thriller a má v sobě i lid­ský roz­měr,“ vysvět­lu­je Grazer. „Nabízí veš­ke­ré prv­ky tra­dič­ní­ho thrille­ru, roz­sáh­lý mezi­ná­rod­ní herec­ký tým, může­te se podí­vat na exo­tic­ká a svým způ­so­bem až fan­tas­tic­ká mís­ta po celém svě­tě a to vše za dopro­vo­du Roberta Langdona v podá­ní Toma Hankse.“

            Celý film pod­le Grazera fun­gu­je veli­ce dob­ře jako dal­ší díl série, ale sou­čas­ně je ho mož­no vní­mat i zce­la oddě­le­ně. „Pokud jste nevi­dě­li Šifru mis­tra Leonarda nebo Anděly a démo­ny, bude se vám přes­to veli­ce líbit, pro­to­že fun­gu­je i jako samo­stat­ný film, jako film, kte­rý je od toho vše­ho zce­la oddě­le­ný. Ale jed­ná se o skvě­lou vstu­pen­ku do této celo­svě­to­vé série.“

            Ben Foster vše zasa­zu­je do pat­řič­né­ho kon­tex­tu. „Mám tuhle fil­mo­vou sérii oprav­du moc rád,“ říká. „Něco se z ní dozví­te, obje­vu­jí se v ní skvě­lé posta­vy, podí­vá­te se na různá mís­ta po svě­tě a celou dobu si u nich hry­že­te neh­ty napě­tím. Jsou to kva­lit­ní a veli­ce zábav­né fil­my.“

            Natáčení v exte­ri­é­rech po celém svě­tě také umož­ňu­je vyu­žít veli­ce roz­ma­ni­té­ho herec­ké­ho týmu i štá­bu. „Na natá­če­ní thrille­rů Dana Browna o Robertovi Langdonovi je úžas­né to, že veli­ce při­ro­ze­ným způ­so­bem vzni­ká důvod, proč do tako­vé­ho fil­mu obsa­dit her­ce z celé­ho svě­ta,“ vysvět­lu­je pro­du­cent Brian Grazer.

            Ve stře­du dění se samo­zřej­mě oci­tá Tom Hanks coby Robert Langdon. Prohlašuje, že Inferno je pro tuto posta­vu veli­ce pře­lo­mo­vým bodem. „Obvykle ví napros­to vše o sym­bo­lech, umě­ní, his­to­rii, archi­tek­tu­ře, poli­ti­ce a geo­po­li­tic­kých kul­tu­rách. Ale na začát­ku toho­to fil­mu nemá nejmen­ší tuše­ní, kde se oci­tl a proč,“ popi­su­je Hanks. „Vydává se do Benátek, Florencie a Istanbulu – na mís­ta, kte­rá by měl znát do nejmen­ších detai­lů, ale není tomu tak. Od samé­ho počát­ku je tak divá­kům před­lo­že­na záha­da – jak při­šel ke své amné­zii? Proč byl prá­vě tam, kde byl?“

            Po Hanksově boku se obje­vu­je na Oscara nomi­no­va­ná hereč­ka Felicity Jones, kte­rá si zahrá­la roli dok­tor­ky Sienny Brooksové. Podle Jones je tato posta­va kom­plex­něj­ší, než by se moh­lo zdát. „Sienna je mla­dá žena, kte­rá se veli­ce aktiv­ně věnu­je eko­lo­gii, zále­ží jí na tom, co dělá,“ míní Jones. „Sienna Brooks není tako­vá, jaká se zdá, ale nave­nek je někým, kdo se zaple­te do řeše­ní záha­dy, sou­vi­se­jí­cí s hle­dá­ním smr­tí­cí­ho viru.“

            To je jeden z aspek­tů, kte­rý­mi ji tato role při­ta­ho­va­la. „Jedná se o sou­do­bý pří­běh o para­no­ie, stra­chu z vlád­ních struk­tur a o tom, komu může­me důvě­řo­vat.“

            Podle svých slov se při zpra­co­vá­ní své posta­vy Jones inspi­ro­va­la pří­mo zdro­jo­vým mate­ri­á­lem. „Když jsem se dozvě­dě­la, že jsem roli Sienny dosta­la, pře­čet­la jsem si kni­hu Dana Browna – bylo to veli­ce zábav­né čte­ní,“ vzpo­mí­ná. „V prů­bě­hu natá­če­ní jsem se ke kniž­ní Sienně neu­stá­le vra­ce­la a obje­vo­va­la drob­né názna­ky toho, jaká je její minu­lost, jež jsem moh­la při jejím ztvár­ně­ní uplat­nit. Knížky pro mě během natá­če­ní byly oprav­du cen­ným zdro­jem infor­ma­cí.“

            Francouzský herec Omar Sy, kte­rý ztvár­nil posta­vu Christopa Boucharda, hovo­ří o mezi­ná­rod­ním herec­kém týmu a štá­bu, kte­rý se na fil­mu Inferno podí­lel. „Najdete tu Angličany, Američany, Italy, Maďary, Francouze, Indy, Dány i Švýcary – lidi z celé­ho svě­ta, kte­ří sdí­le­jí spo­leč­ný cíl, krá­če­jí jed­not­ným smě­rem a vklá­da­jí svou ener­gii do téhož pro­jek­tu,“ popi­su­je Sy. „Je to veli­ce pří­jem­ný pocit a jsem hrdý na to, že jsem se na tom mohl podí­let.“

            Pro Syho byl sní­mek Inferno víta­nou pří­le­ži­tos­tí zahrát si roli, kte­rá je výraz­ným opa­kem toho, na co jsou u něj ve Francii divá­ci na roz­díl od těch ame­ric­kých zvyklí. „Mám boha­té zku­še­nos­ti s kome­di­e­mi – pořád se usmí­vám,“ vysvět­lu­je. „Ale v tom­to fil­mu jsem díky Ronovi dostal šan­ci zahrát si drs­ňá­ka a mám oprav­du vel­kou radost. Taková role byla vždyc­ky mým snem. A vlast­ně to ani neby­lo moc těž­ké – pros­tě jsem se jenom pře­stal usmí­vat!“

            Ben Foster ztvár­nil kom­plex­ní posta­vu Bertranda Zobrista, kte­rá v rám­ci celé hlav­ní záplet­ky sehrá­vá vel­mi význam­nou roli. „Mojí posta­vou je bio­in­že­nýr, dá se asi říci pro­vo­ka­tér, kte­rý roze­bí­rá smr­tí­cí rea­li­tu pře­lid­ně­ní,“ vysvět­lu­je Foster. „Je odhod­la­ný vytvo­řit virus a vypus­tit ho mezi lidi ve sna­ze zachrá­nit Zemi před vět­ší kata­stro­fou.“

            „První, co mi Ron řekl, bylo, že nechce, aby divá­ci při odcho­du z kina uva­žo­va­li o tom, jest­li byla moje posta­va klad­ná nebo zápor­ná,“ pokra­ču­je Foster. „Bylo pro něj důle­ži­té, aby dosta­li na tuhle otáz­ku jas­nou odpo­věď.“

            Jedním z důvo­dů, proč je Zorbist tak fas­ci­nu­jí­cí, je sku­teč­nost, že ačko­liv jsou jeho postu­py napros­to šíle­né, je scho­pen vel­mi meto­dic­ky a (téměř) pře­svěd­či­vě obhá­jit jejich nezbyt­nost. „Dialogy byly veli­ce nároč­né, pro­to­že pro Rona i Davida Koeppa (sce­náris­tu) bylo veli­ce pod­stat­né, aby všech­ny sta­tis­ti­ky, kte­ré uvá­dí­me, byly prav­di­vé a správ­né,“ vysvět­lu­je Foster. „Zabýváme se tu sku­teč­ný­mi fak­ty, kte­rá jsou uspo­řá­dá­na tak, aby půso­bi­la jako pře­svěd­či­vé argu­men­ty. Zvířata, far­my, lesy i půda samot­ná jsou kul­ti­vo­vá­ny s cílem pomo­ci eko­sys­té­mům v pře­ži­tí. Když se začne­te zabý­vat lid­mi, podob­né otáz­ky začí­na­jí být veli­ce rych­le osob­ní a děsi­vé.“

            Slavný indic­ký herec Irrfan Khan si zahrál Harryho Simse, Probošta taj­né orga­ni­za­ce Konsorcium. „Na počát­ku Sims zod­po­ví­dá za chod kon­sor­cia, kte­ré dohlí­ží na plně­ní Zobristových cílů,“ říká Khan. „Zobrist je kli­en­tem Konsorcia, ale Světová zdra­vot­nic­ká orga­ni­za­ce tuší, že se sna­ží vytvo­řit virus, kte­rý je scho­pen zahu­bit polo­vi­nu lid­stva, tak­že by si s ním rádi poho­vo­ři­li. Mým úko­lem se poslé­ze stá­vá zabrá­nit rea­li­za­ci Zobristových snů.“

            Ačkoliv se film natá­čel na mno­ha výji­meč­ných sku­teč­ných loka­cích, pro­hla­šu­je Khan, že ta, kte­rá jeho posta­vu odrá­ží nej­lé­pe, vyrost­la v jed­nom z ate­li­é­rů: má tím na mys­li Simsovu kan­ce­lář na lodi Konsorcia. „Líbí se mi, jakou kan­ce­lář mi vytvo­ři­li – je vyba­ve­na špič­ko­vou tech­ni­kou, je doko­na­lá a úžas­ná,“ říká. „Všechno je veli­ce peč­li­vé, a přes­ně tako­vý je i Probošt; jeho prá­ce je veli­ce nebez­peč­ná a taj­ná a to jeho kan­ce­lář doko­na­le reflek­tu­je.“

            Dánská hereč­ka Sidse Babett Knudsen ztvár­ni­la dok­tor­ku Elizabeth Sinskeyovou, vedou­cí Světové zdra­vot­nic­ké orga­ni­za­ce, kte­rá se sna­ží zabrá­nit roz­ší­ře­ní smr­tí­cí­ho viru. „Má jen veli­ce málo času na to, aby vir vysto­po­va­la, jinak se dosta­ne mezi lidi a všech­ny nás zahu­bí,“ popi­su­je. „A kro­mě toho se ona sama s Langdonem nevi­dí popr­vé.“

            Babett Knudsen, kte­rá je ame­ric­kým divá­kům zná­má pře­de­vším svou hlav­ní rolí v dán­ském tele­viz­ním seri­á­lu Vláda říká, že ji tato role při­ta­ho­va­la sku­teč­nos­tí, že je její posta­va zpo­čát­ku poměr­ně záhad­ná. „Líbí se mi, že ale­spoň po něja­ký čas je Sinskeyová zaha­le­na tajem­stvím,“ říká Knudsen. „Nevíme, o co přes­ně usi­lu­je, ale má skry­té úmys­ly, jako všech­ny ostat­ní posta­vy ve fil­mu. Takže jsem si s tou­to sku­teč­nos­tí poně­kud pohrá­va­la a uží­va­la si to.“

            Snímek Inferno byl pro Babett Knudsen také jis­tým debu­tem: ješ­tě nikdy nena­tá­če­la akč­ní kaska­dér­ské scé­ny. „Točila jsem něja­ké pod­vod­ní zábě­ry v nádr­ži,“ podo­tý­ká. „Musela jsem se pono­řit do vody, vylo­vit taš­ku a umís­tit ji do pře­prav­ní­ho oba­lu. Bylo to pře­kva­pi­vě nároč­né, pro­to­že jsem toho pod vodou moc nevi­dě­la. Bylo to také vzru­šu­jí­cí – netu­ši­la jsem, že doká­žu zadr­žet dech na tak dlou­hou dobu.“

            Film se sna­ží nechat na divá­ko­vi samot­ném posou­ze­ní toho, kdo je klad­nou posta­vou a kdo posta­vou zápor­nou. „Rozdíl mezi tímhle fil­mem a před­cho­zí­mi dvě­ma je v tom, že v tom­to pří­pa­dě se jed­ná o sou­boj s časem, což celý film neu­stá­le žene kupře­du,“ vysvět­lu­je Omar Sy. „Narážíme tu také na filo­zo­fic­kou otáz­ku naší pří­tom­nos­ti na této pla­ne­tě, kte­rá je veli­ce zají­ma­vá. Jsem zvě­da­vý, jak si to vše divá­ci vylo­ží.“

            Děj thrille­ru Inferno se ode­hrá­vá na krás­ných a his­to­ric­ky vel­mi význam­ných loka­cích. Velká část fil­mu – celých 70 pro­cent – se natá­če­la v exte­ri­é­rech v Benátkách, Florencii, Budapešti a Istanbulu.

            Natáčení zača­lo v Benátkách na pře­krás­ném náměs­tí sv. Marka, kde se Langdon a Sienna vydá­va­jí po sto­pách až do Dóžecího palá­ce.

            Náměstí sv. Marka nebo­li Piazza San Marco je sym­bo­lic­kým srd­cem Benátek; bývá ozna­čo­vá­no za při­jí­ma­cí kom­na­tu Evropy. Na jed­nom jeho kon­ci se nachá­zí vel­ko­le­pá bazi­li­ka sva­té­ho Marka, upro­střed se tyčí zvo­ni­ce a ze třech stran ho obklo­pu­je ele­gant­ní arká­do­vá kolo­ná­da. Dóžecí palác, kte­rý se nachá­zí na nábře­ží u náměs­tí, je gotic­kou budo­vu v benát­ském sty­lu. Jak jeho jmé­no napo­ví­dá, síd­lil zde benát­ský dóže, hlav­ní před­sta­vi­tel býva­lé Benátské repub­li­ky. Palác byl v roce 1923 zpro­voz­něn jako muze­um.

            Během honič­ky ve Florencii se Langdon se Siennou oci­ta­jí ve vel­ko­le­pých zahra­dách palá­ce Pitti, aby násled­ně unik­li taj­ným výcho­dem ze zahrad Boboli. Ten je zave­de do Corridoio Vasariano, lemu­jí­cí celou dél­ku mos­tu Ponte Vecchio až do pro­stor Galeria deg­li Uffizi. Poté, co se jim pro­ná­sle­dov­né­ho nepo­da­ří dostih­nout, se dvo­ji­ce zno­vu setká­vá na nádvo­ří palá­ce.

            Palác Pitti je obrov­ským palá­cem, kte­rý se datu­je až do 15. sto­le­tí. Jeho nej­slav­něj­ším vlast­ní­kem byl vel­ko­vé­vo­da Cosimo I de“ Medici a palác slou­žil jako ofi­ci­ál­ní síd­lo jeho rodi­ny.

            Za palá­cem se tyčí majestát­ní zahra­dy Boboli. Původně byly navr­že­ny prá­vě pro Mediceje a jsou jed­ním z nej­ra­něj­ších pří­kla­dů ital­ských zahrad, kte­ré poz­dě­ji inspi­ro­va­ly mno­hé evrop­ské dvo­ry. Zahrady se roz­klá­da­jí na veli­ce roz­leh­lé plo­še a tvo­ří pří­rod­ní muze­um antic­kých i rene­sanč­ních soch plné jes­ky­ní a vel­kých fon­tán.

            Jedinečnou památ­kou je flo­rent­ský most Ponte Vecchio. Jeho nej­po­zo­ru­hod­něj­ší domi­nan­tou je množ­ství obcho­dů, vybu­do­va­ných po jeho okra­jích a pode­pře­ných kůly. Po mos­tu také vede chod­ba Corridoio Vasariano, kte­rá spo­ju­je palác Pitti s muze­em Uffizi, jed­nou z nej­vy­hlá­še­něj­ších umě­lec­kých gale­rií na svě­tě. Most, kte­rý popr­vé vysta­vě­li v dáv­ných dobách Etruskové, je jedi­ným z flo­rent­ských mos­tů, kte­rý pře­žil nepo­ško­ze­ný dru­hou svě­to­vou vál­ku.

            Stopy poslé­ze Langdona se Siennou zavá­dě­jí do ohro­mu­jí­cí Síně pěti­set v Palazzo Vecchio.

            Palazzo Vecchio nebo­li Starý palác je flo­rent­skou rad­ni­cí a jed­ná se o jed­no z nej­vý­znam­něj­ších veřej­ných míst v Itálii. Ačkoliv vět­ši­nu toho­to palá­ce nyní zabí­ra­jí muzej­ní pro­sto­ry, zůstá­vá sym­bo­lem míst­ní vlá­dy. Od roku 1872 v něm síd­lí sta­ros­ta Florencie a je také síd­lem měst­ské rady. Štáb fil­mu Inferno zde natá­čel po čty­ři dny, aby zazna­me­nal scé­ny, ve kte­rých se Langdon sna­ží zjis­tit, jak se v aktu­ál­ní situ­a­ci přes­ně oci­tl. Štáb vyu­žil v palá­ci řadu pros­to, mimo jiné napří­klad síň pěti­set, síň map či šat­nu, a také prv­ní nádvo­ří.

            Langdon se Siennou násled­ně pokra­ču­jí po sto­pách, kte­ré Zobrist zane­chal, až do bap­ti­se­ria San Giovanni nebo­li křest­ní kap­le sva­té­ho Jana Křtitele.

            Baptiserium se nachá­zí na náměs­tí Piazza del Duomo. Nejenže se jed­ná o jed­nu z nej­star­ších budov ve měs­tě (sta­vět se zača­lo v roce 1059), ale jde také o jed­nu z nej­vý­znam­něj­ších cír­kev­ních budov ve Florencii. V této křest­ní kap­li, zná­mé pozo­ru­hod­nou bron­zo­vou brá­nou, ozna­čo­va­nou též Rajská brá­na, byl pokřtěn jak sám Dante, tak i řada dal­ších význač­ných osob Renesance, a až do kon­ce 19. sto­le­tí také všich­ni flo­rent­ští kato­lí­ci.

            Jedná se o osmi­úhel­ní­ko­vou stav­bu, kte­rá je zvnějš­ku pokry­ta bílým a zele­ným mra­mo­rem. Interiér je pak kom­plet­ně pokry­tý mozai­ka­mi, zná­zor­ňu­jí­cí­mi hie­rar­chie andě­lů, výje­vy z kni­hy Genesis, život patri­ar­chy Josefa, život Ježíše Krista, život sva­té­ho Jana Křtitele a posled­ní soud.

            V Budapešti se natá­če­lo hned něko­lik scén včet­ně val­né vět­ši­ny scén v ate­li­é­rech. Exteriéry toho­to měs­ta moh­ly svým evrop­ským sty­lem zastou­pit vět­ši­nu míst, kte­rá pro­ta­go­nis­té fil­mu navště­vu­jí.

            Například scé­na, během kte­ré Langdon se Siennou zjiš­ťu­jí, že ze Starého palá­ce zmi­ze­la Danteho posmrt­ná mas­ka, se ve sku­teč­nos­ti natá­če­la v pro­sto­rách etno­gra­fic­ké­ho muzea v Budapešti. Zde se také ode­hrá­vá scé­na, ve kte­ré šoko­va­ní Langdon se Siennou sle­du­jí zázna­my z bez­peč­nost­ních kamer.

            Budapešťské etno­gra­fic­ké muze­um je jed­ním z nej­roz­sáh­lej­ších a nej­vý­znam­něj­ších evrop­ských muzeí. V jeho roz­ma­ni­tých sbír­kách se nachá­zí více než 200 tisíc etno­gra­fic­kých arte­fak­tů, ale také his­to­ric­kých foto­gra­fií, ruko­pi­sů, zázna­mů lido­vé hud­by, fil­mů a videí týka­jí­cích se jak kul­tur­ní his­to­rie maďar­ské, tak i mezi­ná­rod­ní.

            Scény, ve kte­rých jsou Langdon se Siennou pro­ná­sle­do­vá­ni pod­zem­ní kap­lí v benát­ské bazi­li­ce sva­té­ho Marka se natá­če­ly ve skle­pe­ních pozo­ru­hod­né­ho muzea Kiscelli v Budapešti.

            Muzeum Kiscelli, kte­ré se nachá­zí na úbo­čí kop­ce v Budě, sestá­vá z býva­lé­ho barok­ní­ho kláš­te­ra a kos­te­la. V prů­bě­hu dese­ti­le­tí byla tato budo­va vyu­ží­vá­na také jako vojen­ská kasár­na a laza­ret, než ji v roce 1910 zakou­pil vídeň­ský sbě­ra­tel umě­ní a výrob­ce nábyt­ku Max Schmidt, kte­rý ji pro­mě­nil v luxus­ní síd­lo. Schmidt ve své posled­ní vůli budo­vu i poze­mek odká­zal míst­ní­mu lidu pod pod­mín­kou, že zde budou pro­vo­zo­vá­ny park a muze­um pří­stup­né veřej­nos­ti. Navzdory váž­né­mu poško­ze­ní v prů­bě­hu dru­hé svě­to­vé vál­ky budo­va stá­le sto­jí a slou­ží jako pozo­ru­hod­né muze­um a umě­lec­ká gale­rie.

            Děsivé a podiv­né scé­ny, kte­ré se ode­hrá­va­jí v Langdonových vidi­nách, se natá­če­ly v maleb­né ulič­ce ved­le budo­vy maďar­ské Státní ope­ry.

            Budova maďar­ské Státní ope­ry byla navr­že­na Miklosem Yblem, význam­nou osob­nos­tí maďar­ské archi­tek­tu­ry 19. sto­le­tí, a veřej­nos­ti byla popr­vé zpří­stup­ně­na v roce 1884.

            Budova v novo­re­ne­sanč­ním sty­lu s prv­ky baro­ka je vyzdo­be­na mimo jiné obra­zy a socha­mi před­ních postav maďar­ské­ho umě­ní. Po vizu­ál­ní i akus­tic­ké strán­ce je buda­pešťská ope­ra pova­žo­vá­na za jeden z nej­lep­ších oper­ních sálů na svě­tě.

            Maďarské národ­ní muze­um zastou­pi­lo Harvardovu uni­ver­zi­tu ve scé­nách, v nichž se Langdon sna­ží oži­vit své vzpo­mín­ky.

            Maďarské národ­ní muze­um je nej­star­ším veřej­ným muze­em v Maďarsku. Současná budo­va byla posta­ve­na v letech 1837 až 1847 a je skvě­lou ukáz­kou novo­kla­si­cis­tic­ké archi­tek­tu­ry. Muzeum, zalo­že­né před 200 lety, se věnu­je maďar­ské his­to­rii a dodnes zůstá­vá sym­bo­lem maďar­ské národ­ní iden­ti­ty.

            Menší štáb se při natá­če­ní vydal také do mýtic­ké­ho Istanbulu v Turecku, aby zde během jed­no­ho víken­du nato­čil pří­jezd Langdona, Sinskeyové a Simse do ohro­mu­jí­cí­ho chrá­mu Hagia Sofia, jinak též chrám Boží moud­ros­ti.

            Chrám Boží moud­ros­ti býval chrá­mem, poté se z něj sta­la meši­ta a v sou­čas­nos­ti slou­ží jako muze­um. Byl posta­ven v šes­tém sto­le­tí naše­ho leto­poč­tu na pří­kaz byzant­ské­ho císa­ře Justiniána a je jedi­nou budo­vou na svě­tě, kte­rá slou­ži­la cel­kem třem růz­ným nábo­žen­stvím: pohan­ské­mu, orto­dox­ní­mu křes­ťan­ské­mu a sun­nit­ské­mu islá­mu.

            Pod budo­vou se nachá­ze­jí roz­sáh­lé nádr­že, o kte­rých his­to­ri­ci tvr­dí, že jsou tak roz­leh­lé, že by se do nich vešla celá loď. Tyto nádr­že byly výtvar­ným týmem fil­mu Inferno vybu­do­vá­ny za úče­lem natá­če­ní vyvr­cho­le­ní celé­ho fil­mu v buda­pešťských ate­li­é­rech.

            Ačkoliv se řada scén z Florencie sku­teč­ně v tom­to měs­tě i natá­če­la, někte­ré z nich byly nato­če­ny v Budapešti, kte­rá ve fil­mu Florencii čás­teč­ně zastou­pi­la. Velice čas­to se zábě­ry, kte­ré se ve fil­mu ode­hrá­va­jí na jed­nom mís­tě, natá­če­ly v něko­li­ka růz­ných loka­cích v růz­ných měs­tech, a na výtvar­ní­ko­vi Peterovi Wenhamovi bylo, aby všech­ny tyto zábě­ry půso­bi­ly zce­la celist­vým a jed­not­ným dojmem.

            Aby jed­no měs­to vypa­da­lo jako měs­to jiné, dohlí­žel na veš­ke­ré prá­ce Wenham osob­ně. Některé z pří­kla­dů jeho prá­ce jsou poměr­ně oči­vid­né, napří­klad pře­mě­na nápi­sů a pozná­va­cích zna­ček na maďar­ských vozech za nápi­sy a znač­ky ital­ské – a jiné jsou mno­hem nená­pad­něj­ší. „Velice důle­ži­té bylo pou­lič­ní osvět­le­ní,“ říká. „Ve flo­ren­cii mají lam­py želez­né držá­ky, kte­ré jsou zasa­ze­né do zdí, a domi­nant­ní ozdob­né hro­ty. Na budo­vy také při­pev­ňu­je­me vněj­ší žalu­zie – kdo­ko­liv, kdo navští­vil Florencii, je viděl. Bylo pro nás veli­ce důle­ži­té, aby byla ilu­ze kom­plet­ní.“

            Další ilu­ze zahr­no­va­la pro­mě­nu buda­pešťské­ho etno­gra­fic­ké­ho muzea v ital­ské pro­sto­ry, v nichž je ulo­že­na Danteho posmrt­ná mas­ka. Ačkoliv bylo natá­če­ní na sku­teč­ném mís­tě, kde je mas­ka ulo­že­na zce­la vylou­če­né, pozna­me­ná­vá Wenham, že fik­tiv­ní pro­sto­ry byly pro potře­by pří­bě­hu tak jako tak vhod­něj­ší: „Ve sku­teč­nos­ti se posmrt­ná mas­ka nachá­zí v dře­vě­né skříň­ce, vylo­že­né čer­ve­ným same­tem,“ popi­su­je.

            Vzhledem k tomu, že měl mož­nost vytvo­řit pro potře­by této scé­ny pro­sto­ry, kte­ré budou ve fil­mu půso­bit lépe, mohl v buda­pešťském muzeu popus­tit uzdu své kre­a­ti­vi­tě. „Prostory samot­né – šíř­ka cho­deb, prů­cho­dy do dal­ších čás­tí budo­vy – to vše půso­bi­lo přes­ně tak, jak mělo.“ Co už ale tak doce­la správ­ně nepů­so­bi­lo bylo novo­kla­si­cis­tic­ká archi­tek­tu­ra Budapešti. „V Budapešti najde­te nej­růz­něj­ší archi­tek­to­nic­ké sty­ly, ale zce­la jis­tě neob­sa­hu­je žád­né ital­ské prv­ky.“ Aby vše potře­bám fil­mu vyho­vě­lo, vytvo­řil Wenham muzeu pomy­sl­ný kos­tým. „Vynaložili jsme vel­ké úsi­lí, abychom na stá­va­jí­cím mra­mo­ru vytvo­ři­li jakousi ochran­nou vrst­vu, na kte­rou jsme moh­li malo­vat, a poslé­ze zase vše odstra­ni­li. Bylo to jako vytvo­řit muzeu zce­la nový oděv.“

            Budapešť doká­za­la zastou­pit také Benátky, neboť zde Wenham vytvo­řil kryp­ty, nachá­ze­jí­cí se pod bazi­li­kou sva­té­ho Marka. „Z prak­tic­ké­ho hle­dis­ka je pocho­pi­tel­né, že akč­něj­ší scé­ny je lépe točit v deko­ra­cích nebo exte­ri­é­rech, kte­ré nejsou tak vzác­né, jako bazi­li­ka samot­ná,“ říká. „Měli jsme mož­nost natá­čet na bal­ko­nu bazi­li­ky, ale násled­né scé­ny v sobě kom­bi­nu­jí zábě­ry z deko­ra­cí, vytvo­ře­ných v ate­li­é­rech, a umě­lá poza­dí. V Budapešti jsme obje­vi­li muze­um, kte­ré našim potře­bám moh­lo poslou­žit – jed­na­lo se o veli­ce praš­né a chát­ra­jí­cí mís­to a my zde polo­ži­li novou pod­la­hu, kte­rou jsme na zákla­dě peč­li­vé foto­do­ku­men­ta­ce vytvo­ři­li pod­le sku­teč­né pod­la­hy v kryp­tě. Pak jsme vybu­do­va­li zábrad­lí a také oltář pro cír­kev­ní arte­fak­ty.“

            Wenhamův tým vybu­do­val také pod­zem­ní nádr­že pod chrá­mem Hagia Sofia. Pro potře­by pří­bě­hu je zde voda o něco hlub­ší než ve sku­teč­nos­ti a Wenhamovy kuli­sy dle jeho odha­dů zahr­nu­jí jen asi pěti­nu cel­ko­vé roz­lo­hy sku­teč­ných nádr­ží. S pomo­cí mod­ré­ho plát­na byl tým vizu­ál­ních efek­tů scho­pen zajis­tit, aby Wenhamovy kuli­sy půso­bi­ly pat­řič­ně roz­lehle.

            Wenham se také veli­ce těs­ně podí­lel na návr­hu sek­ven­cí z „pekel­né uli­ce“ - podiv­ných scén, v nichž v Langdonově mys­li oží­va­jí výje­vy z Danteho Pekla. „Vytvořili jsme vel­mi bizar­ní pro­stře­dí,“ popi­su­je. „Nenacházíme se v Evropě ani v Americe. Chtěli jsme, aby vše půso­bi­lo jako oby­čej­ná uli­ce s oby­čej­ný­mi lid­mi, dokud se nepo­dí­vá­te tro­chu detail­ně­ji a nezjis­tí­te, že je vše veli­ce podiv­né. Auta jsou výhrad­ně čer­ná. Cedule na uli­cích splý­va­jí s budo­va­mi samot­ný­mi. Silničáři, kte­ří opra­vu­jí vozov­ku, u toho pou­ží­va­jí kopí, tak jako ti na Botticelliho nákre­su pek­la. Všechny tyhle podiv­nos­ti navo­zu­jí dojem zdán­li­vě nor­mál­ní sou­do­bé uli­ce, kte­rá se ale stá­vá stá­le bizar­něj­ší s tím, jak stou­pá zma­te­ní Langdonovy mys­li.“

---