Il Boemo – Recenze – 70 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Výpravné his­to­ric­ké čes­ké dra­ma Il Boemo, nato­če­né v kopro­duk­ci s Itálií a Slovenskem, se zao­bí­rá osu­dy čes­ké­ho hudeb­ní­ho skla­da­te­le Josefa Myslivečka, jenž žil v letech 1737 až 1781, tedy na pře­lo­mu pozd­ní­ho baro­ka a rané­ho kla­si­cis­mu. Stejně jako jeho otec a bra­tr se Josef vyu­čil mly­nář­ské­mu řemeslu, avšak coby talen­to­va­ný hudeb­ník poté odces­to­val žít do Itálie, kde se pro­sla­vil jako autor řady oper. Jeho dílo bylo vel­kou inspi­ra­cí samot­né­mu Mozartovi, přes­to dnes ale jen málo­kdo zná jeho jmé­no, natož jeho hud­bu.

Photo © Pilot Film

Režisér a sce­náris­ta Petr Václav, tvůr­ce oce­ňo­va­ných soci­ál­ních dra­mat Cesta ven nebo Nikdy nejsme sami, nato­čil v roce 2015 o Myslivečkovi doku­ment Zpověď zapo­me­nu­té­ho. Nyní o něm ve svém zda­le­ka nej­vět­ším a nejam­bi­ci­óz­něj­ším fil­mu vyprá­ví od jeho kari­ér­ních počát­ků, kdy začí­nal jako uči­tel hud­by, až po jeho nešťast­ný konec, kdy pod­lehl syfi­li­su. Přes deset let při­pra­vo­va­ný pro­jekt se natá­čel v Itálii a v ital­šti­ně, při­čemž před­sta­vi­tel hlav­ní role Vojtěch Dyk se musel nau­čit odří­ká­vat své repli­ky zpa­mě­ti, pro­to­že ital­sky neu­mí. Je nut­no před ním smek­nout, pro­to­že na výsled­ku to vůbec není poznat – mlu­ví stej­ně ply­nu­le a při­ro­ze­ně jako jeho ital­ští hereč­tí kole­go­vé a kole­gy­ně figu­ru­jí­cí v mezi­ná­rod­ním obsa­ze­ní.

Film i díky zvo­le­né­mu ital­ské­mu zně­ní (se spo­ra­dic­kou češ­ti­nou), auten­tic­kým loka­cím Benátek a Neapole a sta­ro­svět­ské­mu ztvár­ně­ní kos­tým­ní­ho dobo­vé­ho fil­mu odka­zu­jí­cí­mu na žánro­vě spří­z­ně­né sním­ky, jako je Amadeus, Casanova nebo Barry Lyndon, půso­bí na pomě­ry čes­ké kine­ma­to­gra­fie nebý­va­le vzne­še­ně. Současně jde o film vel­mi seri­óz­ní, umě­lec­ký, uni­ver­zál­ně sro­zu­mi­tel­ný a s poten­ci­á­lem oslo­vit na zahra­nič­ním trhu. Vybrat Il Boemo jako domá­cí­ho repre­zen­tan­ta do osca­ro­vé­ho klá­ní se zpět­ně jeví jako smys­lu­pl­ný tah, těž­ko by se letos našel vhod­něj­ší kan­di­dát.

Photo © Pilot Film

Ke všem aspek­tům, jež se podí­le­jí na utvá­ře­ní výraz­né audi­o­vi­zu­ál­ní slož­ky fil­mu, jako je scé­no­gra­fie, mas­ky, zajiš­tě­ní kos­tý­mů a rekvi­zit, prá­ce s hud­bou a špič­ko­vé nazpí­va­ní pěvec­kých par­tů, auten­ti­ci­ta růz­ných pro­stře­dí, sou­hra kame­ry a sví­ce­ní či zachy­ce­ní dobo­vých reá­lií, při­stou­pi­li tvůr­ci se zjev­ným zápa­lem a nesmír­nou peč­li­vos­tí. Obdobně peč­li­vě byl utvá­řen i pří­běh fil­mu, v němž byla docho­va­ná fak­ta o Myslivečkově živo­tě dopl­ně­na o fik­tiv­ní linie a scé­ny, kte­ré vychá­ze­jí čás­teč­ně z fan­ta­zie Petra Václava a čás­teč­ně z nazna­če­ných zmí­nek v růz­ných lite­rár­ních zdro­jích (včet­ně např. Mozartovy dopi­so­vé kore­spon­den­ce). Navzdory for­mál­ní vel­ko­le­posti je ale film svým obsa­hem spí­še skrom­ný a intim­ní, vyprá­vě­ný v pozvol­ném tem­pu. Jeho pří­běh napl­ňu­je rela­tiv­ně pří­mo­ča­ré sché­ma o vze­stu­pu a pádu, jehož absen­ce dra­ma­tič­nos­ti ješ­tě pod­tr­hu­je ta sku­teč­nost, že je zhus­ta pro­klá­dán dlou­hý­mi sta­tic­ký­mi zábě­ry z oper, v nichž zní Myslivečkovy árie, a kte­ré tem­po sním­ku ješ­tě více roz­vol­ňu­jí.

Samotný děj fil­mu je posou­ván kupře­du téměř výhrad­ně pro­střed­nic­tvím vzta­hů Josefa Myslivečka s růz­ný­mi žena­mi, kte­ré jsou pro­spěš­né pro jeho pro­fes­ní růst. Milostné plet­ky s těmi správ­ný­mi hra­běn­ka­mi a pěv­ky­ně­mi mu totiž dopo­má­ha­jí k ces­tě mezi sme­tán­ku, odkud už zbý­vá jen krů­ček k ředi­te­lům oper a dal­ším význam­ným osob­nos­tem ital­ské kul­tu­ry. K vět­ši­ně svých vzta­hů tudíž skla­da­tel při­stu­pu­je se zjev­nou vypo­čí­ta­vos­tí, zatím­co v těch, kdy jej moti­vu­je pro změ­nu lás­ka či vášeň, se stá­vá obě­tí ško­do­li­bé iro­nie. Když se zami­lu­je, tak zrov­na do ženy, kte­rá je již pro­vda­ná za žár­li­vé­ho hru­bi­á­na. Syfilisem se zas Mysliveček naka­zí para­dox­ně od slu­žeb­né, kte­rá od něj chví­li před­tím prá­vě kvů­li oba­vám z pohlav­ních nemo­cí ode­že­ne dvo­ji­ci pro­sti­tu­tek.

Photo © Pilot Film

Přestože se Mysliveček stal v Itálii navzdo­ry sil­né kon­ku­ren­ci jed­ním z nej­vy­hle­dá­va­něj­ších hudeb­ních skla­da­te­lů své doby, tak nikdy nezbo­ha­tl, a když one­moc­něl, tak se pro­pa­dal do čím dál vět­ší chu­do­by, ačko­li i ve špat­né fyzic­ké kon­di­ci a s mas­kou zakrý­va­jí­cí nemo­cí zne­tvo­ře­ný obli­čej dál sklá­dal ope­ry a sám je diri­go­val. Petr Václav tudíž ani zde neo­pouš­tí soci­ál­ní téma­ta, pro­čež zdů­raz­ňu­je zejmé­na pro­past­né roz­dí­ly mezi lid­mi růz­ných spo­le­čen­ských tříd. Šlechtu uka­zu­je jako pový­še­nou sebran­ku, kte­rá se vyží­vá v drbech a pomluvách, pořá­dá orgie, v oper­ních ložích hodu­je a hra­je kar­ty a vůči níže posta­ve­ným si nevá­há lec­cos dovo­lit, což doklá­dá tře­ba i absurd­ní fekál­ní scén­ka s nea­pol­ským krá­lem. Neurození to nao­pak mají těž­ké, i když jsou úspěš­ní. Myslivečka sice všich­ni chvá­lí a pějí ódy na jeho talent, jeho pro­fe­se se ale nikdy dob­ře pla­ce­nou nesta­ne. I ta nej­pro­slu­lej­ší a nej­ta­len­to­va­něj­ší oper­ní uměl­ky­ně se musí v lep­ší spo­leč­nos­ti potý­kat s odsud­ky a pohr­dá­ním.

Tento roz­por mezi bohat­stvím a chu­do­bou Petru Václavovi slou­ží k vytvá­ře­ní dal­ších pro­ti­kla­dů, mimo jiné mezi krás­ným umě­ním a ošk­li­vým umí­rá­ním (tře­ba hned v úvo­du jsou zábě­ry s postup­ně ocha­bu­jí­cím a kola­bu­jí­cím Myslivečkem pro­klá­dá­ny se scé­na­mi z ope­ry, v nichž kame­ra zabí­rá obli­čej hlav­ní pěv­ky­ně v detai­lu). Další moti­vy se týka­jí zejmé­na Myslivečkovy hud­by a jeho pří­stu­pu k ní. Dle jeho mod­li­teb ji sklá­dá pro potě­chu Boha, záro­veň jej ale žene i tou­ha po uzná­ní a úspě­chu u lidí. Film jej uka­zu­je více jako talen­to­va­né­ho auto­ra, jenž se sna­ží ve své tvor­bě vyho­vět tren­dům, než jako své­hla­vé­ho génia, kte­rý by sám tren­dy udá­val. Kdo má jed­no­znač­ně navrch se ostat­ně uká­že ve výbor­né scé­ně (odka­zu­jí­cí prá­vě na Formanova Amadea), v níž se Mysliveček setká s teh­dy ješ­tě nepl­no­le­tým Mozartem, kte­rý bez mrk­nu­tí oka pomo­cí impro­vi­za­ce pový­ší jeho roz­pra­co­va­nou prů­měr­nou sklad­bu na mis­trov­ské dílo.

Photo © Pilot Film

Vojtěch Dyk v hlav­ní roli před­vá­dí sym­pa­tic­ky umě­ře­ný a sou­stře­dě­ný výkon, kte­rým zdat­ně pod­tr­há­vá tvůr­čí záměr pojmout posta­vu Josefa Myslivečka nepro­nik­nu­tel­ně a záhad­ně, aby jeho men­tál­ní stav a vnitř­ní moti­va­ce zůsta­ly v co nej­vět­ší míře tajem­stvím, kte­ré je odha­lo­vá­no v podo­bě tlu­me­ných emo­cí jen vzác­ně. V jeho podá­ní jsou nesmír­ně půso­bi­vé i ty sek­ven­ce, kdy hra­je s mas­kou na obli­če­ji, kte­rá mu zakrý­vá roz­pa­da­jí­cí se tvář. Hereckým pro­ti­kla­dem mu je zejmé­na Barbara Ronchi v roli slav­né a psy­chic­ky labil­ní oper­ní pěv­ky­ně, jejíž výkon je nao­pak hor­ko­krev­ný až vznět­li­vý. Kromě toho si Petr Václav do fil­mu obsa­dil své oblí­ben­ce – her­ci jako Karel Roden, Lenka Vlasáková nebo Zdeněk Godla se v něm nicmé­ně všich­ni mih­nou sotva na pár sekund.

Il Boemo je fil­mem tvůr­ce, kte­rý k němu při­stou­pil zod­po­věd­ně, pře­mýš­li­vě a s jas­nou umě­lec­kou vizí, kte­rou se mu poda­ři­lo napl­nit. Portrét polo­za­po­me­nu­té­ho skla­da­te­le je v něm uple­ten z mno­ha témat a moti­vů, kte­ré nicmé­ně dohro­ma­dy nevy­tvá­ře­jí nato­lik sil­nou a str­hu­jí­cí výpo­věď, aby výsle­dek mohl být srov­ná­ván s něko­li­krát zmí­ně­ným Amadeem, k němuž se Il Boemo sice sám vzta­hu­je, leč na jeho úro­veň nedo­sáh­ne. Avšak jako na čes­ké pomě­ry nad­stan­dard­ně zda­ři­lý a divác­ky nároč­něj­ší živo­to­pis­ný film, kte­rý se zdat­ně vyhý­bá kýči a prvo­plá­no­vé líbi­vos­ti, obsto­jí i v zahra­nič­ní kon­ku­ren­ci.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře