Humbook 2017 - Rozhovor s Joelle Charbonneau

Nadchly vás kni­hy Joelle Charbonneau? Nebo bys­te se jen rádi dozvě­dě­li něco víc o živo­tě člo­vě­ka, kte­rý se živí psa­ním a pro­sla­vil se po celém svě­tě? Pak čtě­te dále! Na Humbookfestu 2017 jsem tuto sym­pa­tic­kou Američanku vyzpo­ví­da­la a takhle to dopadlo:

Chtěla jste být spi­so­va­tel­kou už odma­la, nebo jste měla jiné plá­ny?

„Studovala jsem umě­lec­kou uni­ver­zi­tu se zamě­ře­ním na hud­bu a diva­dlo. Pak jsem se věno­va­la zpě­vu, herec­tví, muzi­ká­lům a ope­rám.“

Táhlo Vás to tedy k herec­tví a hud­bě?

„Ano, roky jsem děla­la herec­tví a vždy jsem chtě­la být na Broadwayi. To se mi sice nikdy nepo­da­ři­lo, ale podí­le­la jsem se na vzni­ku mno­ha diva­del­ních a taneč­ních pře­sta­ve­ní, muzi­ká­lech, pís­ních, fil­mech, tele­viz­ních pořa­dech… Když jste totiž herec, dělá­te všech­ny mož­né prá­ce ve vašem obo­ru, abys­te se uži­vi­la.“

Co vás zaved­lo ke psa­ní?

„Překvapivě herec­tví. Psaní jsem do té doby nikdy nemě­la ráda a oprav­du jsem ho nesná­še­la. Vždy jsem k němu ve ško­le byla nuce­ná a moti­vo­va­la mě jen vidi­na dob­ré znám­ky, což se mi pocho­pi­tel­ně nelí­bi­lo. Ale jako hereč­ka vždy hle­dá­te novou roli a zúčast­ňu­je­te se mno­ha cas­tingů. Jednoho jsem se kdy­si takhle zúčast­ni­la, odje­la jsem na večer­ní před­sta­ve­ní a tam jsem pak zjis­ti­la, že u cas­tingu uspě­li všich­ni, jen já ne. To mě oprav­du naštva­lo. Tak jsem se roz­hod­la odjet autem pryč a pak vznik­la moje prv­ní kni­ha. Je to hroz­ná kni­ha, urči­tě ta nej­hor­ší, kte­rou kdy kdo napsal. Ale takhle to zača­lo.“

Kde bere­te inspi­ra­ci pro své nové pří­běhy?

„Všude. Hodně inspi­ra­ce mi v prů­bě­hu let při­nes­li mí stu­den­ti, kte­ré učím zpěv. Všímám si vše­ho v mém oko­lí. Např. když vidím v par­ku poho­ze­nou botu, začnu si v hla­vě vymýš­let udá­los­ti, kte­ré toto zapří­či­ni­ly. A ten pří­běh se sna­žím udě­lat hor­ší a děsi­věj­ší.“

Čtete někdy své vlast­ní, již vyda­né, kni­hy?

„Ne, když už jsou dokon­če­né a vyda­né, tak je nečtu. I když vlast­ně jsem jed­nou zkou­še­la číst Univerzitu výji­meč­ných, ale ve fran­couz­šti­ně. Mluvím totiž také fran­couz­sky a byla jsem zvě­da­vá, jak má kni­ha zní v jiném jazy­ce. S úle­vou a vědo­mím, že vše je na správ­ném mís­tě, jsem po prv­ní kapi­to­le číst pře­sta­la. Kdybych čet­la své kni­hy i po jejich vydá­ní, pokaž­dé bych v nich našla něco, co bych chtě­la změ­nit a uvě­do­mi­la bych si, že jsem to moh­la napsat jinak, lépe. Ale mys­lím si, že od vydá­ní pat­ří kni­ha čte­ná­řům, niko­liv mně. Takže je radě­ji nechá­vám být.“

Vaše oblí­be­ná kniha/žánr/spisovatel?

„To je zákeř­ná otáz­ka. Miluju růz­né žán­ry i auto­ry. Často čtu Stephena Kinga, ten je pod­le mě nej­lep­ší ve stra­ši­del­ných pří­bě­zích. A pro ty mám sla­bost.“

Na jaké nej­za­jí­ma­věj­ší mís­to jste se dosta­la díky lite­rár­ní akci?

„Zdejší hrad je váž­ně nád­her­ný, stej­ně jako celá Praha. Velmi oblí­be­né pak mám také malé měs­teč­ko v Oklahomě, kte­ré není význam­né svým zevnějš­kem, ale zážit­ky, kte­ré s ním mám spo­je­né. Přijela jsem tam, abych týden před­ná­še­la pro taměj­ší stu­den­ty. Někdy je to více o lidech než o vněj­ší krá­se… Austin je také super měs­to, stej­ně jako jiho­zá­pad­ní oblast USA.“

---