Kritiky.cz > Speciály > Hotel Transylvánie 2 - Obsah/O filmu

Hotel Transylvánie 2 - Obsah/O filmu

OBSAH

Zdá se, že Hotelu Transylvánie se začí­ná dařit. Dracula koneč­ně ustou­pil ze svých strikt­ních zásad uby­to­vá­vat v hote­lu pou­ze pří­še­ry a ten se pro­to ote­ví­rá i lid­ským návštěv­ní­kům. Za zavře­ný­mi dveř­mi kryp­ty ale Draculu sží­ra­jí pochyb­nos­ti o tom, zda se jeho napůl lid­ský a napůl upí­ří vnuk Dennis vůbec někdy sta­ne upí­rem. Když tedy Mavis ve spo­leč­nos­ti Johnnyho vyra­zí na návště­vu lid­ské čás­ti pří­bu­zen­stva - na kte­ré ji ostat­ně také čeká nejed­no pře­kva­pe­ní - požá­dá „Děda“ Drac o pomoc své přá­te­le Franka, Murrayho, Waynea a Griffina a spo­leč­ně Dennisovi nachys­ta­jí „kurz pro stra­ši­dla“. Nemají ale nejmen­ší tuše­ní, že se k návštěvě své rodi­ny v hote­lu chys­tá také Dracův roz­mr­ze­lý a vel­mi, vel­mi, vel­mi sta­ro­mód­ní otec Vlad. Když se tedy Vlad dozví, že jeho prav­nuk není čis­to­krev­ný upír - a ješ­tě k tomu teď do Hotelu Transylvánie mohou jez­dit i lidé - nasta­ne mela, ze kte­ré by dost mož­ná i upí­ro­vi ztuh­la krev v žilách.

O FILMU

„Dracula je mož­ná pří­še­rou, zná­mou po celém svě­tě, ale ve sku­teč­nos­ti je to jenom oby­čej­ný otec od rodi­ny,“ říká reži­sér Genndy Tartakovsky, kte­rý pomohl vdech­nout nový život kla­sic­kým mon­st­rům jako Dracula, Frankenstein, vlkodlak a dal­ší v ani­mo­va­ném kome­di­ál­ním hitu Hotel Transylvánie. Původní sní­mek z roku 2012 utr­žil po svě­tě více než 350 mili­o­nů dola­rů a stá­le je drži­te­lem rekor­du za nej­vyš­ší pre­mi­é­ro­vé trž­by v měsí­ci září na úze­mí Spojených stá­tů.

Dracova par­ta se nyní vra­cí zpět a s ní i Tartakovsky na reži­sér­ském křes­le, aby nám spo­leč­ně před­sta­vi­li nová dob­ro­druž­ství ve fil­mu Hotel Transylvánie 2. Na začát­ku fil­mu se lidé a pří­še­ry koneč­ně učí žít spo­leč­ně. „Drac se má veli­ce dob­ře,“ říká Tartakovsky. „Jonathan a Mavis se vza­li a měli malé­ho chlap­ce – Dennise. A v jeho oso­bě se zhmo­t­ňu­je hlav­ní otáz­ka celé­ho fil­mu: je Dennis upír, nebo je to člo­věk? Mavis a Johnny jsou při­pra­ve­ni své­ho syna milo­vat, ať už je kým­ko­liv, ale Dracula samo­zřej­mě ve skry­tu duše dou­fá, že Dennis je upír. Bojí se, že pokud je člo­vě­kem, bude ho Mavis chtít vycho­vá­vat ve svě­tě lidí a ne v hote­lu. Takže je odhod­la­ný udě­lat coko­liv, aby v Dennisovi pro­bu­dil upí­ří sklo­ny.“

Jako kaž­dá milu­jí­cí mat­ka tou­ží Mavis pro své­ho syna jen po tom nej­lep­ším. Ať už milu­je hotel sebe­víc – jde o jedi­ný domov, kte­rý kdy pozna­la – má pocit, že pokud je Dennis člo­vě­kem, pak by pro něj bylo nej­lep­ší, aby vyrůs­tal s ostat­ní­mi lid­mi. Aby zjis­ti­la, jaké by to pro něj asi bylo, svě­ří Dennise do rukou své­ho otce a vypra­ví se spo­leč­ně s Johnnym na návště­vu k jeho rodi­čům v jeho rod­ném Santa Cruz. Zatímco obje­vu­je vzru­šu­jí­cí aspek­ty živo­ta lidí – jako napří­klad 48 pří­chu­tí ovoc­ných džu­sů nebo non-stop obcho­dy – Drac v hote­lu šílí z před­sta­vy, že by měl strá­vit zby­tek živo­ta bez své dce­ry, a násled­kem toho je ješ­tě odhod­la­něj­ší udě­lat z Dennise upí­ra za kaž­dou cenu a dát tak Mavis důvod k tomu, aby hotel nikdy nemu­se­la opus­tit.

Drac při­jde s pozo­ru­hod­ným řeše­ním: vel­ko­le­pý výlet, během kte­ré­ho se spo­leč­ně se svý­mi přá­te­li bude sna­žit malou „pří­šer­ku v zábě­hu“ zau­čit a sezná­mit co nej­dů­klad­ně­ji s živo­tem pří­šer. Jeho plá­ny ale poně­kud nara­zí ve chví­li, kdy se na scé­ně obje­ví Dracův otec, Vlad, kte­rý při­je­de na neo­hlá­še­nou návště­vu.

„Vlad je upír ze sta­ré ško­ly,“ říká Tartakovsky. „Jejich vztah s Dracem je poměr­ně kon­fron­tač­ní – neu­stá­le se spo­lu doha­du­jí. Vlad Draca vytr­va­le posu­zu­je, a Drac se zase neu­stá­le brá­ní.“

„Vlad je úsměv­ně sta­ro­mód­ní, je drs­ný a vytr­va­lý,“ říká pro­du­cent­ka Michelle Murdocca. „Nenechá Draca na poko­ji. Velice snad­no pocho­pí­te, proč je Drac tako­vý, jaký je.“

Vlada v původ­ním zně­ní namlu­vil legen­dár­ní komik Mel Brooks, jeden z mála lidí na svě­tě, kte­ří jsou drži­te­li cen Emmy, Grammy, Oscara a ceny Tony. „Je jakým­si nos­ným pilí­řem sou­čas­né kome­die, věnu­je se téhle prá­ci snad odjak­ži­va, pomá­hal mi tří­bit můj kome­di­ál­ní cit a věk ho ani v nejmen­ším nijak nepo­zna­me­nal, tak­že je neu­stá­le ve stře­hu. Byl jsem poměr­ně hod­ně nesvůj z před­sta­vy, že bych ho měl reží­ro­vat. Je úžas­ný – vlast­ně ani žád­nou režii nepo­tře­bu­je,“ míní Tartakovsky. „Ale vzpo­mí­nám si, že v jed­nom pří­pa­dě chtěl znát můj názor na to, jak by měl říct kon­krét­ní dia­log. Co já můžu radit Melovi Brooksovi? Ale chtěl to po mně, tak­že jsem mu vyho­věl, a jemu se to líbi­lo a zaří­dil se pod­le mého přá­ní. To pro mě byl neu­vě­ři­tel­ný oka­mžik – na to asi nikdy neza­po­me­nu.“

Úvod i konec fil­mu svě­ři­li jeho tvůr­ci po hudeb­ní strán­ce do rukou jed­né ze sou­čas­ných nej­po­pu­lár­něj­ších sku­pin, Fifth Harmony, jejichž hito­vý sin­gl Worth It se drží celé léto na před­ních příč­kách hit­pa­rád. Skupina film zaha­ju­je sklad­bou I’m in Love With a Monster (Miluji pří­še­ru).

Tartakovsky přes to všech­no ale zdů­raz­ňu­je, že měli tvůr­ci fil­mu neu­stá­le na pamě­ti, čím byl Hotel Transylvánie tak výji­meč­ný. „Dostali jsme šan­ci zob­ra­zit nej­růz­něj­ší pří­še­ry – Draculu, Frankensteina, nevi­di­tel­né­ho muže, mumii – ve zce­la novém poje­tí. To byla úžas­ná pří­le­ži­tost zku­sit vytvo­řit něco, co bude hod­ně ve sty­lu kres­le­ných gro­te­sek, bude to veli­ce zábav­né, nebu­de se to brát pří­liš váž­ně a bude pro nás veli­ce zábav­né se do tako­vé­ho svě­ta vrá­tit a zjis­tit, jaká dal­ší dob­ro­druž­ství na jeho oby­va­te­le čeka­jí. A to byl tedy náš cíl: vytvo­řit něco bláz­ni­vé­ho, leh­ko­váž­né­ho, svě­ží­ho a zábav­né­ho, ale sou­čas­ně na divá­ky cito­vě zapů­so­bit.“

Ve své pod­sta­tě je pod­le Tartakovskyho jejich nový sní­mek doko­na­lou zába­vou pro celou rodi­nu. „V tomhle fil­mu si uží­vá­me spous­tu legra­ce. Pod jed­nou stře­chou se v něm setká­va­jí čty­ři gene­ra­ce Draculova rodu a do svě­ta pří­šer teď mají pří­stup i lidé, ale sou­čas­ně obsa­hu­je cen­né posel­ství o tom, že bychom dru­hé měli brát tako­vé, jací jsou. To je něco, co bychom si měli při­po­mí­nat kaž­dý den bez ohle­du na to, zda jsme rodi­či nebo dět­mi.“

Před dáv­ný­mi časy býval Dracula veli­ce impo­zant­ní a neú­pros­ný člo­věk, kte­rý vyu­žil svou sílu a své cha­risma neje­nom k tomu, aby vybu­do­val prv­ní hotel na svě­tě čis­tě pro pří­še­ry, ale také se stal jed­ním z nej­úz­kost­li­věj­ších rodi­čů na svě­tě, až do dne, kdy jeho dce­ra osla­vi­la své 118. naro­ze­ni­ny. Teď už je na tom ale lépe, nebo ne? Teď, když se z něj stal děde­ček, jsou všich­ni šťast­ní a spo­ko­je­ní. Ale když vyjde naje­vo, že by jeho vnuk Dennis mohl být oby­čej­ný člo­věk a niko­liv upír, Drac poně­kud ztra­tí hla­vu a je roz­hod­nu­tý pomo­ci malé­mu „opoz­di­lé­mu zubat­ci“ s pro­ře­zá­vá­ním jeho špi­čá­ků.

Adam Sandler, kte­rý Draca nada­bo­val v původ­ním zně­ní, říká, že film dějo­vě nava­zu­je na ten před­cho­zí – ale Dracula v něm stá­le ješ­tě musí tro­chu dospět. „Smířil se s pří­tom­nos­tí lidí a jeho dce­ra člo­vě­ka milu­je, ale nemá pří­liš vel­kou radost z toho, že by jeho vnuk mohl být také člo­věk,“ popi­su­je. „Chce, aby v něm bylo tro­chu více upí­ra – a sna­ží se v něm tyto sklo­ny po celý film pro­bu­dit. Drac musí tro­chu více otevřít oči.“

Johnny nedo­ká­že uvě­řit své­mu štěs­tí – poda­ři­lo se mu nara­zit na Hotel Transylvánie a stát se tak prv­ním člo­vě­kem, kte­rý do něj za posled­ních 200 let vstou­pil, je mu teď 28, našel svou život­ní lás­ku, je žena­tý, má dítě a dokon­ce má mož­nost se věno­vat své vysně­né prá­ci, tedy zlep­šo­vá­ní hote­lo­vých slu­žeb pro lid­ské hos­ty. Nemá nejmen­ší chuť hotel opouš­tět, ale když jeho man­žel­ka při­jde s nápa­dem sezná­mit jejich syna se svě­tem lidí, vydá se s Mavis do Kalifornie, aby spo­leč­ně navští­vi­li mís­ta, na kte­rých vyrůs­tal. Stejně jako v před­cho­zím fil­mu ho v ori­gi­ná­le namlu­vil Andy Samberg.

„Johnny je stá­le tím opti­mis­tic­kým ces­to­va­te­lem, kte­rým byl,“ říká Samberg. „Začíná si sice tro­chu více zvy­kat na život otce rodi­ny, ale v zása­dě je pořád stej­ný.“

Je těž­ké před­sta­vit si, že by na bez­sta­rost­né­ho Johnnyho nějak půso­bi­ly sta­ros­ti, kte­ré Mavis s Dracem sdí­le­jí ve věci toho, zda Dennis je či není upír – a pod­le Samberga tomu tak sku­teč­ně není. „Jelikož je to veli­ce poho­do­vý a bez­sta­rost­ný člo­věk, nesejde mu na tom, jest­li je někdo upír nebo člo­věk nebo od kaž­dé­ho něco,“ říká Samberg.

Draculovu 125letá dce­ru Mavis svět lidí vždyc­ky fas­ci­no­val – a to pla­tí dvoj­ná­sob teď, kdy se vda­la za Johnnyho a sta­la se mat­kou čty­řa­půlle­té­ho chla­peč­ka. Jako kaž­dá mat­ka pro něj chce jen to nej­lep­ší. I když bude Dennise milo­vat napros­to stej­ně bez ohle­du na to, zda je to člo­věk nebo upír, ví, že pokud je člo­vě­kem, pak se mu bude žít mno­hem sná­ze, opustí-li hotel a vydá se do svě­ta lidí. V roli Mavis se v původ­ním zně­ní vra­cí Selena Gomez.

„V prv­ním fil­mu půso­bi­la Selena coby Mavis veli­ce mile a uvol­ně­ně, jed­na­lo se o dív­ku, kte­rá se popr­vé zami­lo­vá­vá,“ říká Murdocca. „Teď se jed­ná o vda­nou ženu a mat­ku, a Selenina vlíd­nost a emo­tiv­nost je zno­vu klí­čem k celé této posta­vě. Skutečně doká­že vyjá­d­řit lás­ku mat­ky ke své­mu dítě­ti, doká­že tyto věci ztvár­nit lépe než leckte­rá mno­hem star­ší a zku­še­něj­ší hereč­ka a žena.“

Gomez pro­hla­šu­je, že ačko­liv je nyní Mavis o něco star­ší a je z ní mat­ka, přes­to se jed­ná o stej­nou milou dív­ku, kte­rou jsme pozna­li v prv­ním fil­mu. „Je dob­ro­druž­ná a má v sobě vel­kou jis­kru,“ míní. „V prv­ním fil­mu si koneč­ně ujas­ni­la, co od živo­ta chce, a její otec ji v tom pod­po­ro­val. Teď, v tomhle fil­mu, jí je 125 let, je vda­ná a má dítě, tak­že se nachá­zí­me v odliš­né fázi její­ho živo­ta, ale stá­le půso­bí jako Mavis. Pořád je to tatín­kův milá­ček. Zodpovědnost, kte­rou nyní má, v ní pro­bou­zí ty nej­lep­ší vlast­nos­ti.“

„Na Hotelu Transylvánie se mi líbí, že se v něm díky Draculovi všich­ni setká­va­jí pod jed­nou stře­chou,“ dodá­vá Gomez. „Postavy fil­mu jsou jed­na vel­ká rodi­na, bez ohle­du na to, jest­li se jed­ná o Frankensteina nebo Wolfganga, a mys­lím, že to je roz­to­mi­lé a okouz­lu­jí­cí.“

Sbližování lidí je také něčím, čím vyni­ká prá­vě Dennis, sou­dí Gomez. „Je to rozkoš­né dítě a oni se sna­ží při­jít na to, jest­li je nebo není pří­še­rou. Klíčovým téma­tem fil­mu je smí­řit se s tím, jaká je prav­da, ať už je jaká­ko­liv. Drac inten­ziv­ně tou­ží po tom, aby měl všech­no pod kon­t­ro­lou – to je vlast­nost, kte­rou na něm máme rádi, ale doká­že být také nepří­jem­ná. Drac se sna­ží, aby se Dennis cítil jako člen rodi­ny, ale jde na to mož­ná poně­kud špat­ným způ­so­bem. Film je o Dracově sna­ze smí­řit se s odliš­nost­mi, o tom, aby se ho nau­čil milo­vat a pod­po­ro­vat, aniž by mu vnu­co­val věci, o kte­ré nesto­jí.“

Nejlepší pří­tel, to je někdo, na koho se může­te bez­vý­hrad­ně spo­leh­nout – a tím je pro Draca Frank. Každý potře­bu­je parťáka...třeba pokud se vydá­te na taj­ný výlet...abyste se poku­si­li zjis­tit, zda je váš vnuk doo­prav­dy upír. No, mož­ná ne – a Frank to roz­hod­ně nebu­de mít leh­ké, teď, když ho pozná kdo­ko­liv na svě­tě – ale bude se držet co nej­blí­že po Dracově boku a co nej­dá­le od ote­vře­né­ho ohně. Coby Frankův hlas se v původ­ním zně­ní opět vra­cí Kevin James.

„Genndy je úžas­ný, pro­to­že mi pomá­há stát se pří­še­rou, a sou­čas­ně mi pomá­há najít v mého herec­kém výko­nu lid­skost, což je zábav­né,“ říká James. „Myslím, že to je na posta­vách toho­hle fil­mu skvě­lé – jsou to pocho­pi­tel­ně pří­še­ry, ale když se chtě­jí bavit, půso­bí veli­ce sym­pa­tic­ky.“

Griffin, nevi­di­tel­ný muž, by nemohl být šťast­něj­ší – našel lás­ku. No, více­mé­ně – jeho vyvo­le­ná je totiž také nevi­di­tel­ná. Vlastně si ostat­ní nejsou tak doce­la jis­tí tím, že doo­prav­dy exis­tu­je.

Vlkodlak Wayne má snad mili­on malých vlčat se svou ženou Wandou a nemá dost času sám pro sebe, což může být důvo­dem, proč se ze všech sil sna­ží pomo­ci Dracovi s jeho pro­blémy s vnu­kem. Zcela ho ale zasko­čí zjiš­tě­ní, že jeho nejmlad­ší dcer­ka Winnie se do Dennise zami­lo­va­la.

Mumie Murray je nemrt­vým oži­ve­ním celé sku­pi­ny. Tenhle obtloust­lej­ší požit­kář v obva­zech je vždy při­pra­ven si uží­vat, tak­že ani na vte­ři­nu neza­vá­há a nabíd­ne svou pomoc, aby v malém Dennisovi pro­bu­di­li pří­šer­ku. Postavu v ang­lič­ti­ně namlu­vil Keegan-Michael Key.

„Murray má rád zába­vu a já mám v jeho kůži mož­nost ztvár­nit veli­ce širo­ké spek­trum nálad,“ říká Key. „Hodně se baví, ale také má z někte­rých věcí hod­ně vel­ký strach. Líbí se mi, že se mi ani tro­chu nepo­do­bá – je hod­ně při těle, ale mlu­ví vyš­ším hla­sem, tak­že je zábav­né ho před­sta­vo­vat.“

Zatímco je Wayne na výle­tě s ostat­ní­mi, musí se Wanda sama posta­rat o tuc­ty svých potom­ků. Ale nemá s tím nejmen­ší pro­blém – tahle milá mat­ka si nedo­ká­že před­sta­vit pří­jem­něj­ší úkol.

Frankovou ženou je Eunice – stá­le kri­tic­ká, stá­le stej­ná, a své­ho man­že­la milu­je stá­le stej­ně sil­ně.

Nikdo se nedo­ká­že shod­nout na tom, zda je Dracův otec Vlad sta­ro­mód­ní, nebo pros­tě jenom sta­rý – ale na tom nesejde. Jedná se o legen­dár­ní pří­še­ru, kte­rá lidem věří tak málo, že už radě­ji ani vůbec nevy­chá­zí ze své jes­ky­ně. Draculův vztah s jeho otcem je veli­ce kom­pli­ko­va­ný a roky se nevi­dě­li – až do chví­le, než ho Mavis pota­jí pozve na osla­vu naro­ze­nin své­ho syna. Když ale Vlad zjis­tí, že v hote­lu spo­leč­ně žijí lidé a upí­ři, je osud Hotelu Transylvánie ve hvězdách. Role Vlada se v ori­gi­ná­le ujal legen­dár­ní komik Mel Brooks.

Pro Brookse byla tako­vá role více­mé­ně rodin­nou zále­ži­tos­tí. „Vnímám v sobě hod­ně z Draculova otce. Moje děti by vám to potvr­di­ly. Jen jsem si musel vzpo­me­nout na to, jak můj děda Schmuel jez­dil v New Yorku s taxí­kem.“ Právě ten totiž Brooksovo poje­tí Vlada údaj­ně inspi­ro­val. „Poskytl mi toho hod­ně a já pro­to věděl, že na tuhle roli mám.“

Upírům jejich ost­ré špi­čá­ky vyrůs­ta­jí nej­poz­dě­ji v pátém roce jejich věku. A Dennisovi, čty­ři a půl roku staré­mu syno­vi Mavis a Johnnyho, zatím ty jeho nevy­rost­ly. Drac, kte­rý tou­ží doká­zat, že jeho vnuk je upír, se za pomo­ci svých přá­tel roz­hod­ne uspo­řá­dat pro něj „výcvi­ko­vý tábor“, aby v něm pomohl pro­bu­dit pra­vé­ho upí­ra.

Stejně jako v pří­pa­dě prv­ní­ho fil­mu je vizu­ál­ní podo­ba sním­ku Hotel Transylvánie 2 pro­duk­tem vize a sty­lu jeho reži­sé­ra Genndyho Tartakovskyho. Jakožto vete­rá­no­vi tele­viz­ní ani­mo­va­né tvor­by (Dexterova labo­ra­toř, Samuraj Jack, Star Wars: Klonové vál­ky) se záli­bou v nad­sa­ze­ném sty­lu a akč­ních scé­nách se mu jeho celo­ve­čer­ním debu­tem Hotel Transylvánie poda­ři­lo veli­ce úspěš­ně pře­ori­en­to­vat na svět fil­mu způ­so­bem, kte­rý je pro počí­ta­čo­vě ani­mo­va­né fil­my veli­ce oje­di­ně­lý. „Obvykle se v počí­ta­čo­vě ani­mo­va­ném fil­mu sna­ží­me v pří­pa­dě postav držet jejich základ­ní­ho mode­lu či návr­hu, ale Genndy se navzdo­ry množ­ství postav, kte­ré se v Hotelu obje­vu­jí, sna­ží ve vel­ké míře uplat­ňo­vat nej­růz­něj­ší vizu­ál­ní vti­py a zábav­né gri­ma­sy,“ říká hlav­ní ani­má­tor Alan Hawkins, když popi­su­je spe­ci­fic­ký ani­mač­ní styl fil­mu. „To je jed­nou z věcí, kte­ré jsme se při prá­ci na prv­ním fil­mu nau­či­li – nechce­me pra­co­vat pou­ze s tím, co nám počí­tač nabí­zí a co už máme zaži­té. Musíme roz­ši­řo­vat hra­ni­ce mož­nos­tí.“

Od samé­ho počát­ku se mělo jed­nat o vel­kou výzvu, ale o tako­vou, se kte­rou se ani­má­to­ři byli při­pra­ve­ni popa­so­vat. „Animátoři při prá­ci na Genndyho fil­mech více­mé­ně jen navště­vu­jí jeho svět,“ říká Hawkins. „Snažíme se veli­ce usi­lov­ně vní­mat věci stej­ně jako on, pro­to­že počí­ta­če nás smě­ru­jí někam doce­la jinam, než kam míří on a k čemu se spo­leč­ně chce­me dopra­co­vat. A to je tím nej­těž­ším úko­lem – doká­zat se nala­dit na stej­nou vlnu. A i když si mys­lí­me, že už jsme toho dosáh­li, stej­ně nás kaž­dý den doká­že pře­kva­pit. Učíme se od něj obrov­ské množ­ství věcí. Spolupráce s ním je jako dal­ší stu­di­um ani­ma­ce.“

Jelikož si tou­to „ani­mač­ní ško­lou“ pro­šli ani­má­to­ři už v pří­pa­dě prv­ní­ho fil­mu, byla pro ně prá­ce na pokra­čo­vá­ní mno­hem snaz­ší. „Vytvořili jsme kni­hov­nu gri­mas, což nám do jis­té míry usnad­ni­lo prá­ci,“ pokra­ču­je Hawkins. „Kromě toho jsme vědě­li, že Genndy čas­to nerad opa­ku­je stej­né věci dva­krát, tak­že jsme se sna­ži­li pra­co­vat s věc­mi, kte­ré jsme dosud nepo­u­ži­li, pří­pad­ně si pohrá­va­li s pro­por­ce­mi posta­vy způ­so­bem, kte­rý jsme v prv­ním fil­mu nevy­zkou­še­li. Máme k dis­po­zi­ci zce­la nový roz­sah pro­střed­ků – nej­vý­raz­ně­ji je to vidět v pří­pa­dě Draculy, ale týká se to i řady jiných, méně význam­ných postav.“

Nyní, kdy už jsou čle­no­vé týmu Sony Pictures Imageworks sezná­me­ni s Tartakovskyho sty­lem, bylo mož­né zavést změ­ny, kte­ré jim pomoh­ly rea­li­zo­vat reži­sé­ro­vu vizi co nej­úpl­ně­ji. Jedním pří­kla­dem byly zásad­ní změ­ny prá­ce se simu­la­cí vla­sů a oble­če­ní. „Veškerý náš simu­lač­ní soft­ware – naše nástro­je, kte­ré se sta­ra­jí o lát­ky a vla­sy a dal­ší efek­ty – je závis­lý na pro­por­cích postav, a my jsme oble­če­ní při­pra­vo­va­li v závis­los­ti na těch­to pro­por­cích. Ale Genndyho styl závi­sí na mož­nos­ti měnit tyto pro­por­ce neje­nom v kaž­dém zábě­ru, ale čas­to i veli­ce rych­le sní­mek po sním­ku. Pokud se tyto pro­por­ce nedr­ží v jis­tých mezích nebo nejsou jejich změ­ny pozvol­něj­ší, bude oble­če­ní posta­vy buď pří­liš těs­né nebo pří­liš vel­ké, bude půso­bit jako neo­prén nebo bude nao­pak na posta­vě vlát. Kromě toho se naše nástro­je doká­ží Genndyho poža­dav­kům při­způ­so­bo­vat jen ome­ze­ně,“ vysvět­lu­je vedou­cí týmu vizu­ál­ních efek­tů Karl Edward Herbst. „Takže naši ani­má­to­ři muse­li ruč­ně upra­vo­vat – čas­to sní­mek po sním­ku – základ­ní pohy­by, kte­ré vytvo­ři­li s pomo­cí našich nástro­jů. V pří­pa­dě toho­to sním­ku jsme s naším týmem pro simu­la­ci oble­če­ní a vývo­já­ři pro­bra­li mož­nos­ti a při­šli s řeše­ním, kte­ré se sna­ží oble­če­ní při­způ­so­bo­vat zmí­ně­ným změ­nám základ­ní­ho mode­lu a vytvá­ří kom­bi­na­ci mezi ani­ma­cí a simu­la­cí. Animátoři Genndyho styl zbož­ňu­jí a chtě­jí se ho držet tak přes­ně, jak je to jenom mož­né – a teď jsme měli k dis­po­zi­ci mož­nost, jak se s tako­vým úko­lem vypo­řá­dat, zejmé­na v pří­pa­dě simu­la­ce látek, bez ohle­du na to, jak extrém­ní byly ani­mač­ní poža­dav­ky.“

Tvůrci fil­mu také vylep­ši­li pro­ces schva­lo­vá­ní, což ani­má­to­rům umož­ni­lo zís­ká­vat lep­ší zpět­nou vazbu pří­mo od reži­sé­ra. „Genndy má nyní mož­nost do našich scén pří­mo kres­lit a my jeho náčrt­ky může­me impor­to­vat do našich pra­cov­ních sou­bo­rů,“ říká Hawkins. „Víceméně jsme schop­ni pří­mo uplat­ňo­vat jeho instruk­ce, mís­to abychom se je sna­ži­li odpo­zo­ro­vat nebo si zapa­ma­to­vat, co se nám sna­žil nakres­lit.“

Před zahá­je­ním prá­ce na scé­ně také ani­má­to­ři vyu­ží­va­li dvou kamer, kte­rý­mi Tartakovskyho zazna­me­ná­va­li, zatím­co pra­co­val na svém náčrt­ku a vysvět­lo­val u toho, co by se mělo na plát­ně ode­hrá­vat. „Genndy by tře­ba řekl něco jako „Tahle linie pat­ří sem“ – škrt – vidí­te, jak zmí­ně­nou linii nakres­lí, a sou­čas­ně se vám na obra­zov­ce obje­ví jeho kres­ba. To jsou pro ani­má­to­ry oprav­du veli­ce uži­teč­né infor­ma­ce,“ vysvět­lu­je Hawkins. „V jeho pří­pa­dě je něco tako­vé­ho nepo­stra­da­tel­né, pro­to­že on se více­mé­ně vyja­dřu­je kresba­mi. Někdy nám dává slov­ní poky­ny, ale jakož­to umě­lec doká­že mno­hem více sdě­lit pro­střed­nic­tvím tva­rů a linií.“

Při zahá­je­ní pra­cí na sním­ku Hotel Transylvánie 2 měli tvůr­ci fil­mu to štěs­tí, že vel­ká část fil­mo­vé­ho svě­ta byla už v počí­ta­čích vytvo­ře­na. Podle výtvar­ní­ka fil­mu Michaela Kurinskyho již exis­to­va­ly návrhy hote­lu a postav, a ačko­liv bylo tře­ba je dola­dit a pře­pra­co­vat, bylo mož­né je zno­vu pou­žít. „Jednalo se o tak úžas­né návrhy, že jsem v žád­ném pří­pa­dě nechtěl od jejich pou­ži­tí ustou­pit,“ říká Kurinsky. „Chtěl jsem jen, aby v našem novém fil­mu vše vypa­da­lo tak dob­ře, jak to jen bude mož­né, abychom vyu­ži­li všech­ny ty krás­né věci, kte­ré už byly nachys­tá­ny – jen je divá­kům pre­zen­to­va­ly v novém hávu.“

Tvůrci fil­mu se pro­to sna­ži­li vytvo­řit sní­mek, kte­rý bude pev­ně zapa­dat do svě­ta původ­ní­ho fil­mu, ale sou­čas­ně bude půso­bit svě­že a samo­stat­ně. Kurinsky si pro­to pro­šel prvot­ní ver­zi scé­ná­ře a roz­dě­lil si vše do dvou kate­go­rií: nové věci a sta­ré nové věci.

„Celá řada scén se ode­hrá­va­la v loka­cích, kte­ré jsme už měli k dis­po­zi­ci, jako napří­klad hotel a jeho recep­ce,“ popi­su­je Kurinsky. Úvod celé­ho fil­mu – svat­ba Johnnyho a Mavis – naštěs­tí nabí­zel skvě­lou pří­le­ži­tost pomo­ci výtvar­ní­kům svět sním­ku Hotel Transylvánie 2 ješ­tě více pro­svět­lit a dodat mu opro­ti původ­ní­mu sním­ku na barev­nos­ti a na zábav­nos­ti. „Jedná se o svat­bu v hote­lu. Každý den po celém svě­tě dochá­zí k pře­mě­ně stro­hých hote­lo­vých sálů v kou­zel­ná mís­ta, na kte­rých pro­bí­ha­jí osla­vy. Něco tako­vé­ho jsme byli schop­ni zaří­dit také – moh­li jsme recep­ci vzít a vyzdo­bit ji a nasví­tit ji způ­so­bem, jaký jsme dosud nevi­dě­li. Moc rád pra­cu­ji s barva­mi a svět­ly – je to tako­vá moje spe­ci­a­li­ta – tak­že bylo skvě­lé vyu­žít zákla­dy toho, co už jsme měli při­pra­ve­né, a pro potře­by toho­to fil­mu tomu vdech­nout nový život.“

Ani tým, zod­po­věd­ný za osvět­le­ní samot­né, se nenu­dil. V rám­ci Tartakovskyho přá­ní před­sta­vit divá­ko­vi záři­věj­ší a barev­něj­ší svět pří­šer Herbst zjis­til, že jed­not­li­vé jeho slož­ky jsou na něco tako­vé­ho při­pra­ve­né – jen bylo tře­ba kuli­sy divá­kům pre­zen­to­vat nově. „Hlavní úlo­hu v tom sehrá­lo osvět­le­ní,“ vysvět­lu­je Herbst. „Přemýšleli jsme o tom, jak loka­ce v tom­to fil­mu nasví­tit o něco kon­trast­ně­ji a s vyu­ži­tím šir­ší barev­né šká­ly, což doko­na­le nahrá­va­lo pří­bě­hu způ­so­bem, po kte­rém Genndy a Mike tou­ži­li. Hlavní otáz­ka zně­la, jak bychom tako­vé loka­ce nasví­ti­li v pří­pa­dě, že by byly sku­teč­né a my v nich natá­če­li hra­ný film.“ Ostatně, v ani­mo­va­ném fil­mu je mož­né „svět­la“ umís­tit napros­to libo­vol­ně a vytvo­řit tak „doko­na­lé“ osvět­le­ní – tím, že se osvět­lo­va­či drže­li rea­li­ty, se jim poda­ři­lo stá­va­jí­cí loka­ce pozo­ru­hod­ně pro­mě­nit a oži­vit. „Mohli jsme vyu­žít atmo­sfé­ry k tomu, abychom zjed­no­du­ši­li poza­dí a sou­stře­di­li se na herec­ké výko­ny. Začali jsme tomu­to pří­stu­pu říkat pseu­do­re­a­lis­mus.“

Další ze „sta­rých nových věcí“ je pří­pra­va hote­lu na pobyt dětí. Z Mavis se sta­la veli­ce sta­rost­li­vá (Drac by patr­ně řekl pře­hna­ně sta­rost­li­vá) mat­ka a pro­to se sna­ží o to, aby byl v hote­lu její syn co nej­ví­ce v bez­pe­čí – pro pří­pad, že by snad pře­ce jen byl člo­věk. „Všichni si něčím podob­ným pro­chá­zí­me, když se z nás sta­nou rodi­če,“ říká Kurinsky. „Já sám jsem rodič a když moje dce­ra zača­la lézt po bytě, sna­žil jsme se ho co nej­ví­ce zabez­pe­čit. Mavis se sna­ží o to, aby byl Dennis v hote­lu v bez­pe­čí, což je svým způ­so­bem legrač­ní, pro­to­že je mož­né, že je pří­še­ra, a pokud tomu tak je, stej­ně by se mu nemoh­lo nic stát.“

Dvě hlav­ní nové posta­vy – Dracův otec Vlad a jeho vnuk Dennis – byly z vel­ké čás­ti dílem dvou výtvar­ní­ků postav, Craiga Kellmana a Andrého Mediny. „Vlad byl na počát­ku veli­ce chlad­nou pří­še­rou ze sta­ré ško­ly,“ popi­su­je Kurinsky. „Když jsme pro film zís­ka­li Mela Brookse, pomoh­lo nám to celou posta­vu a její osob­nost veli­ce význam­ným způ­so­bem dola­dit. Všichni jsme měli k dis­po­zi­ci Brooksovy fil­my, abychom moh­li stu­do­vat jeho tvář a výra­zy, a stej­ně tak jsme vypra­co­va­li náčrt­ky a pózy, kte­ré při­po­mí­na­ly reak­ce Mela Brookse – takhle vypa­dá, když se na něco těší, takhle, když je naštva­ný, a takhle, když je smut­ný.“

Jakmile byl návrh posta­vy hoto­vý, Kurinsky ji dopl­nil o něko­lik posled­ních drob­nos­tí. „Protože žije v jes­ky­ni, je to zaprá­še­ný sta­rý upír,“ vysvět­lu­je Kurinsky. „Víme, že Drac je veli­ce čis­tot­ný a peč­li­vý a sna­ží se vždy vypa­dat veli­ce ustro­je­ně. Vlad je jeho pra­vým opa­kem. Tak tro­chu na sebe pře­stal dbát a je tro­chu špi­na­věj­ší a drs­něj­ší. Ze zad mu visí pavu­či­ny a má zaprá­še­ný plášť.“

Také ani­ma­ci samot­nou ovliv­nil Brooks. „Mel hovo­ří poměr­ně rych­le a toho se Genndy chy­til jako výcho­zí­ho bodu pro reží­ro­vá­ní naší ani­ma­ce,“ říká. Jak pozna­me­ná­vá, zatím­co celá řada postav se ve fil­mu pohy­bu­je poměr­ně rych­le a bles­ko­vě se obje­ví v zábě­ru nebo z něj zmi­zí, Vlad se pohy­bu­je veli­ce odliš­ně. „Nechali jsme ho, aby se pohy­bo­val poně­kud poma­le­ji. Jedná se o posta­vu, kte­rá je o něco méně ovlá­dá­na emo­ce­mi, tak­že jsme jeho pohy­by poja­li odliš­ně­ji. Namísto uspě­cha­né­ho a neklid­né­ho sty­lu pohy­bů jsme v jeho pří­pa­dě zvo­li­li pohy­by ply­nu­lej­ší, poně­kud důstoj­něj­ší.“

V jiných ohle­dech byl ale Vlad ani­mo­ván jako kte­rá­ko­liv jiná posta­va, což neby­lo jed­no­du­ché z hle­dis­ka nasví­ce­ní. „V minu­los­ti jsme se sna­ži­li vyhý­bat kom­pli­ko­va­ným tex­tu­rám – na tvá­ři nemě­ly posta­vy pří­liš vrá­sek, jater­ních skvrn ani niče­ho podob­né­ho. V tom­to pří­pa­dě ale Genndy tou­žil po tom, aby všech­ny zmí­ně­né věci byly zastou­pe­ny veli­ce hoj­ně. Chtěl, aby měl Vlad ve tvá­ři hod­ně vrá­sek, aby bylo vidět, jak sta­rý doo­prav­dy je,“ říká Herbst. Vrásky jsou pod­le jeho slov nároč­né z důvo­dů, jakým způ­so­bem se jeho pokož­ka pohy­bu­je, když se Vlad usmí­vá. „Má ohrom­ně širo­ké úsměvy – vel­ká část jeho tvá­ří se smrští do veli­ce malé­ho pro­sto­ru, a jeho rty se roz­táh­nou. Vrásky se muse­jí cho­vat tak, aby byly tyto gri­ma­sy mož­né. Při tvor­bě jeho posta­vy jsme si klad­li otáz­ku, zda může­me jeho úsměv udě­lat tak širo­ký, aniž by se nám zača­lo cho­vat nestan­dard­ně mapo­vá­ní tex­tur. Naštěstí jsme během prá­ce na téhle posta­vě při­šli na způ­sob, jak vytvo­řit vrás­ky, kte­ré všech­no tohle doká­ží úspěš­ně ustát. Rád bych řekl, že to bylo kom­plet­ně celé důklad­ně naplá­no­va­né, ale ve sku­teč­nos­ti k tomu došlo čás­teč­ně náho­dou.“

Vlad žije v jes­ky­ni, což je také nová loka­ce pro potře­by toho­to fil­mu. „Původně bylo ve scé­nář uve­de­no ozna­če­ní „Vladův hrad“. Takže jsme to bra­li tak, že žije na hra­dě, jak bychom to od   upí­ra ze sta­ré ško­ly oče­ká­va­li. Pak Genndy navr­hl, že bychom moh­li v jeho pří­pa­dě zku­sit něco tro­chu odliš­né­ho, pro­to­že je to tak tro­chu samo­tář,“ vzpo­mí­ná Kurinsky. „Působí na vás dojmem, že se všech stra­ní – jak lid­ské­ho svě­ta, tak svě­ta pří­šer. Takže jsme si řek­li, že bychom z něj moh­li udě­lat pous­tev­ní­ka v jes­ky­ni. A hrad se tedy pro­mě­nil v jes­ky­ni. Když jsem se podí­val na to, jak vypa­da­jí bři­d­li­co­vé jes­ky­ně, půso­bil na mě celý nápad ješ­tě lépe – jsou váž­ně úžas­né.“

Další klí­čo­vou posta­vou fil­mu je Dennis, syn Mavis a Johnnyho. Jeho návrh pro­vá­ze­lo něko­lik porod­ních boles­ti: v původ­ním návr­hu, kte­rý se všem moc líbil, měl Dennis na hla­vě obrov­skou hří­vu zrza­vých vla­sů po otci.

„Právě tady se hodí zku­še­nos­ti z pře­vo­du 2D kre­seb do 3D,“ říká Kurinsky. „Craig Dennisovi nakres­lil obrov­ské hus­té vla­sy a nám se to moc líbi­lo, ale já k tomu pozna­me­nal, že bude někdo muset při­jít na způ­sob, jak je rea­li­zo­vat. Tím někým jsem měl být nako­nec já sám – měl jsem při­jít na to, jakým způ­so­bem bychom jeho obří kudr­li­ny moh­li rea­li­zo­vat. Takže jsem zku­sil prv­ní pokus – nakres­lil jsem Dennise tak rea­lis­tic­ky, jak toho byl můj mozek scho­pen. Pak jsme ho pod­le toho vymo­de­lo­va­li v počí­ta­či a uká­za­lo se, že jeho vla­sy jsou tak obří, že půso­bí veli­ce nere­ál­ně. Bylo jich moc, nikdo by ho nedo­ká­zal vzít do náru­čí – musel by mít dvoj­ná­sob­ně dlou­hé ruce. A stě­na z kudr­lin vep­ře­du mu stí­ni­la tvář – muse­li jsme ho osvět­lo­vat zespo­du. Bylo jas­né, že musí­me tro­chu ubrat a pořád­ně ho ostří­hat, ale sou­čas­ně zacho­vat ducha původ­ních návrhů, kte­ré se nám tak moc líbi­ly.“

Nakonec bylo v Dennisově pří­pa­dě tře­ba vyře­šit stej­né pro­blémy jako v pří­pa­dě ostat­ních postav, a i jejich řeše­ní bylo stej­né. „Proporce jeho hla­vy se neu­stá­le mění a nástro­je pro simu­la­ci vla­sů si s něčím tako­vým neu­mí pora­dit,“ popi­su­je Herbst. „Na začát­ku kaž­dé­ho zábě­ru si pro­to tech­nič­tí vedou­cí zjis­ti­li, jak moc se během něj jeho hla­va mění, a poté veli­kost kudr­lin upra­vi­li tak, aby vychá­ze­la vždy rela­tiv­ně stej­ně v pomě­ru k jeho obli­če­ji.“

Jedna z význam­ných sek­ven­cí fil­mu se ode­hrá­vá v tábo­ře Winnipacaca – ane­bo „upí­řím tábo­ře“, kde mla­dí upí­ři mohou načer­pat atmo­sfé­ru let­ní­ho tábo­ra. „Tábor mě bavi­lo vytvá­řet ze vše­ho nej­ví­ce – šlo o mož­nost navrh­nout něco čis­tě ze svě­ta pří­šer, a to od samých zákla­dů,“ říká Kurinsky. Scénář mu v tom­to ohle­du nijak výraz­ně nepo­má­hal – zmi­ňo­val pou­ze „tábor pří­šer upro­střed lesů“, tak­že měl Kurinsky ruku zce­la vol­nou.

„Když začí­nám pra­co­vat na něja­kém návr­hu a nemám pře­dem jas­nou před­sta­vu, jaký má být výsle­dek, začnu si vytvá­řet fik­tiv­ní his­to­rii toho mís­ta,“ vysvět­lu­je Kurinski. „Položil jsem si otáz­ku, co o tom tábo­ře vím. A věděl jsem, že Drac tam pod­le svých slov jako malý jez­dil, což zna­me­na­lo, že je tábor sta­rý ale­spoň tak 900 nebo 1000 let. Jak by tedy mohl něja­ký tábor zůstat po 1000 let ukry­tý lid­ským zra­kům?“

Kurinsky si sou­čas­ně vzpo­mněl na Yosemitský národ­ní park. „Když se pro­chá­zí­te par­kem, obklo­pu­jí vás skal­ní útva­ry jako El Capitan – a vy vidí­te jejich vrchol­ky ve výš­ce zhru­ba 900 met­rů. Co kdy­by tyhle skal­ní útva­ry byly vyso­ké 9000 met­rů, nebo dokon­ce 30000 met­rů? Zdálo by se vám, že jste obklo­pe­ni obří­mi zdmi a jste za nimi v bez­pe­čí.“

To zně­lo slib­ně. Kurinsky se násled­ně dozvě­děl o hor­ském měs­tě, kte­ré jeho roz­hod­nu­tí zpe­če­ti­lo. „V Norsku exis­tu­je měs­to, posta­ve­né tak hlu­bo­ko v rok­li, že do něj během zimy vůbec nesví­tí pří­mé slu­neč­ní svět­lo,“ popi­su­je. „Takže na jed­né ze stěn rokle posta­vi­li obří zrca­dlo, kte­ré slu­neč­ní svět­lo odrá­ží na náměs­tí.“

Kurinsky násled­ně všech­ny tyto prv­ky spo­jil. „Město, kte­ré se neu­stá­le nachá­zí ve stí­nu, pro­to­že je obklo­pe­no 15 tisíc met­rů vyso­ký­mi hora­mi – upí­ři by v něm moh­li být ven­ku celý den, nikdy by na ně nesví­ti­lo slun­ce, a byli by tam chrá­ně­ni a skry­ti před lid­mi. Prostě doko­na­lé!“

Jakmile bylo roz­hod­nu­to o loka­ci samot­né, pus­til se do návr­hu tábo­ra samot­né­ho. „Genndy pro­hla­šo­val, že by se mělo jed­nat o něco mezi kla­sic­ký­mi dře­vě­ný­mi sru­by a gotic­ký­mi budo­va­mi, tak­že jsme muse­li najít správ­nou rov­no­váhu. Muselo se jed­nat o dře­vo­ru­bec­ké sru­by pro pří­še­ry.“

A prá­vě to tedy Kurinsky se svým týmem vytvo­řil a začal spo­le­čen­skou budo­vou. „Jedná se o gotic­ký srub, dvou­pa­t­ro­vý, a jakmi­le jsme pro něj našli tu správ­nou podo­bu, všech­ny men­ší sru­by sdí­le­ly podob­né vizu­ál­ní prv­ky. A může­te také jít dál, než na pou­hý návrh - všech­ny sru­by jsou natře­né načer­no, tak­že jsou veli­ce gotic­ké.“

Kromě nových prv­ků svě­ta pří­šer se ve fil­mu Hotel Transylvánie 2 pří­še­ry také popr­vé vydá­va­jí na del­ší dobu do svě­ta lidí. „V před­cho­zím fil­mu jsme už svět lidí krát­ce zahléd­li – měs­teč­ko Transylvánie, fes­ti­val pří­šer, leta­dlo,“ vzpo­mí­ná Kurinsky. „Ale pří­liš jsme ho nepo­zna­li. Tentokrát se do něj podí­vá­me oprav­du důklad­ně – vydá­me se do Santa Cruz v Kalifornii a setká­me se s Johnnyho rodi­či. To byla šan­ce zku­sit něco, co jsme v prv­ním fil­mu vidět nemoh­li.“

Kurinsky se pro­to sna­žil svět lidí kon­tras­to­vat se záři­vým a pes­t­rým svě­tem pří­šer – svět lidí musel být jeho pra­vým opa­kem. „Pokud se podí­vá­te na hotel, je plný ver­ti­kál­ních linií – všech­no je na něm veli­ce vyso­ké a vytáh­lé. Světlo vychá­zí zespo­du a všu­de je plno barev. Neobvyklé úhly, jas­né pes­t­ré bar­vy. Jak tedy vytvo­řit kon­trast? Uděláme zkrát­ka lid­ský svět vodo­rov­ný, rov­no­měr­ně osvět­le­ný, plný veli­ce bílé­ho svět­la a ble­dých barev.“

Kurinsky pro­hla­šu­je, že pros­tý design do fil­mu doko­na­le zapa­dá. „Film je o tom, jak se Johnny vra­cí s Mavis domů a zjiš­ťu­je, že ze své rodi­ny dost vyční­vá,“ vysvět­lu­je. „Chtěl jsem vytvo­řit pro­stře­dí, do kte­ré­ho v lid­ském svě­tě oba dva zvlášt­ním způ­so­bem neza­pa­da­jí. Interiér domu Johnnyho rodi­čů je vyma­lo­ván neut­rál­ní­mi barva­mi – když tam Johnny s Mavis vejdou, jeho koši­le a její čer­né šaty a stro­host její­ho úče­su s tím vším veli­ce kon­tras­tu­jí. I Johnnyho rodi­če jsem oblé­kl do veli­ce neut­rál­ních barev. Nikdo z lidí nepů­so­bí tak pes­t­ře, jako to doká­ží pří­še­ry.“

Jedním z nároč­ných úko­lů byl návrh nákup­ní­ho stře­dis­ka. „Tahle mís­ta z prin­ci­pu věci uplat­ňu­jí veli­ce pes­t­ré barev­né pale­ty,“ při­po­mí­ná. „Řešení spo­čí­va­lo v pou­ži­tí veli­ce rov­no­měr­né­ho osvět­le­ní s naze­le­na­lým náde­chem, jaký je pro někte­ré zářiv­ky cha­rak­te­ris­tic­ký. Tím došlo k potla­če­ní inten­zi­ty někte­rých barev. Současně jsme měli pod kon­t­ro­lou napros­to vše – když je Mavis nad­še­ná z celé­ho regá­lu čip­sů, moh­li jsme zaří­dit, aby zele­ná nepo­tla­čo­va­la bar­vy pře­hna­ně sil­ně a celý záběr byl záři­věj­ší. Totéž jsme apli­ko­va­li i v pří­pa­dě stro­je na výro­bu džu­sů, kte­rý ji uchvá­tí. Snažili jsme se, aby vše bylo na krát­ký oka­mžik hod­ně barev­né.“

V lid­ském svě­te se divá­ci setká­va­jí s Mikem a Lindou, Johnnyho rodi­či, kte­ré v původ­ním zně­ní ztvár­nil sku­teč­ný man­žel­ský pár Nick Offerman a Megan Mullally.

Jedním ze způ­sobů, jak moh­li tvůr­ci fil­mu zdů­raz­nit, že Johnny do své rodi­ny tak doce­la neza­pa­dá, byla výtvar­ná strán­ka. „V pří­pa­dě Lindy, Johnnyho mat­ky, jsme se inspi­ro­va­li Johnnyho podo­bou,“ vysvět­lu­je Kurinsky. „Jeho otec je mohut­ný a hra­na­tý typ – pra­vý opak toho, jaký je Johnny – a jeho dva brat­ři se tak­též podo­ba­jí spí­še své­mu otci. Takže jsme vytvo­ři­li otce a poté jeho podo­bu modi­fi­ko­va­li, zeštíhli­li ho a vytvo­ři­li oba bra­t­ry. Linda a Johnnyho sest­ra zase vychá­ze­jí z Johnnyho podo­by. Johnny zkrát­ka mezi muž­ské čle­ny své rodi­ny ani tro­chu neza­pa­dá.“

Finální bitva fil­mu má podo­bu komic­ké a vel­ko­le­pé šar­vát­ky mezi Vladem, jeho posko­ky a roz­sáh­lou rodi­nou pří­šer. Podle Hawkinse se jed­ná o odliš­ný druh akč­ní sek­ven­ce, než jaká byla do té chví­le v obou fil­mech této série k vidě­ní: „V prv­ním fil­mu byla spous­ta roz­mách­lých akč­ních sek­ven­cí plných fre­ne­tic­ké akti­vi­ty, napří­klad když Johnny pobí­há po hote­lu poté, co si popr­vé uvě­do­mí, kde se prá­vě oci­tl.“ V tom­to novém fil­mu se ale jed­ná zce­la jed­no­znač­ně o bojo­vou sek­ven­ci, i když pod­le Hawkinse stá­le zce­la bez­peč­ně zapa­dá do svě­ta Hotelu Transylvánie 2. „Jedná se o peč­li­vě pro­myš­le­ný sou­boj s nároč­nou cho­re­o­gra­fií, kte­rý je ohrom­ně zábav­né sle­do­vat. Každá z postav má na něm veli­ce zábav­ný a tvůr­čí podíl v duchu své pova­hy – nejed­ná se jen o sku­pin­ku boju­jí­cích osob. Pracujeme tvůr­čím způ­so­bem s pro­sto­rem a kaž­dá z postav má své cha­rak­te­ris­tic­ké bojo­vé chva­ty a vlast­nos­ti. Je to tro­chu ztřeš­tě­né, není to sto­pro­cent­ně váž­ná sek­ven­ce. Je tak tro­chu bláz­ni­vá. Genndy má tako­vé věci moc rád.“

„Bojová sek­ven­ce je veli­ce inten­ziv­ní a více než kte­rá­ko­liv jiná sek­ven­ce ve fil­mu se blí­ží ani­ma­ci, jakou Genndy v minu­los­ti pro­du­ko­val,“ říká Herbst. „Lesy na kon­ci byly ohrom­ně kom­pli­ko­va­né. Znovu jsme si polo­ži­li otáz­ku, jak bychom k těm scé­nám při­stu­po­va­li, kdy­by se jed­na­lo o hra­ný film. Vyrobili bychom umě­lou mlhu a nasví­ti­li vše zeza­du, tak­že jsme přes­ně to udě­la­li. Hodně jsme se inspi­ro­va­li kame­ra­ma­ny, jejichž dílo má Genndy rád, a Mike pro­chá­zel sbír­kou foto­gra­fií z fil­mů, kte­ré se Genndymu líbi­ly, a pak jsme to vše při­způ­so­bi­li naší barev­né pale­tě a nasví­ti­li to.“

Části seriálu:  Hotel Transylvánie 2

  • Hotel Transylvánie 214. února 2016 Hotel Transylvánie 2 Tak zas vyšel na domácí nosiče další dětský film. Je to zábavné, hororové a vždy skončí dobrým koncem. Kdo zná Hotel Transylvánie, tak ví, že je to o tom, že nejslavnější upír, jak je […] Posted in Filmové recenze
  • Hotel Transylvánie 2 | Hotel Transylvania 2 [70%]30. září 2015 Hotel Transylvánie 2 | Hotel Transylvania 2 [70%] Parta strašidel nestvůr a krvežíznivých stvoření v zábavné podobě pro dětské publikum se vrací. Od včerejšího dne naleznete v nabídce tuzemských i slovenských kin pokračování úspěšné […] Posted in Filmové recenze
  • Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená - recenze1. srpna 2018 Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená - recenze Dnes přinášíme recenzi na novou Transylvánii! Petr Rychlý jako Adam Sandler (Drákula) je stejně bezchybný jako v dílech předchozích. Drákula a jeho mimika jsou na dabing velmi těžká […] Posted in Dabing
  • Hotel Transylvánie – Genndy Tartakovsky se nám prvně představil ve filmu15. února 2019 Hotel Transylvánie – Genndy Tartakovsky se nám prvně představil ve filmu Bram Stoker, autor slavného románu o nejznámějším upírovi všech dob, se musel ve svém hrobě nejen obracet, on v něm musel přímo rotovat, když režisér Genndy Tartakovsky udělal z jeho […] Posted in Retro filmové recenze
  • Hotel Transylvánie - o filmu26. září 2012 Hotel Transylvánie - o filmu „Hotel Transylvánie je příběh a otci a dceři – jen je tím otcem zkrátka Drákula,“ vysvětluje Genndy Tartakovsky, režisér snímku. „Stejně jako všichni otci je až přehnaně starostlivý a […] Posted in Filmové premiéry
  • Machři 2 - 55 %20. srpna 2013 Machři 2 - 55 % Lenny (A.Sandler) se po letech vrací z Los Angeles do svého rodného města na východním pobřeží. Usazuje se se svou ženou Roxanne (Salma Hayek) a třemi dětmi ve velkém domě na předměstí. […] Posted in Filmové recenze
  • Hubieho Halloween8. října 2020 Hubieho Halloween Dobrosrdečný, ale trochu bázlivý Hubie není v Salemu moc oblíbený. Když se ale na Halloweena začnou dít strašidelné věci, rozhodne se ve svém městečku zjednat pořádek..... Adam Sandler je […] Posted in Filmové recenze
  • MŮJ OTEC JE ŠÍLENEC (THAT'S MY BOY) 28. června 2012 MŮJ OTEC JE ŠÍLENEC (THAT'S MY BOY) O FILMU „Role Donnyho Bergera je klasickou rolí Adama Sandlera,“ prohlašuje Sean Anders, režisér nejnovějšího Sandlerova filmu Můj táta je šílenec. „Je to postava, jakou může zahrát […] Posted in Články
  • Klik - život na dálkové ovládání- Komedie s originálním námětem? Ne, vážně to není vtip.16. února 2019 Klik - život na dálkové ovládání- Komedie s originálním námětem? Ne, vážně to není vtip. Klik – život na dálkové ovládání opravdu nabízí neotřelý příběh. A nejen to, je to i film vtipný a zábavný, přestože občas se objeví příliš sentimentální nebo moralizující pasáže. Nejde o […] Posted in Retro filmové recenze
  • 50x A Stále Poprvé29. září 2018 50x A Stále Poprvé Jak mnozí víte, je to docela nový a dost podařený film. Vypráví o mladíkovi(Henrym) a o jedné pěkné slečně(Lucy). Henry, to je velký sukničkář, který neustále střídá jednu blondýnu za […] Posted in Retro filmové recenze

Ohodnoťte článek


Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...