Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Hastrman - Rozhovor s Karlem Dobrým

Hastrman - Rozhovor s Karlem Dobrým

Dobry

Jak bys­te popsal posta­vu has­tr­ma­na? Našel jste s ním něja­kou spo­leč­nou řeč? V čem jste nao­pak roz­díl­ní?

Hastrman je živel­ný polobůh sví­ra­ný spo­leč­nos­tí, v níž se prá­vě nachá­zí. To jsme měli spo­leč­né. A pak fas­ci­na­ci živly. Fascinují mě stej­ně jako jeho. Zvířecím pudům nechá­vá has­tr­man na roz­díl od lidí prů­chod. A k tomu žije pod vodou i na sou­ši jako tako­vý oboj­ži­vel­ník posti­že­ný lid­ský­mi sla­bost­mi, kte­rým pod­lé­há, což nebe­re kon­ce, pro­to­že je svým způ­so­bem nesmr­tel­ný. Tu nesmr­tel­nost mu nezá­vi­dím. Nechci a neu­mím si pro sebe něco tako­vé­ho ani před­sta­vit.

Máte rád vodu? Jako has­tr­man jste musel pla­vat mezi kap­ry v ryb­ní­ce…

Miluju vodu.

Ten krás­ný záběr, kdy ská­če­te do vody ze ská­ly, byl prý váš nápad. Co to bylo za nutká­ní nato­čit dal­ší scé­nu pod vodou?

Jako kluk na plo­vár­ně jsem chtěl sko­čit po hla­vě do vody. Udělat to radost­ně. Tušil jsem, že to bude půso­bit orga­nic­ky, a věřil, že to posí­lí důvě­ru mezi has­tr­ma­nem a divá­kem.

Děj fil­mu se sice ode­hrá­vá ve 30. letech 19. sto­le­tí, ale pří­běh je to v pod­sta­tě nad­ča­so­vý…

V pří­bě­hu je dob­ře ilu­stro­vá­na lid­ská malost, a to je pouč­né vždyc­ky. Dává se tu prů­chod zaml­čo­va­ným věcem v člo­vě­ku, emo­cím a stu­du, ale záro­veň zlo­či­nu a všem těm níz­kým věcem v nás.
A nabí­zí se tu růz­né podo­by lás­ky. Jeden Katynku čis­tě milu­je, jiný ji až cho­rob­ně uctí­vá a dal­ší ji zbožš­ťu­je. V has­tr­ma­no­vi se to všech­no spo­ju­je. Čistě se zami­lu­je, ale tepe v něm chtíč. Není to jen vášeň, je to i jis­tá chlíp­nost. A pak je to i sobec­ká lás­ka. Záleží na divá­ko­vi, s čím z toho se iden­ti­fi­ku­je.

Jakým pří­no­sem a pro koho je vlast­ně setká­ní has­tr­ma­na s Katynkou?

Už kvů­li tomu, co je mezi těmi dvě­ma, sto­jí za to poznat pří­běh Miloše Urbana. Je tam všech­no, na co doká­že oby­čej­ný smr­tel­ník jen pomys­let, nebo radě­ji ani nepo­mys­let a rov­nou zapo­me­nout. Nekonečná har­mo­nie i hlu­bo­ké šrá­my. Pak je ale­spoň z čeho čer­pat.

Pozorný divák si může v někte­rých scé­nách Hastrmana všim­nout, že má Katynka jed­no oko zele­né a dru­hé mod­ré. Jak se vám do dvou­ba­rev­ných očí hle­dě­lo?

Bylo to jako z ani­mo­va­né­ho fil­mu. Simona Zmrzlá má krás­né hlu­bo­ké hně­dé oči. Tvůrci zacho­va­li oči, jaké napsal Katynce do své­ho romá­nu Urban. Kdyby ten­krát Urban Simonu znal, mož­ná by nechal Katynce oči hně­dé.

Příběh Hastrmana je pří­bě­hem myto­lo­gic­kým, plným pověr a ritu­á­lů, je vám ten­to svět blíz­ký?

Je mi vzdá­le­ně blíz­ký. Asi tak jako návště­va kos­te­la. Líbí se mi to, ale osob­ně tam necho­dím. Každý ritu­ál mě při­ta­hu­je. Je v něm obsa­že­né sou­stře­dě­ní, jas­ně dané kro­ky, je v tom řád, kte­rý je pod­ma­ni­vý. V tom­to smys­lu mě při­ta­hu­jí nej­růz­něj­ší ritu­á­ly, ať už pohan­ské, křes­ťan­ské, židov­ské nebo arab­ské.

Ovlivnil vás nějak fakt, že jste v dět­ství žil něja­ký čas v Sýrii? Jak jste se tam oci­tl? Jak to na vás teh­dy zapů­so­bi­lo?

Ocitl jsem se tam jako cho­va­nec svých pra­ro­di­čů, děda tam byl jako sta­vař na slu­žeb­ní ces­tě. Pobýval jsem tam mezi svým osmým až dva­nác­tým rokem. V tom věku jsem byl vel­mi ote­vře­ný, a domní­vám se tak, že mě to jis­tě ovliv­ni­lo. Ať už bez­bře­host, s níž doká­žou Arabové žít, tak sytost všech těch barev a vůní, vyprah­lá poušť, kou­zel­ná poušt­ní měs­ta, arche­o­lo­gic­ká nale­ziš­tě nebo kaž­dý pátek ces­ta k moři. A hory. Uhranul mě i Libanon a Jordánsko. Chvíli jsem lyžo­val, pak zase jez­dil v člu­nu. K tomu Bejrút, tzv. Paříž blíz­ké­ho výcho­du, pro mě jako „klu­ka z Vysočan“ bom­ba. Arabský svět jsem měl jako dítě rád, dnes na něj kou­kám s oba­va­mi. A vel­ké zážit­ky z dět­ství mi nahra­zu­jí zví­řa­ta.

Když se vrá­tí­me k těm ritu­á­lům, máte něja­ké?

Ty mám spo­je­né s těmi zví­řa­ty – s koň­mi. Klasické čin­nos­ti spo­je­né s péčí o koně včet­ně vyky­dá­ní mašta­le. Hastrman má napří­klad ritu­ál brou­še­ní neh­tů. Můj čty­ři­ce­ti­mi­nu­to­vý ritu­ál na pla­ce tak spo­čí­val v jejich nan­dá­ní a sun­dat je bylo na půl hodi­ny. V živo­tě s neh­ty has­tr­ma­na jsem potře­bo­val k někte­rým čin­nos­tem i asi­s­ten­ci, v urči­tých chví­lích to bylo až komic­ké. Zvykl jsem si na to. Zase jsem je mohl pou­ží­vat mís­to hře­be­nu a dob­ře jsem se podr­bal na hla­vě.

Hastrman mimo jiné zjed­no­du­še­ně zachra­ňu­je kra­ji­nu svých před­ků. Máte vy k něja­ké kra­ji­ně sil­ný vztah?

K již­ním Čechám, což je dáno magií blat. A pak ryzím cha­rak­te­rem zdej­ších oby­va­tel. Utíkám tam z měs­ta. Centrum Prahy se mi z pohle­du rezi­den­ta Prahy 1 odci­zi­lo, hod­ně původ­ních oby­va­tel se odstě­ho­va­lo. Ve měs­tě je to o mno­ho bar­vi­těj­ší, ale na vsi jsou vzta­hy mno­hem trva­lej­ší. Odpojil jsem se na čas od diva­dla, ale v rám­ci diva­del­ní obce to cítím tak, že se lidi dneska spo­leč­ně nepo­tká­va­jí. Možná v rám­ci jed­not­li­vých diva­del. Těžko srov­ná­vat, ale v sou­čas­nos­ti je mi bliž­ší ves­nic­ké pro­stře­dí. To je zalo­že­né na prak­tic­kých věcech, vzá­jem­né domluvě a pomo­ci. A to i přes­to, že si v pod­sta­tě všich­ni vidí do svět­ni­ce. S tou kra­ji­nou je to na vsi dnes smut­něj­ší, vidím pole a všu­de ako­rát řepka.

A je pod­le vás téma záchra­ny pří­ro­dy, kra­ji­ny a obec­ně eko­lo­gie v České repub­li­ce, čehož se v závě­ru dotý­ká film Hastrman, pro běž­né­ho člo­vě­ka aktu­ál­ní?

Musí být, jinak se všich­ni zardou­sí­me odpad­ky. Už teď má skvr­na z nich v Tichém oce­á­nu roz­lo­hu dvou Francií. Jestli si někdo mys­lí, že se ho to netý­ká, je to nebez­peč­ný idi­ot. A těch zne­čis­tě­ní naší pla­ne­ty je celá řada.

V čes­ké kra­ji­ně pat­ří­te k oje­di­ně­lým herec­kým pří­pa­dům – celou vaši kari­é­ru se prů­běž­ně živí­te jako herec vystu­pu­jí­cí v zahra­nič­ních fil­mo­vých pro­jek­tech. Co vás k tomu před­ur­či­lo? A co vás na natá­če­ní se zahra­nič­ní­mi pro­duk­ce­mi baví?

Herecký typ, jazy­ko­vá výba­va a pro­fes­ní zdat­nost. Setkal jsem se s nej­lep­ší­mi lid­mi ve svém obo­ru. Za všech­ny můžu napří­klad jme­no­vat ame­ric­ké­ho reži­sé­ra Briana De Palmu, v jehož vel­ko­fil­mu Mission: Impossible jsem si kdy­si zahrál.

Chcete vypích­nout něja­kou čes­kou osob­nost, kte­rou vám do živo­ta při­ne­sl pro­jekt Hastrman?

Ondřej Havelka a Diviš Marek. Čestmír Kopecký, kte­rý měl od začát­ku jas­nou před­sta­vu. Ondra mi dal roli. Čestmír důvě­ru. Diviš mi dal pra­cov­ní vzor. Byl mimo­řád­ně pra­co­vi­tý, pozi­tiv­ní a klid­ný.

Divadlo vs. film… Co vy na to?

Momentálně je mi film milej­ší. Hodně jsem toho na diva­dle ode­hrál a býval jsem už vyčer­pán. Při fil­mo­vá­ní je vět­ší klid. Člověk má mož­nost vol­by mezi růz­ný­mi jetí­mi, v diva­dle se herec musí z chyb dostat naži­vo, je to vzru­šu­jí­cí, ale záro­veň stre­su­jí­cí. Nicméně na pod­zim začí­nám zkou­šet ve Vídni s reži­sé­rem Dušanem Pařízkem. Titul zatím pro­zra­dit nemůžu.


Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,71894 s | počet dotazů: 238 | paměť: 53626 KB. | 29.09.2021 - 03:37:19