Hastrman - Rozhovor s Janem Kolaříkem

Ve fil­mu hra­je­te posta­vu fará­ře Fidelia, kte­rý je roz­pol­ce­ný a odha­lu­je i své tem­né lid­ské strán­ky. Je pro vás ten­to vnitř­ní kon­flikt u oso­by fará­ře spo­le­čen­sky při­ja­tel­ný?

Jestli je ten svár toho fará­ře a divo­čá­ka v něm akcep­to­va­tel­ný? Může být. Mám dva kama­rá­dy fará­ře – jed­no­ho evan­ge­lic­ké­ho a jed­no­ho kato­lic­ké­ho, jsou to pri­ma lidi, ale já bych jejich úděl nechtěl a nemohl sdí­let. Farářem bych tak být nemohl. Jsem totiž pří­z­niv­cem té dru­hé, divo­čej­ší polo­hy. Neuměl bych se odpou­tat od žen. Bavilo by mě to jen z toho pohle­du, že rád zpí­vám v kos­te­le, že to tam pěk­ně zní.

Vy jako Jan Kolařík bys­te si s fará­řem Fideliem rozu­měl?

Když jsem byl malý, tak jsem ješ­tě v prv­ní tří­dě zažil vyu­čo­vá­ní nábo­žen­ství, než to zaká­za­li, a náš uči­tel, farář, cho­dil vždy v nedě­li po mši s chla­pa­ma do hos­po­dy, kde hrá­li kar­ty, pili pivo a bylo to pří­jem­ný. Myslím, že bych si s Fideliem vel­mi rozu­měl, pro­to­že má v sobě jis­tou dáv­ku las­ka­vos­ti, kte­rá se nějak z naše­ho oko­lí vytrá­cí, a i nehez­ké věci umí hez­ky pojme­no­vat.

Hastrman při­je­de do ves­ni­ce a začne nabou­rá­vat auto­ri­tu fará­ře. Myslíte si, že čas­to až nedo­tknu­tel­ná auto­ri­ta fará­ře byla kdy­si správ­ná?

Obecně bych řekl, že ano. Myslím si, že nao­pak dnes auto­ri­ty, na kte­ré by se dalo dívat s úctou, obdi­vem a mož­ná i lás­kou, chy­bí. A jsou nut­né. Nějakých elit bylo potře­ba. Ale eli­ta nezna­me­ná, že se jed­ná o člo­vě­ka, kte­rý je mi nad­řa­ze­ný a dává mi to naje­vo. Musí to být záro­veň auto­ri­ta při­ro­ze­ná. Jakmile je vynu­ce­ná nebo vynu­co­va­ná, tak mě to samo­zřej­mě neba­ví.

Asi tak bude­te sou­hla­sit, že auto­ri­ty jsou potře­ba i dnes…

Samozřejmě. Ale mám pocit, že se na to posled­ní dobou auto­ri­ty vykaš­la­ly a vybubla­la tako­vá sed­li­na, u kte­ré se dá jen dou­fat, že nikdy úpl­ně nevy­bub­lá.

Jste věří­cí?

Samozřejmě. Já mám zku­še­nost s posmrt­ným živo­tem. Když mi umře­la babič­ka, bylo jí deva­de­sát a mně tři­cet let. Bylo to na Štědrý den ráno a po Novém roce jsme ji pocho­vá­va­li. A já jsem na té smu­teč­ní hos­ti­ně šel do skle­pa pro sli­vo­vi­ci. Tam je tako­vý níz­ký strop a jedi­ná žárov­ka a já jsem tam vstou­pil a ta babič­ka tam byla. Od pasu naho­ru se vzná­še­la u stro­pu a řek­la mi: Jéni, tam z toho demižó­nu jim nalij. A nebyl jsem opi­lej… A od té doby vím, že posmrt­ný život je a že ta duše tady taky je. To je tako­vá zku­še­nost, jako že cukr je slad­kej.

Rozpolcená je i posta­va has­tr­ma­na – člo­věk ver­sus zví­ře. Pozorujete i vy v sobě něja­kou zví­ře­cí polo­hu?

Já jsem si jis­tý tím, že zví­ře má v sobě kaž­dý člo­věk. Prošel jsem si insce­na­ce­mi Zločin a trest, Běsi a Bratři Karamazovi a vím, že tu tem­nou strán­ku má i nej­mi­lej­ší člo­věk. Nic není čer­no­bí­lé. To je na těch posta­vách nej­za­jí­ma­věj­ší. Že kaž­dá má své tajem­ství, kte­ré jako herec musím obje­vit. Myslím, že Dostojevskij tu sku­teč­nost, že kaž­dý v sobě má tem­nou strán­ku, popsal skvě­le.

 

Má člo­věk ty zví­ře­cí váš­ně potla­čo­vat?

Samozřejmě že je má potla­čo­vat. Aby dru­hým neu­bli­žo­val. Ale někdy je to těž­ké. Zvláště jak stár­ne­me a už nemá­me ty obran­né mecha­nismy, abychom někte­ré věci pros­tě necha­li být a vykaš­la­li se na to, tak mě se stá­vá, že někdy mě musí žena držet, abych se neroz­váš­nil…

Četl jste román Hastrman?

Ano. Napřed jsem četl scé­nář, kte­rý se mi vel­mi líbil. A potom jsem se už hůře pro­kou­sá­val kníž­kou, pro­to­že už jsem ta tajem­ství znal.

Já nesná­ším ten­ké kníž­ky, kte­ré pře­čtu za den, já potře­bu­ju aspoň 800 stran, v tom mi Hastrman vyho­vo­val. Už z kon­zer­va­to­ře mám tako­vý zvyk, že čtu s tuž­kou a zaškr­tá­vám si, kde jsem začal a skon­čil. Učili nás, že si kaž­dý týden máme pře­číst aspoň část kníž­ky a jed­nu diva­del­ní hru, abychom neu­mře­li blbí.

Co je pro vás ústřed­ním téma­tem pří­bě­hu Hastrmana?

Těch témat je tam straš­ně moc. Dá se to vní­mat jako roman­tic­ký i eko­lo­gic­ký thriller. Pro mě to v tom užším slo­va smys­lu mimo jiné jsou tajem­ství jed­not­li­vých postav. Že se na ně najed­nou vypla­ví něco, co by nikdo ani netu­šil.

Jedním z témat je nepo­chyb­ně lás­ka ke kra­ji­ně, jste vy s něja­kou kon­krét­ní spja­tý?

Moje kra­ji­na byla kdy­si na Vyškovsku, kde jsem se naro­dil. Dnes je mojí kra­ji­nou hek­tar, na kte­rém žiji. Kde mám hos­po­du kou­sek od domu, teni­so­vý kurt kou­sek od domu, ledo­vou plo­chu a fot­ba­lo­vé hřiš­tě. A v té hos­po­dě mám tu stol­ní spo­leč­nost, kte­rá je úpl­ně mimo mou bran­ži – asfal­tér, pro­fe­si­o­nál­ní fanou­šek, řidič kami­o­nu, sto­lař, uči­tel tělo­cvi­ku apod. A s těmi si odpo­či­nu a bavím se o nor­mál­ních věcech. Ne o tom, co dělám já, co je umě­ní, co je pod­sta­tou apod. Bydlím v Brně kou­sek od nej­star­ší­ho a nej­vět­ší­ho par­ku Lužánky, kte­rý je veli­ce pěk­ný. A ústře­dím je ta moje hos­po­da. To je kos­tel. Hospodský je farář, pípa je oltář, a když slu­níč­ko sví­tí na tu zla­tou bar­vu piva, tak si při­pa­dám jako v kos­te­le. To je z Hrabala, ale já to tak cítím.

Abych se vyjá­d­řil správ­ně v sou­vis­los­ti s kra­ji­nou, tak asi musím zmí­nit, že jsem strá­vil pár měsí­ců v již­ní Africe, a tam jsem zíral. Říkal jsem si, že pánbůh nejdřív stvo­řil Kapské měs­to a až pak zby­tek svě­ta. Celou dobu jsem si tam opa­ko­val: na co je ta Evropa tak pyš­ná? Když jsem se pak vrá­til domů, začal jsem si popr­vé mno­hem bed­li­vě­ji vší­mat prá­vě kra­ji­ny. Každého oby­čej­né­ho kop­ce, stro­mů, remíz­ků, polí. Toho, mezi čím jsem vyrůs­tal, a nikdy si toho nevší­mal. Musím říct, že tře­ba ta kra­ji­na, kde jsme natá­če­li Hastrmana, je nád­her­ná.

Co bys­te dělal na mís­tě has­tr­ma­na – doká­zal bys­te brá­nit kra­ji­nu tře­ba i svým vlast­ním tělem?
Mně se ze zni­če­né kra­ji­ny kud­la v kap­se neo­t­ví­rá. Bohužel to tak je. Intenzifikací země­děl­ství a prů­mys­lu. Existují pro­gra­my revi­ta­li­za­ce, tak dou­fej­me, že něče­mu pomo­hou, ale fakt, že se rozo­ra­ly meze, zmi­ze­ly remíz­ky, je jas­ným důsled­kem půso­be­ní člo­vě­ka. Důležité je, aby ve vede­ní stá­tů, unie apod. povsta­li uvě­do­mě­lí lidé. A někde se sku­teč­ně už teď dějí změ­ny k lep­ší­mu. Já nejsem eko­log, mám jen rád svou zemi, lidi, se kte­rý­mi v ní žiju, nemám tu hys­te­ric­kou sna­hu tyhle věci pří­mo měnit. Spíš s lid­mi mlu­vím a sna­žím se jim to vysvět­lit. Mám pocit, že pro­ti vyspě­lé Evropě, kde se na eko­lo­gii více dbá, jsme skan­zen. Tady se eko­lo­gie vní­má jako spros­té slo­vo, což nechá­pu. Význam slo­va eko­lo­gie je péče o oko­lí, ve kte­rém žije­me. To je pře­ce nor­mál­ní, naše babič­ky a dědeč­ko­vé na to ješ­tě dba­li.

Ve fil­mu se obje­vu­je řada pohan­ských ritu­á­lů. Je vám ten­to svět tře­ba i v tom sepje­tí s pří­ro­dou nějak blíz­ký?

Pro posta­vu Fidelia je to věc nepři­ja­tel­ná a chce ji samo­zřej­mě vymý­tit. Ale pro mě je ten svět fas­ci­nu­jí­cí. Částečně to sou­vi­sí s tím zví­ře­tem, co máme v sobě. S tou divo­či­nou. Já kdy­bych v té ves­ni­ci žil, tak bych si někte­ré ty ritu­á­ly roz­hod­ně nene­chal ujít. Je to zají­ma­vé…

Jak se vám pra­co­va­lo pod režij­ním vede­ním Ondřeje Havelky?

Třicet let hra­ju spí­še na diva­dle. A vždy když jdu do tako­vé nové fil­mo­vé zku­še­nos­ti, mám strach, aby to vyšlo. V tom diva­del­ním pro­stře­dí už pře­ce jen ty reži­sé­ry znám a vím, co mám čekat. Tady to bylo něco jiné­ho – čis­té dob­ro­druž­ství. Jsem intu­i­tiv­ní herec, nejsem ten, kte­rý to má tzv. přes hla­vu, potře­bu­ju něja­ký impulz. A Ondra Havelka dove­dl s tou svou jem­nos­tí, kte­rou v sobě při­ro­ze­ně má, pora­dit a vysvět­lit, co chce, a to mě vyho­vu­je. Ondra dával na pla­ce jas­ně naje­vo, jak se mu to zamlou­vá. Ale poti­chu. On při­jde k člo­vě­ku a zašeptá: Takhle se mi to líbí. Ani jsem se necho­dil dívat na kopr (pozn. kon­t­rol­ní pro­jek­ce), pro­to­že já toho démo­na sebe­po­zo­ro­vá­ní v sobě mám. Stejně jako reži­sé­ro­vi jsem důvě­řo­val kame­ra­ma­no­vi Divišovi Markovi. Přece jenom na očích kole­gů nej­lé­pe pozná­te, že bys­te to mohl udě­lat lépe či jinak.

Jak jste se vlast­ně k roli fará­ře dostal?

Nijak jsem se o ni neu­chá­zel, zavo­lal mi kvů­li ní pro­du­cent Čestmír Kopecký, prav­dě­po­dob­ně pro­to, že jsme spo­lu před lety toči­li film Karamazovi, a také mě znal z Divadla Husa na pro­váz­ku, pro­to­že byl u nás v diva­dle něja­ký čas inten­dan­tem. Doporučil mě Ondřejovi Havelkovi, s ním jsem se potkal v jed­né hos­po­dě, tam si mě vyfo­til a asi za týden jsem pode­pi­so­val smlou­vu.

A jak se vám hrá­lo po boku Simony Zmrzlé, což je vlast­ně vaše kole­gy­ně z Provázku? Ve fil­mu farář Katynku obdi­vu­je, až zbož­ňu­je, což je pro fará­ře těž­ký úděl.

Překonávání váš­ně a lás­ky ke Katynce není pro fará­ře nic hez­ké­ho. Ale spo­lu­prá­ce se Simonou jako s hereč­kou, s níž se zná­me už dlou­ho, hezká byla. Máme moc pěk­ný kole­gi­ál­ní vztah, dokon­ce jsme spo­lu v jed­nu chví­li cho­di­li do ško­ly a hrá­li jsme spo­lu v seri­á­lu Clona, ale tam jsem ji týral a bil.

Dle jejích slov jste se na pla­ce dob­ře bavi­li, a to prý také díky her­ci Davidu Novotnému?

My s Davidem Novotným máme spo­lu něco, co máme i s Vaškem Svobodou – my spo­lu téměř nemů­že­me hrát. Když se na sebe podí­vá­me, násle­du­je sal­va smí­chu. S Davidem se to táh­ne už od Karamazových. V Hastrmanovi tak je napří­klad scé­na v kos­te­le, kdy já jako farář předzpí­vá­vám litur­gic­kou píseň a v tom kos­te­le sedí David. A já to musel zpí­vat tře­ba osm­náct­krát…

---