Halloween (2018)

David Gordon Green reži­sér skvě­lé kome­die Travičky Zelené a Prince a Pruďase vzdá­vá poctu a nava­zu­je na Halloweenskou kla­si­ku ze 78 a John Carpenter si mys­lím nemů­že být ura­žen.

Musím sice podotknout, že původ­ní Halloween nepat­ří mezi mé oblí­be­né fil­my a více­mé­ně se stal kul­tov­ní zále­ži­tos­tí jen pro­to, že v té době byl prv­ní a tedy pro lidi šoku­jí­cí, jako sla­sher kvů­li absen­ci krve a málo mor­dů u mne neu­stál, ale s ver­zí 2018 jsem nad­mí­ru spo­ko­jen.

Michael Myers řádí více než kdy­ko­liv jin­dy a jeho prá­ci je roz­hod­ně pří­jem­né sle­do­vat. Oběťí pad­ne poměr­ně dost, krví se nešet­ří a obje­ví se i vel­mi hez­ké expli­cit­ní scé­ny( Rozšláplá hla­va nej­spíš vede), ale zase se nejed­ná o nic, co by běž­ný divák nestrá­vil.

Na nos­tal­gii hez­ky brn­ká původ­ní soun­d­track a vel­mi se mi líbil i ten nový,což se vzá­jem­ně skvě­le dopl­ňu­je.

Atmosféra je pove­de­ná, pře­de­vším finá­le v bará­ku je vygra­do­vá­no tak, že jsem chví­le­mi nedý­chal a ticho v sále při naprás­ka­ném kině bylo k neu­vě­ře­ní.

Herecky také vel­mi sluš­né v čele s Jamie Lee Curtis, kte­rá na své sta­ré kole­na je poměr­ně fyzic­ky zdat­ná a ve zbraňích se vyzná. Potěší i role mla­dé­ho čer­nouš­ka, kte­rý na pár minut uvol­ní tem­nou atmo­sfé­ru humo­rem.

Mínusem pro mne byl poma­lej­ší roz­jezd ( Než Michael ute­če z blá­zin­ce je to troš­ku nezá­živ­né) a také absen­ce Tities, kte­rých bylo v původ­ním požeh­na­ně žel zde se mih­nou jed­nou v sekun­do­vém zábě­ru.

Ve výsled­ku tedy spo­ko­je­nost a urči­tě nej­lep­ší Halloween ( Sorry Zombie i Carpentere) a samo­zřej­mě dal­ší zla­tá letoš­ní tre­fa ved­le Hereditary a Quiet Place. 80%