Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Filmové premiéry > Good bye, Lenin

Good bye, Lenin

NOVÉ NĚMECKO
V době, kdy fil­mo­vý hrdi­na Alex Kerner obdi­vo­val výcho­do­ně­mec­ké­ho kos­mo­nau­ta Sigmunda Jähna, kte­rý mířil v sovět­ském kos­mic­kém modu­lu Sojuz 31 do vesmí­ru, navště­vo­val Matthias Kalle škol­ku v jed­nom malém pro­vinč­ním měs­teč­ku západ­ní­ho Německa. Dnes je mu 27 let, vyros­tl z něj oso­bi­tý autor a novi­nář, kte­rý má svůj vlast­ní názor na udá­los­ti, jež tak radi­kál­ně změ­ni­ly jeho zemi po roce 1990.
Napsal: Matthias Kalle

A teh­dy mne napadlo, že jsem se asi zbláz­nil, pro­to­že to vůbec nedá­va­lo smy­sl. V tele­vi­zi se na vrchol­ku sko­kan­ské­ho můst­ku při­pra­vo­val na výkon muž v mod­ra­vě uni­for­mě, kte­rý měl pod bra­dou něco na způ­sob knír­ku. Celý pra­vý hor­ní roh obra­zov­ky zasti­ňo­val nápis DDR.
Musel jsem se na to pře­ptat mat­ky. „Co zna­me­na­jí ta vel­ká pís­me­na, přes kte­ré není nic vidět?“ „Deutsche Democratische Republic, nebo­li Německá Demokratická Rebublika,“ odpo­vě­dě­la. „Vždyť víš…“ Ano, věděl jsem, ale jen to, co může deví­ti­le­tý kluk vědět. Psal se rok 1984 a DDR byla úspěš­něj­ší na zim­ních olym­pij­ských hrách v Sarajevu. Získala víc medai­lí než moje země ozna­čo­va­ná pro změ­nu NSR. „A máti,“ neda­lo mi to. „Ty víš co zna­me­ná NSR?“ „Samozřejmě, pře­ce Německá Spolková Republika.“ Tou odpo­vě­dí mi roz­ví­ři­la v hla­vě cha­os. „Víš,“ řekl jsem. „Vždycky jsem měl za to, že jsme taky demo­kra­tic­ký stát…“ A mat­ka jen při­taka­la. „Jo, měli bychom to mít v názvu, ale není to tam.“
Ten chla­pík v mod­ré uni­for­mě teh­dy pře­bo­ry ve sko­cích na lyžích vyhrál, ale to nebyl důvod, kte­rý mne trá­pil. Uléhal jsem do poste­le při­nejmen­ším zma­te­ný.
O pár let poz­dě­ji, mohl to být rok 86 či 87, jsme s mat­kou navští­vi­li dědeč­ka v Západním Berlíně. Učil tam na vyso­ké ško­le. Do Berlína se odstě­ho­val někdy v sedm­de­sá­tých letech, podob­ně jako spous­ta dal­ších lidí, pro­to­že to mís­to mělo magic­kou při­taž­li­vost. Alespoň tak mi to vysvět­lo­val. Navíc dodal, že se tam při­stě­ho­val i David Bowie a Iggy Pop, prý aby se zba­vi­li dro­go­vé závis­los­ti. Moc smys­lu to nedá­va­lo, ale jak pro­dá­val, tak jsem kou­pil.
S mat­kou jsme dora­zi­li autem. Uháněli jsme si to po dál­ni­ci A2 smě­rem na Helmstedt, odkud jsme odbo­či­li na něja­kou men­ší sil­nič­ku, kte­rá ved­la až na okraj měs­ta. Vzpomínám si, že jed­nou, když jsem byl men­ší, mne vza­la mat­ka do jaké­ho­si safa­ri někde ve Vestfálsku. Museli jsme zůstat sedět v autě a sle­do­vat jen skrz okén­ko všech­ny ty žira­fy, zeb­ry a anti­lo­py. Bylo to neu­vě­ři­tel­ně nud­né, to bych se radě­ji šel podí­vat do kina na něja­ký pří­ro­do­pis­ný film. A tohle bylo podob­né. Na té malé sil­nič­ce jsme nesmě­li zasta­vit, ani vystou­pit, jen z dál­ky pozo­ro­vat malé trak­tůr­ky a obchůd­ky Interspar. A při vstu­pu do Západního Berlína jsme muse­li uka­zo­vat pasy. Málem jsem vyprs­kl smí­chy jak to bylo absurd­ní. Jako by mne a moji mat­ku pova­žo­va­li za nepří­te­le stá­tu…
Večer jsme se vyda­li s dědeč­kem k Branderburgské brá­ně, tedy ale­spoň tak blíz­ko, kam až nám bylo povo­le­no jít. A tam kde měla být díra, tam stá­la zeď. Vystoupali jsme po scho­dech na malou vyhlíd­ko­vou plo­ši­nu, abychom vidě­li, co je za ní, a teh­dy jsem uči­nil zají­ma­vý postřeh. Mezi cedu­lí, kte­rá ozna­čo­va­la Západní Berlín a znač­kou Berlína Východního neby­lo zho­la nic. Jen prázd­ný pruh neza­sta­vě­né země. Ptal jsem se dědy, komu ty pozem­ky přes­ně pat­ří, ale přes­to­že byl pro­fe­so­rem na uni­ver­si­tě, nebyl s to mi odpo­vě­dět. A tak jsem teh­dy veřej­ně vyhlá­sil, že počí­na­je tím­to dnem se stá­vám jejich maji­te­lem já a nazý­vám je Kalleland. Sám sebe jsem pak koru­no­val za panov­ní­ka toho­to úze­mí. Neměl jsem tuše­ní, že jsem prá­vě anek­to­val tak zva­nou Zónu niko­ho či ješ­tě lépe Zónu smr­ti. Politické deba­ty a záko­ny mne teh­dy ješ­tě neza­jí­ma­ly.
O rok poz­dě­ji se ze mne stal komu­nis­ta. Mé argu­men­ty byly pád­né a stál jsem si neob­lomně za svým. Brojil jsem za vydí­rá­ní pro­le­ta­ri­á­tu ve sna­ze aby se roz­da­ly záso­by chud­ším, neboť jsem tou­žil po novém kole. Dokonce jsem vyryl do škol­ní lavi­ce ten­to nápis. Německo musí zemřít, abychom moh­li žít!
A pak se tak sku­teč­ně sta­lo. Na úmrt­ním lis­tu sto­jí datum 9.listopadu 1989. Seděl jsem před stej­nou tele­vi­zí, na níž jsem kdy­si sle­do­val olym­pij­ské hry a viděl lidi jak tan­cu­jí na vrchol­ku ber­lín­ské zdi. Lidi, kte­ří se smá­li a bre­če­li záro­veň. Během násle­du­jí­cích dní zača­lo pro mne nepo­cho­pi­tel­né oblé­há­ní obcho­dů jako byl KaDeWe, H&M, por­no­půj­čo­ven, McDonaldů a dal­ších. Na dru­hou stra­nu zdi se zase roz­bě­hl kov­boj spo­leč­nos­ti Marlboro. Dne 3.října o rok poz­dě­ji Německá Demokratická Republika defi­ni­tiv­ně zanik­la.
Tehdy se usku­teč­nil škol­ní výlet, při němž jsme se spo­lu­žá­ky navští­vi­li i hlav­ní měs­to. Ale už to nebyl Berlín, jaký jsem měl ucho­va­ný ze vzpo­mí­nek. Zdálo se mi, že i celá okol­ní země se pro­mě­ni­la. Jako námě­síč­ní jsme se bro­di­li tím cizím davem a cíti­li se tro­chu podráž­dě­ně. Tam za zdí mají lep­ší sko­ka­ny na lyžích a přes­to se teď cpou k nám. Nelíbilo se mi to a byl jsem rád zase doma v klid­ném pro­vinč­ním měs­teč­ku Západního Německa, kte­ré vlast­ně už také nee­xis­to­va­lo.
Jenže časem se i tam roz­moh­ly ciga­re­ty f4, laci­né čer­ve­né víno a uli­ce­mi zača­ly pras­ka­vě jez­dit tra­ban­ty. Obklopily nás poma­lu, ale stej­ně neú­stup­ně, jako tvář Helmuta Kohla. V roce 1992 při pře­no­su olym­pij­ských her v Barceloně už na obra­zov­ce nebě­ha­ly žád­né nápi­sy, ani zkrat­ky.
Během dal­ších dese­ti let jsem pro­jel spo­je­né Německo kří­žem krá­žem, ale do toho Východního jsem se vlast­ně nikdy nedo­stal. Studoval jsem v Lipsku, pra­co­val v Mnichově a dokon­ce krát­ký čas pobý­val i v Berlíně. Ale nezů­stal jsem tam dlou­ho. To měs­to už jed­no­du­še neby­lo to, co býva­lo...

O FILMU

Režie: Wolfgang Becker, Scénář: Bernd Lichtenberg, Kamera: Martin Kukula, Hudba: Yann Tiersen, Střih: Peter R. Adam, Produkce: Stefan Arndt, Výroba: X Filme Creative Pool, Koprodukce: WDR, Arte Sales, Bavaria Film International, Hrají: Daniel Brühl, Katrin Sass, Chulpan Khamatova, Maria Simon, Florian Lukas, Alexander Beyer, Burghart Klaussner, Michael Gwisdek

Říjen 1989, východ­ní Německo, do pádu ber­lín­ské zdi zbý­vá pou­ze něko­lik dní. Pro Alexe a jeho sest­ru se, ale život již změ­nil. Jejich mat­ka měla srdeč­ní záchvat a upadla do kóma­tu. Poté, co se z něho k nesmír­né rados­ti a úle­vě Alexe po osmi měsí­cích pro­bra­la, soci­a­lis­tic­ké Německo již není tím, čím býva­lo. Alex, kte­rý je dok­to­ry varo­ván, že jaký­ko­li náh­lý šok či cito­vé roz­ru­še­ní by mat­či­no sla­bé srd­ce nemu­se­lo vydr­žet, se roz­hod­ne mat­ce zata­jit sku­teč­nost, že v jejím milo­va­ném východ­ním Německu nastou­pil kapi­ta­lis­mus. Proto donu­tí celé své oko­lí před­stí­rat, že se nic nezmě­ni­lo, tím se však dostá­vá do stá­le absurd­něj­ších situ­a­cí. Tragikomický sní­mek, při­po­mí­na­jí­cí Hřebejkovy Pelíšky, výbor­ně evo­ku­je atmo­sfé­ru býva­lé NDR. Obsazení hlav­ní role Alexe mla­dým Danielem Brühlem výraz­ně při­spě­lo k vře­los­ti a lid­skosti, kte­rá z fil­mu sálá. Na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Berlíně byl sní­mek pro­mí­tán v sou­tě­ži a zís­kal Modrého andě­la - cenu pro nej­lep­ší evrop­ský film.

TVŮRCI

Wolfgang Becker / reži­sér, spo­lu­au­tor (1954)
stu­do­val nej­pr­ve němec­kou a ame­ric­kou his­to­rii a lite­ra­tu­ru na uni­ver­zi­tě v  Berlíně a poté na Německé fil­mo­vé a tele­viz­ní aka­de­mii. Poprvé upou­tal pozor­nost svým absol­vent­ským sním­kem Schmetterlinge, kte­rý byl adap­ta­cí krát­ké povíd­ky brit­ské­ho auto­ra Iana McEwana a kte­rý zís­kal Zlatého leo­par­da na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Locarnu v roce 1988. S tele­vi­zí spo­lu­pra­co­val mimo jiné při natá­če­ní jed­né z čás­tí seri­á­lu Tatort, nazva­né Blutwurstwalzer. Jeho dal­ší tele­viz­ní film Kinderspiele byl poz­dě­ji uvá­děn i v kinech. Prvním sním­kem, nato­če­ným pro spo­leč­nost X Filme Creative Pool GmbH, kte­rou také zaklá­dal, byl film Das Leben ist eine Baustelle (1997). Tento sní­mek zazna­me­nal obrov­ský divác­ký úspěch. Vynikající ve fil­mu je hud­ba fran­couz­ské­ho skla­da­te­le Yanna Tiersena (Amelie, The Dreamlife of Angeles) Filmografie: Schmetterlinge (1987), Blutwurstwalzer (1991, TV), Celibidache (1992, doku­ment), Kinderspiele (1992, TV), Das Leben ist eine Baustelle (Život - stav­ba povo­le­na, 1997), Good Bye, Lenin! (2003).

STEFAN ARNDT / pro­du­cent
se naro­dil v Mnichově v roce 1961. Je čle­nem spo­leč­nos­ti X FILME CREATIVE POOL. Tu zalo­žil spo­leč­ně s Tomem Tykwerem, Dani Levym a Wolfgangem Beckerem. Arndt půso­bí ve spo­leč­nos­ti X FILME jako pro­du­cent. Měl na sta­ros­ti rea­li­za­ci fil­mů jako STILLE NACHT, MESCHUGGE a VÄTER reži­sé­ra Dani Levyho, ŽIVOT STAVBA POVOLENA Wolfganga Beckera, ABSOLUTE GIGANTEN Sebastiana Schippera, HERZ Horsta J. Sczerba a Tykwerovy fil­my ZIMNÍ SPÁČI, LOLA RENNT, PRINCEZNA A BOJOVNÍK a NEBE.
V sou­čas­né době Stefan Arndt pro­du­ku­je fil­my DIE LIEBE IN GEDANKEN reži­sé­ra Achima von Borriese a LAUTLOS Mennana Yapoa.

Producent - samouk. V roce 1984 byl jed­ním ze zaklá­da­jí­cích čle­nů Sputnik Kino Kollektiv v Berlíně. V roce 1992 spo­leč­ně s Tomem Tykwerem zalo­ži­li pro­dukč­ní spo­leč­nost Liebesfilm, pod jejíž hla­vič­kou nato­či­li Tykwerův fil­mo­vý debut DIE TÖDLICHE MARIA.

Bernd Lichtenberg / scé­nář
naro­dil se v Leverkusenu roku 1966, vyrůs­tal v Bergisch Gladbachu. Studoval filo­so­fii a teo­lo­gii v Bonnu, pak v Berlíně. Psal repor­tá­že a pří­běhy pro rádio WDR. Po stu­di­ích zís­kal angaž­má v diva­dle v Mülheimu. K fil­mu se dostal v letech 1991-92, kdy spo­lu­pra­co­val na scé­náris­tic­ké díl­ně v Mnichově. Svá fil­mo­vá stu­dia absol­vo­val v letech 1992-95 a to na Art Academy for Media v Kolíně nad Rýnem. V roce 1995 zís­kal pres­tiž­ní scé­náris­tic­kou cenu udě­lo­va­nou minis­ter­stvem kul­tu­ry - North Rhine Westphalia Culture Ministry Screenwriting Award. Lichtenberg vždy pra­co­val jako čis­tě nezá­vis­lý tvůr­ce.

Martin Kukula / kame­ra
je dvor­ním Beckerovým kame­ra­ma­nem od roku 1987, kdy spo­lu nato­či­li film SCHMETTERLINGE.
Za sním­ky DĚTSKÉ HRY a ŽIVOT STAVBA POVOLENA zís­kal Kukula pres­tiž­ní German Camera Award.
Martin Kukula stál za kame­rou u těch­to dal­ších sním­ků: PORTRÄT INGE MORATH reži­sér­ky Sabine Eckhard, DER BLAUE reži­sé­ra Lienharda Wawrzyna, DAS TRIO reži­sér­ky Hermine Huntgeburth a EIN TODISCHERES GESCHÄFT reži­sé­ra M.X. Oberga.

Komentář reži­sé­ra:

Důležitá kapi­to­la Německé his­to­rie:

Byl jsem fas­ci­no­ván pří­bě­hem syna zachra­ňu­jí­cí­ho život vlast­ní mat­ky pomo­cí lži o Východním Německu, kte­ré už dáv­no nee­xis­to­va­lo a on chtěl své mat­ce pomo­ci žít prá­vě v něm. To je něco co pla­tí obec­ně a moh­lo by být abso­lut­ně sepa­ro­vá­no od minu­los­ti celé­ho Východního Německa, pádu zdi a spo­je­ní Německa. Byl jsem nad­šen myš­len­kou zkom­bi­no­vat oba aspek­ty sou­vi­se­jí­cí s důle­ži­tým obdo­bím němec­ké his­to­rie na poza­dí.

O her­ci Danielu Brühlovi

Chtěl jsem, aby lidé věři­li cha­rak­te­ru Daniela a že vše co dělá, dělá bez ana­lý­zy dopře­du.
Daniel vyob­ra­zil posta­vu fan­tas­tic­ky, pro­to­že je pros­tě vel­mi emo­ci­o­nál­ní herec- Nepochybuji ani na vte­ři­nu. Daniel dává posta­vě pra­vou lid­skost a tako­vý emoč­ní náboj, že to divá­ko­vi napo­má­há zapo­me­nout, že vše, co dělá, dělá pro svou mat­ku.

O hereč­ce Katrin Sass

Když pře­mýš­lím o Katrin (hra­je mat­ku), ihned uva­žu­ji o její při­ro­ze­nos­ti a  jejím při­ro­ze­ném projevu.Nikdy nepře­hrá­vá . Podle mne kino je vždy o očích a  její oči jsou něco co čas­to nena­lez­ne­te.

O cha­rak­te­ru mat­ky

Rozhodně bych ji nena­zval tvr­dou soci­a­list­kou. Raději jako ženu s kla­sic­kým syn­dro­mem pomá­hat, typem, kte­rý v ostat­ních spo­leč­nos­tech má také své zastou­pe­ní. Ona je ženou, kte­rou obo­ha­cu­je pomá­hat dru­hým a cítí se povi­no­va­ná tak konat. Je ženou kte­rá žije život bez alter­na­tiv.

Vyrostl jsem na zápa­dě, ale žiji v Berlině nyní po dlou­hou dobu. Poznal jsem Východní Německo a Východní Berlin, ale při­ro­ze­ně nikdy osob­ně - svý­mi poci­ty - nevím jaké to bylo vyrůs­tat v tako­vé zemi, strá­vit tam dět­ství a mlá­dí, zažít pád zdi a koneč­ně pocí­tit svo­bo­du, svo­bo­du ces­to­vá­ní nebo práv.

Poznali jsme mno­ho lidí, kte­rým bylo oko­lo 20ti let v době pádu zdi. Vyprávěli nám jaké to bylo teh­dy pro ně.Tyto pří­běhy zně­ly kaž­dý jinak někdy až kon­flikt­ně. Nezahrnuli jsme je do scé­ná­ře, ani do dia­lo­gu nebo scé­ny, ale dalo nám to mno­ho jis­to­ty k napsá­ní scé­ná­ře a mě během reží­ro­vá­ní.
Dalo nám to jis­to­tu, že pří­běh kte­rý vyprá­ví­me je solid­ní a kon­si­s­tent­ní.

Rozhodně jsem si nepřál, aby to byla fraš­ka. Dobrá kome­die má vždy vel­mi váž­ný obsah. Moment kdy jsme cel­kem šťast­ní, že nemu­sí­me měnit s posta­vou na plát­ně, posta­vou kte­ré se smě­je­me, posta­vou kte­rá by se roz­hod­ně nesmá­la sama sobě a  my může­me pou­ze sedět a dívat se - mám dojem, že to je oprav­do­vá kome­die.

Je cosi tragi­ko­mic­ké­ho ve scé­ně, kte­rá mne vždy dojme, když Ariane poví své­mu bra­t­ro­vi v kou­pel­ně, že vidě­la jejich otce, že ho pozna­la po hlase.Divák simul­tán­ně scé­nu vidí v malém flaschbac­ku. A když se jí bra­tr zeptá „Co jsi mu řek­la ?“ ona odpo­ví „Dobrou chuť a děku­je­me, že jste si vybral Burger King“

X FILME
Mám skvě­lý pocit part­ner­ství. Mám dojem, že jejich pří­stup k vytvá­ře­né­mu dílu a tvůr­cům je důvod, proč jsou na trhu tak dlou­ho Nejedná se o dvě stra­ny sto­lu, ale o boj reži­sé­ra a pro­du­cen­ta a pro­du­cen­ta s reži­sé­rem. Jsme při­tom všich­ni na jed­né lodi.

ROZHOVOR s DANIELEM BRŰHLEM

Kdy jste se popr­vé dozvě­děl o tom­to pro­jek­tu?
Bylo to asi tak dva roky před vlast­ním natá­če­ním když jsem na Berlinale zasle­chl, že Wolfgang Becker při­pra­vu­je nový film. Měl jsem jen vág­ní před­sta­vu, o čem bude, a ani jsem se nepo­kou­šel zjis­tit víc, pro­to­že se mezi zasvě­ce­ný­mi říka­lo, že hle­dá na hlav­ní roli her­ce z býva­lé­ho Východního Německa. Prostě jsem to pus­til z hla­vy. Jenže Becker niko­ho pod­le svých před­stav nemohl najít a tak se sta­lo, že se scé­nář jed­no­ho dne obje­vil u mne. Často se nestá­vá, aby her­ce pří­běh nato­lik oslo­vil, že se s posta­vou zto­tož­ní. Ale tohle byl ten výji­meč­ný pří­klad. Okamžitě jsem se viděl v kůži hlav­ní­ho hrdi­ny Alexe, i když mají naše živo­to­pi­sy spo­leč­né­ho jen pra­má­lo. Neměl jsem oba­vy z toho, že nejsem rodi­lý Berlíňan, ani že jsem nevy­ros­tl za želez­nou opo­nou. Spíš mne zpo­čát­ku děsi­la nároč­nost té posta­vy. Připomíná námoř­ní­ka na potá­pě­jí­cí se lodi. Zoufale se z ní sna­ží vypum­po­vat vodu a zachrá­nit ji, ale jakmi­le to udě­lá na jed­né stra­ně, začne mu do ní téct na té dru­hé… A pak je tu tra­gic­ký pod­text toho­to na prv­ní pohled úsměv­né­ho pří­bě­hu. Musím se při­znat, že když jsem si četl scé­nář popr­vé, do očí mi vhrk­ly slzy.
Bylo těž­ké pře­svěd­čit Wolfgang Beckera, že jste ten správ­ný herec?
Absolvoval jsem asi dvě, nebo tři kola cas­tingů, ale jak dopadly si reži­sér nechá­val pro sebe. Možná, že jsem se mu líbil, ale nedá­val to na sobě znát. Až pak mi dala pro­duk­ce vědět, že jsem roli dostal. Hned jsem se na ní začal při­pra­vo­vat, spe­ci­ál­ně na ty čás­ti, kte­ré neko­re­spon­do­va­ly s mými pro­žit­ky. Pod dozo­rem jazy­ko­vé­ho uči­te­le jsem začal makat i na typic­ké ber­lín­ské výslov­nos­ti. Považoval jsem to za důle­ži­té, pro­to­že divá­ci si vší­ma­jí zvláš­tě tako­vých­to zdán­li­vě nepod­stat­ných malič­kos­tí. Sám Wolfgang mne záso­bil celou řadou mat­ri­á­lů, půj­čil mi spous­tu kazet s hudeb­ní­mi sku­pi­na­mi z NDR, mno­ho výstřiž­ků. Vzal jsem si to na dovo­le­nou a jako povin­nou čet­bu k tomu při­dal Kroniku doby mapu­jí­cí podrob­ně udá­los­ti roku 1989 a 1990. Nezapomínejte, že mi teh­dy bylo osm, neměl jsem z toho ješ­tě rozum. Skvělé bylo, že jsem mohl pra­co­vat s toli­ka her­ci z  Východu, pro­to­že mi byli schop­ni odpo­ví­dat na moje neko­neč­né dota­zy, jaké to teh­dy bylo, a tak. Ale nechtěl jsem to s tou his­to­ric­kou pří­pra­vou pře­hnat. Protože film GOOD BYE, LENIN je pře­de­vším emo­tiv­ním sním­kem, kde hra­je prim rodi­na a vzta­hy mezi její­mi čle­ny a až pak okol­ní rea­li­ta.
Kterou ze scén fil­mu bys­te sám pova­žo­val ze klí­čo­vou?
Skvělá je ta, kdy hlav­ní hrdi­na Alex natá­čí s kama­rá­dem býva­lé­ho kos­mo­nau­ta NDR Zikmunda Jähna do nádo­by tele­viz­ní­ho pře­no­su. Na jed­nu stra­nu to je neu­vě­ři­tel­ně legrač­ní a na dru­hou oprav­du dojí­ma­jí­cí. Jen si to před­stav­te, že bys­te zvrá­ti­li a nao­ko pře­dě­la­li celou his­to­rii jen kvů­li své mat­ce.
Jak bys­te vlast­ní­mi slo­vy popsal Alexe?
Doufám, že to nevy­zní pří­liš nud­ně, ale je to zce­la oby­čej­ný kluk. Sympatický mla­dík se smys­lem pro humor, kte­rý se však dostal do situ­a­ce, kdy neví jak dál a dotí­rá na něj čím dál tím více otá­zek. Tak by se na něj měli dívat i divá­ci. Každopádně je svůj - což mys­lím pla­tí i na mne osob­ně - byť jeho život je defi­no­ván hlu­bo­kým vzta­hem k rodi­ně, obzvláš­tě ke mat­ce a sestře Laře.
Je jis­tě výzvou hrát oby­čej­nou posta­vu, kte­rá však musí být nato­lik zají­ma­vá, aby se s ní divá­ci zto­tož­ni­li…
To máte prav­du. Ale při­spí­vá k tomu hloub­ka té role, to, že v sobě zahr­nu­je komic­ké i tra­gic­ké prv­ky. Těch prv­ních je ve fil­mu sku­teč­ně hod­ně a musí být zahra­né vtip­ně, ale ne pří­liš násil­ně. Jako by se to sta­lo v živo­tě a neby­lo to pře­dem napsá­no ve scé­ná­ři.
Jak bys­te popsal Wolfganga Beckera v roli reži­sé­ra?
Vycházeli jsme spo­lu oprav­du dob­ře, dával mi pro­stor a svo­bo­du, což herec jako já potře­bu­je. A toho si na něm vážím, pro­to­že natá­če­ní nepro­bí­ha­lo úpl­ně lehce a byly oka­mži­ky, kdy jsem toho měl ako­rát, byl jsem zta­ha­ný k smr­ti. Ale jak říkám, našli jsme spo­leč­nou řeč. Přestože je per­fek­ci­o­na­lis­ta a umí být přís­ný a tvr­dý, mne bral jako part­ne­ra a sto­pro­cent­ně mi věřil. A tak jsem jeho důvě­ru maxi­mál­ně opě­to­val.
Myslíte si, že bys­te byl scho­pen zhod­no­tit, co pro vás film GOOD BYE, LENIN zna­me­nal?
Stoprocentně se zařa­dil mezi nej­dů­le­ži­těj­ší kolon­ky mé pro­fes­ní bio­gra­fie. Nejsem bez­pod­mí­neč­ně zastán­cem názo­ru, že hod­ně peněz a vel­ké pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti děla­jí lep­ší fil­my. Kvalita pod­le mne tkví v něčem úpl­ně jiném. V pří­pa­dě sním­ku GOOD BYE, LENIN byly všech­ny pod­mín­ky nami­xo­va­né tak ako­rát. Je to sice vel­ko­film urče­ný pro vel­ký počet divá­ků, ale to nic neu­bí­rá na jeho kva­li­tě. Společně s fil­my NICHTS BEREUEN (NO REGRETS) a DAS WIESSE RAUSCHEN (THE WHITE NOICE) pat­ří k mým nej­ob­lí­be­něj­ší pro­jek­tům.
Proč si mys­lí­te, že dosud bylo nato­če­no jen tak málo fil­mů o pádu ber­lín­ské zdi? Proč jsme si muse­li počkat tolik let?
Takové udá­los­ti se musí nechat pár let ule­žet, aby se na ně dalo pohlí­žet nezá­vis­le z odstu­pu, aby se s nimi dalo vol­ně pra­co­vat a naklá­dat. Myslím si, že dří­ve by podob­ný film ani nefun­go­val. Navíc tepr­ve nyní se začí­ná ztrá­cet dří­ve tak vidi­tel­ná linie mezi Západem a Východem, až nyní dochá­zí ke sku­teč­né­mu a samo­vol­né­mu pro­po­jo­vá­ní obou němec­kých zemí. Teprve když jsme sou­čás­tí jedi­né­ho Německa může­me se ohléd­nout a zkou­mat důvo­dy, proč tomu tak neby­lo i v minu­los­ti. Takhle to je asi v pří­pa­dě vět­ši­ny his­to­ric­kých udá­los­tí. K jejich pocho­pe­ní je tře­ba čas a ten teď dozrál i k fil­mu GOOD BYE, LENIN.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 3,27228 s | počet dotazů: 241 | paměť: 51626 KB. | 22.10.2021 - 15:39:16