Finty Dicka a Jane - Jeden chlapík by řekl: „Docela do pohody.“

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Čím déle si zahří­vám fle­ka v Bazooce, tím více na sobě poci­ťu­ji, jak mě tato dob­ro­vol­ná prá­ce pohl­cu­je (a to v nega­tiv­ním slo­va smys­lu). Kdeže jsou ztra­ce­ny časy, kdy jsem se vypra­vil do kina jen tak čis­tě pro zába­vu a niko­liv kvů­li potře­by splá­cat do uzá­věr­ky jeden-dva člán­ky… Ano, tyto oka­mži­ky už jen těž­ko zazna­me­nám ve zpět­ném zrcát­ku a nechtěj­te po mě, abych zkou­mal, nako­lik tlus­tá vrst­va pra­chu na nich spo­čí­vá. Jedno je ale jis­té – ať už mi Bazooka bere, nebo dává, nena­chá­zím se v pozi­ci člo­vě­ka, kte­rý by zamýš­lel pro­vá­dět defi­ni­tiv­ní uzly. Já už si tak nějak na ten nepří­jem­ně sží­ra­vý pocit zvy­kl. Ten pocit, kte­rý mě pře­pad­ne při kaž­dé návštěvě kina a díky něhož plo­dím samot­nou recen­zi ješ­tě dřív, než se po plát­ně pro­že­nou závě­reč­né titul­ky. Přiznám se (jak tak pře­mýš­lím, já se v recen­zích při­zná­vám doce­la čas­to a mož­ná by neby­lo od věci občas kři­vác­ky zalhat) - když jsem se prv­ně dozvě­děl o kome­dii Finty Dicka a Jane, ihned jsem začal poku­ko­vat po datu čes­ké pre­mi­é­ry. Ono totiž… ačko­liv se běž­ně neu­ká­jím na exhi­bi­ci­o­nis­tic­kých taš­ka­ři­cích, titu­ly Jima Carreyho mi nikdy neva­di­ly a nao­pak – já jim čas­to­krát krá­čel napro­ti. Ať už je to ďábel­sky pitvo­ři­vý Ace Ventura, vše­moc­ný Božský Bruce či  nena­pra­vi­tel­ný Lhář, lhář – tyhle kous­ky si s jis­tým časo­vým odstu­pem mile­rád při­po­mí­nám a  pokaž­dé se u nich nasměju tak, jako kdy­bych na ně zíral popr­vé (uvě­do­mu­ji si, že jsem nyní uči­nil nepří­mo řeče­né pro­hlá­še­ní o své pri­mi­tiv­nos­ti). Navíc… jakož­to „soud­ný“ divák, kte­rý tomu­to komi­ko­vi vůbec nestra­ní, nemo­hu opo­me­nout kva­li­ty, jimiž se Carrey pre­zen­to­val v titu­lech Věčný svit nepo­sk­vr­ně­né mys­li, Muž na měsí­ci, Majestic…

[A je to ven­ku: “Já Jima zbož­ňu­ji!”]

V důsled­ku sil­né obli­by jsem tedy logic­ky zastal sta­no­vis­ka divá­ka, kte­rý se na Finty doce­la těšil. Naštěstí – pou­čen nezda­ry z let nedáv­no minu­lých – občas jsem si toto gran­di­óz­ní (ale kuš, Pavle!) natě­še­ní uzem­nil náh­le se zje­vi­vším skep­ti­cis­mem. Přeci jenom… oněch kome­dií, kde se jen pou­hý náznak úsmě­vu dolo­val s nesmír­ný­mi obtí­že­mi, bylo v posled­ní době více než dost.

Hlavním hrdi­nou sním­ku je Dick Harper, tak tro­chu zvlášt­ní kre­a­tu­ra, kte­rá se celý život žene za úspě­chem a kte­rá se svě­do­mi­tě řídí pra­cov­ní­mi regu­le­mi – ve sna­ze dočkat se spra­ved­li­vé­ho a  dlou­há léta oče­ká­va­né­ho pový­še­ní. Coby divá­ci vstu­pu­je­me do děje ve chví­li, kdy se Dick toho­to oce­ně­ní dočká­vá a kdy je ze dne na den pro­hlá­šen novým vice­pre­zi­den­tem spo­leč­nos­ti Globodyne, svě­to­vé­ho líd­ra v oblas­ti kon­so­li­da­ce médií. Samo sebou, že se tohle „milé ges­to“ jeví již od počát­ku sil­ně pro­hni­le a kře­čo­vi­tě zahra­né úsměvy na tvá­řích nad­ří­ze­ných napo­ví­da­jí více než jas­ně, nako­lik cink­nu­tý­mi kar­ta­mi se hra­je.

Jak už to tak v podob­ně ladě­ných sním­cích cho­dí, i zde se daná situ­a­ce zkom­pli­ku­je vyvo­ze­ný­mi násled­ky a ješ­tě před nezbyt­ným kra­chem nastá­vá v Dickově živo­tě něko­lik zásad­ních udá­los­tí. Manželka podá­vá v prá­ci výpo­věď (nač se někde dřít, když je v  domác­nos­ti více­pre­zi­dent­ský plat) a  jejich spo­leč­ný dům (již tak kom­fort­ní a za nema­lý peníz splá­ce­ný) vstu­pu­je do pro­ce­su jis­té­ho „upgrejdu“ (viz bazén na zahra­dě).

Bohužel, hned dru­hý den se růžo­vě zabar­ve­ný sen mění v pořád­ně chmur­né ráno. Společnost Globodyne kon­čí lusk­nu­tím prs­tů na dně a její pra­cov­ní­ci smě­řu­jí v lep­ším pří­pa­dě na uli­ci – v hor­ším čelí soud­ní­mu obvi­ně­ní.

Dickova rodi­na se oci­tá v nezá­vi­dě­ní hod­né situ­a­ci, kte­rá je způ­so­be­na mizi­vý­mi pří­jmy a nulo­vou pra­cov­ní nabíd­kou. Hrdinové strá­da­jí, sna­ží se vypo­řá­dá­vat s úzký­mi cesta­mi nové­ho živo­ta a pozvol­na ztrá­ce­jí vše z toho, co si dlou­há léta budo­va­li. Zprvu akcep­to­va­tel­né pro­blémy (str­že­ní tráv­ní­ku, vypnu­tí elektři­ny) tak tvo­ří jen pou­hou pře­de­hru před hroz­bou nej­vět­ší – násil­ným vystě­ho­vá­ním z  domu.

V před­ve­čer dne „D“ se situ­a­ce nato­lik vyhro­tí, že se Dick roz­hod­ne vstou­pit na dráhu nej­scest­něj­ší. S pomy­sl­ným nožem na krku a s vědo­mím, že na něm bylo spáchá­no zlo a jeden vel­ký pod­vrh, vypra­ví se obdob­ným smě­rem jako ti, kte­ří jej při­pra­vi­li o bez­pro­blé­mo­vý život…

Nebudu cho­dit oko­lo kynou­cí­ho tla­ko­vé­ho hrn­ce a hned ze star­tu sil­ně nastí­ním, jak na tom Finty jsou. Kdybych nedbal opa­ko­vá­ní sebe sama, vyu­žil bych v  této sou­vis­los­ti slu­žeb své oblí­be­né frá­ze ohled­ně „poloplné/poloprázdné nádo­by“. Ale to bych nepře­žil. Komedie Deana Parisota (Galaxy Quest, pár dílů Pohotovosti) krá­čí tou­že ces­tou jako její nedáv­ní žánro­ví kole­go­vé a zejmé­na na zákla­dě vytí­že­ní divá­ko­vy brá­ni­ce se nelze vyhnout při­rov­ná­ní k titu­lům jako Fotr je lotr či Můj sou­sed zabi­ják. Samozřejmě – nejde o to, že by Finty upřed­nost­ňo­va­li ten­týž styl humo­ru (v obou zmí­ně­ných pří­pa­dech spí­še čer­něj­ší­ho rázu) – ony se jen spo­ko­ju­jí s  dosta­ču­jí­cím mini­mem. U nové­ho pro­duk­tu Jima Carreyho se tak zce­la jis­tě nepo­tr­há­te smí­chy a už vůbec nehro­zí náh­lé vybuch­nu­tí a  násled­né dáve­ní se prá­vě kon­zu­mo­va­ným pop­cor­nem. I přes ten­to výsle­dek se však Finty Dicka a Jane neřa­dí mezi bůhví­ja­ká zkla­má­ní. Ačkoliv si tím­to fil­mem nepro­cvi­čí­te únos­nost vlast­ní brá­ni­ce, roz­hod­ně se nebu­de­te nudit a vůbec - celý pří­běh vám pří­jem­ně ute­če. Parisotův sní­mek totiž dis­po­nu­je celou řadou usmě­va­vých fór­ků, úměr­nou dél­kou a na pří­jem­nos­ti zís­ká­vá i záslu­hou nená­sil­né kon­struk­tá­že (což u Carreyho výtvo­rů nebý­vá zvy­kem). Finty Dicka a  Jane jsou pros­tě pří­klad­nou odde­chov­kou, kte­rá si nekla­de žád­né vyš­ší cíle. A nut­no dodat, i tyto poči­ny jsou v kine­ma­to­gra­fii nezbyt­né.

Samotný Carrey – hlav­ní láka­dlo fil­mu – pak zůstá­vá zjev­ně ome­zen man­ti­ne­ly skrom­né­ho scé­ná­ře. Nedočkáme se tak žád­né­ho výraz­né­ho exhi­bo­vá­ní a noto­ric­ky zná­mé­ho pitvo­ře­ní. Klasický Carrey (tak jak jej zná­me z Ace Ventury) se dostá­vá ke slo­vu jen ve dvou-třech pří­pa­dech a upřím­ně řeče­no – boha­tě to vysta­ču­je. Finty Dicka a Jane nejsou konec­kon­ců kla­sic­kou „jimov­kou“, ale mno­hem pří­zem­něj­ší kome­dií, kde se vás ani na vte­řin­ku nezmoc­ní oba­vy z  mož­né destruk­ce obli­čejo­vé­ho sval­stva hlav­ní­ho před­sta­vi­te­le.

Je už mým jakým­si zvy­kem, že recen­ze na Carreyho poči­ny pojí­mám poně­kud „jed­no­hub­ko­vě“ (už v člán­ku na Božského Bruce jsem vše pod­stat­né shr­nul do dvou odstav­ců). Ani v tom­to pří­pa­dě není zapo­tře­bí zby­teč­ně pro­ta­ho­vat dél­ku tex­tu a neu­stá­le se plá­cat v  „jed­nom a tom samém“. Finty Dicka a Jane jsou pros­tě tako­vé, jak hlá­sá konec nejdel­ší­ho úseku recen­ze. Sice bychom moh­li spe­ku­lo­vat nad tím, nako­lik vhod­né je jejich zařa­ze­ní na stří­br­né plát­no a jest­li­pak by neby­ly plat­něj­ší jako vel­mi účin­ná tele­viz­ní náplast deš­ti­vé­ho páteč­ní­ho veče­ra, ale to už by se člá­nek žánro­vě zvr­tl v úva­hu a to pře­ce….

…a to pře­ce…

…a to pře­ce nechci, pro­to­že jsem líný a vás to stej­ně neza­jí­má.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře