Pupendo - jeden z posledních kvalitních filmů Jana Hřebejka

Pupendo

Máme začá­tek osm­de­sá­tých let, zdán­li­vě nezni­či­tel­ný komu­nis­mus je prá­vě v posled­ním dese­ti­le­tí své exis­ten­ce, ale pra­nic tomu nena­svěd­ču­je. Džíny nosí jen ti, co sehna­li bony a honem s nimi utí­ka­li do Tuzexu, na baná­ny se sto­jí sto­me­t­ro­vé fron­ty a dovo­le­ná v Jugoslávii je pro vět­ši­nu oby­čej­ných smr­tel­ní­ků vrcho­lem bla­ha a moder­ních ces­to­va­tel­ských mož­nos­tí. V době, kte­rá kri­ti­kům reži­mu při­ná­še­la pra­cov­ní uplat­ně­ní hlav­ně v kotel­nách sle­du­je­me rodi­ny socha­ře na vol­né noze Bedřicha Máry (Bolek Polívka) a ředi­te­le míst­ní základ­ní ško­ly Míly Břečky (Jaroslav Dušek). Mára je kri­ti­kem reži­mu a jako tako­vý samo­zřej­mě nemá v teh­dej­ší lidově-demokratické kul­tu­ře své mís­to. Proto svůj veli­ký a nevy­u­ži­tý talent utá­pí v alko­ho­lu a se svou ženou Alenou (Eva Holubová) děla­jí v jeho ate­li­é­ru odpor­ně kýčo­vi­tá kera­mic­ká pra­sát­ka, aby měli ale­spoň na jíd­lo a nájem. Své dva syny ale vycho­vá­va­jí s lás­kou a na svém kama­rá­do­vi Břečkovi si vypro­sí umís­tě­ní star­ší­ho nesly­ší­cí­ho syna do nor­mál­ní základ­ní ško­ly. S ním se totiž zna­jí díky Magdě Břečkové (Vilma Cibulková), kte­rá byla, jako teď její dce­ra, Márovou žač­kou. Když jed­nou Bedřich při­ve­de man­žel­ce natruc domů bez­do­mov­ce (Jiří Pecha), ze kte­ré­ho se vyklu­be zne­u­zna­ný kun­sthis­to­rik, začí­ná se odví­jet zvlášt­ní pří­běh o přá­tel­ství, sta­rých i nových boles­tech, lás­ce a (ne)veselé době.

Jan Hřebejk vsa­dil na téměř totož­ný pelíš­kov­ský tým, v čele se scé­náris­tou Petrem Jarchovským, kte­rý již pro­ká­zal obrov­ský cit pro komi­ku i tragi­ku a při tom doká­že respek­to­vat lite­rár­ní před­lo­hu, což je v této „kame­ňá­ko­vé době“ čes­ké­ho fil­mu o to cen­něj­ší. V dal­ší, nemé­ně důle­ži­té řadě, sto­jí v šiku seřa­ze­ní her­ci, kte­ří jed­nou budou legen­da­mi naše­ho fil­mu. Ostatně Bolek Polívka a Eva Holubová jimi už jsou, Jaroslav Dušek, ačko­liv dalo by se říci nová­ček na fil­mo­vém plát­ně, si sta­čil v pár rolích vybu­do­vat sluš­ný základ pro „legen­di­za­ci“ a Vilma Cibulková si rolí Magdy rov­nou bez ostychu řek­la o zařa­ze­ní mezi naše nej­u­zná­va­něj­ší hereč­ky. Nesmím opo­me­nout Pavla Lišku, jehož Vláďa je kou­zel­ná figur­ka, balan­cu­jí­cí ve své hlouposti mezi gro­tesk­nos­tí a sou­ci­tem. Například jeho scé­na s hra­cí dží­no­vou bun­dou vejde mys­lím do dějin čes­ké kome­die. Další tako­vou neza­po­me­nu­tel­nou, ale ved­lej­ší posta­vou je kun­sthis­to­rik Fábera Jiřího Pechy. Tenhle podiv­ný, hod­ný člo­ví­ček, s pohle­dem věr­né­ho base­ta se vám tak dosta­ne pod kůži, že po ces­tě z kina dáte prv­ní­mu bez­do­mov­ci pět­ku na pivo, inu co kdy­by. Kamera Jana Malíře je maleb­ná a zůstá­vá při­tom stej­ně civil­ní a nepod­bí­zi­vá, jako v Musíme si pomá­hat.

Ale zpět k her­cům, kte­ré Hřebejk dove­dl k oje­di­ně­lým výko­nům. Už jsme si zvyk­li, že Bolek Polívka zahra­je de-facto coko­liv a koho­ko­liv, ale tady před­vá­dí svůj vyso­ce nad­stan­dard­ní výkon. S mini­mem pro­střed­ků tu vytvo­řil posta­vu slo­ži­tou, zmí­ta­nou v mlýni­ci exis­ten­ci­ál­ních pro­blé­mů, tla­če­nou z jed­né stra­ny do „kola­bo­ra­ce“ s reži­mem a z dru­hé sen­nou zůstat rov­ný a nepo­ní­že­ný, když chudý. Výbornou spo­lu­hráč­kou je mu Eva Holubová, kte­rá napří­klad ve scé­ně s pojiš­ťo­va­cí úřed­ni­cí sama bere do rukou tah toho­to herec­ké­ho tan­de­mu. Druhý pár na plát­ně, tvo­ře­ný Jaroslavem Duškem a Vilmou Cibulkovou dostá­vá méně pro­sto­ru, ale i ten bez potí­ží sta­čí k podá­ní bra­vur­ní­ho výko­nu obou. Dušek je svým herec­tvím až pře­kva­pi­vě civil­ní a po šíle­ných mode­rá­tor­ských kre­a­cích nedě­lá divá­ko­vi jedi­ný pro­blém mu uvě­řit, že je až para­no­id­ním ředi­te­lem ško­ly, kte­rý záro­veň chce zůstat přes člen­ství v par­ta­ji i sluš­ným člo­vě­kem. Věta, „Já jsem komu­nis­ta, ale jinej!“ z jeho úst zní v prv­ní vte­ři­ně směš­ně, ale pak se dosta­ví mra­ze­ní v zádech. Aby Vilma Cibulková ved­le Duška neza­padla, muse­la ze sebe dostat to nej­lep­ší a to se jí, pod­le mě oprav­du poda­ři­lo. Její výko­ny ve vypja­tých scé­nách jsou tak expre­siv­ní, že jed­no­du­še berou dech a její posta­va (fil­mo­vá) pro mě zna­me­na­la třeš­nič­ku na pupen­dov­ském dor­tu.

Ale abych nemlu­vil jen v super­la­ti­vech. Na kaž­dém fil­mu se najde něja­ký kaz. V prv­ní řadě mě mrze­la kva­li­ta obra­zu, kde je až pří­liš patr­ný pro­ces pře­ve­de­ní z digi­tál­ní kame­ry na celu­loid. Tomu by měli tech­ni­ci a Hřebejk příš­tě jis­tě věno­vat zvý­še­nou pozor­nost, pro­to­že je to ško­da. Dalším kazem (aspoň pro mě) byla ze začát­ku pří­liš­ná doslov­nost, kte­rá si mys­lím je až na ško­du a na někte­ré věci nene­chá divá­ka při­jít samot­né­ho. Ale tím můj výčet kazů kon­čí, tak­že to s nimi zase tak hroz­né neby­lo.

Hřebejk nato­čil skvě­lý film, ne tolik legrač­ní jako Pelíšky a ne tolik váž­ný jako Musíme si pomá­hat. Nečiší z něj sen­ti­ment a nao­pak při­po­mí­ná prav­di­vě a nezleh­če­ně, jaké to teh­dy 80. letech bylo. Skvělé herec­ké obsa­ze­ní a výko­ny. Film, na kte­rý jen tak neza­po­me­ne­te. O tom, jak je těž­ké být úspěš­ný a nestat se při tom ve vlast­ních očích mize­rou.


Pupendo - jeden z posledních kvalitních filmů Jana Hřebejka
Hodnocení: 4 - ‎22 hl.


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

3 komentáře

  1. Vyzdvihuji scé­ny:
    Hádka - kdy se hlav­ní hrdi­no­vé dozví, že jsou jme­no­vá­ni na Hlasu Ameriky - úžas­ně sofis­ti­ko­va­né.
    Fyzikální měře­ní výš­ky škol­ní­ho okna - mís­to před­mě­tu letí dolů stop­ky
    Něžné obra­zy zami­lo­va­né začí­na­jí­cí sochař­ky do hlav­ní­ho hrdi­ny a její vystříz­li­vě­ní
    Vojenské his­tor­ky v podá­ní Lišky, to bylo napros­to přes­né, živě si vzpo­mí­nám jak se cho­va­li klu­ci, kte­ří šli do civi­lu ...
    Pojišťovačka Gabalová pří­jde pro­vě­řo­vat pojist­nou udá­lost (poté násle­du­je asi nej­krás­něj­ší obraz celé­ho fil­mu - mis­tr Polívka s Paní Holubovou sedí ved­le sebe v ate­li­é­ru)
    A závě­rem chci pod­trh­nout geni­ál­ní výkon uči­tel­ky v podá­ní Hany Seidlové, kte­ré jsem uvě­řil kaž­dé ges­to, pohled, pohyb... soci­a­lis­tic­ké uči­tel­ky.

  2. Hned v úvo­du nesmys­ly o něja­kém komu­nis­mu, kte­rý ve sku­teč­nos­ti nikdy ani­kde nee­xis­to­val. Zbytek radě­ji ani nečtu. Co čekat od něko­ho, kdo je zma­ni­pu­lo­va­ný nesmy­sl­nou pro­pa­gan­dou a tupě opa­ku­je his­to­ric­ké výmys­ly ?!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky: