Co jsme komu udělali? - „Nekorektní“ francouzská komedie.

quest ce quon a fait au bon dieu 2

Nevím, jest­li je to náho­da nebo osud, že zrov­na ve dnech, kdy nábo­žen­ský fana­tis­mus dosa­hu­je v zemi gal­ské­ho kohou­ta tra­gic­kých roz­mě­rů, jsem vidě­la tuto pod­le recen­zí i divá­ků nej­lep­ší fran­couz­skou kome­dii posled­ní doby. Možná, že není vhod­né o ní zrov­na teď psát, ale také je mož­né, že ji brzy bude nebez­peč­né pro­mí­tat i v sou­kro­mí, a pro­to vám o ní něco málo povím, dokud je čas. Tahle kome­die totiž není jen neko­rekt­ní, ale bru­tál­ně se navá­ží do xeno­fo­bie, tra­di­cí, před­sud­ků a raso­vé a nábo­žen­ské neto­le­ran­ce. Ale také je to milý film o vzta­zích uvnitř jed­né rodi­ny a o tom, že sku­teč­nos­ti, kte­ré se nám na dru­hých nelí­bí, nám nemu­sí brá­nit, abychom je měli rádi.

Claude a Marie Verneuilovi jsou svým zalo­že­ním pro­vinč­ní milov­ní­ci sta­ré Francie, prak­ti­ku­jí­cí kato­lí­ci a ve svém oko­lí pla­tí za váže­né obča­ny. Mají čty­ři dce­ry: Isabelle, Odile, Ségolène a Laure. Při jejich výcho­vě se vždy sna­ži­li uplat­ňo­vat kon­zer­va­tiv­ní meto­dy a sna­ži­li se jim vští­pit správ­né hod­no­ty – tedy ty jejich. Dnešní doba ale Verneuilovy kon­fron­tu­je s mno­ha věc­mi, kte­ré roz­hod­ně nejsou pod­le jejich gusta, napří­klad s mul­ti­kul­tur­ní nebo nábo­žen­skou tole­ran­cí a s podob­ný­mi výmys­ly. Přesto se Verneuilovi sko­ro pokaž­dé při­nu­tí tyto změ­ny chá­pat, i když jim mnoh­dy při­pra­vu­jí těž­ké život­ní zkouš­ky. Už muse­li skous­nout tři svat­by, kte­ré roz­hod­ně neby­ly pod­le jejich před­stav. První dce­ra si totiž vza­la mus­li­ma, dru­há Žida a tře­tí Číňana. Poslední nadě­jí na svat­bu v kos­te­le před­sta­vu­je nejmlad­ší dce­ra, kte­rá, ale­lu­ja, potka­la kato­lí­ka. Jenže… (srov. CinemArt)

Jak by bylo na svě­tě hez­ky, kdy­by i ve sku­teč­nos­ti lidé doká­za­li při­jí­mat své odliš­nos­ti s humo­rem a nad­hle­dem a nemu­se­li se bát dělat si svo­bod­ně legra­ci…

Tři krás­né ženy z dob­ré kato­lic­ké rodi­ny se jako na potvo­ru pro­vda­ly za Žida, Araba a Číňana. A když se tato sesta­va sejde u jed­no­ho sto­lu, naráž­ky a uráž­ky na sebe nene­cha­jí dlou­ho čekat. Manžílci se navá­že­jí jeden do dru­hé­ho („fala­fe­lá­ku“, „žlu­ťá­ku“ a „vopi­čá­ku“ jsou jen roz­jez­do­vé titu­ly), a rodi­čům jdou na ner­vy všich­ni měrou stej­nou, tedy vrcho­va­tou. Patriarchovi-patriotovi obzvlášť.

Claude: „Cože? Já a rasis­ta? Copak jsem nedal tři ze svých čtyř dcer imi­gran­tům?“

Jenže není všech­no rasis­mus, co se škád­lí­vá, jak se uká­že, když jde do tuhé­ho. A do toho začne jít, když se rodi­če roz­ho­dou pro odváž­ný smí­r­čí čin a pozvou dce­ry i s jejich růz­no­ba­rev­ný­mi part­ne­ry na štěd­ro­ve­čer­ní veče­ři. Všichni se moc těší. (Rachid: „Bruce Lee a rabín Jákob taky dora­zej?“ / David: „A při­je­de taky Jackie Chan a Arafat?“ / Chao: „Cože? Vánoce s Kaddáfím a Netanjahu?“ Ségolène: „To není sran­da!“) Mamka Marie si ovšem může nohy ubě­hat, aby kaž­dé­mu uva­ři­la, co v jeho domo­vi­ně tra­dič­no jest, a tať­ka Claude se vší silou sna­ží být korekt­ní. Ti dva vlast­ně pro­ti při­stě­ho­val­cům nic nema­jí, jenom by je nemu­se­li mít doma. Jako kaž­dí rodi­če sní o tom, že živo­ty jejich dětí budou psá­ny úhled­ným pís­mem na rov­ných řád­cích. Všechny nadě­je vklá­da­jí do čtvr­té dce­ry Laure, kte­rou plá­nu­jí spá­ro­vat s koneč­ně kva­lit­ním kato­lic­kým kusem. („Bože, ten je voš­k­li­vej,“ zasté­ná Claude, když pekel­ný Xavier při­jde na námlu­vy. „Vypadáš skvě­le, chlap­če“ kon­t­ru­je Marie.)

Jenže naděj­ná dcer­ka už zada­ná je. A coby zada­ná, pří­mo zasnou­be­ná. Její vyvo­le­ný se jme­nu­je Charles a je herec. A čer­noch. S dre­dy. Pro Verneuilovy je to posled­ní rána. (Charles: „Řeklas jim, že jsem čer­nej? Tvůj otec vypa­dá na infarkt.“ Claude: „S vámi bude­me mít kom­plet­ní barev­nou šká­lu.“ Charles: „Klika, že nemá­te ješ­tě pátou dce­ru. Ta by si urči­tě našla Roma.“) Krize si žáda­jí kri­zo­vá řeše­ní. Popudlivý bedu­ín Rachid, kre­a­tiv­ní Izraelita David a žlu­tý per­fek­ci­o­nis­ta Chao vytáh­nou pod hes­lem „jeden za všech­ny, všich­ni za rodi­nu“ na kří­žo­vou výpra­vu s cílem zachrá­nit zdra­vý rozum vyže­ně­ných rodi­čů a život­ní štěs­tí pomý­le­né Laure tím, že doká­žou, že afro­a­me­ric­ký vetře­lec je ve sku­teč­nos­ti plno­krev­ný kurev­ník. Jenomže očer­nit čer­no­cha je těž­ší, než se zdá­lo, neboť má svě­do­mí čis­té jako pad­lý sníh a jako nej­vět­ší rasis­ta ze všech se nako­nec vybar­ví jeho otec­ko André. (Charles: „Rodiče Laure jsou oprav­du tole­rant­ní. A její sest­ry si vza­ly Žida, Araba a Číňana.“ André: „Co je to sak­ra za rodi­nu!? To sou ňáký komu­nis­ti?“)

Marie: „Prostě to vidím čer­ně.“
Claude: „Černočerně.“

Scénář se rov­nou měrou stre­fu­je do všech zastou­pe­ných kul­tur a nešet­ří ani kato­lic­ké kří­d­lo. Claude a Marie jsou za to, že při­pus­ti­li inva­zi cizin­ců do kru­hu rodin­né­ho, ter­čem pomluv far­ní­ho spo­le­čen­ství sva­tých, kte­ré je za jejich zády pře­křti­lo na Benettonovi (naráž­ka na United Colors of Benetton) a farář je při­hřá­tý mou­las, kte­rý během zpo­vě­di sur­fu­je po inter­ne­tu a oveč­ky jsou mu u… kra­de­né. Naopak Verneuilovic zeťo­vé si sice ces­tou na půl­noč­ní nadá­va­jí do vlezdo­pr…, pak se ale před­há­ně­jí, kdo bude v kos­te­le líp zpí­vat. Jen jed­nu, ale pod­stat­nou věc mají totiž spo­leč­nou – milu­jí své fran­couz­ské man­žel­ky a všech­no, co k nim pat­ří. Tedy i jejich rodi­če.

Některé pasá­že jsou poně­kud hrub­ší­ho zrna (ale ruku na srd­ce – kdo si nikdy nepo­mys­lel, že obříz­ku může v dneš­ní době prak­ti­ko­vat už jen stře­do­vě­ká ver­bež?), ovšem roz­hod­nu­tí ang­lo­sas­kých dis­tri­bu­to­rů pro boj­kot toho­to fil­mu kvů­li rasis­mu nelze ozna­čit jinak, než jako hloupost a zabed­ně­nost (do čes­kých kin se kupo­di­vu dostal, byť s ratingem 12+). Vzájemné špič­ko­vá­ní je nosi­te­lem humor­né strán­ky, pří­běh se ale ode­hrá­vá pod ním, v rodi­ně, jejíž čle­no­vé se i přes vzá­jem­né odliš­nos­ti mají rádi, a když o něco jde, pomá­ha­jí si a sto­jí při sobě. A ve kte­ré rodi­ně něco není? Třeba to, že Claude věší na stě­ny straš­li­vé maza­ni­ce pře­cit­li­vě­lé Ségolène jenom, když má dotyč­ná dce­ra při­jít na návště­vu, je vlast­ně úsměv­ná malič­kost.

Jakkoli je u Verneuilových pří­tomno pět odliš­ných kul­tur, není mezi nimi ani jeden fana­tik, ať už jde o stra­vo­va­cí návy­ky nebo nábo­žen­ské vyzná­ní. Zatímco dce­ry ani zeťo­vé pro­blém nema­jí, Claude a Marie se trá­pí otáz­kou, v čem udě­la­li chy­bu, že jejich sen o doko­na­los­ti vzal za své. (Claude: „Tys pros­tě byla při nábo­žen­ský výcho­vě neob­lom­ná. To bylo samý ´miluj bliž­ní­ho své­ho´. A tady máme násled­ky!“) Že chy­bu neu­dě­la­li, jenom život pros­tě není nikdy tako­vý, jaký bychom si přá­li, je ani nena­pad­ne.

Odile: „Jenom tě pro­sím, vynech dis­ku­se o tra­fi­kan­tech. Snad nechci tak moc. A když někdo při­jde s klišé o Židech, že obsa­di­li všech­na média a zub­ní labo­ra­to­ře, tak na to nere­a­guj.“
David: „OK. Domluveno. Ale jest­li se budou navá­žet do Izraele tak jim nako­pu.“

Snímek je sice z val­né čás­ti posta­ven na kon­ver­zač­ním humo­ru, v někte­rých mís­tech je však neče­ka­ně sil­ný. Pěkná je napří­klad pasáž, kdy se zeťo­vé odre­a­go­vá­va­jí po vánoč­ní veče­ři sta­vě­ním mul­ti­kul­ti sně­hu­lá­ka, mráz zas člo­vě­ku pře­běh­ne po zádech, když před­vá­dě­jí tchá­no­vi, jak umí Marseillaisu, jejíž text není dva­krát míru­mi­lov­ný.

Vraťme se ješ­tě k ději. Vyhlídka na dal­ší barev­ný odstín v rodi­ně rodi­če zdr­tí nato­lik, že Marie začne dochá­zet k psy­cho­lo­go­vi (kte­rý ji na roz­díl od kně­ze vyslech­ne) a Claude, jehož uklid­ňu­je seká­ní dře­va, začne kácet stro­my. Napětí v domě se stup­ňu­je nejen kvů­li tomu, že se blí­ží Jour J, ale pře­de­vším pří­jez­dem ženi­cho­vy famí­lie, kte­rá je v poho­dě, až na náčel­ní­ka Andrého, kte­rý vytá­čí hlav­ně hos­ti­te­le. I zde se ale uká­že, že když mají pro­blémy děti, vzá­jem­né tať­kov­ské před­sud­ky jsou najed­nou nepod­stat­né.

Qu’est-ce qu’on a fait au Bon Dieu? samo­zřej­mě není fil­mem pro kaž­dé­ho. Určitě jej neo­ce­ní hyper­ko­rekt­ní jedin­ci a fana­ti­ci jaké­ho­ko­li dru­hu, dobrou tře­ti­nu nará­žek zas neroz­klí­ču­je ten, kdo nemá ale­spoň základ­ní pově­do­mí o zastou­pe­ných kul­tu­rách a nábo­žen­stvích. A hlav­ním před­po­kla­dem pro to, aby ten­to film spl­nil svůj účel, tedy poba­vil a snad i tro­chu potě­šil, je nad­hled.

Chao: „Afričani hod­ně jedou v těch fin­go­va­nejch svat­bách.“
David: „A Číňani snad ne?“
Chao: „Taky, ale von je Afričan. Naštěstí. Nechtěl bych v rodi­ně dal­ší­ho Číňana.“
Radich: „A já Araba. Nedej Bože Marokánce.“
David: „To chá­pu. Bejt to Aškenáz, tak ho zabi­ju.“


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky: