Toman – Recenze – 60%

Toman – Recenze – 60%
Hodnocení: 2.3 - ‎4 hl.

Čtvrtý film v režij­ní fil­mo­gra­fii Ondřeje Trojana (po sním­cích Pějme píseň doko­laŽelaryObčanský prů­kaz) se ode­hrá­vá v letech 1945-1948 a věnu­je se poně­kud zapo­me­nu­té posta­vě čes­ko­slo­ven­ské pová­leč­né his­to­rie, Zdeňkovi Tomanovi. Ten se naro­dil jako Zoltán Goldenberg, syn maďar­ských Židů. Od své­ho židov­ské­ho půvo­du se ale distan­co­val a za dru­hé svě­to­vé vál­ky žil v Londýně, kde pra­co­val v kon­tak­tu s exi­lo­vou vlá­dou. Po vál­ce se vrá­til do Československa, pře­jme­no­val se na Zdeňka Tomana, začal se více anga­žo­vat v poli­ti­ce a udě­lal poměr­ně rych­lou kari­é­ru v komu­nis­tic­ké stra­ně, odkud to záhy dotá­hl až na pozi­ci šéfa zahra­nič­ní roz­věd­ky.

Toman – Recenze

Zdroj fotek: tha.cz

Každopádně to nej­dů­le­ži­těj­ší, co tvo­ří i hlav­ní záplet­ku fil­mu, je Tomanova čin­nost, kte­rou vyko­ná­val díky svým kon­tak­tům bokem. Dostal totiž od gene­rál­ní­ho tajem­ní­ka komu­nis­tů úkol sehnat pro stra­nu dosta­tek finan­cí na voleb­ní kam­paň, čehož se sna­žil docí­lit nej­pr­ve tím, že pašo­val do Anglie šper­ky a dia­man­ty a pro­dá­val je na čer­ném trhu, avšak z výděl­ku si vždy taj­ně odkro­jil tuč­nou pro­vi­zi i sám pro sebe. Pak zjis­til, že se dá hod­ně vydě­lat na depor­to­vá­ní židov­ských uprch­lí­ků z Evropy přes Československo do Palestiny, a tak si nechal pla­tit za pomoc při lega­li­za­ci a orga­ni­za­ci hra­nič­ních pře­cho­dů (a komu­nis­tic­ké stra­ně opět odvá­děl jen část výno­su). Tímhle způ­so­bem, díky sobec­ké vidi­ně vlast­ní­ho obo­ha­ce­ní, se mu nicmé­ně poda­ři­lo při­spět k záchra­ně tisí­ců Židů, prcha­jí­cích před pogro­my.

Pozitivní na fil­mu Toman je, že se zabý­vá osu­dy člo­vě­ka, kte­rý sice exis­to­val, ale pro­to­že skon­čil tak, jak skon­čil, a v učeb­ni­cích se o něm nepí­še, tak ho málo­kdo zná – a film tudíž může zná­mé his­to­ric­ké udá­los­ti pre­zen­to­vat z tro­chu jiné­ho úhlu, než tomu dopo­sud bylo v jiných sním­cích, a to z úhlu sobec­ké­ho komu­nis­tic­ké­ho poklad­ní­ka, šme­li­ná­ře a kari­é­ris­ty. Druhým pozi­tiv­ním aspek­tem je sil­ně zvlád­nu­tá tech­nic­ká strán­ka fil­mu, tj. cel­ko­vé řeme­sl­né zpra­co­vá­ní od hud­by, kame­ry a sví­ce­ní po scé­no­gra­fii, kos­týmy a dobo­vou sty­li­za­ci obec­ně. Na fil­mu je znát, že fil­ma­ři měli k dis­po­zi­ci dost peněz, což se pro­mít­lo mimo jiné i do sku­teč­ně hvězd­né­ho herec­ké­ho obsa­ze­ní, v němž figu­ru­je plejá­da slav­ných herec­kých jmen i v těch nejmen­ších rolích, do nichž by klid­ně sta­či­lo obsa­dit něko­ho méně zná­mé­ho.

Skutečně je tro­chu div­né vidět tře­ba v mini-roličce lon­dýn­ské­ho pře­kup­ní­ka Pavla Lišku, když se dotyč­ný obje­ví ve fil­mu jen ve dvou kra­tič­kých scé­nách, načež je zapo­me­nut. To samé pla­tí o vylo­že­ně epi­zod­ních posta­vách Tomanovy sest­ry a její­ho man­že­la, kte­ré ztvár­ni­li Táňa Pauhofová a Jaroslav Plesl, přes­to­že jejich výskyt na plát­ně se počí­tá na desít­ky vte­řin. Na dru­hou stra­nu, pří­tom­nost zná­mých tvá­ří napo­má­há v ori­en­ta­ci mezi posta­va­mi, pro­to­že se vám rych­le­ji vry­je do pamě­ti, kdo je kdo. V pří­bě­hu totiž figu­ru­jí při­bliž­ně dva tuc­ty důle­ži­tých postav, z nichž vět­ši­nu se film sna­ží před­sta­vit v úvod­ní půl­ho­di­ně tím, že jejich pří­chod před kame­ru dopro­vo­dí titul­kem s jejich jmé­nem a povo­lá­ním. I tak je v tom ale mís­ty doce­la guláš.

Toman – Recenze

Při tom množ­ství her­ců jich jen málo má pří­le­ži­tost herec­ky zazá­řit, a to i přes štěd­rou sto­páž číta­jí­cí téměř dvě a půl hodi­ny. Zdaleka nej­ví­ce pro­sto­ru má pocho­pi­tel­ně Jiří Macháček v hlav­ní roli, na němž spo­čí­vá těžiš­tě fil­mu, a pro nějž zna­me­ná role Zdeňka Tomana výraz­ný odklon od pře­váž­ně kome­di­ál­ních nebo jinak sty­li­zo­va­ných postav, kte­ré hrá­val v minu­los­ti. Při sku­teč­ně seri­óz­ním cha­rak­ter­ním výko­nu však Macháček nará­ží na své limi­ty v herec­kém pro­je­vu, mini­ma­lis­tic­ké šká­le emo­cí i nepří­liš čitel­né mimi­ce, tak­že musí hod­ně spo­lé­hat na vlast­ním cha­risma a dva až tři výra­zy, kte­ré je nicmé­ně scho­pen půso­bi­vě vytě­žit na maxi­mum. Obklopen je sice herec­ky zají­ma­věj­ší­mi pro­ta­go­nis­ty, avšak jejich výko­ny jsou zas mnoh­dy uto­pe­ny v pře­mí­ře jiných postav a jiných dějů coby nedo­sta­teč­ně vyu­ži­té. Na ome­ze­né plo­še se doká­za­la pořád­ně pro­sa­dit prak­tic­ky jen Kateřina Winterová v roli Tomanovy man­žel­ky, zou­fa­le tou­ží­cí po dítě­ti, kte­ré jí její po kari­é­ře a majet­ku prahnou­cí muž dlou­ho nechce dopřát.

To, že je ve fil­mu Toman nato­lik pře­lid­ně­no, že spous­ta nesmír­ně schop­ných her­ců tu má prak­tic­ky jen kra­tič­ká camea, je do znač­né míry zavi­ně­no i znač­ně roz­tříš­tě­ným sty­lem vyprá­vě­ní, kte­rý nesle­du­je jen jed­nu kon­krét­ní pří­bě­ho­vou linii (tu Tomanovu), ale i mno­ho růz­ných jiných ved­lej­ších linií, kte­ré se pro­pa­da­jí do změ­ti scén zachy­cu­jí­cích reál­né his­to­ric­ké udá­los­ti, jež sice při­spí­va­ly k utvá­ře­ní pro­stře­dí kolem hlav­ní­ho hrdi­ny a k for­mo­vá­ní pová­leč­né­ho Československa, ovšem bez ohle­du na to, jak moc s čin­nos­tí Zdeňka Tomana sou­vi­se­ly (a vše­mu tomu vévo­dí počet­né schůze důle­ži­tých stát­ní­ků, kte­ří mezi sebou řeší vyso­kou vni­t­rostát­ní i mezi­ná­rod­ní poli­ti­ku). Tato (údaj­ně záměr­ná) nepří­tom­nost zře­tel­né jed­no­tí­cí vypra­věč­ské lin­ky pak způ­so­bu­je zma­tek ohled­ně toho, kte­rým aspek­tům znač­ně koša­té­ho děje by si divák měl pře­de­vším vší­mat, kte­ré posta­vy by měl sle­do­vat spí­še než jiné, a čemu vše­mu by měl věno­vat zvý­še­nou pozor­nost.

I v té čás­ti pří­bě­hu, kte­rá se vylo­že­ně týká jen Tomana samot­né­ho a Toman se v ní osob­ně vysky­tu­je, totiž dochá­zí k řadě scén, kte­ré jsou nikam neve­dou­cí­mi sle­pý­mi ulič­ka­mi, zby­teč­ně odvá­dě­jí­cí­mi pozor­nost jiný­mi smě­ry, a kdy­by se z fil­mu vypus­ti­ly, niče­mu by to neva­di­lo. Třeba když Tomanovi lidé pře­kva­pí svou návště­vou něja­ké­ho mla­dé­ho Američana a dovle­čou ho na schůzku s Tomanem, kte­rý si od mla­dí­ka vynu­tí pozván­ku na ame­ric­ký večí­rek. Toman je poz­dě­ji na tom­to večír­ku před­sta­ven něja­ké­mu důle­ži­té­mu ame­ric­ké­mu poli­ti­ko­vi. Tento poli­tik si pak stě­žu­je na Tomanovu čin­nost u Edvarda Beneše, načež mu Toman zavo­lá a výhruž­ně mu při­ká­že, aby na něj nedo­ná­šel. Politik se zalek­ne a pře­sta­ne doná­šet. A tím celý ten seg­ment skon­čí, pro­to­že ve zbyt­ku fil­mu se už nesta­ne nic dal­ší­ho, co by na něj nava­zo­va­lo, a ani ten mla­dý Američan, ani ten ame­ric­ký poli­tik se už víc­krát ve fil­mu neob­je­ví.

Toman – Recenze

Úctyhodná (leč poně­kud kon­tra­pro­duk­tiv­ní) sna­ha nacpat do fil­mu co nej­víc dolo­že­ných udá­los­tí a his­to­ric­ky přes­ný poli­tic­ký kon­text (při­čemž je samo­zřej­mě potře­ba pře­dem se ori­en­to­vat ve jmé­nech typu Jan Masaryk, Klement Gottwald či Rudolf Slánský) může za to, že film ve výsled­ku půso­bí spíš jako rekon­struk­ce his­to­ric­kých udá­los­tí než jako dra­ma­tic­ký a emo­tiv­ní pří­běh člo­vě­ka, na nějž se v ději­nách poza­po­mně­lo. Příznačná je i jis­tá ambi­va­len­ce v tom, co by měli divá­ci k hlav­ní­mu hrdi­no­vi cítit. Zdeňka Tomana jde totiž zatra­tit coby hra­bi­vé­ho a sobec­ké­ho opor­tu­nis­tic­ké­ho komu­nis­tu (pří­pad­ně z komu­nis­tic­ké­ho hle­dis­ka jako zrád­ce soci­a­lis­mu), ale lze ho i osla­vo­vat coby muže mno­ha zásluh, jehož záměr nahra­bat si co nej­víc peněz s sebou při­ne­sl ved­lej­ší pro­dukt v podo­bě pomo­ci zásad­ní­mu množ­ství lidí. V řadě scén se film sice k Tomanovi sta­ví spíš nega­tiv­ně a vykres­lu­je ho dost nesym­pa­tic­ky, ale v jiných pasá­žích to zas vyva­žu­je, a tudíž se mu daří zacho­vat si v cel­ko­vém hod­no­ce­ní jeho oso­by pře­váž­ně nejed­no­znač­né sta­no­vis­ko. Což je v pod­sta­tě výho­da, pro­to­že se díky tomu mohl naštěs­tí opros­tit od pří­liš oka­té­ho mora­li­zo­vá­ní.

Toman je hvězd­ně obsa­ze­ný čes­ký vel­ko­film, po tech­nic­ké strán­ce skvě­lý a dis­po­nu­jí­cí atrak­tiv­ním a neo­kou­ka­ným námě­tem, záro­veň ovšem trpí­cí zásad­ní­mi nedo­stat­ky ve sty­lu vyprá­vě­ní. Zbytečně roz­vět­ve­ný pří­běh s pře­hna­nou pře­hršlí akté­rů a se spous­tou postra­da­tel­ných dějo­vých odbo­ček má totiž za násle­dek nejen urči­tou nepře­hled­nost, ale i nemož­nost dosta­teč­ně se vžít do osu­dů jeho hlav­ní­ho pro­ta­go­nis­ty, a navíc to z fil­mu činí spíš obec­něj­ší ency­klo­pe­dic­ký výklad o nástu­pu komu­nis­tů k moci než osob­ní a pro­ži­tý pří­běh jedin­ce, jenž měl na ten nástup zásad­ní vliv.

Jan Varga

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *