Občanský průkaz – autentičtější než Vyprávěj

  •  
Prukaz

Další fil­mo­vý výlet do časů husá­kov­ské nor­ma­li­za­ce, kte­rý by měli povin­ně zhléd­nout všich­ni fanouš­ci retro seri­á­lu Vyprávěj. Na roz­díl od nekon­flikt­ní­ho tele­viz­ní­ho nos­tal­gic­ké­ho vzpo­mí­ná­ní na báječ­ná léta soci­a­lis­mu, uka­zu­je totiž nový sní­mek Ondřeje Trojana odvrá­ce­nou stra­nu živo­ta v reži­mu, kte­rý pro mno­hé mož­ná nená­pad­ně, ale zato důsled­ně, doká­zal trestat jaké­ko­liv poku­sy o jina­kost, kte­ré se vymy­ka­ly ide­o­lo­gic­ké­mu pře­svěd­če­ní a dik­tá­tor­ským man­ti­ne­lům uvě­do­mě­lé tříd­ní spo­leč­nos­ti. Vzniklo tak poměr­ně kom­plex­ní svě­dec­tví o zvrá­ce­né době, kdy big beat a dlou­hé vla­sy byly a pri­o­ri vní­má­ny jako rebe­lie, občan­ský prů­kaz byl pro­střed­kem k poli­cej­ní buze­ra­ci a mod­rá kníž­ka vymod­le­nou svá­tos­tí, díky kte­ré šlo pří­mé­mu vymý­vá­ní moz­ků ale­spoň na chví­li unik­nout.

Producent a reži­sér Ondřej Trojan se k téma­tu roz­krý­vá­ní komu­nis­tic­ké devasta­ce spo­leč­nos­ti vra­cí ve své režij­ní fil­mo­gra­fii už podru­hé v podo­bě hra­né­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu pro kina. Jeho debut z roku 1990 Pějme píseň doho­la, pod­le scé­ná­ře mlad­ších spo­lu­žá­ků Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, měl nádech nahořk­lé kome­die a skr­ze vzta­hy něko­li­ka postav na pio­nýr­ském tábo­ře nabí­zel zají­ma­vou para­le­lu k podob­ně degra­do­va­ným vaz­bám uvnitř celé­ho soci­a­lis­tic­ké­ho sys­té­mu. Publikem poně­kud neprá­vem opo­me­nu­tý sní­mek, kte­rý v hek­tic­ké pore­vo­luč­ní době bohu­žel zapa­dl, ale nazna­čil jeden z prv­ních zásad­ních poku­sů vyrov­nat se s odka­zem minu­lé­ho reži­mu (mezi dal­ší­mi bychom nemě­li urči­tě zapo­me­nout uvést tře­ba Vorlův Kouř dokon­če­ný a uve­de­ný ve stej­ném roce). Je až pří­znač­né (kupří­kla­du gra­fic­ká podo­ba kolá­že na pla­ká­tu jeho debu­tu a novin­ky), že po letech, zno­vu pro­střed­nic­tvím mla­dých hrdi­nů, se Trojan vrá­til k násled­né­mu kri­tic­ké­mu ohléd­nu­tí na dobu své­ho dospí­vá­ní za časů tota­li­ty, opět pod­le scé­ná­ře Petra Jarchovského, kte­rý zadap­to­val his­tor­ka­mi nabi­tou kni­hu Občanský prů­kaz Petra Šabacha. Její rozko­ša­tě­lý děj nako­nec musel z prag­ma­tic­kých rea­li­zač­ních důvo­dů zúžit na rozpě­tí jen něko­li­ka roků dru­hé polo­vi­ny 70. let, pro­to­že Šabachova před­lo­ha je ságou, kte­rá se roz­pro­stí­rá v řádu něko­li­ka dese­ti­le­tí i gene­ra­cí a posti­hu­je pro­mě­ny řady postav v prů­bě­hu dobo­vých i společensko-politických pro­měn. Nicméně zůsta­la ústřed­ní čtve­ři­ce neroz­luč­ných kama­rá­dů Petr, Aleš, Popelka a Míťa (ztvár­ni­li je neher­ci), kte­rá prá­vě dovr­ši­la pat­náct let a vstu­pu­je do dospě­los­ti díky pro­pa­gan­dis­tic­ky poja­té­mu aktu pře­dá­vá­ní občan­ských prů­ka­zů od pří­sluš­ní­ků Veřejné bez­peč­nos­ti. Ačkoliv klu­kům je celá tahle estrá­da v kul­tu­rá­ku pro legra­ci, záhy zjiš­ťu­jí, že tahle rudá kníž­ka se pro pány v uni­for­mách a celý stra­nic­ký apa­rát sta­la jen nástro­jem, jak si při­dr­žet na uzdě všech­ny ty, kte­ří si bla­hoby­tu výdo­byt­ků soci­a­lis­mu neu­mí dosta­teč­ně  pro­kla­ma­tiv­ně vážit. O tři roky poz­dě­ji už jim navíc bude mno­hem hůře, pro­to­že pocho­pí, že nor­ma­li­zač­ní záko­ny je mohou defi­ni­tiv­ně semlít, pokud se včas nevy­hnou dvou­le­té povin­né vojen­ské služ­bě. Snaha neztra­tit dva roky živo­ta, nene­chat si vymýt moz­ky, strach ze šika­ny i ztrá­ta jaké­ko­liv per­spek­ti­vy v téhle spo­leč­nos­ti pak nut­ně vedou k odmít­nu­tí dal­ší par­ti­ci­pa­ce na pře­ží­vá­ní v tomhle maras­mu.

Po zhléd­nu­tí Občanského prů­ka­zu mož­ná lec­ko­ho napad­ne srov­ná­ní s Hřebejkovými Pelíšky, kte­ré Trojan pro­du­ko­val. Jak by ne, když auto­rem kniž­ních předob­ra­zů byl v obou pří­pa­dech prá­vě Švabach. Což záro­veň vysvět­lu­je, že i styl, kte­rý Jarchovský v rám­ci mož­nos­tí kva­lit­ně zpra­co­val do podo­by chro­no­lo­gic­ké­ho vyprá­vě­ní, je v zákla­dě pořád posta­ven na mozai­ko­vi­tém sle­du his­to­rek. V obou pří­pa­dech ale fil­mo­ví tvůr­ci doká­za­li udr­žet pří­běh kon­zis­tent­ní, ačko­liv do děje vstu­pu­je i řada ved­lej­ších figur, kte­ré jej záhy po své scén­ce zase opouš­tě­jí, může­me se v zása­dě iden­ti­fi­ko­vat s jed­nou kon­krét­ní rodi­nou, v pří­pa­dě Občanského prů­ka­zu to jsou Hájkovi (Syn Petr, jeho mlad­ší bra­tr, mamin­ka v podá­ní Ani Geislerové a zdán­li­vě nečin­ný tatí­nek v přes­né kre­a­ci Martina Myšičky). Vytýkat tedy for­mál­ní­mu poje­tí fil­mu půdo­rys dení­ku je pod­pá­sov­ka, pro­to­že udr­žet pozor­nost divá­ků na tak roz­sáh­lé plo­še udá­los­tí a postav je jinak prak­tic­ky téměř nemož­né. Taky bych si nedo­vo­lil sou­hla­sit s tvr­ze­ním někte­rých recen­zen­tů, že Trojanův sní­mek jen roz­ví­jí „vzpo­mín­ko­vé pásmo, kde odpo­čin­ko­vý žánr – „kome­die, kte­rá pohla­dí na duši“ je kom­plex­ním pohle­dem na to, co a jak jsme žili. V těch­to inten­cích fun­gu­je prá­vě tele­viz­ní retro Vyprávěj. Kritické momen­ty naší his­to­rie se okra­jo­vě dotknou pro­ta­go­nis­tů, ale jinak v zása­dě jde o tele­no­ve­lu, kte­rá sice reflek­tu­je dobu, ale veskr­ze upřed­nost­ňu­je vzta­ho­vé sché­ma, společensko-politické poza­dí jsou jen výprav­né stu­di­o­vé kuli­sy, odpo­ví­da­jí­cí deko­ra­ce a věr­né rekvi­zi­ty, kte­ré mají divá­ka vtáh­nout do seri­á­lu na zákla­dě pri­már­ní a pri­mi­tiv­ní aso­ci­a­tiv­ní vzpo­mín­ky: tak tohle jsme doma taky měli. Občanský prů­kaz jde mno­hem hlou­bě­ji pod povrch nud­né­ho ste­re­o­ty­pu živo­ta postav. Pod náno­sem všed­nos­ti se ale u hrdi­nů obje­vu­jí tou­hy, kte­ré nará­ží na ome­ze­ní v jejich rea­li­za­ci, ať už v zážit­cích ve škol­ním pro­stře­dí, kde sta­čí jeden debil­ní prás­kač, aby str­hl lavi­nu faleš­ných pode­zře­ní, obvi­ně­ní a tres­tů pro nevin­né (viz osud mla­dé pocti­vě se cho­va­jí­cí uči­tel­ky v podá­ní Kristýny Lišky-Bokové), ana­lo­gic­ky k těm­to výstu­pům se dějí repre­se i ve svě­tě dospě­lých, např. když ve zvra­to­vém momen­tu pří­bě­hu zjis­tí­me, že tatí­nek plá­no­val už dáv­no emi­gra­ci, pro níž se výjezd­ní dolož­ky do Jugoslávie a prázd­ni­ny u moře sta­ly doko­na­lou zámin­kou, nebýt udá­ní a násled­né kon­t­ro­ly na stát­ní hra­ni­ci, kte­rá vše odha­lí a defi­ni­tiv­ně tak pohřbí sen o lep­ším živo­tě v demo­kra­tic­kém zahra­ni­čí. A jsem pře­svěd­čen, že prá­vě ona rovi­na spo­lu­pro­ží­vá­ní těch­to tra­gic­kých ran díky opti­ce mla­dých vypra­vě­čů, má jedi­ně šan­ci oslo­vit dneš­ní stu­den­ty, kte­ří dobu reál­né­ho soci­a­lis­mu už neza­ži­li, ale díky zpro­střed­ko­va­ným obra­zům na plát­ně nyní mohou poro­zu­mět tomu, jaká nesvo­bo­da a nespra­ve­dl­nost zde teh­dy za minu­lé­ho reži­mu pano­va­ly. Trojanův sní­mek má navíc ješ­tě tu výho­du, že uka­zu­je prá­vě i ony sympto­my teh­dej­ší doby (fron­ty na maso, před Tuzexem apod.), na roz­díl tře­ba od čis­tě under­groun­do­vě poja­té­ho sním­ku Petra Nikolaeva …a bude hůř, pod­le kni­hy Jana Pelce, kde jsme ale úpl­ně vydě­le­ni od běž­né­ho živo­ta spo­leč­nos­ti a pohy­bu­je­me se pou­ze v pro­stře­dí máni­ček a hipí­ků, kte­ří dáv­no zre­zig­no­va­li a uká­za­li apa­rát­ní moci vzty­če­ný pro­střed­ní­ček. Jejich život­ní filo­zo­fie byla ale čas­to zvrá­ce­ně nihi­lis­tic­ká samo o sobě, což se nut­ně muse­lo odra­zit v tom, jak mno­zí z nich dopad­li – uchlastá­ni nebo v dro­go­vých rau­ších, což bra­li jako bez­na­děj­nou alter­na­ti­vu úni­ku, nehle­dě na to, jest­li se sta­li ješ­tě poté obě­tí poli­cej­ních per­ze­ku­cí. Hrdinové Občanského prů­ka­zu dozrá­va­jí a řadu věcí si uvě­do­mu­jí postup­ně, zejmé­na ve chví­lích, kdy nará­ží na pomy­sl­né ost­na­té drá­ty stát­ní­ho zří­ze­ní, čili zákon a pořá­dek, jemuž nero­zu­mí, pro­to­že pře­ce chtě­jí jenom to, co nám dnes při­jde při­ro­ze­né – být šťast­ni a tro­chu si užít. To že se jejich jed­ná­ní čas­to tím pádem neslu­ču­je s pokři­ve­nou morál­kou star­ších obča­nů, je prá­vě onen cen­ný pře­sah Trojanova díla, kte­rý je nej­pře­svěd­či­věj­ším svě­dec­tvím, jak nás, kte­ří jsme ten­krát žili a pama­tu­je­me si na to dob­ře, pra­vi­dla soci­a­lis­tic­ké­ho zří­ze­ní masí­ro­va­la. Nejhorší by vlast­ně bylo, kdy­bychom zapo­mně­li a nebo ješ­tě hůř, kdy­bychom si ty časy ide­a­li­zo­va­li, k čemuž má ale bohu­žel nepří­jem­ně nakro­če­no zrov­na Vyprávěj. Trojanův sní­mek tedy chá­pu v tom­to kon­tex­tu jako varo­vá­ní pro naši nedba­lost, kte­ré bychom měli při­po­mí­nat pra­vi­del­ně a zejmé­na když se blí­ží vol­by.

Občanský prů­kaz rov­něž niko­ho nezba­vu­je viny, že se špat­ně naro­dil a holt to v tom ten­krát musel pře­tr­pět. Nepere naše vlast­ní svě­do­mí, to už je katar­ze, kte­rou si musí kaž­dý divák pro­jít sám v sobě. Tak jako nedáv­no zno­vu reprí­zo­va­ná Hollého a Křižanova Tichá bolest (1990) uka­zu­je tou­hu po svo­bo­dě i jak dopa­dá pěst děl­nic­ké tří­dy a pozna­me­ná­vá lid­ské osu­dy tragé­di­e­mi a život zavr­že­ných utr­pe­ním. Podobným zou­fal­stvím, tak jako přes­nou atmo­sfé­rou „totá­če“, na mne půso­bí i výsled­né sle­do­vá­ní Občanského prů­ka­zu. Jestli mu dnes někte­ří zejmé­na mlad­ší kri­ti­ko­vé vyčí­ta­jí oká­za­lou pre­ciz­nost v reá­li­ích, pak je to spí­še pochva­la a důkaz toho, že ve své nafou­ka­nos­ti „sjíž­dě­jí“ čte­ní sním­ku po povrchu, ale pře­hléd­nou při­tom posel­ství, kte­ré gene­ru­je obsah, byť to může znít jak­ko­liv pate­tic­ky.  A pra­ný­řo­va­né herec­ké výko­ny bych nao­pak pochvá­lil, jen málo kdy se poda­ří dorov­nat úrov­ni neher­ců pro­fe­si­o­ná­ly, ale zde jed­no­znač­ně ku pro­spě­chu věci a ote­vře­ní se tím jis­té auten­ti­ci­tě. Občanský prů­kaz roz­hod­ně není polo­pa­tic­kou líbi­vou oma­lo­ván­kou. Záleží spíš na tom, jest­li máte ocho­tu naslou­chat a jest­li doká­že­te si to pod­stat­né z jeho dvou a čtvrt­ho­di­no­vé­ho zážit­ku vytáh­nou sami. Jak kdy­si pra­vil vel­ký bás­ník Holan: Jak vel­kou lží­ci máš, tolik nabe­reš.

P.S.: A mimo­cho­dem o dob­rém vku­su tvůr­ců i jejich zdra­vém sebe­vě­do­mí vypo­ví­dá také soun­d­track, kde se vel­mi šťast­ně poda­ři­lo zís­kat prá­va k pís­ni Boba Dylana Most Of The Time, kte­rá, ačko­liv byla slo­že­na až v roce 1989, přes­to jako ústřed­ní melo­die pad­ne k jiným popu­lár­ním dobo­vým hitům (Black Sabbath či Sweet) a skvě­le akcen­tu­je emo­ci­ál­ní momen­ty ve fil­mu.


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky:

  • Toman – Recenze – 60%3. října 2018 Toman – Recenze – 60% Čtvrtý film v režijní filmografii Ondřeje Trojana (po snímcích Pějme píseň dokola, Želarya Občanský průkaz) se odehrává v letech 1945-1948 a věnuje se poněkud zapomenuté postavě […]
  • Jaroslav Plesl a Martin Finger hrají v Tomanovi hajzl(ík)y12. září 2018 Jaroslav Plesl a Martin Finger hrají v Tomanovi hajzl(ík)y Pro peníze udělají postavy filmu Toman cokoli. Stejně jako kdysi jejich předobrazy. Dva z nich ztvárnili oblíbení filmoví a divadelní herci Martin Finger a Jaroslav Plesl. Martina […]
  • Senátor Kubera k nerozeznání od prezidenta Edward Beneše.13. září 2018 Senátor Kubera k nerozeznání od prezidenta Edward Beneše. Že photoshop není jen pro modelky, dokazuje ve filmu TOMAN „hrací“ fotografie prezidenta Edwarda Beneše. Notoricky známý oficiální Benešův portrét se ve filmu objeví mnohokrát a diváky […]
  • Protektor - nejlepší film od režiséra filmu Prezident Blaník19. března 2019 Protektor - nejlepší film od režiséra filmu Prezident Blaník Od filmu Protektor jsem si toho zprvu mnoho nesliboval. Prostě asi jen nějaký další snímek ve stylu "musíme si pomáhat" s profláknutými tvářemi sterilního českého filmu nového tisíciletí. […]
  • Neviditelní (TV seriál)1. října 2018 Neviditelní (TV seriál) Vypadají jako my, mluví jako my, ale mají něco navíc – gen, který jim umožňuje dýchat vodu. Aniž to tušíme, žijí mezi námi. Vodní lidé. Není to pohádka – je to realita a čistá […]
  • Želary - Nejlepší film Ondřeje Trojana8. května 2019 Želary - Nejlepší film Ondřeje Trojana Jmenovala se Eliška. Momentálně má ale ve svých dokumentech jméno Hana a směřuje s mužem, kterého ani nezná, do hor v pohraničí, kde se má ukrýt. Probíhá druhá světová válka… Eliška […]
  • Jedna ruka netleská - 4. film Davida Ondříčka12. února 2019 Jedna ruka netleská - 4. film Davida Ondříčka Už je tomu nějaký ten pátek, kdy šel do kin film Davida Ondříčka Jedna ruka netleská (v roce 2003).Režisér David Ondříček si vzal do filmu podobnou skupinu lidí, co s ním vytvářela film […]
  • Obsluhoval jsem anglického krále - poslední Hrabalova adaptace dle Jiřího Menzela15. května 2019 Obsluhoval jsem anglického krále - poslední Hrabalova adaptace dle Jiřího Menzela Ať už jste slyšeli o adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále cokoliv, je jisté, že se mnozí z nás na nové dítko jednoho z nejúspěšnějších filmařů české moderní vlny jen […]
  • Nominacím na Českého lva vévodí filmy Toman, Hastrman a Všechno bude22. ledna 2019 Nominacím na Českého lva vévodí filmy Toman, Hastrman a Všechno bude Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) vyhlásila nominace pro 26. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali z celkem 69 celovečerních hraných, animovaných a dokumentárních […]
  • Padesátka dorazila do Prahy17. prosince 2015 Padesátka dorazila do Prahy Dnes dopoledne se uskutečnila v kině Lucerna novinářská projekce nového filmu režiséra Vojtěcha Kotka a představili se také herci a autor scénáře Petr Kolečko. Projekce i následná tisková […]