Je pravdou, že jsem z hlediska aktuálnosti nepatrně zakrněl, ale ono je to dáno především okolnostmi. Ne, nebojte se. Nehodlám si zde stěžovat na to, jaký mám tajfun ve škole a kolik kilogramů práce musím doma vykonat. To si ututlám sám v sobě. Každopádně to není způsobeno tím, že bych se inspiroval Zombiem, nebo tím, že bych začal upřednostňovat snímky starého data výroby. Nicméně… i když si v osobním životě zachovávám střízlivě pesimistický pohled, do budoucna vzhlížím nadějně. Ti dobří holubi se brzy vrátí.
Je to zvláštní, že se má poslední recenze vztahovala k českému filmu Mazaný Filip. Ono dost možná není podivné ani to, o čem jsem psal minule, jak spíše to, že jsem se dvakrát za sebou zaměřil na titul, který se tak trochu vzdaluje standardní filmové tvorbě.
Snímek Dogville známého dánského režiséra Larse von Triera (Tanec v temnotách, Prolomit vlny) je černá ovce mezi miliardou bílých. Možná se vám může zdát mé přirovnání jako přehnané, ale opak je pravdou. Jestliže byl Mazaný Filip kvalifikován jako pokus o filmové divadlo, v případě Dogville platí tohle přirovnání hned dvojnásob. A dost možná i trojnásob.
Že nechápete? Nevadí. Vše vysvětlím.
Použitou formou působí Dogville nesmírně syrově. Celý jeho děj se totiž odehrává v jednom velkém potemnělém studiu, kde je na čtvercové ploše sto metrů čtverečných rozehrán zdánlivě omletý, avšak v každém případě psychologicky hlubší příběh o bolestném životním prozření. Do děje tak ani na okamžik nezasahují přírodní sluneční paprsky a divákovo oko je po celých 180 minut (!) odkázáno výhradně na svou představivost. Očekáváte-li propracovanější kulisy navozující alespoň částečný pocit, že se snímek odehrává jinde, než se odehrává, pak se těžce mýlíte. Trier je v tomto ohledu nekompromisní a zřejmě i kvůli přehlednosti neukazuje divákovi nic z toho, co nemusí být viděno. Vše má ale své opodstatnění, což si pozornější divák uvědomí až postupem minut.
Když se k tomu připočtou herecké výkony, které se záměrně drží zásad jevištních projevů (včetně skvěle hrající Nicole Kidmanové v hlavní roli), je divák konfrontován s obtížně stravitelným kouskem. Troufám si tvrdit, že samotného konce se dočkají jen ti nejpoctivější filmoví konzumenti. Ti, co ulítávají na blockbusterovských ždímačkách typu Mumie, budou uspokojeni jen ve výjimečných případech, u průměrnějších diváků už bude procento úspěšnosti mnohem vyšší (přesná čísla si však netroufám odhadovat). Mně samotnému trvalo celou hodinu, než jsem přistoupil na režisérův kanadský žertík (eh.. vlastně žert) a se vším se srovnal.
Na filmu je třeba ocenit jeho originalitu. Není to příběh, co tenhle snímek činí novátorským (koneckonců ani finální satisfakce není tak žhavá, jako spíše uspokojující), ale už několikrát zmíněná výtvarná stránka. Celá scéna je laděná do černé barvy a na odrostlejším divadelním plácku je městečko Dogville, ústřední místo celého děje, znázorněno jen několika půdorysnými schématy v podobě tlustších bílých čar (a ty jsou po vzoru architektonických výkresů přerušeny jen v místech dveří, průchodů a oken). Takže i když se děj odehrává v určitém domě, stále je divák schopen vidět do obydlí vedlejších. Stěny jsou totiž průhledné. Stejně jako samotné postavy, resp. lidé, jež zapadlé horské místo obývají.
Tahle vychytávka působí zejména zpočátku velmi zajímavě. Hrdinové tak nejenže mimickými způsoby imitují běžné domácí práce, ale také otevírají a zavírají průhledné dveře. Je to skutečně pozoruhodné, a kdo neviděl, zřejmě neuvěří.
Jak jsem již jednou napsal – story v Dogville není nikterak průkopnická (což ale není nijak na škodu). V kůži diváka jsme dopraveni do malé osady, která má všehovšudy třicet obyvatel (+/-). Tito lidé žijí velmi konvenčně, a ač se o své problémy s nikým nedělí, všichni se navzájem dost dobře znají. Z celého místa však měrou vrchovatou číší prázdnota a bezmoc. Zdejší lidé jako by jednou nohou stáli na prahu smrti.
A právě do této „sympatické“ oblasti se zásluhou nebezpečných okolností dostává neznámá dívka. Noblesně oblečená, po všech čertech nádherná, avšak také k smrti vystrašená. A od této chvíle se začíná odvíjet příběh. Jak brzy vyplave na povrch zemský, ona dívka je pronásledována skupinou velkoměstských gangsterů, a aby toho nebylo málo, ještě je stíhána policejními složkami za údajnou vraždu.
Je naprosto přirozené, že se většina zdejších obyvatel začne obávat. Vždyť se v jejich městě vyskytla osoba, která může kohokoliv ohrozit.
Díky velkému přispění místního mladíka se jí nakonec poštěstí získat potřebnou pomoc a bezpečné útočiště na několik dní. Během té krátké doby se však stihne krásná dívka zarýt mnoha místním pod kůži a po několika týdnech se stává neodmyslitelnou součástí celého koloběhu ve městě. Její přítomnost se tak záhy stává nezbytnou.
Jak už to tak ale bývá, je zde jedna věc, kvůli níž nebude pozice hrdinky nikdy taková, jakou by si osobně přála. Vizitka gangsterů, vypsaná tučná odměna a řada dalších faktorů… Kdo odolá vůni slibné možnosti si přivydělat? Kdo ji zradí jako první?
Jak už jsem jednou napsal – Dogville je jedním z nejodvážnějších titulů posledních let. Není to sice snímek pro každého, ale proč jej neokusit? Opět se budu opakovat - po stránce příběhu se sice nejedná o nic světoborného (podobné náměty byly semlety už nesčetněkrát), ale ten způsob, jakým je to prezentováno… Důkladná tříhodinová studie lidské vychcanosti představuje v rámci soudobé zámořské kinematografie silný závan svěžího vzduchu a byla by veliká chyba, kdyby jste se mu nepostavili do cesty. Jen to zkuste.
Každopádně… mohu-li si dovolit radu na závěr… nezapomeňte, že trpělivost růže přináší 🙂
Nejnovější komentáře