Film Učitelka – psychologický rozbor

Photo © A-Company CZ

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 4,50 z 5)

Loading...

Ještě bych se jed­nou vrá­ti­la ke komor­ní­mu dra­ma­tu Učitelka (2016) reži­sé­ra Jana Hřebejka a ráda bych nabíd­la pokus o psy­cho­lo­gic­ký roz­bor. Předem bych pře­de­sla­la, že Zuzna Mauréry ztvár­ni­la svou uči­tel­ku zce­la věro­hod­ně, asi nejsem zda­le­ka jedi­ná, kdo jí věřil tu bez­cha­rak­ter­ní „mani­pu­lá­tor­ku“, kte­rá hra­je svým tělem: usmí­vá se, lísá se, na rtech med, při­tom v srd­ci jed a pod náno­sy ledu mra­zi­vý chlad, že nad tím až zůstá­vá rozum stát. Obrazová kom­po­zi­ce vyu­ží­vá sevře­ných pro­sto­rů škol­ních tříd a byto­vých inte­ri­é­rů, aby umoc­ni­la pocit morál­ní tís­ně. Byla jsem zce­la vta­že­na do děje a při sle­do­vá­ní jsem měla pocit, že se sku­teč­ně nachá­zím stís­ně­na pod tla­kem ve ško­le upro­střed vyu­čo­vá­ní, kde sice upra­ve­ná a na prv­ní pohled milá paní uči­tel­ka s chlad­ným odstu­pem před­klá­dá dětem pře­dem při­pra­ve­né vyprá­vě­ní plné vykon­stru­o­va­ných lží, ide­o­lo­gií a mani­pu­la­cí. Sice se nejed­ná o vykon­stru­o­va­né dez­in­for­ma­ce, jako v pří­pa­dě uči­tel­ky, kte­rá je zná­ma svý­mi výro­ky o Ukrajině, to však nezna­me­ná, že by se jed­na­lo o men­ší soci­o­lo­gic­ké nebez­pe­čí. Mimo to jsou zná­my pří­pa­dy, kdy uči­tel záměr­ně udě­lo­val vel­mi špat­né znám­ky, aby si násled­ně vynu­co­val jejich vylep­še­ní přes postel. Zapátráme-li, nalez­ne­me tolik pří­pa­dů peču­jí­cích osob růz­ných pro­fe­sí, kte­ré selha­ly a zne­u­ži­ly své­ho výsad­ní­ho posta­ve­ní a byly za to potres­tá­ny.

Výborný scé­nář Petra Jarchovského je údaj­ně inspi­ro­ván sku­teč­ný­mi udá­lost­mi, o tom nepo­chy­bu­ji, všich­ni jsme se setka­li s pře­dá­vá­ním dáreč­ků paní uči­tel­ce, s uplá­ce­ním drob­nost­mi, s odmě­ňo­vá­ním kvě­ti­na­mi. Přitom se může jed­nat o nad­sáz­ku, pro­to­že sku­teč­nost nemu­sí být v reál­ném živo­tě vždy tak­to vyhro­ce­ná – namís­to úko­lo­vá­ní a zne­u­ží­vá­ní rodi­čů i samot­ných dětí růz­ný­mi domá­cí­mi pra­ce­mi, náku­py, opra­va­mi a služ­ba­mi hodi­no­vé­ho man­že­la (jak vidí­me ve sním­ku), může být ve hře oby­čej­ný pro­tek­ci­o­nis­mus, upřed­nost­ňo­vá­ní někte­rých dětí před jiný­mi, šika­na ve for­mě zased­nu­tí na urči­té žáč­ky, nepři­mě­ře­né poža­dav­ky na děti, sta­ro­škol­ské prak­ti­ky, tres­ty a podob­ně. A to už je feno­mén, se kte­rým má zku­še­nost takřka kaž­dý, ať už ze své­ho vlast­ní­ho dět­ství ane­bo poz­dě­ji v roli rodi­če. Samozřejmě, nemě­lo by dochá­zet k upřed­nost­ňo­vá­ní jed­no­ho dítě­te před dru­hým, uči­tel­ka by měla být nato­lik pro­fe­si­o­nál­ní člo­věk, aby doká­za­la udr­žet stej­ný pří­stup ke všem dětem, nebo se o něj ale­spoň vědo­mě poku­sit. Ale cho­dí to tak­to v reál­ném svě­tě? Já tu zku­še­nost bohu­žel nemám.

Ve fil­mu zazní okříd­le­né rče­ní „Musíme si pomá­hat“, při­tom když dva děla­jí totéž, nikdy to není totéž. Není pomoc jako pomoc. Je roz­díl mezi nezišt­nou pomo­cí, při kte­ré člo­věk sle­du­jí­ce vyš­ší prin­cip i něco ztrá­cí nebo ris­ku­je vlast­ní život, a cíle­ným pro­spě­chář­stvím, kde se akté­ři pou­ze sobec­ky obo­ha­cu­jí – jed­ná se tedy o dob­rý obchod. Postava uči­tel­ky je do jis­té míry kari­ka­tu­rou mocen­ské­ho prin­ci­pu, kte­rý se ale může vysky­to­vat v růz­ných podo­bách, v růz­ných pro­fe­sích na růz­ných mís­tech – film tedy nemá v hle­dáč­ku výluč­ně uči­tel­skou pro­fe­si. Jedním z odstra­šu­jí­cích pří­kla­dů destruk­tiv­ní­ho zpra­co­vá­ní moci je prá­vě uči­tel­ka Zuzany Mauréry, kte­rá neo­do­la­la poku­še­ní a těži­la z výhod ply­nou­cích ze své­ho výluč­né­ho posta­ve­ní tak jako mno­ho dal­ších před ní. Ono držet v rukou budouc­nost, štěs­tí, bla­ho a zdra­ví dítě­te je vel­ké bří­mě a poku­še­ní. V prů­bě­hu své­ho živo­ta jsem sice slý­cha­la frá­ze, že za ten­to jev nemů­že jed­not­li­vec, ale celý sys­tém a jeho nasta­ve­ní – to je ukáz­ko­vý pří­klad ali­bis­mu. Já se domní­vám, že nemů­že­me dele­go­vat zod­po­věd­nost na neži­vý sys­tém, kaž­dý z nás dis­po­nu­je svou svo­bod­nou vůlí, svě­do­mím, cha­rak­te­rem, zod­po­věd­nos­tí i schop­nos­tí roz­ho­do­vá­ní. Každý bez výmluv sklá­dá­me vlast­ní účty sám za sebe. Chceme-li změ­nit svět, musí­me začít vždy sami u sebe. Hlavní hrdin­ka, zápor­ná posta­va uči­tel­ky, bez skru­pu­lí uka­zu­je, že se neští­tí vzít na sebe roli bez­cha­rak­ter­ní soci­o­pat­ky, kte­rá se roz­hod­la vytě­žit ze své pozi­ce co nej­vět­ší sous­to pro sebe na úkor i psy­chic­ké­ho zdra­ví svě­ře­ných dětí, kte­ré pod jejím tla­kem zaží­va­jí nespra­ve­dl­nost, utis­ko­vá­ní, šika­nu, zvý­hod­ňo­vá­ní loa­jál­ních a mani­pu­la­ci. Kdo se s těmi­to jevy v reál­ném živo­tě nikdy nese­tkal? Každý z nás v urči­té míře někdy zažil něco podob­né­ho. Někdo se z těch­to lek­cí nau­čil, jak to v živo­tě cho­dí, jak popad­nout svou pří­le­ži­tost za pače­sy a vytě­žit maxi­mum pro sebe, jiné­mu se tako­vá zku­še­nost sta­la potvr­ze­ním nezá­vad­né­ho cha­rak­te­ru.

Já osob­ně jsem vyrůs­ta­la v obdo­bí komu­nis­mu, tedy žila jsem ve stra­chu, abych s nai­vi­tou sobě vlast­ní oče­ká­va­la něja­ké zlep­še­ní situ­a­ce v dospě­los­ti, což se samo­zřej­mě míjí s rea­li­tou. Bláhově jsem věři­la ve spra­ve­dl­nost a urči­té mateř­ské rysy uči­te­lek škol mateř­ských i základ­ních, při­tom jsem se dočka­la jen mani­pu­la­cí a lží, na kte­rých bylo málo prav­dy. Tyto níz­ké a mrz­ké ten­den­ce tu byly vždy, dnes jako před pade­sá­ti lety nebo na počát­ku věků. Moc v podo­bě funk­ce je vždy zne­u­ži­tel­ná a stá­vá se prubíř­ským kame­nem cha­rak­te­ru a svě­do­mí jed­not­liv­ce. Člověk, kte­rý zís­ká moc, čas­to začne zne­u­ží­vat své posta­ve­ní a ztrá­cet morál­ní inte­gri­tu. Říká se „Moc korum­pu­je a abso­lut­ní moc korum­pu­je abso­lut­ně.“, může za všech­no moc?

Moderní rodič, kte­rý netou­ží žít stá­le poro­ben ve stra­chu tak, jako v obdo­bí komu­nis­mu, má jen dvě mož­nos­ti: být ozna­čen za pro­blé­mo­vé­ho potí­žis­tu, kte­rý si stá­le stě­žu­je, ane­bo se stát loa­jál­ním pro­spě­chá­řem, kte­rý je ocho­ten vlézt něko­mu někam a tole­ro­vat to, co tole­ro­vat nechce. Pakliže soud­ný člo­věk není uspo­ko­jen ani jed­nou mož­nos­tí, nabí­zí se morál­ní dile­ma, kte­ré se jeví jako neře­ši­tel­né. Rodiče, kte­ří se sna­ží něco změ­nit ve vzta­hu „škol­ství – rodi­na“, býva­jí sou­ze­ni a odsu­zo­vá­ni, potla­čo­vá­ni, pomlou­vá­ni, veřej­ně zostu­zo­vá­ni a uml­čo­vá­ni, při­tom ve fil­mu vidí­me, že jsou to sku­teč­ní hrdi­no­vé, cha­rak­ter­ní jedin­ci, kte­ří nasa­zu­jí osud svůj i svých dětí v pomy­sl­ném boji za spra­ve­dl­nost, prav­du a lás­ku. Ačkoliv v zahra­ni­čí na zápa­dě je již běž­nou pra­xí urči­tá míra dis­ku­ze mezi zástup­ci ško­ly a rodi­či s dět­mi, u nás jako­by stá­le ješ­tě pře­ží­va­ly skry­té komu­nis­tic­ké ten­den­ce, což samo­zřej­mě zne­snad­ňu­je život těm, kte­ří se nespo­ko­jí s rolí nohsle­da, kte­rý jen vždy a za všech okol­nos­tí sle­pě násle­du­je auto­ri­tu, vůd­ce nebo něko­ho, koho nekri­tic­ky obdi­vu­je. V pod­tex­tu je zde čas­to ztrá­ta vlast­ní vůle, auto­no­mie a schop­nos­ti kri­tic­ké­ho myš­le­ní. Takových posluš­ných při­slu­ho­va­čů, pod­lé­za­jí­cích na všech fron­tách, je stá­le vět­ši­na, tak­že jaký­ko­liv odpor je lehce potla­čen.

Jak kon­krét­ně dopadlo říze­ní ve stíž­nos­ti na paní uči­tel­ku nám dra­ma neu­ka­zu­je, tedy může­me se o výsled­ku říze­ní jen domýš­let. Položme si otáz­ku sami sobě, co všech­no jsme schop­ni obě­to­vat pro klid, bez­pe­čí, kari­é­ru a spo­le­čen­ské posta­ve­ní – a co všech­no jsme ochot­ni tole­ro­vat ve jmé­nu stra­chu? Zvolíme si vzdor, loa­ja­li­tu nebo rezig­na­ci? Nebo exis­tu­je ješ­tě dal­ší mož­né řeše­ní?