Košický Art Film Fest 2017 - ohlédnutí za nejvýznamnějším filmovým festivalem na Slovensku

  •  
art film fest 6

Slavnostním cere­mo­ni­á­lem v košic­kém Kunsthalle a pře­dá­ním cen vyvr­cho­lil v sobo­tu 24. červ­na 2017 už 25. roč­ník Art Film Festu Košice. Letošní roč­ník zce­la jed­no­znač­ně potvr­dil, že Art Film Fest je v sou­čas­nos­ti nej­re­spek­to­va­něj­ší fil­mo­vou akcí na Slovensku. Plných devět dní nabi­té­ho pro­gra­mu, zají­ma­vých setká­ní, na 170 fil­mo­vých pro­jek­cí a báječ­ná let­ní atmo­sfé­ra, to vše ve výsled­ku pod­tr­hu­je, jak dob­ře orga­ni­zač­ní tým doká­zal vyla­dit tuto sou­těž­ní pře­hlíd­ku. Festival při­tom v minu­los­ti musel o své posta­ve­ní bojo­vat. Kromě obli­gát­ních finan­cí pro­dě­lal zejmé­na v loň­ském roce zce­la zásad­ní stě­ho­vá­ní z lázeň­ských Trenčianských Teplic, kde bohu­žel chy­bě­la infrastruk­tu­ra pro­vo­zu­schop­ných pro­mí­ta­cích míst, do nové­ho půso­biš­tě prá­vě v Košicích. Zdá se ale, že si ve výcho­do­slo­ven­ské met­ro­po­li našel ade­kvát­ní záze­mí a po roce doká­zal opět při­lá­kat řadu divá­ků, včet­ně pres­tiž­ních hos­tů. Letos navíc s výraz­ným akcen­tem čes­kých osob­nos­tí. Vždyť Cenu pre­zi­den­ta fes­ti­va­lu zde hned v úvo­du pře­bí­ral Jiří Bartoška, oce­ně­ní Hercova mise si potom v prů­bě­hu fes­ti­va­lu pře­vzal Ondřej Vetchý, a na závěr si Cenu Zlatá kame­ra odne­sl i reži­sér Jan Hřebejk. Vedle reži­sé­ra Dušana Trančíka, Márie Kráľovičové a rov­něž oce­ně­né hereč­ky Magdy Vášáryové, to letos v pod­sta­tě byla česko-slovenská pře­hlíd­ka význač­ných fil­mo­vých osob­nos­tí, kte­ré je nut­no ješ­tě také dopl­nit nesto­rem Jurajem Jakubiskem, jenž ale­spoň pre­zen­to­val své nové pro­jek­ty v rám­ci své­ho Masterclass.

Art Film Fest se vždy sna­žil pro­fi­lo­vat jako pře­hlíd­ka nej­vý­znam­něj­ších tren­dů v sou­čas­né svě­to­vé kine­ma­to­gra­fii. Z toho­to hle­dis­ka sne­se napros­to plno­hod­not­né srov­ná­ní s pro­gra­mem kar­lo­var­ské­ho fes­ti­va­lu, ale jeli­kož nemá pres­tiž­ní ˇáč­ko­vou“ kate­go­rii, může si dovo­lit sou­stře­dit do své sou­těž­ní sek­ce fil­my, kte­ré už bodo­va­ly v prů­bě­hu sezó­ny na jiných vět­ších zahra­nič­ních fes­ti­va­lech. Nicméně to, co činí košic­ký fes­ti­val uni­kát­ní v rám­ci slo­ven­ské­ho pro­sto­ru je pak v dal­ších sek­cích urči­tě pro­gra­mo­vý výběr, za kte­rým sto­jí jeho ředi­tel Peter Nágel. Leckteré pre­mi­é­ro­vé titu­ly z Cannes, Berlinale, Benátek, Locarna či San Sebastian tak mají divá­ci mož­nost vidět čas­to dří­ve, než se vůbec dosta­nou do šir­ší dis­tri­buce. Co pod­stat­né z uve­de­ných sním­ků tedy stá­lo za povšim­nu­tí v letoš­ním roce?

Ostře sle­do­va­ná byla už samot­ná sou­těž celo­ve­čer­ních hra­ných fil­mů. Odbornou poro­tu, ale i divá­ky zau­jal herec­ký výkon Dominiky Morávkové v hra­ném debu­tu Terezy Nvotové Špina. Příběh dospí­va­jí­cí dív­ky, kte­rá se sta­ne obě­tí zná­sil­ně­ní od své­ho uči­te­le, uka­zu­je trau­ma hrdin­ka, jež si s neče­ka­nou situ­a­cí nedo­ká­že pora­dit. Dominika Morávková, ačko­liv v reá­lu star­ší a dokon­ce již sama mat­ka dítě­te, přes­to doká­za­la intim­ní pro­blém sedm­nác­ti­le­té posta­vy ztvár­nit s vel­kým citem prá­vě pro psy­cho­lo­gic­kou drob­no­kresbu niter­ných pro­žit­ků a boles­tí. Nejlepší muž­ský herec­ký výkon si mezi sebe podě­li­la dvo­ji­ce island­ských mlá­den­ců Baldur Einarsson a Blaer Hinriksson za své výko­ny ve fil­mu Kamenné srd­ce, kte­rý pojed­ná­vá o pro­bou­ze­jí­cí se sexu­ál­ní iden­ti­tě mla­dých chlap­ců a kte­ří se musí vypo­řá­dat s roz­dě­le­ním své sexu­ál­ní ori­en­ta­ce a bojo­vat o její při­je­tí ve spo­leč­nos­ti. Film ostat­ně bodo­val už na letoš­ním zlín­ském fes­ti­va­lu pro děti a mlá­dež, tak­že neby­lo až tako­vým pře­kva­pe­ním, že oslo­vil i divá­ky a poro­tu košic­ké­ho Art Film Festu. Naopak jako mno­hem spor­něj­ší lze vní­mat oce­ně­ní za nej­lep­ší režii pro němec­kou reži­sér­ku Valesku Grisbach, jejíž sní­mek Western je jaká­si psychologicko-sociologická ana­lý­za vzta­hů mezi sku­pi­nou němec­kých děl­ní­ků a bul­har­ský­mi ves­ni­ča­ny. Ve sku­teč­nos­ti je ale film neú­měr­ně dlou­hým popi­sem kaž­do­den­ních situ­a­cí na říč­ní stav­bě v blíz­kos­ti bul­har­ské ves­ni­ce v horách, kde prak­tic­ky bez pří­bě­hu sle­du­je­me pachtě­ní řady postav němec­kých pra­can­tů a míst­ních oby­va­tel i jejich vzá­jem­né inter­ak­ce. Aspoň, že hlav­ní cenu Modrý anděl za nej­lep­ší film, při­sou­di­la nako­nec poro­ta bul­har­ské tragi­ko­me­dii Glory, kte­rá vyprá­ví o boji oby­čej­né­ho člo­vě­ka za vlast­ní důstoj­nost a spra­ved­li­vost. Postarší želez­nič­ní děl­ník najde jed­nou při své pra­vi­del­né obchůz­ce vel­kou sumu peněz, kte­ré se roz­hod­ne ode­vzdat na poli­cii. Státní minis­ter­stvo ho odmě­ní nový­mi, ale baza­ro­vý­mi hodin­ka­mi. Bezcharakterní mana­žer­ka PR minis­ter­stva při­tom ztra­tí jeho původ­ní sta­ré hodin­ky, kte­ré ale pro želez­ni­čá­ře mají vel­kou cito­vou hod­no­tu. Když je chce děl­ník vrá­tit, spus­tí se neu­vě­ři­tel­ná maši­né­rie absurd­ních situ­a­cí, kte­rá pocti­vé­ho nález­ce nako­nec úpl­ně seme­le. Silné téma, skvě­lé vede­ní her­ců i poin­to­vá­ní situ­a­cí děla­jí z toho­to fil­mu sku­teč­ný divác­ký záži­tek a snad pře­svěd­čí i někte­ré­ho z tuzem­ských dis­tri­bu­to­rů, aby jej zakou­pi­li i pro čes­ká kina.

V sou­tě­ži se pro­mí­ta­lo i něko­lik dal­ších pozo­ru­hod­ných titu­lů. Snad nej­vět­ší­ho neza­slou­že­né­ho opo­me­nu­tí se dosta­lo vítěz­né­mu sním­ku letoš­ní­ho fes­ti­va­lu Sundance The Nile Hilton Incident. Výborná egypt­ská žánro­vá kri­mi­nál­ka ve sty­lu film noir vyprá­ví pří­běh zko­rum­po­va­né­ho detek­ti­va Noredina, kte­rý se ují­má pří­pa­du zavraž­dě­né zpě­vač­ky z luxus­ní­ho hote­lu. To, co zpo­čát­ku vypa­dá na zlo­čin z váš­ně, se postup­ně pro­mě­ní v noč­ní můru, kte­rá sahá až k pro­mi­nent­ním špič­kám egypt­ské­ho vlád­ní­ho apa­rá­tu, a je jas­né, že hlav­ní hrdi­na se brzy stá­vá sám nepo­ho­dl­ným svěd­kem udá­los­tí, kte­ré vyšet­řu­je. Pro mne zce­la jed­no­znač­ně nej­vět­ší fil­mař­ský záži­tek, kte­rý se naštěs­tí obje­ví i v letoš­ním pro­gra­mu MFF v Karlových varech a pří­z­niv­cům kva­lit­ní kine­ma­to­gra­fie by roz­hod­ně neměl utéct. Spíše roz­pa­ky vzbu­dil oče­ká­va­ný dal­ší slo­ven­ský zástup­ce v sou­tě­ži, kopro­dukč­ní Out, kte­rý měl už pre­mi­é­ru letos v Cannes. Režisér György Kristóf, košic­ký rodák, nato­čil své­ráz­nou road-movie o pade­sá­ti­le­tém Agostonovi, kte­rý ztra­tí prá­ci a roz­hod­ne se odjet pra­co­vat do litev­ské­ho pří­sta­vu, kde chce také chy­tat pořád­né ryby. Jenže jeho plá­ny se v prů­bě­hu ces­ty nesčet­ně­krát změ­ní a on sám se stá­vá účast­ní­kem řady absurd­ních setká­ní a situ­a­cí, kte­ré ho vždy posu­nou neče­ka­ným smě­rem. Snímek těží z urči­té „zamlk­lé poe­ti­ky krás­ných sta­tic­kých obra­zů“, kte­rý­mi pro­chá­zí hrdi­na, ale jinak bohu­žel vyprá­vě­ní nemá dosta­teč­ně pev­ně vybu­do­va­ný dra­ma­tic­ký oblouk, aby vůbec moh­lo dospět k něja­ké zásad­něj­ší poin­tě či sdě­le­ní.

Divácké zážit­ky si ovšem mno­zí z návštěv­ní­ků vychut­ná­va­li pře­de­vším v dal­ších pro­gra­mo­vých sek­cích. Hodně se dis­ku­to­va­lo nad posled­ním fil­mem, dnes už holly­wo­od­ské­ho tvůr­ce, Paula Verhoevena Elle, kte­rý se však v tom­to pří­pa­dě vrá­til do rod­né­ho Holandska a nato­čil kon­tro­verz­ní dra­ma opět s řadou vypja­tých sexu­ál­ních a násil­ných moti­vů s Isabelle Huppert v hlav­ní roli. Ta hra­je stár­nou­cí osa­mě­lou úspěš­nou pod­ni­ka­tel­ku, kte­rou jed­no­ho dne doma pře­pad­ne a bru­tál­ně zná­sil­ní mas­ko­va­ný muž. Časem se uká­že, že vypja­tá situ­a­ce hrdin­ku svým způ­so­bem při­ta­hu­je, ne jen kvů­li tomu, že tou­ží poznat identi­tu zlo­du­cha, ale mož­ná i zopa­ko­vat pro ní zvlášt­ním způ­so­bem vzru­šu­jí­cí pohlav­ní akt. Film zís­kal už víc jak rok od své pre­mi­é­ry na 60 růz­ných oce­ně­ní, včet­ně Zlatého gló­bu pro nej­lep­ší nea­me­ric­ký film, přes­to nejde o úpl­ně komerč­ní zále­ži­tost, ale spí­še o psy­cho­lo­gic­kou stu­dii trýz­ně­né ženy, kte­rá se zlo­či­nu nevá­há posta­vit vlast­ní­mi pře­kva­pi­vý­mi pro­střed­ky. Bravurní melod­ra­ma nato­čil pro změ­nu Fracois Ozon, jeho Franz zabo­do­val už na loň­ském fes­ti­va­lu v Benátkách. Příběh vdo­vy po němec­kém vojá­ko­vi, kte­rý padl na bojiš­ti 1. svě­to­vé vál­ky, má nápa­di­tý děj, kte­rý roz­ví­jí záplet­ku, při níž se dotyč­ná žena sezná­mí s mla­dým Francouzem, kte­rý, jak se uká­že poslé­ze, při­jel uctít památ­ku prá­vě zabi­té­ho němec­ké­ho vojá­ka. Mezi vdo­vou a pohled­ným Francouzem se brzy začne vyví­jet pozo­ru­hod­ný vztah, kte­rý má ale ori­gi­nál­ní rozuz­le­ní. Ozon je mis­tr fil­mo­vé nara­ce a v tom­to pří­pa­dě navíc ve spo­je­ní s uhran­či­vým čer­no­bí­lým sní­má­ním se mu daří dosa­ho­vat sil­né emo­ce a divá­ka vta­ho­vat do napí­na­vé­ho vyprá­vě­ní. Z loň­ských Benátek si cenu za režii odve­zl Andrei Konchalovsky za sní­mek Ráj. I ten je nato­čen čer­no­bí­le se smys­lem pro peč­li­vé obra­zo­vé kom­po­zi­ce, kte­ré ale naru­šu­jí výpo­vě­di do kame­ry tří hlav­ních postav – fran­couz­ské­ho poli­cej­ní­ho komi­sa­ře, němec­ké­ho důstoj­ní­ka SS a rus­ké aris­to­krat­ky, kte­rá se za to, že scho­vá­va­la dva židov­ské chlap­ce, ocit­ne v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře. Právě tam navá­že poně­kud zvlášt­ní milost­ný vztah s němec­kým SSmanem. Končalovského film je ale pře­de­vším reflexí tří růz­ných cha­rak­te­rů ve vyhro­ce­ných dějin­ných oka­mži­cích. Studií obdob­ně peč­li­vě sty­li­zo­va­nou je rov­něž novin­ka fin­ské legen­dy Aki Kaurismäkiho Druhá stra­na nadě­je. Uznávaný tvůr­ce sáhl ten­to­krát po ryze aktu­ál­ním téma­tu emi­gran­tů a líčí pří­běh syr­ské­ho ute­čen­ce, kte­rý se omy­lem dosta­ne do Helsinek, kde se sna­ží zís­kat azyl. Opět může­me sle­do­vat typic­ké spo­le­čen­ství Kaurismäkiho posta­vi­ček, tro­chu líné atmo­sfé­ry, barev a nálad. S obrov­ským citem nato­če­ná hoř­ká kome­die uka­zu­je, že svět může být, napříč vše­mu, co se v něm dnes děje, lep­ším mís­tem pro spo­leč­ný život. Ostatně film je zakou­pen do čes­ké dis­tri­buce, tak­že jeho kva­li­ty budou co nevi­dět moci sami posou­dit také čeští divá­ci.

Skvělých fil­mo­vých zážit­ků při­ne­sl letoš­ní 25. roč­ník Art Film Festu Košice ale mno­hem více, pro­to se k němu ješ­tě v dal­ších pří­spěv­cích vrá­tí­me a při­ne­se­me pro vás zají­ma­vé roz­ho­vo­ry i recen­ze napří­klad novi­nek reži­sé­ra Terence Malicka, či rakous­ké­ho doku­men­ta­ris­ty Ulricha Seidla.

Martin Novosad


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky: