Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny - Rozpačitý návrat do kouzelnického světa Harryho Pottera

Photo © Warner Bros.

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Mlok Scamander (Eddie Redmayne) má po udá­los­tech v New Yorku zaká­zá­no ces­to­vat a je pod neu­stá­lým dohle­dem minis­ter­stva. Když ovšem ze zaje­tí orga­ni­za­ce KOKUSA utí­ká Gellert Grindelwald (Johnny Depp), je požá­dán pří­te­lem Albusem Brumbálem (Jude Law), aby se vydal po jeho sto­pách a zachrá­nil před ním Creedence Holokosta (Ezra Miller), kte­rý neje­nom, že pře­žil udá­los­ti z kon­ce pře­de­šlé­ho dílu, nyní pát­rá po svých koře­nech v Paříži a není na to sám... 

Ano, návrat do kou­zel­nic­ké­ho svě­ta Harryho Pottera je opět něčím, u čeho se fanouškům roz­zá­ří oči rados­tí. I když se vět­ši­na fil­mu ode­hrá­vá v nových loka­cích (USA a Paříž), ona magie toho­to uni­ver­za je tu pří­tom­ná jako kdy­ko­liv jin­dy. Koňská dáv­ka nos­tal­gie tedy je pří­tom­ná, co tedy film nabí­zí kro­mě ní?

Tady ovšem začí­ná stě­žej­ní pro­blém fil­mu - hra na zmí­ně­nou nos­tal­gic­kou lin­ku. Nad rámec těže­ní z ní a násil­né­ho rou­bo­vá­ní zná­mých postav a moti­vů do „pří­bě­hu fil­mu“ toho totiž David Yates a spol pří­liš mno­ho nepřed­ve­dou. Nechci tu tvr­dit, že by film nedo­ve­dl vykouz­lit hned něko­lik skvě­lých momen­tů, kte­ré fun­gu­jí napros­to parád­ně. Když ale vez­me­te sní­mek Fantastická zví­řa­ta: Grindelwaldovy zlo­či­ny jako jeden celek, o moc víc než jen pár skvě­lých nesou­vi­se­jí­cích scén a mohut­nou dáv­ku nos­tal­gie vlast­ně za své pení­ze nedo­sta­ne­te. Ve fil­mu se toho moc v koneč­ném důsled­ku nesta­ne a v jádru tak půso­bí spí­še jako nepři­zna­ná prv­ní část dvou­díl­né­ho fil­mu, než celist­vý fil­mo­vý záži­tek s něja­kou jas­ně danou záplet­kou.

Ano, Yates s Rowlingovou nabí­ze­jí hned něko­lik otá­zek na kte­ré se posta­vy v popře­dí fil­mu sna­ží najít odpo­vě­di, to ovšem nesuplu­je plno­hod­not­ný děj. Stejně jako něko­lik skvě­lých a zábav­ných momen­tů (pře­de­vším Newtem, Kowalskim a Brumbálem) nena­hra­zu­je napí­na­vý a zají­ma­vý pří­běh, na kte­rý by v ide­ál­ním pří­pa­dě měly tako­vé momen­ty být navá­zá­ny. Tady se pros­tě stří­lí nápa­dy a nos­tal­gic­ké klič­ky od boku bez ohle­du na cel­ko­vý dojem a je tak doce­la dost mož­né, že vám v půli fil­mu dojde trpě­li­vost a s uvě­do­mě­ním, že tu vlast­ně o nic moc nejde, vás začne film nudit.

Jistě, obsa­ze­ní je fajn, nově pří­cho­zí Jude Law jako mlad­ší Albus Brumbál fun­gu­je na výbor­nou a všich­ni navrá­til­ci z pře­de­šlé­ho dílu sbí­ra­jí sym­pa­tie jako posled­ně (opět s výjim­kou Ezry Millera), avšak pro­blém čís­lo jed­na je v Johnny Deppovi. Kdo by dou­fal, že film sou­stře­dě­ný na jeho vze­stup k moci dá koneč­ně argu­ment k tomu, proč tvůr­ci v jeho pro­spěch odsta­vi­li jinak zají­ma­vou posta­vu Percivala Gravese v podá­ní Colina Farrella, tak čeká mar­ně.

Bodem, kde nao­pak film sbí­rá jen a jen pozi­ti­va, je opět výpra­va, kte­rá se řadí k samot­né špič­ce. Film díky tomu i v občas­ném pří­pa­dě slab­ších digi­tál­ních tri­ků vypa­dá pořád nad­mí­ru skvě­le a půso­bi­vě a dobo­vá atmo­sfé­ra z fil­mu pří­mo čiší. Trochu ško­da jen, že si kame­ra­man Philippe Rousselot vybí­rá v něko­li­ka momen­tech tro­chu slab­ší chví­li a film díky tomu sklouzá­vá sní­má­ním tro­chu jak do tele­viz­ní insce­na­ce. Hudebně je to pak ovšem opět pará­da v podá­ní James Newtona Howarda, kte­rý zvlá­dá efekt­ně vyu­žít moti­vy toho­to uni­ver­za a při­dat zase něco tro­chu nové­ho a neče­ka­né­ho. Celkově tak řeme­sl­ná strán­ka fil­mu, i přes občas­né pře­hma­ty při sní­má­ní herec­ké akce a pro­měn­li­vou kva­li­tu digi­tál­ních tri­ků, fun­gu­je na výbor­nou.

I díky tomu je tak vyná­še­ní něja­ké­ho koneč­né­ho sou­du nad dru­hým dílem spin-offu doce­la těž­ké. Tahle kapi­to­la kou­zel­nic­kých pří­bě­hů se totiž vlast­ně moc nepo­ved­la a i přes téměř nulo­vé oče­ká­vá­ní zůstá­vá tak tro­chu poza­du. Slušní her­ci a parád­ní řeme­sl­ná strán­ka neza­chrá­ní jinak veskr­ze prů­měr­nou a nepří­liš zají­ma­vou podí­va­nou, ve kte­ré zase o tolik nejde. Fantastická zví­řa­ta: Grindelwaldovy zlo­či­ny jsou spí­še nepři­zna­ným úvo­dem do dal­ší­ho dílu, než plno­hod­not­ným pokra­čo­vá­ním. Navíc, závě­reč­ná zvra­to­vá fac­ka věr­ným fanouškům půso­bí tro­chu nemíst­ně a tak tro­chu jako sna­ha autor­ky za kaž­dou cenu šoko­vat bez ohle­du na násled­ky.

Grindelwaldova pře­de­hra tak rázem padá do toho nej­slab­ší­ho, co v tomhle kniž­ně fil­mo­vém vesmí­ru vznik­lo. Jistě, pořád se jed­ná o film, kte­rý vylo­že­ně k šíp­ku nepo­šle­te, ale to co se po jeho shléd­nu­tí dere na mysl je jed­no­znač­né zkla­má­ní z pro­mar­ně­né­ho poten­ci­á­lu, pro­to­že tady se jede na efekt a nos­tal­gii mís­to sub­stan­ce. Tak snad tře­ba za dva roky při závě­ru tri­lo­gie.

Kouzelnický svět Harryho Pottera se vra­cí ve dru­hém spin-offu a výsle­dek je spí­še roz­pa­či­tý. Jistě, půso­bi­vá řeme­sl­ná strán­ka (pře­de­vším výpra­va), sluš­ní her­ci (s výjim­kou tro­chu otrav­né­ho Deppa) a ta správ­ná kou­zel­nic­ká atmo­sfé­ra tu jsou, stej­ně jako koň­ská dáv­ka nos­tal­gie a vzpo­mí­nek, na dru­hou stra­nu ale film tak tro­chu postrá­dá něja­ký nos­ný děj, kte­rý by divá­ka pohl­til a držel ty dvě a čtvrt hodi­ny. Ve výsled­ku totiž film půso­bí spí­še jako sou­bor skvě­lých scén a těch, kte­ré zase tak dob­ré nejsou, s mini­mem pojí­cí­ho mate­ri­á­lu, kte­rý by je držel pohro­ma­dě. Navíc absen­ce tro­chu jas­něj­ší a výraz­něj­ší nara­tiv­ní struk­tu­ry z Grindelawldových zlo­či­nů dělá spí­še tako­vou over­tu­ru závě­reč­né­mu dílu tri­lo­gie (a nej­spí­še i dal­ším dílům nava­zu­jí­cím), spí­še než samo­stat­ný a plno­hod­not­ný díl. Fanouškům to sice bude sta­čit, podru­hé by to už ale vyjít nemu­se­lo.