Ecce Homo Homolka: Kvintesence české komedie potěší i po více než 50 letech

Život oby­čej­ných Čechů pře­ží­va­jí­cích pod pal­cem sovět­ské­ho útla­ku nebyl nikdy tak ostře - a vtip­ně - zob­ra­zen jako ve fil­mu Ecce Homo Homolka, kte­rý byl v nově restau­ro­va­né ver­zi uve­den na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech. Ačkoli tato kvin­te­sen­ce čes­ké kome­die může být pro širo­ké mezi­ná­rod­ní pub­li­kum málo atrak­tiv­ní, tato jedi­neč­ná kome­die je i po 55 letech stá­le úder­ná - jak uká­za­lo její nad­še­né při­je­tí na KVIFF.

Film Ecce Homo Homolka reži­sé­ra Jaroslava Papouška před­sta­vu­je jeden den ze živo­ta prů­měr­né rodi­ny v Československu po praž­ském jaru, v prv­ních letech nor­ma­li­za­ce (nato­čen byl v roce 1969, rok poté, co se zemí pro­hna­ly sovět­ské tan­ky, a uve­den v roce 1970). Rodina Homolkových začí­ná den sbě­rem hub v lesích neda­le­ko Prahy a poté se uchý­lí domů na líné neděl­ní odpo­led­ne; exte­ri­é­ry domu Homolkových se natá­če­ly v Bořivojově uli­ci na Žižkově, hned za rohem od jiné kla­sic­ké kome­die, Vrchní, prch­ni!.

Rodinu Homolkových tvo­ří děde­ček (Josef Šebánek) a babič­ka (Marie Motlová); jejich zápec­nic­ký syn Ludva (František Husák); jeho pano­vač­ná man­žel­ka Heduš (Helena Růžičková) a jejich hra­vá dvoj­ča­ta Péťa a Máťa (hra­jí je šes­ti­le­tí Petr Forman a Matěj Forman, dvoj­ča­ta reži­sé­ra Miloše Formana, kte­rý film uve­dl v Karlových Varech jako vrchol své kari­é­ry).

Homolkovi sdí­le­jí krát­kou chví­li samo­ty v lese - Ludva se se syny cáká v poto­ce, obéz­ní Heduš, býva­lá balet­ka, ele­gant­ně tan­čí mezi stro­my a děde­ček s babič­kou si uží­va­jí šlo­fí­ka -, než oni i všich­ni ostat­ní, kte­ří si uží­va­jí let­ní ráno, po zaslech­nu­tí volá­ní o pomoc z loka­li­ty bez okol­ků uprch­nou. Lepší je vyhnout se kon­fron­ta­ci a nechat pomoc na někom jiném, roz­hod­nou se svor­ně míst­ní oby­va­te­lé.

Po návra­tu do Prahy Ludva deba­tu­je o tom, zda se ženou a syny vyra­zit na dosti­hy, nebo se při­po­jit k otci na fot­ba­lo­vém zápa­se, což by oprav­du chtěl; výsle­dek této exis­ten­ci­ál­ní kri­ze před­ur­či­la Heduš, ale Ludva svůj žal uto­pí ve vod­ce ješ­tě dřív, než se dosta­ne ke vcho­du do praž­ské­ho dosti­ho­vé­ho závo­diš­tě ve Velké Chuchli, a tak mu nezbý­vá než zhod­no­tit zby­tek dne skr­ze odpo­led­ní koco­vi­nu.

Doma se čle­no­vé rodi­ny mezi sebou po zby­tek běží­cí­ho času háda­jí. Zničený je nejen jejich den, ale i jejich živo­ty: Heduš a babič­ka lamen­tu­jí nad svým fyzic­kým vzhle­dem a Ludva s dědou nad výbě­rem man­žel­ky. Sebelítostivý pří­stup k vlast­ní exis­ten­ci - kte­rou nesvá­dě­jí zce­la na vněj­ší okol­nos­ti, ale při­zná­va­jí, že se na jejím vzni­ku podí­le­li vlast­ní rukou - se zra­čí v kaž­dé jejich hoř­ké repli­ce. Je to obdo­ba osu­du jejich země.

Scenárista a reži­sér Papoušek pat­řil ke klí­čo­vým posta­vám čes­ké nové vlny kon­ce 60. let, napsal rané fil­my pro Miloše Formana (Černý Petr, Lásky jed­né pla­vo­vlás­ky, Hasičský bál) i Ivana Passera (Intimní osvět­le­ní), kte­ré zís­ka­ly mezi­ná­rod­ní ohlas. Forman i Passer po inva­zi vojsk Varšavské smlou­vy opus­ti­li Československo a našli úspěch v Hollywoodu, zatím­co Papoušek zůstal v zemi po zby­tek své fil­mo­vé kari­é­ry, kte­rá zahr­no­va­la dvě pokra­čo­vá­ní Homolky (Hogo fogo Homolka a Homolka a tobol­ka).

Stejný druh iro­nic­ké­ho, sebe­mrs­kač­ské­ho humo­ru, jaký jsme vidě­li ve spi­so­va­te­lo­vých dří­věj­ších fil­mech, zejmé­na v Hasičském bále, se opa­ku­je i v Ecce Homo Homolka, ale po roz­dr­ce­ní Pražského jara se změ­nil v kyse­lý a kyse­lý. Jako reži­sér zde Papoušek svou rodi­nu neza­ha­lu­je pod fil­mo­vou sty­li­za­ci, ale pozo­ru­je ji pro­střed­nic­tvím celo­ka­me­ro­vých kom­po­zic, v plo­chém osvět­le­ní a čas­to v růz­ných sta­vech svle­če­ní. Kvintesence čes­ké rodi­ny je zde vysta­ve­na na odiv v plné krá­se, aby ji všich­ni vidě­li.

„Rodina je základ stá­tu,“ pro­hla­šu­je babič­ka ke kon­ci fil­mu větou, kte­rá jako by její oko­lí mát­la. Vyplývá z ní, že pokud jsou rodi­ny jako Homolkovi zákla­dem stá­tu, sto­jí stát na vrat­kých zákla­dech. Vedle Papouškovy hoř­ké kri­ti­ky se však obje­vu­je i syro­vá, obna­že­ná lás­ka: tyto odě­né posta­vy jsou zná­mé a sku­teč­né, a pokud se v Homolkových nevi­dí­me, přes­to je pozná­me, když se den­ně pro­chá­zí­me praž­ský­mi uli­ce­mi.

Pro divá­ky, kte­ří nejsou nala­dě­ni na čes­ký život, je mezi­tím těž­ké říct, kam až může vel­mi spe­ci­fic­ká kul­tur­ní kome­die zajít; observač­ní humor lze při­rov­nat k Seinfeldovi a rodin­nou dyna­mi­ku snad k National Lampoon’s Christmas Vacation, ale vel­kou část půva­bu tvo­ří mož­nost zto­tož­nit se s těmi­to posta­va­mi. Pro míst­ní pub­li­kum mezi­tím Ecce Homo Homolka zůstá­vá kul­tur­ním prubíř­ským kame­nem, kte­rý je dnes stej­ně aktu­ál­ní jako před více než půl­sto­le­tím - a vypro­da­né pub­li­kum číta­jí­cí více než 1 100 divá­ků se při jeho kar­lo­var­ském obno­ve­ní drže­lo po celou dobu téměř v neu­stá­lém smí­chu.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový