Dvě slova jako klíč – Recenze – 30 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

České dra­ma Dvě slo­va jako klíč je fil­mem reži­sé­ra a sce­náris­ty Dana Svátka, kte­rý jej nato­čil pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu spi­so­va­te­le Josefa Formánka. Na zákla­dě jiné­ho romá­nu od téhož auto­ra při­tom Dan Svátek rea­li­zo­val v roce 2018 už sní­mek Úsměvy smut­ných mužů, jenž byl díky divác­ké popu­la­ri­tě oce­něn při udě­lo­vá­ní Českých lvů Cenou fil­mo­vých fanouš­ků. Film Dvě slo­va jako klíč má být vol­ným pokra­čo­vá­ním Úsměvů smut­ných mužů, z nichž sice pře­bí­rá něko­lik postav, ale jinak je míra pro­vá­zá­ní obou sním­ků oprav­du vel­mi níz­ká. Rozhodně se nesta­ne, že by pro vás byl film Dvě slo­va jako klíč nesro­zu­mi­tel­ný kvů­li tomu, že jste Úsměvy smut­ných mužů nevi­dě­li. Avšak nako­lik je ten film sro­zu­mi­tel­ný sám o sobě, to už je věc jiná.

Photo © Bontonfilm

Úsměvy smut­ných mužů, útrž­ko­vi­té auto­bi­o­gra­fic­ké vyprá­vě­ní o něko­li­ka paci­en­tech pro­ti­al­ko­hol­ní léčeb­ny, v němž hlav­ní hrdi­na Josef (David Švehlík) figu­ro­val jako Formánkovo alter-ego, byl komor­ním dra­ma­tem s jas­ným osvě­to­vým posel­stvím o nástra­hách poží­vá­ní alko­ho­lu, zamě­ře­ný na jed­nu kon­krét­ní loka­ci. Snímek Dvě slo­va jako klíč opro­ti němu půso­bí až jako ces­to­pis – zaví­tá­me např. mezi indonéské domo­rod­ce, do Indie, Himalájí, New Yorku, Japonska nebo do Polska k balt­ské­mu pobře­ží. Příběh se ten­to­krát sou­stře­dí zejmé­na na dvo­ji­ci postav (kro­mě zmí­ně­né­ho Josefa ješ­tě na Tomáše v podá­ní Ivana Fraňka) a pojed­ná­vá o jejich nava­zu­jí­cích osu­dech poté, co pro­ti­al­ko­hol­ní léčeb­nu po vylé­če­ní své závis­los­ti úspěš­ně opus­ti­li.

Tomáš se stal umě­lec­kým malí­řem, kte­rý svá díla vysta­vu­je v gale­rii, kde se jed­no­ho veče­ra sezná­mí se svou náhod­nou fanyn­kou, a ješ­tě té noci se s ní pří­mo v gale­rii vyspí. Necítí se být při­pra­ven na roli otce (pozna­me­nán pro­ble­ma­tic­kým vzta­hem se svým vlast­ním otcem, s nímž má nevy­ře­še­né spo­ry ohled­ně minu­los­ti), tak­že jej dosti pře­kva­pí, když mu dotyč­ná fanyn­ka ozná­mí své těho­ten­ství. Josef se zas věnu­je kari­é­ře spi­so­va­te­le, záro­veň je ale posed­lý pát­rá­ním po smys­lu živo­ta, tajem­ství posmrt­né exis­ten­ce a své role ve vesmí­ru. Utíká pro­to od rodi­ny k domo­rod­cům, kde se účast­ní šaman­ských ritu­á­lů a uží­vá halu­ci­no­gen­ní dro­gy. A po Úsměvech smut­ných mužů se vra­cí i Jaroslav Dušek ve vylo­že­ně okra­jo­vé rolič­ce guru-bezdomovce, jenž na potká­ní udí­lí spás­né život­ní rady.

Kromě toho ale para­lel­ně sle­du­je­me též pří­běh jaké­ho­si stár­nou­cí­ho japon­ské­ho byz­ny­s­me­na, jemuž je dia­gnos­ti­ko­vá­na nevy­lé­či­tel­ná cho­ro­ba ve finál­ním stá­diu. Muž se pro­to roz­hod­ne na posled­ní chví­li napra­vit vztah se svou dáv­no odci­ze­nou dospě­lou dce­rou a vez­me ji na ces­tu do Indie a do Himalájí, kte­rou jí sli­bo­val už jako malé hol­ce. Do toho pak vstu­pu­je i linie s fran­couz­ským kně­zem žijí­cím v New Yorku (slav­ný fran­couz­ský herec Pierre Richard), kte­rý občas posí­lá dopi­sy s dob­ře míně­ný­mi rada­mi lidem, kte­ří se mu zje­vu­jí ve snech, a tím napra­vu­je jejich živo­ty. A občas si odsko­čí­me i k Tomášovu otci, jenž leží chro­mý na lůž­ku a čeká na to, jest­li mu jeho syn odpus­tí jeho sobec­kost a nedba­lost.

Jednotlivé dějo­vé linie tak pojed­ná­va­jí pře­de­vším o vině a odpuš­tě­ní, ces­tě ke smí­ře­ní, vzta­zích rodi­čů a jejich potom­ků, hle­dá­ní vnitř­ní har­mo­nie, pomí­ji­vos­ti živo­ta a o záha­dách lid­ské­ho bytí. Tato cit­li­vá téma­ta mají jis­tě šan­ci v někte­rých divá­cích sil­ně rezo­no­vat už jen svou pří­tom­nos­tí, stej­ně jako hoj­né uží­vá­ní citá­tů pod­tr­hu­jí­cích atmo­sfé­ru las­ka­vos­ti a život­ní­ho opti­mis­mu. Pokud jim tedy záro­veň nebu­de vadit všu­dypří­tom­ná banál­nost sdě­lo­va­ných myš­le­nek a filo­zo­fic­kých mou­d­er, jež zhus­ta pro­té­ka­jí celým fil­mem od začát­ku do kon­ce, a kte­rá asi měla půso­bit jako hlu­bo­ká duchov­ní posel­ství, ale při­tom si v ničem neza­da­jí s hes­ly na moti­vač­ních pla­ká­tech nebo s výňat­ky z pří­ru­ček pro začí­na­jí­cí ezo­te­ri­ky.

Z hle­dis­ka vyprá­vě­ní pak film bohu­žel kul­há na obě nohy. Stejně jako Úsměvy smut­ných mužů se potý­ká se zkrat­ko­vi­tos­tí, kte­rá má za násle­dek roz­pad fil­mu do stříp­ko­vi­tých epi­zo­dek, v nichž se znač­ně plo­ché posta­vy účast­ní mno­ha emo­ci­o­nál­ně vypja­tých scén, mezi nimiž však chy­bí jaké­ko­li poji­vo nebo osvět­le­ní šir­ší­ho kon­tex­tu. Reálné doje­tí se tak nemá šan­ci dosta­vit, někte­ré spi­ri­tu­ál­ní výje­vy či sdě­le­ní dokon­ce půso­bí až směš­ně. Snímek je extrém­ně roz­kro­če­ný mezi nad­měr­nou doslov­nos­tí, kdy pro­střed­nic­tvím vypra­věč­ské­ho komen­tá­ře opa­ko­va­ně vysvět­lu­je jas­ně zřej­mé infor­ma­ce, a totál­ní enig­ma­tic­kou taju­pl­nos­tí, s níž při­stu­pu­je k někte­rým moti­vům, jejichž význam se v ději ztrá­cí.

Některé pří­bě­ho­vé linie jsou vzá­jem­ně pro­po­je­ny dějo­vě a zda­jí se tím pádem být sou­čás­tí rea­li­ty, záro­veň se ale jed­ná o his­tor­ky v kni­ze psa­né Josefem, jenž tu opět zastá­vá alter-ego Josefa Formánka. Pokusy o hrát­ky s meta-úrovní kniž­ní pod­sta­ty fil­mo­vé adap­ta­ce, v níž spi­so­va­te­lo­va před­sta­vi­vost stí­rá hra­ni­ci mezi fik­cí a sku­teč­nos­tí, nicmé­ně ústí jen v zamo­ta­ný cha­os, v němž nad věro­hod­nos­tí zob­ra­zo­va­né­ho dění panu­jí otaz­ní­ky. K osu­do­vé­mu pro­zře­ní i k nale­ze­ní té správ­né život­ní ces­ty a těch pra­vých hod­not vás tu mohou dovézt tře­ba jen pou­há dvě slo­va vyřče­ná někým z uli­ce nebo také účast na domo­ro­dých obřad­ních ritu­á­lech, během nichž upad­ne­te do tran­su a posed­ne vás zlý duch, kte­ré­ho z vás vyže­nou až v nemoc­ni­ci na kapač­kách.

Nelze při­tom opo­me­nout fakt, že Josefův pří­běh sku­teč­ně čer­pá z Formánkových život­ních zku­še­nos­tí, z oprav­do­vé­ho setká­vá­ní s indonéský­mi šama­ny a domo­ro­dý­mi kme­ny a z jeho auten­tic­ké­ho okouz­le­ní východ­ní nau­kou. Film Dvě slo­va jako klíč ale vyzní­vá spíš jako neko­he­rent­ní setká­ní s vylé­če­ným opil­cem, kte­rý našel nový smy­sl živo­ta v jed­no­du­chých eso­te­ric­kých moud­rech a sna­ží se je do vás naprat, což dopro­vá­zí čet­ný­mi zábě­ry na lad­ně plo­vou­cí kytov­ce. „Život je jako velry­ba, pře­kva­pí tě a zmi­zí,“ zní z fil­mu. Jestli v tom vidí­te něco dojem­né­ho, hlu­bo­ké­ho či prav­di­vé­ho, tak dob­ře pro vás.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře