Dva proti říši - Jiří Šulc

S belet­ris­tic­ký­mi kni­ha­mi napsa­ný­mi pod­le sku­teč­ných udá­los­tí je jed­na vel­ká potíž. Pokud se totiž čte­nář o danou věc zají­má (což v pří­pa­dě, že o něja­ké his­to­ric­ké udá­los­ti čte, je věcí cel­kem logic­kou), tak s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí zná vyús­tě­ní pří­bě­hu a všech­ny jeho pod­stat­né věci.

Něco jako kdy­by někdo v detek­tiv­ce hned na začát­ku pro­zra­dil, kdo že je to ten vrah…

V kni­ze „Dva pro­ti říši“ je tomu neji­nak.

Nicméně i tak je to pub­li­ka­ce vel­mi čti­vá a trou­fám si říci, že i vel­mi věro­hod­ná. Celé poza­dí pří­bě­hu aten­tá­tu na zastu­pu­jí­cí­ho říš­ské­ho pro­tek­to­ra má mno­ho postav a mno­ho osu­dů, kte­ré lec­kdy nejsou tak zce­la noto­ric­ky zná­mé, jako je tomu napří­klad u živo­tů hlav­ních akté­rů. Autor se sna­ží nahlí­žet na své hrdi­ny jako na oby­čej­né lidi, nevy­hne se ani jejich osob­ní­mu živo­tu (Gabčík s Kubišem si během své­ho poby­tu v Praze našli sleč­ny), což však činí celý pří­běh ješ­tě více uvě­ři­tel­ným. Některé drob­né nepřes­nos­ti v ději jsem přes­to obje­vil, jed­ná se tře­ba o popis Karla Čurdy, kdy je líčen jakož­to uza­vře­ný, lehce popín­ský jedi­nec, nicmé­ně z brit­ských zpráv lze vyčíst, že Čurda byl spí­še vese­lý, údaj­ně méně inte­li­gent­ní typ, dále účast Valčíka na samot­ném aten­tá­tu je také poně­kud nejas­ná, neboť on jako dekon­spi­ro­va­ná oso­ba by se tak vysta­vo­val vel­ké­mu rizi­ku, apod.

Přesto je celý děj, popis postav, jejich moti­va­ce a jed­ná­ní vel­mi věro­hod­ný a poslou­ží čte­ná­ři mož­ná i lépe, než někte­ré star­ší popu­lár­ně vědec­ké prá­ce. Výhodou beze­spo­ru rov­něž je, že autor Jiří Šulc pra­co­val po něko­lik let v čes­kých zpra­vo­daj­ských služ­bách.

---