Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Místo, kde sedláci neumí do pěti napočítat a otlučení kreativci vyrábějí jablečné želé...
Píše se rok 1945 a z východního Pruska proudí zástupy uprchlíků. Ti, kteří cestu přežijí a usadí se na severu Německa, táhnou ve svých snech po zamrzlém Labi znovu a znovu tam a zpět. Snaží se zapomenout a začít znovu, ale něco silnějšího je stahuje do minulosti, jež ruší přítomnost a ovlivňuje budoucnost. Podobně je na tom pětiletá Vera, která sem přichází se svou aristokratickou matkou. Starý kraj je přísný. Tvoří ho obdělaná pole, domy s hrázděnými konstrukcemi, sady plné třešní a jablek. Obzvláště pak jablek. Starý kraj je neslitovný. Nepřijímá ty, které vyhnala nepřízeň osudu, neutěší je a nenabídne jim útočiště. Pouze je tady strpí a pořád jakoby čekal, že to snad jednoho dne pochopí a potáhnou dál. Starý kraj je netečný. Po věky věků si žije stejným životem naplněným zimním odpočinkem, jarní nadějí, letním zráním a podzimní sklizní.
Středobodem vyprávění je dům. Živé bytosti se v něm rodí, umírají, přicházejí nezvány, ale on pořád stojí dál a ve svých zdech uchovává dávné osudy, osudy, na které by ti, kteří přežívají nebo dožívají, rádi zapomněli. A v jeho štítu lze rozpoznat nápis ve staré dolní němčině. „Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj.”
Příběh utkaný z jemné příze se místy barví krví bolesti, ztráty střídají období rezignace, přežívání a zdánlivého klidu. Přesuny v místě a v čase neruší a bohatý jazyk plný poetických přirovnání dokresluje obraz, jenž se obtiskne do mysli toho, kdo vnímá. Jako například ve stále se opakujícím motivu vyhnání: „Zaneslo ji to na statek Idy Eckhoffové jako trosečníka na ostrov. Kolem ní bylo pořád moře a Vera se té vody bála. Proto musela zůstat na ostrově, na tomto statku, kde sice nedokázala zakořenit, ale aspoň mohla přirůst ke kamenům jako lišejník nebo mech. Neprospívala, nekvetla, pouze vytrvala.” Nebo o pár kapitol dál: “Tento dům je můj, a přece není můj… nemohla odsud pryč. Byla mech, který se udrží jen na těchto stěnách. Který tu nemohl růst ani prospívat, jen zůstat. Byla uprchlice, jednou málem zmrzla a od té doby se už nikdy neohřála. Našla si dům, lhostejno který, jen aby už nemusela zpátky do sněhu.”
Její neteř Anna bydlí v Hamburku, kde spěchající matky tlačí “před sebou své kočárky jako zavazadla na kolečkách,” a kde “Všechno je přijatelné, pouze nenaplněnost mateřstvím zdá se být trestná.”
Dva rozdílné světy, městský a venkovský, se přes snahu o oddělení prolínají, stejně jako osudy hlavních hrdinů. Personifikace popisů prostupnost jen zdůrazní. „Venku na dvoře natahoval kaštanový strom větve k bezbarvé obloze. Třásly se ve větru, který sem vtrhl jako drancující vojáci. Za oknem v kuchyni drnčel Leonův větrník, zapíchnutý do zmrzlého záhonu.”
Motivy dobrovolného útěku splývají s motivy vyhnání. I když mnohdy se útěk od vyhnání neliší. Proč bychom utíkali, kdyby nás něco naléhavě nevyhánělo? A tak se jednoho dne octne na cestě i Anna s Leonem… „Pořád ji to hnalo někam dál, stala se živočichem, který nechá strhnout proudem, pavoučkem, který je unášen větrem, planktonem v moři.” Napadne ji zaklepat na dveře hrázděného domu, na dveře, které se otevřou a nabídnou nenadálou blízkost.
Autorka nabízí dva pohledy na život, vypadá to, že zesměšňuje snahu „návratu k přírodě”, snahu představovanou výrobou domácího želé, pěstováním starých jablečných odrůd a ekozemědělstvím. Představuje tak dva světy, ve kterých vedle sebe žijí sedláci, „co neumí do pěti napočítat a na svoje ubohé, ubohoučké stromy tupě stříkají všechny ty příšerné jedy” a na druhé straně „akademici a kreativci druhé jakosti, kteří byli na velkoměstský sortiment příliš otlučení. Neprodejné zboží, které chtělo ještě jednou zkusit štěstí na vesnickém tržišti.“
A jakoby i zde platilo, že lump anebo hrdina, všichni jedna rodina. Ať se snažíš dát všechno do pucu, staráš se o dědictví otců, nebo ho necháš chátrat, ať se snažíš vychovat děti a udělat z nich své pokračovatele, nebo žádné nemáš, prostě ať tak, nebo tak, výsledek je mnohdy stejný. Sedíš pak ve ztichlé kuchyni, v domě plném duchů minulosti a už nic nečekáš… A teprve potom se může přihodit zázrak a přijít poznání, že to, co vypadá, že je pod ledem, navždy zmrzlé a ztracené, se dá ještě zachránit. „Květy byly zmrzlé. Větve, listy i květy vypadaly, jako by byly zalité ve skle, stromy připomínaly lustry, v ranním slunečním svitu zářily jako v zrcadlovém sále…Říká se tomu ledový déšť, za chladných ranních nocí to sedláci dělávají, postříkají květy rozprašovačem, voda se v nočním mrazu promění v tenkou ledovou vrstvu. Ledový kabát pro květy, ochrana před mrazem zledovatěním.”
V děravých kapsách promrzlých kabátů
Nenajdeš teplo, co hledáš
Dvě staré trakénské Klisny
Unaveně sklání hlavy
Ke zbytkům zelené trávy
Tam na břehu Labe…
Dörte Hansenová studovala jazyky - gaelštinu, finštinu, baskičtinu - a získala doktorát z lingvistiky. Poté se věnovala žurnalistice, několik let byla redaktorkou Severoněmeckého rozhlasu NDR. V současnosti pracuje jako novinářka. Bydlí poblíž Hamburku. Starý kraj (2013) je jejím prvním románem. Kniha se stala bestsellerem.
HANSEN, Dörte. Starý kraj. Přeložil Viktorie HANIŠOVÁ. Brno: Host, 2016. ISBN 978-80-7491-588-8.
(4,91 z 5)