Doppler je zpátky. Jak dopadne jeho návrat do společnosti?

Doppler je úspěš­ný a pil­ný muž. Poté, co jed­no­ho dne spad­ne z kola, obrá­tí svůj „doko­na­lý“ život vzhů­ru noha­ma, opouš­tí rodi­nu a začne žít v lese. Jeho jedi­ným a sku­teč­ným pří­te­lem se stá­vá los Bongo, se kte­rým se ale na začát­ku tře­tí­ho dílu Doppler lou­čí. Vrací se totiž domů, za man­žel­kou a dět­mi, do čtvr­ti lidí s uspo­řá­da­ným a spo­le­čen­sky vhod­něj­ším život­ním scé­ná­řem. Při jeho návra­tu ale zjiš­ťu­je, že mís­to vzor­né­ho muže v jeho domě vystří­dal ambi­ci­óz­ní, vyspor­to­va­ný a bez­chyb­ný Egil Hegel, kte­ré­mu na roz­díl od Dopplera při­stá­vá na kon­tě sedm­de­sát tisíc měsíč­ně.

„Těšil se, až uvi­dí děti. Nepochybně vyrost­ly a lec­cos se nau­či­ly. Doufal, ovšem neod­va­žo­val se úpl­ně věřit, že se jim po něm stýska­lo. Doufal, že se jim po něm stýska­lo až cho­rob­ně a že je stesk po otci uvr­hl do pro­blé­mů. Doufal, že zača­ly expe­ri­men­to­vat s dro­ga­mi a že ze škol posí­la­li zne­po­ko­je­ná hlá­še­ní..“ 

Zdánlivě jed­no­du­chý pří­běh však osci­lu­je mezi spo­le­čen­skou sati­rou a téma­tem hle­dá­ní sebe sama, kte­ré se v dneš­ní pře­tech­ni­zo­va­né sys­té­mo­vé spo­leč­nos­ti stá­vá čím dál těž­ší. Egil Hegel sice ze živo­ta rodi­ny mizí a Doppler tak dostá­vá dru­hou šan­ci, ani po něko­li­ka poku­sech však není scho­pen pře­ko­nat poci­ty odci­ze­ní a navrá­tit se do zaje­tých kole­jí.

Erlend Loe se nepo­chyb­ně dotý­ká cit­li­vé­ho mís­ta dneš­ní kul­tu­ry, činí tak ale s nad­hle­dem, výstiž­ným humo­rem a sar­kas­tic­kou noble­sou, kte­rá záměr­ně obchá­zí spo­le­čen­ské kon­ven­ce toho, co se slu­ší a pat­ří. I pro­to je v romá­nu ved­le absurd­ních situ­a­cí ele­gant­ním způ­so­bem ukry­ta i dáv­ka kri­ti­ky, kte­rá se do čte­ná­řo­vy duše dosta­ne skr­ze ten nej­lep­ší pro­stře­dek.

Třetí díl, vol­ně nava­zu­jí­cí na Dopplera a Náklaďák Volvo, je pro mne výstřed­ním vyvr­cho­le­ním Dopplerova sou­kro­mé­ho pro­tes­tu pro­ti prázd­né kon­zum­ní spo­leč­nos­ti, kde se sice stá­lé více vzda­lu­je­me své při­ro­ze­nos­ti, za to ale víme, co je špat­né a co správ­né. Kniha je dal­ším důka­zem toho, že Erlend Loe mezi sou­čas­ný­mi auto­ry vyni­ká pře­de­vším schop­nos­tí naser­ví­ro­vat slo­ži­té věci jed­no­du­chým a hlav­ně vtip­ným způ­so­bem.