Kritiky.cz > Filmové recenze > Retro filmové recenze > Doom - když ještě nebyl Dwayne Johnson (The Rock) tak slavný!

Doom - když ještě nebyl Dwayne Johnson (The Rock) tak slavný!

Doom

Doom je hrou, kte­rá musí být zná­má kaž­dé­mu, kdo ví, že počí­tač umí dělat i jiné věci, než jen opra­vo­vat pra­vo­pis­né chy­by ve Wordu. Pravděpodobně není zná­měj­ší titul v his­to­rii elek­tro­nic­ké zába­vy (no, mož­ná ješ­tě Pac-man). Extrémně chytla­vá stří­leč­ka, kte­rá nabí­zí hrá­či mož­nost vžít se do kůže ultradrs­né­ho vojá­ka, kte­rý baží po jedi­né věci – mož­nos­ti likvi­do­vat nej­růz­něj­ší mon­stra, kte­rá mu zkří­ží ces­tu. Zatím tři díly si zís­ka­ly obrov­ské množ­ství fanouš­ků (i když prav­dou je, že vel­kou záslu­hu na oblí­be­nos­ti toho­to feno­mé­nu mají pře­de­vším prv­ní dva titu­ly, i když ten posled­ní také není špat­ný). Dalo se tak čekat, že dří­ve nebo poz­dě­ji někdo při­jde s nápa­dem pře­vést Dooma na fil­mo­vá plát­na.Všem muse­lo být ale jas­né, že mini­mál­ně dvě úska­lí tu budou. Tím prv­ní je to, že fil­mo­vé adap­ta­ce her­ních před­loh obvykle dostá­va­jí od kri­ti­ků pořád­ně zabrat (někte­ré zaslou­že­ně, někte­ré ne), tím dru­hým je to, že pře­vést tak pří­mo­ča­rou „pařbu“ do divác­ky skous­nu­tel­né podo­by není snad­ný úkol. S prv­ní výzvou si Doom nepo­ra­dil špat­ně. Ne, snad, že by ho recen­zen­ti pří­liš chvá­li­li, ale někte­ří z nich upřím­ně při­zna­li, že jde o vcel­ku sluš­nou zába­vu. Co se týče dru­hé­ho nebez­pe­čí, tak scé­náris­tům Davovi Callahamovi a Wesleymu Strickovi bylo jas­né, že tady se nemá cenu pouš­tět do žád­ných pře­hna­ných expe­ri­men­tů. Děj se sice točí kolem gene­tic­kých muta­cí, tele­por­ta­ce, arche­o­lo­gic­kých výzku­mů, ale tyto ingre­di­en­ce jsou tu pro­to, aby bylo nějak vysvět­le­no, proč sku­pi­na vojá­ků pobí­há po chod­bách a „šije“ do gigan­tic­kých mon­ster.

Příběh není špat­ný, ale podob­ný najde­te v kaž­dé dru­hé prů­měr­né sci-fi. A kaž­dé dru­hé prů­měr­né sci-fi z počát­ku Doom při­po­mí­ná. Po sezná­me­ní s jed­not­kou vojá­ků vede­ných Sargem (The Rock) se desít­ky minut ode­hrá­va­jí v chod­bách základ­ny, kde se začí­na­jí dít nestan­dard­ní věci. Žádné vel­ké akč­ní scé­ny, žád­né dechbe­rou­cí pře­střel­ky, ale spí­še sna­ha o navo­ze­ní až horo­ro­vé atmo­sfé­ry. Ta někdy vychá­zí na prázd­no, jin­dy se ale daří vyvo­lat mír­né mra­ze­ní v zádech a občas se i lek­ne­te. Několik scén je zby­teč­ně dlou­hých, blou­ze­ní po kori­do­rech je pří­liš nata­ho­vá­no, ale než se začne­te oprav­du nudit, ze stí­nu se vyří­tí mon­strum, kte­ré se las­civ­ně zakous­ne do někte­ré­ho z pří­tom­ných zástup­ců Homo Sapiens Sapiens. S krví a bru­ta­li­tou se tu nešet­ří, uši se trha­jí, ruce seka­jí, žád­né odklo­ně­ní kame­ry v pří­pa­dě, když jde do tuhé­ho.

V posled­ní čás­ti se koneč­ně dostá­vá ke slo­vu rázná akce. Přece jen reži­sér Andrej Bartkowiak pro­slul hlav­ně díky nějak objev­ným, ale sviž­ným akč­ňár­nám jako je Romeo musí zemřít nebo Od koléb­ky do hro­bu. Soubojů je ale zby­teč­ně málo. První se ode­hra­je mezi jed­ním z vojá­ků a mon­strem, podru­hé změ­ří síly The Rock, kte­rý se sta­ne zápor­ným hrdi­nou a Karl Urban, kte­rý se postu­pem času stá­vá hlav­ní posta­vou. A přes­to­že je The Rock zná­měj­ší herec, Karl Urban také nepo­strá­dá své kouz­lo a má vel­ké cha­risma. Pokud dou­fá­te v to, že vaše oči potě­ší i lad­né žen­ské křiv­ky, pak je tu pro vás Rosamunda Pike, kte­rá je zná­má díky roli v 20-té bon­dov­ce, Dnes neu­mí­rej.

Přestože, Doom, respek­ti­ve jeho her­ní ver­ze, byla natá­če­na tak, aby jí bez pro­blé­mů pocho­pil a při­jal i divák, kte­rý s její předlou­hou nemá zku­še­nos­ti, pro fanouš­ky elek­tro­nic­ké podo­by je tu pár lasko­mi­nek. Například se dozví, jak se vznik­lo mon­strum zva­né „Pinky“, ale pře­de­vším se něko­lik minut fil­mu bude ode­hrá­vat v netra­dič­ním „1st per­son módu“. Tedy, dění bude­te sle­do­vat z pohle­du hlav­ní­ho hrdi­ny. Má to svá úska­lí, ale i své kla­dy. Hlavně se díky tomu bude­te cítit více vta­že­ni do děje. A přes­to­že je někdy znát, že tady vypo­moh­li počí­ta­čo­ví mágo­vé, je to ve výsled­ku zvlád­nu­to mno­hem lépe, než by se dalo čekat.

Je ško­da, že reži­sér se sna­žil vět­ši­nu fil­mu budo­vat mra­zi­vé napě­tí, když má mno­hem více zku­še­nos­tí s akcí. Jeho sna­ha je sice občas úspěš­ná, ale také nepří­jem­ně čas­to „uklouzá­vá“ a neda­ří se mu vyvo­lat tu správ­nou atmo­sfé­ru. Mnohem lep­ší by bylo, kdy­by byl celý Doom tak sviž­ný jako finál­ní sou­boj The Rocka a Karla Urbana, kte­rý je nej­vět­ším kla­dem celé­ho Dooma.

Ať tak nebo tak, Doom je jed­nou z těch lep­ších fil­mo­vých adap­ta­cí počí­ta­čo­vých her, avšak ve srov­ná­ní s jiný­mi sci-fi „neher­ní­mi“ pro­jek­ty ztrá­cí dost ze své­ho les­ku. Přesto klid­ně pro­hlá­sím, že jsem se bavil. A ne špat­ně.


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky: