Dokonalé štěstí aneb 1789

Barokní padlo mělo svo­ji krá­su, kte­rá spo­čí­va­la zejmé­na v jeho nikterak neskrý­va­né oká­za­los­ti. Jen považ­te, oheň a různá pyro­tech­ni­ka na jeviš­ti, k tomu fůra „ánsám­blu“, výprav­né kuli­sy - to vše byly atri­bu­ty, jež doká­za­ly uchvá­tit nejed­no­ho páka. V sou­čas­nos­ti něco podob­né­ho najde­me ve chrá­mech Thalie asi jen stě­ží.

Určitý odlesk barok­ní­ho padla bych ale spat­řo­val prá­vě u hry Dokonalé štěs­tí aneb 1789, jejíž der­ni­é­ru jsem navští­vil. Jedná se o před­sta­ve­ní autor­ky Ariane Mnouchkinové (uff…) - tako­vá paříž­ská avant­gard­ní uměl­ky­ně - v režii V. Morávka, kte­ré pákům před­sta­vu­je gene­zi a prů­běh fran­couz­ské revo­lu­ce, již jsme si zvyk­li nazý­vat „Velká“.

Postavy jsou zahrá­ny s vel­kou nad­sáz­kou, kte­rou pod­po­ru­jí i bizar­ní kos­týmy (soup­ce knih pod noha­ma),…). Samotná hra nepro­bí­há jen na jeviš­ti, ale her­ci se zapo­ju­jí do děje i na bal­kó­nech, seda­dlech mezi páky, apod. a pomá­ha­jí tím tak odbou­rat pověst­nou „čtvr­tou stě­nu“. Věc v ND pro mě neví­da­ná.

Pokud však pá pře­ko­ná prvot­ní zma­tek (není výjim­kou, že posta­vy se růz­ně pře­kři­ču­jí, vytvá­ře­jí pani­ku, či se ode­hrá­vá něko­lik udá­los­tí naráz, apod.), tak dosta­ne vel­mi zají­ma­vé před­sta­ve­ní, jemuž exce­lu­jí skvě­lí a (nebo­jím se to napsat) auten­tič­tí her­ci, kte­ří - jako např. Eva Salzmannová - nevá­ha­jí na moment vystou­pit ze své role a hru klid­ně kri­ti­zo­vat.

Celkové vyzně­ní je pocho­pi­tel­ně nad­ča­so­vé a odka­zu­je k revo­lu­cím obec­ně, tedy i k té naší vesměs míru­mi­lov­ně „same­to­vé“.