Dívka, která upíjela měsíc... Příběh pro děti i dospělé

„A hol­čič­ka se pus­ti­la do jíd­la. A jed­la. A jed­la. Zničehonic se v Xanině náru­čí zachvě­la a pro­hnu­la. A vykřik­la – jen jed­nou, a veli­ce nahlas. Pak si spo­ko­je­ně vzdych­la a oka­mži­tě usnu­la, zavr­ta­ná do měk­ké­ho bři­cha čaro­děj­ni­ce.

Když Xan ucí­ti­la, že jí na tvář dopa­dá měsíč­ní svět­lo, pozved­la zrak k oblo­ze. „Ach pro­pá­na­já­na,“ špit­la. Vůbec si nevšimla, že je měsíc v úplň­ku. A má obrov­skou kou­zel­nou moc. Stačil by jeden dou­šek, ale ta malá spo­řá­da­la – no. Víc než jeden dou­šek.

Hltounek malá.

Na kaž­dý pád skut­ko­vá pod­sta­ta byla jas­ná jako měsíc, kte­rý zářil nad vrchol­ky stro­mů. Holčička se naka­zi­la kouz­lem. O tom neby­lo pochyb. A celá situ­a­ce se tak ješ­tě víc zkom­pli­ko­va­la.“

Především ale mohl začít tenhle nád­her­ný pří­běh plný vzá­jem­né náklon­nos­ti, všech forem lid­ské lás­ky i nená­vis­ti i tou­hy po moci zasa­ze­ný do svě­ta upro­střed bažin a lesů. Do měs­ta pota­že­né­ho smut­kem a stra­chem a do kra­jin za lesem, kde se nao­pak žije úpl­ně nor­mál­ní život.

Příběh měsíč­ní­ho svi­tu

Jen si před­stav­te, že ten samý měsíc, kte­rý v noci vychá­zí u nás, vychá­zí i v Protektorátu. A ty samé hvězdy, jejichž zář ovliv­ni­la spous­tu malých novo­ro­zen­ců zdán­li­vě obě­to­va­ných zlé čaro­děj­ni­ci. A taky tu budou dra­ci, čaro­děj­ni­ce a obrov­ská chuť po moci. A všech­no je svým způ­so­bem tak podob­né svě­tu, kte­rý žije­me my.

Vážně jsem si chví­le­mi necha­la mysl i srd­ce opo­jit poci­tem, že jsem upro­střed lesa, celé­ho toho svě­ta obklo­pe­né­ho močá­lem v podiv­né izo­la­ci a že to všech­no se v růz­ných obmě­nách děje i v našem svě­tě. Výrazně vykres­le­né posta­vy, kte­ré mají napros­to jedi­neč­né pova­hy a reak­ce byly roz­hod­ně tím, co mne nuti­lo dál číst, víc je poznat.

Přát si, aby se v nej­růz­něj­ších kom­bi­na­cích potká­va­li a ved­ly roz­ho­vo­ry.

Lidsky tajem­ná Xan, čaro­děj­ni­ce, kte­rá snad pře­ce jen byla víc člo­vě­kem než něja­kou nad­po­zem­skou bytos­tí, přes­to z jejích pro­měn do zví­řat jsem byla vždy fas­ci­no­va­ná a bylo to z hle­dis­ka pří­bě­hu tako­vou třeš­nič­kou na dor­tíč­ku.

A malá Luna… tak jest­li víte, jaké to je dospí­vat, začí­nat být v puber­tě, nebo s někým tako­vým prá­vě žije­te, milí rodi­če – tak asi hod­ně pocho­pí­te i Lunu. Oceňuji, že autor­ka tak cit­li­vě a při­tom hlu­bo­ce popsa­la a pro­ži­la ty chví­le, kdy se dív­ka stá­vá ženou a je z toho celá zma­te­ná.

Ukázka:

„NIKDO MI NIC NEŘEKNE!“  zakři­če­la Luna. Ale neby­la to prav­da. Věděla, že není. Někdy jí něco řek­la babič­ka nebo Glerk, jen­že jejich slo­va jí šla jed­ním uchem dovnitř a dru­hým věn. Dokonce i teď si Luna vyba­vo­va­la, jak jí slo­va stou­pa­la jako kou­síč­ky roz­cu­po­va­né­ho papí­ru ze srd­ce a vzná­še­la se jí těs­ně před oči­ma, než zmi­ze­la, jako když je rozfou­ká vítr. Vraťte se, žado­ni­lo její nešťast­né srd­ce…“

A to tu v hlav­ní roli je ješ­tě jed­no poka­že­né kouz­lo, kte­ré je potře­ba co nejdřív napra­vit, nebo to s Luninou puber­tou a Xaniným živo­tem bude ješ­tě hor­ší, než je.  Netušila jsem do posled­ní chví­le, jak všech­no dopad­ne a… to je na tom pří­bě­hu to nej­lep­ší.

A ješ­tě něco…

Měla jsem někdy chuť si upít měsíc… pro­to­že… pro­to­že jsem to pros­tě chtě­la zku­sit.

Věřte, že vy bude­te mít taky.

O auto­ro­vi:

Kelly Barnhillová je autor­kou pěti knih pro děti a mlá­dež, napsa­ných v žán­ru fan­ta­sy. Ačkoli se i prv­ní čty­ři setka­ly s vře­lým při­je­tím kri­ti­ků a zís­ka­ly něko­lik oce­ně­ní, tepr­ve pátá – Dívka, kte­rá upí­je­la měsíc – při­nes­la Barnhillové doslo­va famóz­ní úspěch. Byla oce­ně­nou význač­nou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvá­ly nekon­čí. Spisovatelka žije v Minnesotě s man­že­lem a tře­mi dět­mi.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2018, www.argo.cz