Den poté - Dennis Quaid vs. šílená zima. Kdo s koho?

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Kdyby se děla­la anke­ta, jejímž cílem by bylo pood­ha­lit jmé­no oso­by, kte­rá nej­ví­ce nená­vi­dí Spojené stá­ty ame­ric­ké, zřej­mě bychom se dočka­li neče­ka­né­ho výsled­ku. Nevyhrál by ji totiž Usama bin Aladin, ani Saddám Husajn, ale někdo, kdo je v zámo­ří, resp. v jeho fil­mo­vých vodách poměr­ně vážen. Roland Emmerich, strůj­ce nej­vel­ko­le­pěj­ších kata­stro­fic­kých fil­mů všech dob, dává svou aver­zi vůči zasta­vě­ným ame­ric­kým met­ro­po­lím veřej­ně znát v pra­vi­del­ných časo­vých inter­va­lech. Těžko odhad­nout, čím toho­to reži­sé­ra namíchl tře­ba tako­vý New York, prav­dou však zůstá­vá, že už na něj vyslal hor­du mimo­zemš­ťa­nů, uči­nil z něj hníz­deč­ko a pro­cház­ko­vý par­čík pro obrov­skou ješ­těr­ku a teď - aby toho neby­lo málo - se jej roz­ho­dl kon­fron­to­vat snad se vše­mi pří­rod­ní­mi kata­stro­fa­mi, jaké na této pla­ne­tě exis­tu­jí - tor­ná­dy počí­na­je a pří­va­lo­vý­mi vlna­mi (niko­li) kon­če.

Katastrofický sní­mek Den poté , ač by se moh­lo zdát, že je jen dal­ším kous­kem z dlou­hé řady Emmerichových titu­lů, v nichž jde pře­de­vším o pre­zen­ta­ci nej­mo­der­něj­ších tri­ko­vých tech­no­lo­gií, se od výše nakous­nu­tých fil­mů ( Godzilla , Den nezá­vis­los­ti ) výraz­ně liší. Samozřejmě, že se i ten­to­krát dostá­vá do ohro­že­ní celá Země - a zejmé­na samot­ný New York a L.A. - nyní si však reži­sér bere do pará­dy pro­ble­ma­ti­ku, jejíž váha je nato­lik veli­ká, že by moh­la být jen stě­ží vrže­na na bed­ra jedi­né­ho hrdi­ny.

Příběh sním­ku se tvá­ří na oko jed­no­du­še, po vzo­ru jiných kata­stro­fic­kých fil­mů však nabí­zí pro­stor pro plejá­du postav, jejichž osu­dy jsou více či méně vzá­jem­ně pro­ple­te­né. Pitvat se dějem by tak bylo z hle­dis­ka dél­ky recen­ze zřej­mě zby­teč­né - navíc pochy­bu­ji, že bych si tím udr­žel čte­ná­řo­vu pozor­nost v ustá­le­né rovi­ně. Na dru­hou stra­nu… Den poté je výji­meč­ný ješ­tě v jed­nom ohle­du. Blížící se apo­ka­ly­psa v podo­bě glo­bál­ní­ho otep­lo­vá­ní a „neho­ráz­ně“ rych­lé­ho pří­cho­du DOBY LEDOVÉ tvo­ří ve fil­mu pou­ho­pou­hý základ a Emmerichova pozor­nost se para­dox­ně neu­pí­ná smě­rem k veli­kým vlnám, zbě­si­lým tor­ná­dům a ke krou­pám o veli­kos­ti teni­so­vých míč­ků, ale někde úpl­ně jinam. Do popře­dí se dostá­vá vztah otce a syna (na ved­lej­ší kole­ji pak postup­ně se upev­ňu­jí­cí „přá­tel­ství“ chlap­ce a dív­ky), kte­ří se za posled­ní léta jak­si vzdá­li­li a kte­ří mají jedi­neč­nou šan­ci (za „jedi­neč­ných“ okol­nos­tí) to všech­no napra­vit. V prvé řadě se však budou muset por­vat s nástra­ha­mi mat­ky pří­ro­dy, jež vrh­ne do jejich vzá­jem­né ces­ty za happy-endem obrov­skou mraz­nič­ku nejme­no­va­né znač­ky, kte­rá doká­že zmra­zit úsměv i toho nej­tep­lej­ší­ho obča­na „made in USA“.

Psát recen­zi na Den poté je poměr­ně jed­no­du­chou zále­ži­tos­tí. A to z jed­no­ho důvo­du: pryč jsou časy, kdy se fil­mům udě­lo­va­la vyso­ká hod­no­ce­ní jenom pro­to, že dis­po­nu­jí vyso­kým množ­stvím dech-beroucích efek­tů. Ano, ano… snad­ná ces­ta bloc­kbus­te­rů vstříc peně­žen­kám poten­ci­ál­ních divá­ků je už něja­ký ten měsíc hud­bou minu­los­ti. K tomu, aby dnes urči­tý titul pokryl své sto­mi­li­o­no­vé nákla­dy, už nesta­čí vměst­nat do pří­bě­hu co nejdel­ší auto­mo­bi­lo­vé honič­ky či masiv­ní počí­ta­čo­vé bit­ky. A co „hůř“ - už ani tak spo­leh­li­vě nefun­gu­je věhlas vydo­by­tý před­cho­zím fil­mem (zejmé­na v pří­pa­dě pokra­čo­vá­ní). Roland Emmerich jako by tohle vytu­šil a poku­sil se vydat tam, kde jeho noha sice už sta­nu­la, avšak kde zane­cha­la jen mizi­vou sto­pu. Netvrdím, že je Emmerich špat­ný reži­sér, ovšem… jestli­že mu něco sku­teč­ně nejde, pak je to roch­ně­ní se v osu­dech ústřed­ních hrdi­nů (kte­ří jsou navíc dvou­roz­měr­ní a plo­ší).

Divák, kte­rý se na Den poté vydá, oče­ká­vá povět­ši­nou film, v němž dosta­ne logi­ka pěk­ně na prdel a kde bude jeho zrak zahl­cen zábě­ry stu­du­jí­cí­mi postup­nou devasta­ci ame­ric­kých vel­ko­měst. Bohužel… nový Emmerichův kou­sek se pokou­ší hrát si na něco hod­not­něj­ší­ho a pro­střed­nic­tvím závaž­né pro­ble­ma­ti­ky se sna­ží divá­ko­vi vsu­ge­ro­vat, že vlast­ně pozo­ru­je výchov­ný doku­ment „Co se může stát, když budu jez­dit autem, kácet stro­my, vypouš­tět do vody che­mic­ké odpa­dy apod.“. Tento záměr však reži­sé­ro­vi nevy­chá­zí a pří­či­nu toho vše­ho nelze hle­dat nikde jin­de než prá­vě v něm. Byl to totiž on, kdo si napsal scé­nář, v němž je kaž­dých deset minut zmi­ňo­vá­no, že se blí­ží kata­stro­fa nepřed­sta­vi­tel­ných roz­mě­rů, a jenž je doslo­va a do pís­me­ne přecpán nej­růz­něj­ší­mi klišé (hlav­ní hrdi­na před­po­ví zká­zu něko­lik týd­nů pře­dem, ale nikdo mu nevě­ří atd. atd.). Absolutní třeš­nič­kou na dor­tu v obrá­ce­ném smys­lu slo­va je pak nepo­cho­pi­tel­ný konec, kte­ré­mu sice nelze upřít sna­hu „donu­tit divá­ka zamys­let se nad sebou samot­ným“, avšak kte­ré­mu by mno­hem více slu­šel kabá­tek čer­něj­ší­ho zabar­ve­ní.

Samozřejmě, teď by mohl někdo namít­nout, že napros­to stej­ný byl i Den nezá­vis­los­ti a Godzilla (mimo­cho­dem - oba fil­my jsem viděl něko­li­krát), ale to je - ale­spoň v mém pří­pa­dě - tvr­ze­ní, kte­ré nemo­hu při­jmout. Akce je v Dni poté asi tolik jako orlích hnízd v bes­kyd­ských lesích. A úpl­ně nej­hor­ší je na tom prá­vě to, že vět­ši­na scén, kte­ré by měly divá­ka napnout a donu­tit k pochy­bám, se míjí svým zámě­rem. Věčná to ško­da.

Další kapi­to­lou je absen­ce jakési nad­sáz­ky a humo­ru ply­nou­cí­ho z logic­kých děr ve scé­ná­ři. Když se v Godzille pla­zil obrov­ský ješ­těr pod měs­tem a nikdo jej nesly­šel, bylo to cool a těž­ko to mohl někdo Emmerichovi vyčí­tat, pro­to­že se celý sní­mek nesl v duchu „sebe­ze­směš­ňo­vá­ní“. Nejinak tomu bylo i u Dne nezá­vis­los­ti , kde se roz­ho­dl nako­pat zad­ni­ce ufou­nů i samot­ný ame­ric­ký pre­zi­dent, a pro­to je zará­že­jí­cí, jak smr­tel­ně váž­ně je Den poté nala­děn. Chybí zde hláš­ky, kte­ré by vám vylou­di­ly na tvá­ři úsměv (nepočítám-li tu z úvo­du: „Já to nebyl…“), a pře­de­vším scé­ny, kte­ré by vás při­mě­ly vypnout mozek z pro­vo­zu. Nehledě na to, krom neschop­nos­ti při­jmout Emmerichovu filo­so­fii ohled­ně náh­lých kli­ma­tic­kých změn se dosta­ví i nešvar zce­la jiný - a to nuda.

V posled­ním odstav­ci nehod­lám nic obke­cá­vat. Jednoduše řeče­no, na Den poté jsem se nijak extra netě­šil, přes­to jsem věřil, že se u něj ale­spoň obstoj­ně poba­vím. To jsem se ale sekl (a rov­nou do prs­tu:-)). Kdybych dal na rady jed­no­ho kri­ti­ka a mís­to fil­mu zhlé­dl trai­ler, v němž je sestří­há­no to nej­lep­ší z celé­ho sním­ku, nemu­sel jsem se sko­ro dvě hodi­ny trá­pit a sle­do­vat něco, co by bylo mno­hem účin­něj­ší jako alter­na­ti­va „počí­tá­ní ove­ček“ v pozd­ních noč­ních hodi­nách.

Photo © 2004 20th Century Fox Film Corporatio

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře