Dayereh (2000)

Do češ­ti­ny by název fil­mu snad šlo pře­lo­žit jako kruh, bylo by to tak správ­né a vzhle­dem k posel­ství fil­mu i logic­ké.
Příběh toho­to írán­ské­ho fil­mu se sou­stře­dí na posta­ve­ní žen v tam­ní spo­leč­nos­tí, kte­ré je - kulant­ně řeče­no - dost nedob­ré. Zajímavou for­mou je nám postup­ně před­sta­ve­no cel­kem sedm žen, kte­ré se navzá­jem všech­ny nezna­jí, ale v urči­tý moment vyprá­vě­ní se „oslím můst­kem“ v podo­bě náhod­né­ho setká­ní střet­ne jed­na s dru­hou, aby ta dru­há poslé­ze potka­la tře­tí a pří­běh se tak tedy postup­ně pře­sou­vá na všech­ny z nich. Zajímavé je, že děj začí­ná v nemoc­ni­ci a kon­čí ve věze­ní u takřka totož­ných dve­ří. Je to snad sym­bo­li­ka toho, že od naro­ze­ní je člo­věk v oné zemi doslo­va odsou­zen k tomu nemít takřka žád­nou svo­bo­du?
Film se mi líbil, i když při­zná­vám, že pro člo­vě­ka z naše­ho geo­po­li­tic­ké­ho pro­stře­dí může být někdy doce­la pro­blé­mem se zori­en­to­vat v tam­ní spo­leč­nos­ti a pocho­pit moti­va­ci někte­rých postav. Naštěstí to netr­vá moc dlou­ho. Nejsem znal­cem írán­ské kine­ma­to­gra­fie, krom Božských dětí a prá­vě sním­ku Dayereh jsem z oné země nic jiné­ho nevi­děl, nicmé­ně sou­hrn cen, kte­ré oba tyto fil­my na růz­ných mezi­ná­rod­ních sou­tě­žích zís­ka­ly (např. mezi­ná­rod­ní orga­ni­za­ce fil­mo­vých kri­ti­ků ozna­či­la sní­mek Dayereh jako nej­lep­ší film roku!) si trou­fám tvr­dit, že írán­ská fil­mo­vá tvor­ba roz­hod­ně sto­jí za shléd­nu­tí.